Jaroslav Mostecký: Číslo se smrťákem

Rozhrňte oponu a potkáte vraha. Titulní povídka knihy je právě o tom, co dělat, když už máte tu smůlu, že vám jeho kroky přetnou cestu hned dvakrát v životě. Přiháněč mrtvých může být docela výnosné zaměstnání, pokud to nemá háček, a je totální pitomost pustit se do macerace agenta FBI, když se vám do toho připlete Sněhurka, která se zrovna chystá snést svoje vejce… A tím to nekončí. V této sbírce Jarka Mosteckého to nebude žádná legrace…!

Ukázka z knihy:

RESTAURACE U NEUTRÁLA

Varoval mě jeho pach. Kdoví odkud se vynořil, ale najednou byl děsivě blízko. Podle koncentrace smradu musel stát přímo za mnou. Otočil jsem se a instinktivně se po něm ohnal.
Hadonoš se zavlnil, jako kdyby se chystal zaútočit. Článkovité tělo skřípavě zašustilo a z úkrytu chitinového krunýře šlehl ke stropu bičovitý krk s tuponosou hadí hlavou. Podrážděně zasyčel, a se mnou to pořádně zacukalo. Už jsem tuhle situaci několikrát zažil, ale teď jsem u sebe neměl žádnou zbraň. Instinktivně jsem uhnul očima, abych mu nakonec ještě sám nevlezl do chřtánu, a couvl až ke zdi. Dál to nešlo…
Tyčil se nade mnou do dobře dvojnásobné výšky. Jeho ocas prudce vyrazil vpřed a obtočil se mi kolem nohou. Ustrašeně jsem zapípal cosi nesrozumitelného. Je to takový můj hloupý zvyk ještě z dětství. Hadonoš stáhl hlavu ze spleti trubek, tažených pod stropem, a pomalu se začal předklánět svou horní, hadovitou částí ke mně.
Zacukal jsem pravou nohou a pokusil se ji vyprostit. Marně. Tuponosá hlava se mi na okamžik zakomíhala před očima. Vyděšeně jsem zapolykal. Čím dál víc to vypadalo na útok, ale věř zkušenosti, když jde o hadonoše! Ještě před chvíli jsem zrovna takového v zadním sále obsluhoval, možná to byl dokonce ten samý. Ale co dělá tady, kam není hostům přístup…? Nikdo si ničeho nevšiml, ani personál, to už by se dávno spustilo poplašné zařízení.
Upustil jsem záznamník s objednávkami na zem a uhýbal hlavou do strany před jeho rozeklaným jazykem.
Opravdu jsem začínal pociťovat strach. Moje restaurace nabízela pokrmy pro všechny tvory, kteří by se tu kdy mohli zastavit. I pro hadonoše samozřejmě, a protože to byli od přirozenosti kanibalové, každý by pochopil, že prostě nemohu nemít v mrazácích dvě jejich mláďata v kvasinkovém nálevu. Už několikrát mne napadlo, jestli se tím jednou nevystavím krvavé odplatě členů hnízda, z něhož mláďata pocházela…

Hadovejce na hniličku
Příprava obecná: Nejoblíbenější a vlastně jedinou stravou aldebaranských hadonošů v jejich přirozeném prostředí je právě proklubané mládě jejich druhu. Je třeba zajistit, a to z hlediska etického a stejně tak z hlediska bezpečnosti kuchaře a hostitele, aby se jednalo o mládě z jiného rodu, z jiného hnízda, než ke kterému se hlásí strávník. Prvním úkonem při objednávce v restauraci je tedy třeba odebrat hostu vzorek DNA a porovnat jej se vzorkem masa v lednici. V případě, že se vzorky liší a jedná se o exempláře, přináležející k odlišným rodům, můžeme přejít k přípravě kuchyňské.
Příprava kuchyňská: Hadonoši jsou plazi a jako takoví si na tepelnou úpravu masa příliš nepotrpí. Mládě i s proklubaným vejcem je nutno od okamžiku porážky přechovávat v kvasinkovém nálevu, aby si udrželo svůj charakteristický pach. Vejce s nevykuchaným mládětem ohřejeme v páře na teplotu tání galia a okamžitě podáváme se dvěma dalšími, lehce naťuknutými a pokud možno planými hadovejci.
Při servírování je třeba dát pozor, aby se již zkažený obsah vajec nevylil mimo mísu. Pokud si pokrm objednal právě příslušník druhu hadonoš (což se dá předpokládat kursem 10 na 265. ku 1), je třeba přiložit nádobu na vyvrhnuté kosti, zbytky vaječné skořápky a hadonoší oči, které jsou nestravitelné, prakticky nerozložitelné a na své domovské planetě tvoří na hladině moří překrásné svítivé obrazce.

„Na… Na jídelním lístku jsou chutnější pokrmy, pane!“ dostal jsem ze sebe v návalu největšího zděšení. „Já… Já nepatřím k nabídce. Jsem majitel. Všichni dosud byli spokojeni…“
Hadovitý krk se zakolébal jako ve větru. „Jsou tu!“ zasípal jeho translátor a znělo to ještě vyděšeněji, než jsem se cítil já.
„Kdo, pane?“
Otočil hlavu o sto osmdesát stupňů dozadu, aby se podíval do sálu za sebou, a naskytl mi báječnou příležitost mu zezadu zarazit něco do lebky. Zcepeněl by dřív než po injekci rozerkové šťávy.
Nic takového jsem ale udělat nemínil. Koneckonců mi ani nic definitivního nehrozilo, nesmrtelnost má obrovskou výhodu, až na to, že bolest cítím stejně jako vy ostatní. Vy si v pohodě umřete, když už to nejde snést, ale já si to musím protrpět vždycky celé.
„Z koho máte strach, pane?“ zeptal jsem se o dost klidněji.
Bleskově otočil hlavu zpátky a výstražně mi narazil tupým nosem do hrudi: „Nikdy nemám strach, zrůdo!“ zasyčel zuřivě. „Kdyby šlo jen o mě, postavil bych se jim a –“
„Jmenuje se to tu Restaurace U neutrála, hadonoši, a patří to tu mně!“ skočil jsem mu do řeči. „Na mém území se nebojuje, ale jí a pije! Jasné? Vždycky tomu tak bylo! Jedině to, že jsem neutrál, zachránilo moji restauraci v obou galaktických válkách, a tady se taky podepsal mír! Všechny bílé paláce na planetách Denebu zely prázdnotou, když se mými sály procházely přední osobnosti galaktické politiky. Generálové z Planet hnědých ještěrek tu podepsali kapitulaci a –“
„Dost!“ zasyčel mi do tváře a stáhl kličky ocasu z mých nohou tak bezohledně, až mne jeho šupiny podřely do krve. „Do tvého hnízda vešli dva savci, kteří si sem nepřišli nacpat břicha. Chtějí zabíjet, a myslí přitom na mne… Umožníš mi odlet a zdržíš je.“

Vydává nakladatelství Epocha jako přílohu časopisu Pevnost 8/2011, samostatně v říjnu 2011.

O autorovi knihy:
Jaroslav Mostecký (1963) patří mezi stálice tuzemské literární fantastiky. Své stěžejní dílo, trilogii Vlčí věk (1995–2000) napsal v intencích historické fantasy a tomuto subžánru zůstal věrný i v titulech Ďáblovy dcery (2001) a Útesy křiku (2004). Do sci-fi pak zavítal knihami Pištec (1997) a Archivář (2004), do hororu sbírkou povídek Čára hrůzy (1998). Další dobrodružství Conana z Cimmerie popsal v románu Vrah králů (1999) a publikoval rovněž čtyři epizody ze sci-fi série Mark Stone.