Jeden malý pracovní lov

Kůrovcem prolezlý les se zdál ve slabém měsíčním svitu černý jako připálený čokoládový puding na dně hrnce. Noční hmyzí havěť vřeštěla z plných sil jako naposledy v životě. Občas se tmou ozvalo šustění křídel a pískot večeře. Naštěstí se nezdálo, že by se široko daleko vyskytovalo zvíře většího rozměru než naditá dámská kabelka.

Ono se tomu nedalo divit, když dělala hluk jako nelegální technopárty. Už mnohokrát klopýtla o slizký kořen stromu, třikrát se zapletla do ostružiní jako do ostnatého drátu, nemluvě o průchodu pavučinou neoznačenou výstražnou cedulí.

Vlastně se tu vůbec neměla vyskytovat. Doma ji čekalo kafíčko nebo cesta na zumbu. Zprávu o řádění monstra v okolí dostala společně s V., svou služebně starší kolegyní. Ta se bohužel ukázala bez příčiny nedostupná. Nakonec vyrazila sama. Nic není nezvládnutelné.

Odhrnula si tmavé vlasy v délce po uši z obličeje a konečně stanula před jeskyní. V jejím okolí bylo nalezeno několik vysátých lidí a nejednalo se o zásah úklidové čety s vysavači nebo zásah exekutora. Předpokládalo se, že se jedná o práci nenasytného hladového upíra. Ale vzhledem k tomu, že většina z mrtvol se dostala do fáze mezi kompostem a potravou pro zvěř, nic nebylo jisté. Nakonec policejní složky zavolaly jim. Chtěli odborníka na tenhle druh práce.

Osobně preferovala lov pijavic v krásném slunném ránu, ale poslední pravděpodobné oběti zmizely včera. Zase někdo prokázal sebevražedné sklony, když ignoroval výstrahu. Je musela zkusit zachránit.

Rozsvítila si čelovku na růžové bezpečnostní helmě s nápisem „Zabiják“. Ani si nepamatovala, kde ji vzala. Upravila si velkou koženou kabelu a vytáhla z kapsy svoji oblíbenou zbraň. Kolík. Dubově tvrdý a hladký od častého používání. Mazlivě mu říkala: Miláčku. Její poslední přítel jí řekl, že svou zbraň má raději než jeho. Smutné, ale pravdivé. Bývalý ji tolikrát život nezachránil.

Světlo od svítilny ozářilo vstup do jeskyně. Při přibližování se znovu několikrát setkala s pavučinami dotěrnějšími než francouzský upír. Průchod částečně skrytý v houští byl poměrně úzká štěrbina. Měřila si ji odhodlaným pohledem průzračně modrých očí. A čekala, kdy po ní vystartuje krvesaj jako čertík z krabičky. Nic. Ticho. Ani větvička se nepohnula.

Absolutně nebyla připravená na to, co se zjevilo z vchodu do jeskyně. Její nejhorší noční můra se začala zhmotňovat přímo před ní. Nikdy dříve nic takového neviděla. Její největší strach se objevil a jako bulvární fotograf to nevyhlíželo.

Nejdříve jedna dlouhá bílá členitá noha. Hned na to ji následovala druhá chlupatá končetina. A za ní další. Nakonec osm celkem. Uprostřed se nacházela hlavohruď delší než její metr pětašedesát. A to nemluvě o zadečku, s kterým by určitě jeho majitel soutěž miss nevyhrál.

Couvnula jednou, podruhé. Tohle se podobalo upíru asi jako kolík pistoli. Oboje smrtící, ale každé jinak. Ruka s kolíkem se jí roztřásla jako želé na talíři. Snažila se v kabele najít zbraň. Zbraň dost velkou, aby si poradila s touhle přerostou tarantulí. Snad jedině bazuku a zrovna tu k Vánocům nedostala. Nahmatala svou rtěnku, složenku na životní pojistku, kterou měla zaplatit na poště, kartu na městkou dopravu. Stále nic. Na místě přimrzla. Zbraň zůstala v druhé kabelce. Té bílé, kterou měla včera. Klopýtla pozadu o jeden obzvláště umělecký propletenec ostružin a zřítila se do nich po zádech.

Vyplašeně se zvedla do sedu a zjistila, že leží ve své vlastní posteli a nikde žádná helma nebo vypasený členovec. Pro jistotu rozsvítila světlo. Nic nad rámec obvyklého svinčíku. Za oknem hlavní město, na stolku Sony čtečka a stoh knih ve vínových a bílých vazbách. Vážně by neměla číst tu moderní fantasy. Kdyby se ve snu alespoň oddávala…