Richelle Mead: Sukuba 1 – Trápení

Sukuba je nadpřirozená bytost, která smí po libosti měnit podobu a jediným jejím úkolem je svádět. Zní to tak lákavě! Dívka může být, kým chce, její šatník je nevyčerpatelný a smrtelní muži by udělali cokoli pro její pouhý dotek. No, vlastně za to platí svou duší, ale proč zacházet do přílišných podrobností?

Podle statistik většina smrtelníků prodá svou duši kvůli jednomu z těchto pěti důvodů: sex, peníze, moc, pomsta a láska. V tomto pořadí.

Předpokládám tedy, že mě měli znovu ujistit, že jsem tu proto, abych pomáhala s číslem jedna. Jenže z celé té situace jsem měla dojem… ubohosti. A ode mě to je opravdu něco.

Možná už se jen nedokážu vcítit do lidí, pomyslela jsem si. Už je to tak dávno. Když jsem byla ještě panna, lidé si pořád mysleli, že dívku může přivést do jiného stavu i labuť.

Vedle mě stál rozložitý Hugh a trpělivě čekal, až mě přejde moje rezervovanost. S rukama v kapsách upnutých khaki kalhot se opíral o svůj lexus. „Nechápu, proč z toho děláš takovou vědu. Vždyť to děláš pořád.“

To nebyla tak docela pravda, ale oba jsme dobře věděli, jak to myslí. Ignorovala jsem ho a namísto toho jsem si začala okatě prohlížet okolí. Ne že by mi to zvedlo náladu. Předměstí mi vždycky připadala depresivní. Stejné domky. Dokonalé trávníky. Až moc aut SUV. Někde v dálce ve tmě nepřestával štěkat pes.

„Tohle nedělám,“ prohlásila jsem nakonec. „I já mám svoje meze.“

Hugh si odfrkl, čímž vyjádřil, co si o mých mezích myslí.

„Dobře, tak jestli se budeš cítit líp, neuvažuj o tom jako o zatracení. Ber to jako charitu.“

„Jako charitu?“

„Jasně.“

Přestože to byla netypická situace, s obchodnickou zdatností vytáhl svůj kapesní počítač. To by mě už nemělo překvapovat. Hugh je profesionální skřet a umí mistrně nalákat smrtelníky, aby prodali svou duši. Je expert na smlouvy a kličky v zákonech, což by mu mohl kterýkoli právník závidět.

Taky je to můj kamarád. Tak trochu to dodává nový význam pořekadlu, že vrána k vráně sedá…

„Podívej se na fakta,“ pokračoval. „Martin Miller. Muž, samozřejmě. Běloch. Nepraktikující luterán. Pracuje v obchodě se hrami v nákupním centru. Bydlí tady ve sklepě, v domě svých rodičů.“

„Ježíši!“

„Já ti to říkal.“

„Charita nebo ne, stejně mi to připadá dost… extrémní. Kolik že mu je?“

„Třicet čtyři.“

„A jéje.“

„Přesně tak. Kdybys byla takhle stará a nikoho neměla, taky bys přistoupila k zoufalým činům.“ Podíval se na hodinky. „Tak uděláš to, nebo ne?“

Bezpochyby jsem Hugha zdržovala od rande s nějakou sexy ženou, která bude nejspíš o polovic mladší než on – a tím samozřejmě myslím věk, na který Hugh vypadá. Ve skutečnosti už je tu tak století.

Odložila jsem si kabelku na zem a varovně na něj pohlédla. „Mám to u tebe.“

„Ano,“ potvrdil. Tohle naštěstí nebyla moje obvyklá práce. Normálně na takové věci používal najaté síly, ale dneska v noci asi nikoho nesehnal. Nedovedla jsem si ostatně představit, koho by k něčemu takovému přemluvil.

Vykročila jsem k domu, ale zarazil mě.
„Georgino?“

„Jo?“

„Je tu… ještě jedna věc…“

Otočila jsem se. Tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. „Ano?“

„On má, ehm, zvláštní požadavek.“

Povytáhla jsem obočí a čekala, až mi prozradí víc.

„Víš, on je nadšený do těchhle záležitostí s, ehm, zlem. Usoudil, že když prodá svou duši ďáblu, měl by přijít o panictví s nějakou… já nevím, démonkou nebo něčím takovým.“

Přísahám, že v tom momentě i ten pes přestal štěkat. „To si děláš srandu.“

Hugh neodpověděl.

„Nejsem… ne. V žádném případě nebudu –“

„No tak, Georgino. O nic nejde. Květiny. Kouř a zrcadla. Prosím. Uděláš to pro mě?“ přemlouval mě rafinovaně. Těžko odolat. Jak už jsem řekla, svou práci dělal výborně. „Vážně jsem v zoufalé situaci… Když mi s tím pomůžeš…, bude to pro mě hodně znamenat…“

Zaúpěla jsem. Nedokázala jsem ho odmítnout, když nasadil v široké tváři tak úpěnlivý výraz.
„Jestli se o tom někdo dozví…“

„Mlčím jako hrob.“ Dokonce si přitiskl prst na rty.

Rezignovaně jsem se sehnula a rozepnula si pásky na botách.

„Co to děláš?“ podivil se.

„Tyhle jsou moje oblíbené, od Bruna Maglise. Nechci o ně přijít, až se proměním.“

„Jo, ale… pak si je přece můžeš zase vyčarovat zpátky.“

„Už nebudou stejné.“

„Budou. Můžeš si je udělat, jaké jen budeš chtít. Tohle je vyložený nesmysl.“

„Hele,“ obořila jsem se na něj, „chceš tady stát a dohadovat se o botách, nebo chceš, abych šla udělat z toho tvého panice muže?“

Hugh sklapnul a ukázal směrem k domu.

Vydala jsem se tam po trávě, která mi lechtala bosá chodidla. Dveře na zadní terase, které vedly do sklepa, byly otevřené, přesně jak Hugh slíbil. Vešla jsem do spícího domu a jenom doufala, že nemají psa. Matně jsem uvažovala, jak jsem se mohla takhle snížit. Když se moje oči přizpůsobily temnotě, začala jsem rozeznávat útulný středostavovský pokoj. Byla tam pohovka, televize, knihovna. Po levé straně se nacházelo schodiště a po pravé chodba.

Vydala jsem se chodbou a cestou jsem pozměnila svůj vzhled. Ten pocit už mi byl důvěrně známý, stal se mou druhou přirozeností. Ani jsem se nemusela vidět a věděla jsem, co se se mnou děje. Moje malá postava se trochu protáhla do výšky. Štíhlá jsem zůstala pořád, jen možná o trochu víc. Pleť jsem měla bílou jako smrtka, po lehkém opálení už nezbylo ani stopy. Vlasy, které mi sahaly do půli zad, jsem si nechala stejně dlouhé, jen jsem si je změnila na uhlově černé a namísto svých vln jsem si je narovnala. Moje ňadra – podle všech měřítek dokonalá – se ještě zvětšila, takže mohla směle soupeřit s těmi, jaké mají hrdinky komiksů. Tenhle chlap jistě beztak na komiksech vyrůstal.

A moje oblečení… Pestrobarevné kalhoty a blůzu jsem odstranila. Na nohou se mi objevily vysoké černé kožené boty, k nimž se dokonale hodil černý top a sukně, ve které bych se rozhodně nemohla předklonit. Můj zjev doplňovala ještě špičatá křídla, rohy a bič.

„Panebože,“ zamumlala jsem, když jsem se náhodou zahlédla v malém ozdobném zrcadle. Doufám, že se tohle žádný z místních démonů nikdy nedozví. Oni jsou vážně třída.

Odvrátila jsem se od zrcadla a zadívala se chodbou ke svému cíli. Byly to zavřené dveře se žlutou cedulí s nápisem MEN AT WORK. Připadalo mi, že zevnitř slyším tlumené zvuky z nějaké videohry. Pípání ale utichlo v momentě, kdy jsem zaklepala na dveře.

Po chvilce se otevřely a stál v nich asi sto sedmdesát centimetrů vysoký muž se špinavě blond vlasy po ramena, které mu vepředu už řídly. Zpod trička jako pro Homera Simpsona mu vykukovalo velké chlupaté břicho . V ruce svíral balíček chipsů.

Jakmile mě spatřil, chipsy upustil.

„Martin Miller?“

„A-ano,“ vykoktal.

Práskla jsem bičem. „Jsi připraven si se mnou zahrát?“

Vydá: Domino; 13.6.2011