Zdeněk Žemlička: Vlčice a děti noci
Striga byla po úmorném boji zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Krom toho, jak praví královna víl, kus odtud vyrostlo velmi nepěkné býlí. Opravdu vstala striga z mrtvých? Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Ale Kroana, Marobud a Alana vrací úder. Je to však nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja má o tom pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle. Pokračování ságy Vlčice lze označit za upírský román, i když slovo „upír“ byste v něm hledali marně.
Arminius zarazil koně. Nebo se mu to aspoň zdálo. Ve skutečnosti se Modrý plamen zastavil sám. Potichu zaržál a hrábl kopytem, zřejmě z bezradnosti, kam jet dál. To však netušil ani jeho pán a jen se zmateně rozhlížel, hledaje v okolí cokoliv známého. Leč nenašel to. Stezka, po níž ujížděl na sever, se ztratila, zmizela krajina, kterou důvěrně znal, a po třech jeho spolubojovnících jako kdyby se slehla země. Ještě před chvílí cestoval lesem, jenže nyní stál uprostřed lučiny nedaleko klikatícího se potoka. A ačkoliv bylo jasné odpoledne a na nebi svítilo slunce, tady vládlo podivné přítmí, jako by byla nad celým paloukem rozprostřena nějaká neviditelná plachta tlumící veškeré světlo.
Zeleň trávy a žluté listí stromů u říčky i modř oblohy, to vše bylo nějak vybledlé. Nad lučinou se místy povalovaly divné cáry šedavé mlhy a Arminiovi se zazdálo, že na sebe berou podobu lidských postav. Modrý plamen se vzepjal a poděšeně zařehtal. A srdce cheruského náčelníka sevřel plíživý strach.
„Čáry a kouzla,“ zašeptal a pohled mu sklouzl k boku koně, kde v pytli visela mumifikovaná hlava římského legáta Vara. Látka byla mokrá, neboť ještě po poledni sprchlo, avšak nyní se z ní kouřilo, jako kdyby předmět uvnitř vydával žár. Arminius zaklel, vytáhl z pochvy nůž a pytel rychle odřízl. Byl nejvyšší čas. Vak doslova zčernal a potom se vzňal příšerným zeleným ohněm, který jej spálil na uhel. Vysušená hlava se svraštělým obličejem ležela v trávě a plameny po ní tančily.
Hřebec se úplně splašil a vzápětí jezdce shodil. Kdyby se Arminius nedržel za uzdu jako klíště, určitě by utekl. Takhle jej sice zvíře vláčelo travou, ale víceméně jen zmateně pobíhalo sem a tam. Konečně se Cheruskovi podařilo vstát a koně uvázal k silné větvi nedalekého keře. Pak se obrátil a vytřeštěně zíral na hlavu. Už sice nehořela, zato se její ústa pitvorně zašklebila.
„Kdo jsi, démone? A co chceš?“ zašeptal třesoucím se hlasem Arminius.
„Ty se ptáš, kdo jsem?“ zaskřehotala hlava. „Ty přece víš, kdo jsem. Publius Quinctilius Varus, císařský legát a velitel římských legií. Jsem ten, kdo ti důvěřoval a chtěl být tvým přítelem. Jsem ten, koho jsi zradil a uvalil na něj hanbu. A co ti chci? Přece ti zjevit budoucnost. Nebo ty nechceš vědět, co tě čeká?“
„Ne, nechci!“ vykřikl překotně Cherusk.
Hlava se rozesmála odporným bublavým smíchem.
„Nechceš? Ale budeš,“ zašklebil se jízlivě mrtvý.
Arminius si zacpal uši, avšak nebylo mu to nic platné. Legátova slova duněla v jeho mysli snad ještě hlasitěji, a tak raději začal naslouchat. Napadla jej myšlenka, že znát budoucnost nemusí být až zas tak špatné. A třeba se mu podaří na osud vyzrát.
„V Římě je hněv,“ chrčela hlava. „A ten hněv povede k pomstě. Legie vyrazí a bude jich veliká síla, barbare. Zadupou vaše vojsko do země, vaše vesnice vypálí, bojovníky pobijí, ženy a děti odvlečou do otroctví. Krev poteče proudem a mrtvých bude nespočet. Tvá žena skončí v zajetí a svého syna, kterého s ní zplodíš, nikdy nespatříš. Nakonec tě vlastní lidé začnou nenávidět a zavraždí tě. To je tvůj osud, Germáne. Budeš litovat, že jsi se vzepřel moci Říma.“
„Toho nelituji,“ zavrčel hněvivě Arminius. „Pokořil jsem Řím… a stálo to za to. I kdybych měl za to zaplatit životem, budu se smát, Vare. Ale máš pravdu. Jedné věci lituji. Chtěl jsem tu tvoji vysušenou kebuli poslat jako pozdrav a zprávu o vítězství všem Germánům až daleko na východ. I Marobudovi. To Inguiomer mě od toho zrazoval, ať prý nedráždím Řím. Ale to ti přísahám, že budu dráždit! Jen ať vaše legie přijdou! Poženeme je sviňským krokem! A ty, ty hlavo, pošlu tě Marobudovi, aby všichni viděli, jak jsme tady pokořili mocný Řím.“
Arminius byl brunátný ve tváři a hněv jím přímo lomcoval. A zároveň pociťoval kdesi v hloubi duše úzkost a uvědomoval si, že jeho vztek je bezmocný. Hlava, jako by to věděla, se chechtala. Vůdce Cherusků v zuřivosti vytasil meč a vykročil k ní.
„Zmlkni! U všech běsů zmlkni, nebo tě rozsekám! Nebojím se vás!“ rozkřikl se. „Ukažte se, démoni, mluvte se mnou přímo a ne skrz tuhle věc!“
Svět ještě více potemněl. Slunce vybledlo, takže připomínalo spíše měsíc v úplňku, stromy byly šedé a bez listí. Kolem se míhaly stíny připomínající lidské postavy. Bylo jich stále víc a jejich kruh se okolo něj svíral. Nerozpoznával jejich přesný tvar, leč vnímal jejich oči… a zuby, které na něho cenily. V zoufalství se ohnal mečem.
Pak šero náhle zmizelo, jako by jej Arminius ostřím rozťal. A on ztuhnul, neboť kolem stály jezinky. Přes jejich krásu a drobné postavy z nich čišela hrůza. Nevydržel se dívat do jejich temných očí bez bělma. Třásl se, a přece pořád svíral ve zpocené dlani rukojeť meče, připraven neprodat svůj život lacino.
„Uklidni se, Arminie,“ řekla jedna z nich. „Od nás ti žádné nebezpečí nehrozí. Možná to nevíš, ale v té bitvě jsme stály na tvé straně. Mnoho římských psů jsme zabily a vylouply jim oči. Skloň svůj meč, nic se ti nestane.“
Neochotně tak učinil. Ještě si nebyl jist, zda ho ty strašné víly nehodlají rozsápat.
„A co ta mluvící hlava? A ten zelený oheň? To byly vaše čáry?“
„Ano,“ řekla jezinka. „Jenže abys to pochopil, musíš si vyslechnout, co ti povím já.“
„A ty jsi kdo? Jejich královna?“
„Ano, já jsem nová královna. Ta dřívější, Mandragora, je mrtvá, zabila ji tvá bývalá přítelkyně Kroana. Ale naše pomsta ji dostihne. Já jsem Svída Krvavá, nejmocnější z temných víl. Teď pohlédni na hlavu svého nepřítele. Vidíš? Je nehybná a mrtvá.“
Viděl. Přesto měl strach se jí byť jen dotknout.
„My ovládáme nekromantii, oživování mrtvých. Vyvolala jsem z podsvětí ducha římského legáta a tys slyšel jeho slova. Mrtví znají mnoho, ale ne vše. Nemohou předpovídat budoucnost, pouze znají mnohá tajemství a na jejich základě vyslovují své dohady. Většinou jsou, žel, pravdivé. Ale mrtví někdy zaměňují přání za skutečnost. Mohou mít pravdu… a občas nemusí. Každopádně víš, co se v Římě chystá a můžeš se na to připravit.“
„Dobře,“ odvětil Arminius a zasunul meč do pochvy. „A co mi radíš ty? Mám vůbec nějakou naději?“
Chvíli mlčela a prohlížela si jej svýma necitelnýma očima.
„Myslím, že ne,“ řekla tiše. „Na straně Říma je příliš mnoho mocných sil. Ale i já se mohu mýlit.“
„S námi je Wotan!“ vyhrkl.
Povzdechla si.
„Právě v tom se mýlíš nejvíce. Kdo myslíš, že je Wotan? A kdo je Teutates? A kdo Mars? A Áres? Jsou to jen jména… a všechna jsou jeho. Myslíš, že je to váš bůh? Ne, je to bůh válečníků, démon posedlý krví. Miluje sílu a násilí. Jeho přízeň je vrtkavá jak láska děvky. My jsme zlé, Arminie, avšak on je horší. My jsme totiž spjaté s touto zemí, s barbarskými národy, které tu žijí, proto stojíme na vaší straně. Pravda je taková, že Wotan si Germány oblíbil a zanevřel na Řím. Je rozhodnut jej zničit, ale cesta, kterou si zvolil, je křivolaká a dlouhá. Pokud to poslouží jeho cílům, klidně vás všechny obětuje. Až budete cedit krev, až legionáři budou znásilňovat vaše ženy, až zajaté Cherusky budou přibíjet na kříž, bude se Wotan tetelit rozkoší.“
„Ptám se tě znovu: máme naději?“
Znovu se odmlčela a Arminiovi se dokonce zdálo, že se trochu zlomyslně ušklíbla.
„Neříkala bych tomu naděje. Spíš chiméra. Šílenství nepravděpodobnosti. Římané zvítězí, to je jisté. A ne jednou. Porazí vás znovu a znovu. A přece… když budete dostatečně šílení, pak přes své porážky můžete vyhrát. Ty musíš být šílený, Arminie. A tu hlavu pošli Marobudovi. Netvrdím, že získáš jeho. Mezi vámi vypukne nepřátelství na život a na smrt. Ale získáš důležitého spojence, který rozhodne tu nejvýznamnější bitvu. Nyní nasedni na koně a vrať se ke svým.“
Vůdce Cherusků vykročil. V srdci měl tmu. Uchopil Varovu hlavu a vyšvihl se do sedla. Pak tryskem vyrazil k lesu. Jakmile se do něj ponořil, na okamžik jej obestřela tma a poté se znovu vynořil na známých místech vedle svých druhů. Jak se zdálo, ani si jeho zmizení nevšimli.
Královna jezinek stála na palouku uprostřed svých víl a ještě dlouho hleděla k okraji lesa, v němž zmizel jezdec.
„Matko,“ zašeptala rozechvěle jedna z jejích družek. „Co jsi to udělala? Teď jsi mu vzala všechnu odvahu. A proč jsi mu říkala pravdu o Wotanovi?“
„To se mýlíš,“ zavrtěla hlavou Svída. „Neřekla jsem mu pravdu, ale jen polovinu pravdy. Poloviční pravda může být účinnější než lež. A nevzala jsem mu odvahu. Jenom jsem mu sebrala naději.“
„A v tom je snad rozdíl?“
„V tom je veliký rozdíl, Pelyňko,“ odsekla královna téměř rozhněvaně. „Od této chvíle bude ten muž posedlý svým strachem, zoufalstvím a nenávistí. V boji se bude rvát jako vzteklý pes, požene své bojovníky na smrt do předem prohraných bitev a obětuje vše, co miluje. Svým šílenstvím nakazí mnohé, přijde doba válek a Řím se utopí v prolité krvi. Právě tak Arminius naplní Wotanovu vůli. Sám se změní v běsa. To, co se nezdařilo Mandragoře s jejím synem a Wotanovým mečem, dokážu já, Svída Krvavá, i bez toho všeho. A aby ten Arminiův vztek nevychladl, učiní náš bůh ještě jedno opatření. To se zrodí tam, na východě. Símě zkázy bude brzy zaseto.“
Zdeněk Žemlička (1957), jeden z našich předních autorů historické fantasy, debutoval triptychem Sny Avarů, Rusalka a Balmgund (1998–1999). Výrazněji ale na sebe upozornil až dobrodružnými povídkami o slovanském pirátu Krutobojovi, které byly následně sebrány do knihy Čas rytířů (2007, Edice Pevnost, sv. 18). Ve stejné době i prostředí se odehrávají rovněž autorovy romány Vlčice (2005, Edice Pevnost, sv. 1) a Vlčice a Mandragora (2008, Edice Pevnost, sv. 37 a 38).
Vydává Epocha jako přílohu časopisu Pevnost 9/2011, samostatně v listopadu 2011
Obě předchozí knihy jsem četla, a víc se mi líbila první Vlčice. Určitě kouknu i na tenhle díl, snad Pevnost někde seženu.