Rozhovor s Kim Harrison

Autorka románů Mrtvá čarodějka přichází a Hodný, zlý a nemrtvý ve svých románech rozehrála partii s mocnou čarodějkou, upírem libujícím si v kůži a s elfem, který pro zločin nejde daleko. Z takové kombinace nemůže vzniknout nic špatného, a tak nám nyní nakladatelství Fantom Print přináší již třetí díl příběhů z Díry, Nikdy nezemřít.

V rozhovoru, který Kim poskytla známému moderátorovi Shaunu Farrellovi v roce 2005, těsně před vydáním třetího dílů její série, máme možnost tuto autorku urban fantasy a její svět, který v sérii o Rachel Morgan stvořila, poznat blíže.

Rachel Morgan, hrdinka vašich románů, žije ve světě, kde spolu bok po boku koexistuje nadpřirozený a ten normální, nám známý svět. Jak moc je pro vás tato realita fikcí? Věříte tomu, že v naší realitě existuje něco nadpřirozeného?
Páni, vy se s tím nepářete a hned na začátek hodíte takhle těžkou otázku! Ráda bych řekla, že věřím všemu, co píši, ale já píšu proto, abych mohla na chvíli z naší reality uniknout, a tím pádem se ty moje představy stávají určitým způsobem mou realitou. Mým postavám naprosto věřím. Jejich obavy, naděje, tápání a sváry jsou pro mě někdy skutečnější než mí vlastní sousedé, ale upíra, čarodějku, skřítka i vlkodlaka jsem napsala tak, abychom se v některém z nich dokázali najít.
A zda věřím tomu, že v naší realitě s námi existují nadpřirozené bytosti? [Šklebí se.] Teprve se s nějakým krvesajem bojícím se světla musím setkat. Ale v sérii jsem schválně vynechala kult Wicca, aby nedošlo k nějakým mýlkám s čarodějnictvím. Ale přiznám se, že vždy fouknu do odkvetlé pampelišky a něco si přeji, a vždy se pokloním vichru. Třeba se má přání splní. A také věřím tomu, že je v nás víc, než sami věříme, a já mám vždy oči otevřené, abych to něco „víc“ v lidech spatřila.

Ve světě Rachel Morganové vymřela velká část populace v důsledku genetické manipulace s potravinami. Zajímáte se o bioinženýrství?
Hm, ano i ne. Myslím, že musíme být v tomto ohledu opatrnější. Tento obor může mít velký dopad na lidstvo, ale jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Jak něco stvoříme, je mnohem těžší to zničit, zvláště, pokud se bavíme o něčem tak složitém, jako je oblast genetiky. V medicíně děláme obrovské pokroky a určitě bych si nepřála, aby se od toho upustilo, ale obávám se, že naše snaha překonávat sama sebe se nám může vymstít tak, jak si ani nedokážeme představit.

Proč jste zasadila své romány do Cincinnati? Tedy, do jeho alternativní verze? Co je na tom městě tak zvláštního?
Cincinnati! Miluji Cincinnati. Má editorka, Diana Gill, mi jako první navrhla, ať zasadím sérii o Rachel do nějakého skutečného města, a já si vzpomněla, kde její rodina žije po celé generace, a tak jsem jí s hrdostí řekla, že tím městěm bude právě Cincinnati. Myslím, že ona měla na mysli nějaké město víc cool, Boston, San Francisco nebo třeba New York. Ale já chtěla Cincinnati. Cítila jsem v kostech, že ty postavy budou samy o sobě dost zvláštní a potřebovala jsem nějaké město, které by to trochu vyvážilo. Z Cincinnati jsem měla ten správný pocit a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.
Mám několik velmi praktických důvodů, proč jsem zvolila zrovna toto město. Zaprvé, nejsem holka z velkoměsta a nedokážu velkoměsto přesvědčivě popsat. Lidé by to prohlédli a já bych se pak cítila trapně. Cincinnati má ten správný počet obyvatel, je i správně velké, protéká jím nádherná řeka, se kterou jsem si v sérii chtěla pohrát, v městě funguje skvělý systém dopravy, který zahrnuje i letadla, vlaky, dálnice a přímé spojení k moři.

Jak důležité je pro vás prostředí, v němž se příběh odehrává, a jak vás napadla Díra?
Prostředí je pro mě velmi důležité a já se snažila do každé knihy přidat trochu toho skutečného Cincinnati. V sérii tak najdete Eden Park, městské zoo a sem tam se objeví i bazilika. Ale když to vezmeme do hloubky, myslím, že když zapojíme město až moc, může se projevit jako záporná postava. Nelíbila se mi představa, že by Díra – předměstí Cincinnati, kde žijí čarodějnice, upíři a dlaci – představovala jakékoli nebezpečí. Vycházím z předpokladu, že tato stvoření žijí s lidmi nepozorovaně posledních několik tisíc let a i nadále se budou snažit nijak moc se od lidí neodlišovat, ale spíš zapadnout. Chtěla jsem stvořit svět, který se bude na první pohled zdát jako příjemný kout Ameriky, kde nebezpečí uvidíte, jen když se podíváte pozorně a všimnete si nenápadných znaků odlišných kultur a potřeb – např. zabedněná sklepní okna, basketbalové koše mnohem výš, než je obvyklé, květiny zasazené do podoby pentagramu. Malé náznaky velkých odlišností. Líbí se mi představa takového nenápadného varování, že nebezpečí je všude kolem nás, ale my jsme až moc ponoření do svých vlastních životů, abychom si těchto náznaků všimli. Myslím, že je to blíž pravdě, než bychom byli ochotní si přiznat.

V mnoha rozhovorech jste popřela jakoukoli osobní zkušenost s čarodějnictvím, ale čarodějnice a kouzla hrají ve vašich knihách důležitou úlohu. Sama Rachel je čarodějka. Jak jste se k tomuto tématu dostala?
Přemýšlela jsem, jestli se na tohle zeptáte. Nejsem členem žádného čarodějnického spolku, ani jsem neprováděla vlastní průzkumy a výzkumy čarodějnictví. Mám jen jednu knihu o magii, kterou jsem jen občas pootevřela, jestli se držím správného směru, ale je to kniha čistě teoretická, žádná kouzla. Představa magie mě fascinuje. Asi proto, jaké knihy jsem vždy četla – sci-fi a fantasy, pohádky bratří Grimmů a cokoli, v čem se kouzla a magie jen objevily.

Víte už, kolik příběhů Rachel Morganové nám budete vyprávět?
Tolik, kolik si čtenáři budou přát? Možná to není vidět na první pohled, ale knihami prochází jeden hlavní příběh, který spěje ke svému cíli. Když jsem začínala, předpokládala jsem, že napíšu tak tři, čtyři knihy, ale než jsem se dostala ke druhé, zjistila jsem, že aby příběh správně pokračoval, potřebuji dílů mnohem víc. Rachel se stále seznamuje se zajímavými lidmi a každý z nich tvoří malou část příběhu, se kterým nakonec pracuji. Takže abych odpověděla na vaši otázku, píšu s tím, že z Rachel bude série s otevřeným koncem. Mám smlouvu na šest dalších knih (9. díl série vychází v USA v listopadu t.r. a Kim píše 10. – pozn. překl.), takže mám spoustu prostoru, abych si se světem Rachel pohrála. Budu psát dál, dokud mi někdo neřekne stop – ať můj vydavatel nebo Rachel sama.

Jak jste přišla na názvy svých knihy? Jsou velmi hravé.
Tak teď se musím zasmát. Název prvního dílu, Mrtvá čarodějka přichází, se zdá, že sedí k obsahu knihy, a já jsem velmi ráda, že prošel celým tím martyriem schvalování v nakladatelství a mohla jsem ho ponechat. Je to asi známka toho, že já i má editorka máme stejný smysl pro humor. Druhý název, Hodný, zlý a nemrtvý, započal styl, který následuje Nikdy nezemřít, a ten styl bych chtěla zachovat. Tady se poznají praví fanoušci Clinta Eastwooda. Názvy mých knih jsou založeny na názvech jeho filmů a mně se to tak líbí. Názvy se snadno zapamatují a je to má snaha humorem vyrovnat napětí v knihách.

Jste nadšenec do hudby a ke svým postavám jste vytvořila soundtracky (playlisty najdete na music page Kim – pozn. překl.). Kdy vaše vášeň pro hudbu začala?
Upřímně si vůbec nevzpomínám, kdy pro mě začala být hudba tak důležitá. Snad v posledních pár letech, poté co jsem málem přišla o sluch, jsem si uvědomila, jak důležitý pro mě je, a přestala jsem ho brát jako samozřejmost. Ráda bych řekla, že má múza žije z hudby, ale je to jen chatrné vysvětlení, co pro mě hudba ve skutečnosti znamená. Hudba je pro mě totéž, co jsou pro mnoho čtenářů knihy. Pokud mi to výše mého účtu dovolí, skupuju, co najdu. Sloupec CDček, co si chci poslechnout, je skoro stejně vysoký, jako sloupec toho, co si chci přečíst. A tak mi to vyhovuje.

Proč jste se rozhodla vyjádřit charakteristiky svých postav skrze hudbu?
To je dobrá otázka. Naneštěstí na ni nedokážu odpovědět. Prostě se to… stalo. Strávila jsem spoustu času vymýšlením toho, co přijde dál, a hrála mi při tom hudba. A když jsem popsala první vztah, jako by to zažehlo jiskru a já začala dávat dohromady příběhy mých postav skrz různé písně.

Jaké to je být přirovnávána k Laurell K. Hamiltonové a Charlaine Harrisové? Myslíte si, že je takové přirovnávání přesné?
Můžu se na moment zastavit a prostě se jen usmívat? Je to zatraceně dobrý pocit, ačkoli mě vždy zasáhne kritika nespokojeného čtenáře, který vezme do ruky nějakou z mých knih a čeká podobný příběh nebo stejnou míru sexu a násilí. Osobně si nemyslím, že píšu ve stejném stylu jako ty dvě dámy, které jste zmínil, ale všechny jsme součástí téhož žánru a já chápu, že k takovýmto srovnáváním pak dochází. Možná bych zdůraznila, že nechci psát jako ony dvě dámy. Žiju pro den, kdy má práce bude brána jako samostatný celek, kdy bude stát na vlastních nohách, bude mít svůj vlastní, čtenáři snadno rozpoznatelný styl, který vám ukáže jak radosti, tak strasti lidského života, a příběh, který vás jak pobaví, tak i trochu vyděsí. Líbí se mi psát jako Kim Harrisonová. Daří se mi to lépe, než cokoli jiného, co jsem kdy napsala, a mám v plánu v tom pokračovat. Být k někomu dobrému přirovnávána je pro mě jako nového autora, který se snaží, aby ho bylo slyšet, velmi lichotivé. A být přirovnávána k těm největším legendám mého žánru … Tomu se nic nevyrovná.

Kdy a proč jste se rozhodla začít psát?
Nebylo to nikdy vědomé rozhodnutí, ale velmi jasně se pamatuji, kdy se to stalo. Sedla jsem si na sluníčko a začala jsem psát příběh, který jsem vymyslela asi v patnácti letech. Myslím, že jsem psala asi hodinu. Dalšího dne jsem psala asi tři hodiny. Bylo to horší. Mnohem horší, dokud jsem nezačala pár věcí opomíjet. Stále mnoho věcí opomíjím, ale nyní mám pro to dobrý důvod. Vzrušení z toho, že nechávám čtenáři jen určitá vodítka, že nechávám čtenáře samotné objevit, co jsem tím a tím myslela, co jsem chtěla, když jsem to chtěla, je vzrušující. A je vlastně i skvělý pocit vidět, jak se mísí složité povahy postav a jaký mají jejich rozhodnutí provedená v minulosti dopad na to, co se stane v budoucnosti.
Na zdi za mým monitorem jsem přilepila dva pásky papíru. Jsou vidět, jen když si sednete na židli k počítači. Mám je tam, aby mi dodávaly odvahu, a visí tam vlastně od prvního dne. Jeden z nich mi přináší odvahu dřít slepě a bez záruk, že dosáhnu, čeho chci, a je na něm napsáno: „Chceš to? Žij tak, abys to získala!“ A ten druhý mi dodává víru, že toho dosáhnu. Myslím, že jsem to převzala od kapitána Kirka a Spoka. Je na něm napsáno: „Je to nemožné? Ne, pouze vysoce nepravděpodobné.“

Když vezmu v potaz ten obrovský vzkazník na vašich webových stránkách, zdá se, že je pro vás velmi důležité být ve spojení s těmi, kdo vaše práce čtou. Je pro vás těžké najít si čas, abyste ve spojení se svými čtenáři zůstala?
Má webovka. Já se musím jen usmívat. Miluji svou webovou stránku. Není nijak noblesní, ani podbízivá, jak to vidím u spousty jiných autorů, ale výborně mě vystihuje, a protože ji vedu a udržuji přímo já, jednoduchost se mi hodí. Mám také fanouškovskou skupinu na Yahoo a pravidelní návštěvníci vám řeknou, že mě tam zastihnou velmi často, ale bavím se s nimi na úrovni člověk-člověk, ne na úrovni autor-čtenář. Tam se mě nesmíte ptát na mé knihy. Tam chodím odpočívat.
A najít si čas mým čtenářům odpovědět? Ano, je to těžké. Přesto doufám, že takto ve spojení budu moci být co nejdéle. Velmi tvrdě jsem pracovala na tom, aby byl slyšet můj vlastní hlas, než abych zanedbávala odpovědi fanouškům, takže ti, co se na mne obrátí, mohou nyní vědět, že i jejich hlas bude slyšet. Děsím se dne, kdy si budu muset vybrat mezi prací a odpovídáním čtenářům. Vím, že ta doba přichází, tak doufám, že se naučím ťukat do klávesnice co nejrychleji.

Kdybyste chtěla psát v jiném žánru, jaký by to byl?
Zkusila jsem psát sci-fi, ale zjistila jsem, že mě víc zajímají lidé než vesmír. Ale mám pár povídek, které jsou z různých žánrů, ale také jsou hezky schované v šuplíčku. Ráda čtu o magii, tak možná zkusím klasickou fantasy.

Kdybyste mohla spolupracovat s nějakým jiným spisovatelem, kdo by to byl?
Spolupracovat? Nevím, jestli bych s někým dokázala pracovat na nějakém projektu od začátku do konce. Už dřív jsem zkoušela s několika lidmi pracovat na zápletkách, ale stálo mě to hodně energie, a navíc, když si sednu ke psaní, je to pro mě hodně intimní záležitost. Aby tam se mnou při psaní ještě někdo byl? Z toho mi jde mráz po zádech.

Co právě teď čtete?
Bohužel právě teď nic jen tak pro zábavu. Mám pěkně nacpaný program a volný čas trávím se svými nejbližšími. Střežím si víkendy, kdy se snažím nepřibližovat se ke psanému slovu. Ale když čtu jen tak pro zábavu, pak to rozhodně není žánr dark fantasy.

Na čem právě teď pracujete?
V tuhle chvíli dávám dohromady koncept páté knihy o Rachel. Ráda si napracuji věci dopředu proti vydavatelskému plánu, a nejšťastnější jsem, když se mi povede napsat koncept, který překoná představy mého vydavatele. Tak to mám ráda.

Chtěla byste svým čtenářům vzkázat ještě něco?
Myslím, že jsme probrali asi všechno. Pro ty, kdo mají zájem, mám vlastní webovou stránku, kde mám vložený i chat a jsem tam poměrně často. Bývám tam sice potichoučku zalezlá a jen sleduji dění, ale čtu každý příspěvek, dokud se to nezvrhne v politickou debatu.

Kim, děkuji vám, že jste si udělala čas a popovídala si s námi.
Bylo mi potěšením, Shaune. Užila jsem si to a doufám, že se brzy opět uvidíme.

Zdroj: Shaun’s quadrant
Překlad: Axia
Za konzultace děkuji Demy_FP.

Děti noci přinášejí i ukázku z nové knihy o Rachel Morgan, Nikdy nezemřít.