Gordon Andrews: Curran: Volume I – 1. část

Spoluautor série o Kate Daniels, Gordon Andrews, manžel Ilony, vybral z každé knihy jednu scénu, kterou popsal z pohledu Currana, Pána svobodných šelem.
V první z nich nám Gordon přibližuje seznámení Currana a Kate tak, jak ho viděl Pán šelem v prvním dílu série, v Magii mrtvých.

Byla noc a já byl na Jednorožčí ulici. Nevhodná doba na to, aby byl člověk na tak špatném místě. Tady se mohlo stát cokoli, ale nikdy nic dobrého.

Jednorožčí ulici nikdo nevládl. Žádná z atlantských frakcí magických bytostí si nad ní nedokázala udržet nadvládu. Ulici obývali ti, co byli kdysi lidmi, i ti, co v sobě nic lidského neměli. A všichni se skrývali v temných rozvalinách, požírali se navzájem a každému návštěvníkovi dávali najevo, že zde není vítán. Proto byla Jednorožčí ulice považována za neutrální území, zemi nikoho, kam odvážlivci vkročili jen na vlastní nebezpečí. Ti vyděšení se krčili hned na začátku ulice, ti pošetilí a hloupí umírali jen o pár kroků dál. Já se tu měl s někým setkat a pokud ta žena zajde ještě hlouběji do ulice, jen aby mě našla, budu vědět, že není ani vyděšená, ani hloupá.

Opřel jsem se a podél páteře jsem pocítil chladný kámen opuštěné budovy. Skrz díry ve střeše proudily dovnitř paprsky světla a odrážely se ode zdí. Musí projít přímo kolem mě. Skryl jsem se ve stínech a získal o trochu víc času na to, abych si ji prohlédl.
Jednorožčí ztichla. Noc není nikdy úplně tichá, ale v tuhle chvíli si příšery vzpomněly na dobré vychování. Nikdo z nich netušil, proč tu jsem, ale ani mi nechtěli zavdat důvod, abych je poctil svou návštěvou.

Vše, co jsem o té žoldačce věděl, mi pověděl Jim, šéf mé bezpečnosti. Pracoval s ní v Cechu žoldáků. To mě zarazilo. Jim byl jaguár a dával přednost samotářskému lovu. Bylo zvláštní, že někomu mimo Smečku dovolil, aby mu hlídal záda. Řekl mi, že je rychlá, na člověka, a že s mečem to umí. Také mi řekl, že má prořízlou pusu a spíš bojuje, když by měla radši utéct. Nic, co by na mě udělalo dojem. Žoldáci patřili ke spodině. Čest jim nic neříkala, poctivost pro ně byla cizí pojem a loajalitu neznali. Nedrželi se na jednom místě. Neměl jsem ve zvyku setkávat se osobně s kriminálníky, co většinou moc dlouho nežili, ale rádi si hráli na tvrdé hochy. Na takové schůzky mám lidi.

Tentokrát jsem tomu chtěl dát šanci, když o ní Jim tak básnil. Viděl, jak zvládla situace, z nichž by normální člověk se zdravou kůží nevyvázl. Jim nevěřil, že vyložila všechny karty na stůl. Pravděpodobně skrývala obrovskou moc. Což bylo dobře jen za předpokladu, že bychom ji mohli využít. Něco lovilo mé lidi, svobodné šelmy Atlanty. Měli jsme nejlepší stopaře ve městě, ale ještě jsme ho nechytili.

Obvykle jsme si své problémy řešili sami. Nechávali jsme to v rodině. Lidé se nás už tak báli a já neviděl žádný důvod, proč jim dát ještě víc munice. Ale vražd přibývalo a zabito bylo i několik upírů. To sice není žádná velká ztráta, ale začal se o nás zajímat Řád milosrdné pomoci. Jediný člověk, kterému jsem v té bandě fanatiků věřit, Rytíř Mystik Řádu, který případ vyšetřoval, byl zavražděn, a pravděpodobně tou samou stvůrou. Lidi nemám rád, nevidím důvod, proč a jak je využít, ale Greg Feldman zemřel, když se nám snažil pomoct, a to už něco znamená. Bylo to k neuvěření, ale tahle žoldačka byla očividně jeho svěřenkou a převzala náš případ a dočasně i Mystikovu pozici v Řádu.

Tu věc, co vraždí mé lidi, najdu. Budu nad ní stát a zatímco té stvůře bude vyhasínat světlo v očích, budu pít její krev. Na tom se nic nezmění. Ale s pomocí Řádu najdu to monstrum rychleji. A pokud Gregovu svěřenku motivuje pomsta, ještě lepší. Znamenalo by to, že je ochotna riskovat, a to jen pomůže získat hlavu té stvůry.

Cítil jsem ji ještě dřív, než venku prošla kolem Jima. Noc ke mně zavanula směsici vůní. Kůži, staré boty. Sladkou, čistou a nezaměnitelnou vůni ženy. Směs rozmarýny, heřmánku a levandule – její šampon, bylinná vůně nepatřičná pro toto zatuchlé a bezútěšné místo. Velmi slabou stopu hřebíčku a oceli – tak voní olej na meče.
Pohybovala se velmi tiše, na člověka téměř bezhlesně. Co vlastně byla?

Nakonec se potichu ozvaly kroky. Jen pojď blíž, myšičko myš. Pomalu přihořívá…

Pohltily mě noční stíny. Mohla by přejít přímo kolem mě – jiná cesta jí ani nezbývala – a já ji tak spatřím dřív, než ona uvidí mě, pokud to tak budu chtít. Jestli bude vypadat aspoň stejně tak dobře, jako voní, možná jí to privilegium udělím.

Po kameni tiše sklouzla noha. Naklonil jsem se, abych měl lepší výhled.

Vkročila do paprsku měsíčního světla, které sem dopadalo dírami ve stropě. Pomalu, opatrně vkročila dovnitř, v rukou svírala meč. Ostří vypadalo zvláštně, bledě. Držela ho v rukou zkušeně, věděla, co dělá, ale držela ho až s přílišnou důvěrou, že ji ostří dokáže ochránit, a to tady v Jednorožčí nebylo životu bezpečné. Zevnitř mé kůže mě zalechtaly špičky drápů, toužících se vysvobodit. Ona měla jeden meč, já měl deset drápů.

Očima prozkoumávala okolí, pak se zarazila a poslouchala, pak se sebejistě pohnula kupředu a skryla se v nejbližším stínu dřív, než jsem stihl zahlédnout její tvář. Znovu ke mně zavanula její vůně. Zastavila se a já věděl, že se snaží prohlédnout skrz tmu. Líbil se mi způsob, jakým se pohybovala, vyrovnaně, lehce. Má krásné tělo.

Jen pojď blíž, myšičko myš, mě se bát nemusíš.

Vykročila vpřed a já spatřil její profil. Exotické, pevné rysy; nebyla přímo krásná, ale líbila se mi.

Pomalu jsem zaškrábal nehty po špinavé podlaze.

Zkameněla a rychle obrátila meč. Prudce ke mně otočila hlavu. Pozorovaly mě tmavé oči. Nebála se. V očích se jí zračila výzva. Žádná myšička, ona je něco víc. Tohle by mohlo být zajímavé. Klidně bych ji nechal tančit v temnotě ještě chvíli. Byla zábava ji pozorovat.

Napřáhla ke mně paži. Co to sakra chystá…

„Načičiči.“

Panebože, ona musí být mentálně zaostalá! Já Jima zabiju.

Mrkla a zírala na mě. Oči jí plály.

Stáhl jsem se a pod pokrývkou temnoty jsem se proměnil do mé skutečné podoby. Chceš čičinku, holčičko? Ukážu ti takovou, na jakou jen tak nezapomeneš.

Vkročil jsem do paprsku světla. Úplně ztuhla.

Tak to má být. Žádné prudké pohyby. Pomalu jsem k ní vykročil a obkroužil ji. Nechal jsem ji užít si každý detail. Pořád se ti čičinka líbí? Cítil jsem její překvapení a strach. Naše pohledy se setkaly. Pomalu vytřeštila oči a pak padla na zadek.

Ech. Poklona by mi stačila.

Stáhl jsem se do stínů. Nedokázal jsem si představit, co by s ní udělal pohled na smějícího se lva, a nechtěl jsem, aby omdlela. Přeměnil jsem se do lidské podoby a oblékl se. Kdykoli jindy bych k ní nakráčel v rouše Adamově, ale my měli obchodní schůzku. Bude lepší, když to udržíme v obchodní rovině.

Dal jsem jí pár vteřin, aby se dala dohromady. Oklepávala si prach z džínsů.

„Načičiči?“

Nadskočila. Chytrá holka. Většina kožoměnců se nedokázala přeměňovat z jedné podoby do druhé a zas zpátky tak snadno. Já ale nejsem jako většina kožoměnců. Já jsem Pán šelem.

„Jo,“ přitakala. „Přistihl jste mě nepřipravenou. Příště přinesu smetanu a hračky z kočičí šanty.“

Hračky zrovna nepotřebuju. „Jestli nějaké příště bude.“

Vykročil jsem a ona se ke mně obrátila. Vypadala, že se jí ulevilo, že nejsem nahý. Většina žen má opačnou reakci. Její smůla.

Zabořil jsem do ní tvrdý pohled. Podívala se mi do očí a neuhnula, ani se nepřikrčila. Bod pro ni. Na ženu byla vysoká, o sedm, možná deset centimetrů menší než já. Mladá, kolem dvaceti pěti let.  Vypadala silná a mrštná. Možná dělá atletiku nebo nějaký bojový sport.

„Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ‚načičiči‘?“

„Výjimečný.“

Pořád se mi dívala do očí. Možná není tak vtipná, jak si myslí, ale rozhodně není zbabělá. To jde. S odvážnými lidmi se dá pracovat.
Postoupil jsem o krok směrem k ní. „Jsem Pán svobodných šelem.“

E-book Curran je zdarma ke stažení na webu autorů.

Přímá řeč byla převzata z knižního vydání Magie mrtvých, Fantom Print, 2011

Překlad: Axia