Stefanovy deníky – Zrození

Fanoušci Upířích deníků se mohou těšit na další dávku napětí, tajemna a romantiky. Stefanovy deníky odhalí tajemné události z minulosti, které předcházely Upířím deníkům. Příběh Stefana, Damona a Katherine a jejich přeměny na upíry je plný silných emocí, které Stefan odhaluje ve svém deníku.

Upíři jsou stále in, což dokazuje i velký úspěch, který zaznamenaly předešlé díly Upířích deníků – Probuzení, Souboj, Zášť, Temné shledání, Návrat a Soumrak. Tentokrát Nakladatelství Fragment připravilo pro fanoušky nejen pokračování Upířích deníků, ale i Stefanovy deníky odhalující skutečnosti ze Stefanovy a Damonovy minulosti, které byly v Upířích denících pouze nastíněny.

Příchod nádherné a záhadné Katherine znemožní Stefanovi klidný spánek. Vede vnitřní boj sám se sebou, aby nepodlehl jejímu kouzlu a magické přitažlivosti, a zároveň čelí zodpovědnosti, kterou má vůči svému otci a jeho očekáváním. Ani silný a nezdolný Damon se však jejímu kouzlu neubrání.

Město, ve kterém žijí, ovládá strach a zároveň v něm zuří boj s neznámým zlem… Nikdo nikomu nevěří. Jedna vražda za druhou probouzí v lidech touhu zničit všechny upíry. Kdo však stojí na straně dobra a kdo na straně zla? Dokáže Stefan ochránit sebe, svou rodinu a ženu, kterou miluje?

Na motivy Upířích deníků natočili v USA úspěšný televizní seriál, jehož vysílání se u nás dočkáme možná již tento podzim. První část knižního zpracování s názvem Zrození u nás vyjde už ve druhé polovině srpna a druhá část s názvem Chuť krve v říjnu 2011.

Anotace:

Propadli jste zcela Upířím deníkům? Zajímá vás, jaké události předcházely jejich ději? Pak si určitě nenechte ujít další napínavou upíří sérii, ve které vás opět čeká velká dávka napětí, tajemna a romantiky.

Ukázky:

Obklopila mě vůně zázvoru a citronu a já pocítil nejistotu a závrať. Katherine se otočila ke mně. Naše rty byly od sebe sotva pár centimetrů a její vůně se najednou stala skoro nesnesitelná. I když jsem v duchu věděl, že to není správné, moje srdce mi říkalo, že nikdy nebudu úplný, pokud ji nepolíbím. Zavřel jsem oči a nakláněl se, dokud se moje rty nedotkly jejích.
Na chvíli se zdálo, že celý můj život zapadl na správné místo. Viděl jsem Katherine, jak běhá bosá po polích za hostinským domem, a já ji honím s naším malým synem na ramenou.
Ale pak, úplně nečekaně, jsem v duchu uviděl Penny s rozervaným hrdlem. Okamžitě jsem se odtáhl, jako kdyby mě zasáhl blesk.

Utrhla z kytice jednu sedmikrásku a jeden po druhém začala otrhávat okvětní lístky. „Včera jsem viděla děti služebných, jak hrály takovou hloupou hru – má mě rád, nemá mě rád.“ Zasmála se, ale pak nečekaně zvážněla. „Co myslíš, jaká bude odpověď?
Najednou stála vedle mě a položila mi ruce na ramena. Vdechoval jsem vůni zázvoru a citrónu a nevěděl, co na to říct. Bylo mi jen jasné, že chci její ruce navždycky cítit na svých ramenech. „Ta odpověď bude má mě rád…nebo nemá mě rád?“ zeptala se Katherine a naklonila se ke mně. Celé moje tělo se rozechvělo touhou. Netušil jsem, že jsem toho schopný. Moje rty byly jen pár centimetrů od jejích.
„Jaká je odpověď?“ zeptala se Katherine a kousla se do rtu, aby vzbudila dojem plaché dívky. Proti své vůli jsem se zasmál. Připadalo mi, že celou scénu pozoruji zvenčí, neschopný zastavit to, co jsem se chystal udělat. Věděl jsem, že to není správné. Že to je hřích. Ale jak by to mohl být hřích, když každá žilka v mém těle to chtěla víc, než cokoliv jiného? Rosalyn byla mrtvá. Katherine živá. I já byl živý a musel jsem se takhle chovat.
Jestli otec mluvil pravdu, a já se chystal vybojovat bitvu svého života mezi dobrem a zlem, tak jsem se musel naučit důvěřovat sám sobě i svým rozhodnutím. Musel jsem přestat přemýšlet a začít si věřit, věřit svému přesvědčení, svým touhám.
„Doopravdy musím odpovědět?“ zeptal jsem se a objal ji kolem pasu. Popadl jsem ji a s nečekanou silou odtáhl k posteli. Radostně vyjekla a dopadla na postel vedle mě. Měla svěží dech, její studené ruce se držely mých, a najednou mi na ničem nezáleželo – ani na Rosalyn, ani na otcových démonech, dokonce ani na Damonovi.

Katherine zvedla obočí a natáhla ke mně ruce. „Musíš se přestat bát. Pojď sem. Pomůžu ti na některé věci zapomenout,“ řekla. Došel jsem k ní jako ve snu, klekl si na postel a pevně ji objal. Jakmile jsem ucítil její tělo ve své náruči, ihned jsem se uklidnil. Uvědomil jsem si, že je skutečná, že je skutečná i dnešní noc, a že na ničem jiném nezáleží – ani na otci, ani na Rosalyn, ani na přízracích, které se podle lidí z města potulují po setmění venku.
Záleželo jen na tom, že můžu objímat svoji lásku. Hladila mi ramena a já si představoval, jak jdeme společně na ples Zakladatelů. Když se její ruka zastavila na mojí lopatce a já cítil, jak mě škrábe skrz tenkou bavlněnou košili, představil jsem si na krátkou chvíli nás dva za deset let. Kolem byla spousta dětí, které naplnily dům smíchem. Přál jsem si takový život, hned teď a navždycky. Zasténal jsem touhou, sklonil se a dotkl se jejích rtů. Nejdřív opatrně, jak bych se jich dotýkal před lidmi při ohlášení naší svatby, pak prudčeji a naléhavěji. Zlíbal jsem její rty, pokračoval na krku a po centimetrech se blížil k sněhově bílým ňadrům. Popadla mě za bradu, přitáhla moji tvář ke své a vášnivě mě políbila. Vrátil jsem jí to. Připadal jsem si jako hladovějící člověk, který konečně dostal najíst. Při líbání jsem zavřel oči a vůbec nemyslel na budoucnost.
Najednou jsem na krku ucítil ostrou bolest, jako kdyby mě někdo bodnul. Vykřikl jsem, ale Katherine pokračovala v líbání. Ale ne. Ona mě nelíbala, ale kousala a sála moji krev. Vykulil jsem oči a pohlédl na ni. Katherininy oči byly divoké a podlité krví. V měsíčním světle měla smrtelně bledou tvář. Zaklonil jsem hlavu, ale bolest nepolevovala. Nemohl jsem křičet, nemohl jsem se bránit, jen jsem se díval na úplněk za oknem a cítil, jak krev odchází z mého těla. Cítil jsem, jak se ve mně zvedá touha a žár a hněv a hrůza. Jestli takhle vypadá smrt, tak jsem ji vítal. Chtěl jsem ji, a tak jsem objal Katherine a vydal se jí na milost. Pak se všechno propadlo do tmy.

Moje srdce po ní pořád hrozně toužilo, a já bych udělal cokoliv, abych ji ochránil. Protože ona nebyla upír; byla to Katherine. Popadl jsem obě její ruce a sevřel je ve svých. Zdály se tak malé a bezbranné. Přitáhl jsem si její prsty ke rtům a jeden po druhém políbil. Katherine vypadala tak vystrašeně a nejistě.
„Ty jsi nezabila Rosalyn?“ řekl jsem pomalu. Jakmile jsem ta slova vypustil z pusy, věděl jsem, že to musí být pravda, protože jinak by mi to zlomilo srdce.
Katherine zavrtěla hlavou a podívala se z okna. „Nikdy bych nikoho nezabila. Jedině kdybych musela. Jen když bych musela chránit někoho, koho miluju. V takové situaci by zabil každý, je to tak?“ zeptala se pobouřeně a vystrčila bradu. Vypadala tak hrdě a zranitelně, že jsem ji musel okamžitě obejmout. „Stefane, slíbíš mi, že nikomu neprozradíš moje tajemství? Slíbíš mi to?“ naléhala a podívala se mi to očí.
„Jasně, že slíbím,“ řekl jsem. Slíbil jsem to nejen jí, ale i sám sobě. Miloval jsem Katherine. Ano, byla upír. A přesto…způsob, jakým to slovo vyslovovala byl úplně jiný, než když ho říkal otec. Z jejích úst neznělo strašidelně. Spíš romanticky a záhadně. Možná se otec mýlil. Třeba jen Katherine nikdo nechápal.
„Moje tajemství je v tvých rukou, Stefane. Je ti jasné, co to znamená?“ dodala, položila mi ruce kolem krku a přitiskla svoji bradu k mojí. „Vous avez mon coeur. Máš moje srdce.“
„A ty moje,“ zašeptal jsem. Myslel jsem vážně každé slovo.

8. září 1864
Ona není tím, kým se zdá. Mělo by mě to překvapit? Vyděsit? Ranit?
Jako kdyby nic z toho, co jsem znal, z toho, co jsem se naučil, z toho, čemu jsem celých sedmnáct let věřil, nebyla pravda.
Ještě jsem cítil, jak mě líbala, jak mi svými prsty tiskla ruce. Pořád jsem po ní toužil, a přesto mi v uších zněl hlas rozumu: Nemůžeš milovat upíra!
Kdybych měl jednu z jejích sedmikrásek, mohl bych otrhávat  lístky a nechat kytku, aby rozhodla za mě. Mám ji rád…nemám ji rád…mám…
Miloval jsem ji.
Určitě. Na tom, co bude dál, mi nezáleželo.
Mělo se moje srdce ubírat tímto směrem? Kéž bych měl mapu nebo kompas, aby mi ukázaly cestu. Ale ona má moje srdce a je mojí zářící hvězdou…a to by mělo stačit.

Když jsem příště otevřel oči, věděl jsem, že jsem mrtvý. Ale touhle smrtí nekončily moje noční můry s černou prázdnotou všude kolem. Ihned jsem ucítil vzdálený zápach požáru, tvrdou zem pod sebou, i ruce položené podél těla. Necítil jsem bolest. Vůbec nic mě nebolelo. Černota mě obklopovala způsoben, který byl skoro uklidňující. Bylo tohle peklo? Jestli ano, vůbec se nepodobalo hrůze a chaosu z minulé noci. Bylo tu ticho a klid.
Nejistě jsem pohnul paží a překvapilo mě, když se moje ruka dotkla stébla. Posadil jsem se a s údivem zjistil, že mám pořád tělo, udivilo mě, že mě nic nebolí. Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že se nevznáším v prázdnotě. Po levici byla stěna chatrče z hrubě otesaných klád. Kdybych přivřel oči, uviděl bych mezi prasklinami oblohu. Někde jsem byl, ale kde? Ruka mi vyletěla k hrudi. Vzpomněl jsem si na prásknutí výstřelu, jak moje tělo žuchlo na zem, jak do mě kopali a šťouchali holemi. Jak se mi zastavilo srdce, a ozval se jásot, až nakonec všechno utichlo. Byl jsem mrtvý. Pak tedy…

Vydává: Nakladatelství Fragment; 17.8.2011