Catherine Fisherová: Inkarceron

Oceněná kniha pro mládež na pomezí fantasy a thrilleru. Sedmnáctiletý Finn denně bojuje o život v Inkarceronu, obrovském vězení, které má vlastní inteligenci a krutě s ní střeží tisíce vězňů.

Nezměrný, bez konce je Inkarceron,
propasti, chodby a průchody.
Svůj žalář zmapuje ten člověk, jen on,
kdo někdy okusil svobody.
ZPĚVY SAPPHIQUOVY

Finna srazili tváří k zemi a připoutali ke kamenným kvádrům hlavní tranzitní cesty.
Ruce mu roztáhli do stran a zatížili okovy tak masivními, že mohl sotva pohnout zápěstím. Kotníky mu ovíjely propletené smyčky železného řetězu, přikovaného ke kruhu v dláždění. Nedokázal se ani nadzvednout, aby se mu do hrudi dostalo dost vzduchu. Vyčerpaně ležel a tváří se opíral o ledový kámen.

Ale občanstvo se už blížilo.
Nejdřív je vycítil, a teprve pak uslyšel: země se rozechvěla, zpočátku nepatrně, ale vzápětí vibrace zesílily natolik, že ho z nich brněly zuby a nervy. Zvuky z temnoty, rachot stěhovacích náklaďáků, pomalé duté bušení ráfků kol. S námahou pootočil hlavu, odhodil si z očí špinavé vlasy a spatřil dvě rovnoběžné prohlubně v zemi, které mizely pod jeho tělem. Přivázali ho rovnou na vyjeté koleje.

Po čele mu stékal pot. Jednou rukou v rukavici sevřel ojíněné články řetězu a trochu se vzepřel, aby se mohl sípavě nadechnout. Vzduch štiplavě páchl naftou.

Ještě nemělo smysl křičet. Jsou příliš daleko a přes dunění kol ho neuslyší, dokud nevjedou přímo do rozlehlé síně. Musí to načasovat přesně. Kdyby vykřikl příliš pozdě, rozjeté vozy by se už nedaly zastavit a jejich kola by ho rozdrtila. Zoufale se snažil zahnat tu druhou myšlenku: možná ho uvidí i uslyší, ale bude jim to jedno.

Světla.
Malé, pohupující se ruční lucerničky. Soustředil se a napočítal jich devět, jedenáct, dvanáct; potom je přepočítal znovu, aby to jasné a přesné číslo postavil proti hrůze, jež mu stoupala do hrdla. Otřel si tvář o roztržený rukáv a snažil se utěšit myšlenkou na keira, na jeho úšklebek a poslední posměšné poplácání, když ověřoval, zda zámek na poutech drží, než se ztratil ve stínech. Hořce zašeptal: „Keiro.“

Prostorná síň s řadami neviditelných ochozů to slovo pohltila. Ve vzduchu, který měl pachuť kovu, se vznášela mlha. Vozy rachotily a sténaly.

Teď už viděl i postavy, které se vlekly po cestě k němu. Vynořily se z temnoty, tak důkladně zachumlané proti chladu, že se nedalo uhodnout, zda jsou to děti, nebo shrbené stařeny. Nejspíš děti – starci, pokud si nějaké ponechali, pojedou na vozech se zbožím. První náklaďák pokrývala otrhaná černobílá vlajka; už rozeznával její vzor, heraldického ptáka se stříbrným šroubem v zobáku.

„Zastavte!“ zakřičel. „Tady! Tady dole!“

Dunění těžkých povozů otřásalo kamennými kvádry. Rezonovalo mu v kostech a v zubech. Když ho do nosu udeřil pach potu mužů, kteří náklaďáky v sevřených šicích tlačili, a dolehlo k němu rachtání a šoupání navršeného zboží, uvědomil si nesmírnou tíhu a setrvačnost těch kolosů a sevřel ruce do pěstí. Čekal, potlačoval děs, vteřinu za vteřinou prověřoval odolnost svých nervů vůči smrti, nedýchal, nedovolil si podlehnout hrůze, protože on je Finn Hvězdovid a tohle zvládne. Jenže pak se odněkud z jeho nitra vyvalila upocená panika a on se vzepřel na připoutaných rukách a zařval ze všech sil: „Slyšeli jste mě? Zastavte! Zastavte!“

Náklaďáky se valily dál.
Rámus byl ohlušující. Teď už Finn řval, kopal a snažil se vyprostit z pout, protože naložené vozy budou nelítostnou setrvačností klouzat dál, vynoří se přímo nad ním a padne na něho jejich stín, než mu rozdrtí kosti i maso v pomalé, nevyhnutelné agonii.

V tu chvíli si vzpomněl na baterku.
Byla maličká, ale fungovala. O to se keiro postaral. Napůl se převalil na bok a zašátral rukou pod kabátem, řetěz přitom táhl po zemi. Svaly kolem zápěstí se mu sevřely v křeči. Nahmatal štíhlou studenou trubičku.

Vibrace mu teď rozechvívaly celé tělo. Vyškubl baterku tak prudce, že ji upustil a ona se odkutálela těsně mimo dosah. Zaklel, posunul se, zapnul ji bradou.

Světlo se rozzářilo.
Vydechl úlevou, jenže povozy se dál nemilosrdně blížily. Teď ho občanstvo určitě uvidí. Musejí si ho všimnout! Světlo baterky poblikávalo v nesmírné burácející temnotě síně jako matná hvězdička a v tu chvíli Finn pochopil, že Inkarceron všemi svými schodišti, průchody, ochozy a bludištěm o tisících cel vycítil, v jakém se ocitl nebezpečí, a v rachotu náklaďáků zní jeho drsný smích. Poznal, že ho Vězení sleduje a nehodlá zasáhnout.

„Já vím, že mě vidíte!“ zakřičel.

Kola vozů byla vysoká jako dospělý muž. Skřípěla v kolejích a na dláždění od nich odletovaly jiskry. Nějaké děcko zaječelo a Finn zasténal a pevně se schoulil – pochopil, že to nevyšlo, pochopil, že je s ním ámen, a vtom ho ohlušilo kvílení brzd, pronikavý jek, který se mu zaťal až do kostí.

Kola se tyčila vysoko nad ním. Přímo nad jeho hlavou. A netočila se.
Nedokázal se pohnout. Hrůza proměnila jeho tělo v bezvládný kus hadru. Baterka osvětlovala pouze jako pěst velký nýt v nákolku, který se leskl olejem.

A pak se odněkud zpoza toho kola ozvalo: „Jak se jmenuješ, Vězni?“
Shromáždili se v temnotě kolem něho. S námahou zvedl hlavu a rozhlédl se po těch stínech v kápích.

„Finn. Jmenuju se Finn.“ Nevypravil ze sebe víc než šepot, musel polknout. „Myslel jsem, že nezastavíte…“

Někdo si odfrkl. Někdo jiný utrousil: „Podle mě vypadá jako Špína.“

„Ne! Prosím! Prosím, odvažte mě.“ Mlčeli, nikdo se nepohnul, a tak se Finn nadechl a sevřeným hlasem ze sebe vypravil: „Špína napadla naše křídlo. Zabili mi otce a mě tady nechali takhle čekat na smrt.“ Aby si ulevil od bolesti na hrudi, sevřel v prstech oka rezavého řetězu. „Prosím. Prosím vás.“

Kdosi popošel blíž. Poblíž Finnova oka se vynořila špička boty – špinavá, chatrně záplatovaná.

„Která Špína?“
„Comitatus. Jejich vůdce si říká Jormanric, Vládce křídla.“

Muž si odplivl a slina dopadla kousek od Finnova ucha.
„Toho známe. Šílenec a násilník.“

Proč se pořád nic neděje? Finn se v zoufalství zavrtěl. „Prosím! Mohli by se vrátit!“

„Já bych ho radši přejel. není to náš problém, tak proč do toho strkat nos?“

„Protože my jsme občanstvo, ne Špína.“ K Finnovu překvapení promluvila žena. Zaslechl, jak jí pod hrubým cestovním pláštěm šustí hedvábné šaty. Přiklekla k němu a jednou rukou v rukavici zacloumala řetězem. Zápěstí mu krvácelo; na špinavé kůži zůstaly červené šupinky rzi.

První mluvčí váhavě zamumlal: „Maestro, poslouchej…“
„Přines štípací kleště, Sime. Honem.“

Sklonila se těsně k tváři připoutaného chlapce. „Neboj se, Finne. Já tě tady nenechám.“

Ztěžka se k ní pootočil a spatřil mladou, asi dvacetiletou ženu s rusými vlasy a tmavýma očima. Zavanula k němu její vůně; aroma mýdla a hebké vlny, srdcervoucí vůně, jež si náhle prorazila cestičku do jeho paměti, do té zamčené černé skříňky, kterou měl v hlavě. Pokoj. Pokoj, kde plápolá oheň z jabloňového dřeva. Dílek dortu na porcelánovém talíři.

Ten šok na něm byl nejspíš znát, protože žena s tváří zastíněnou kápí se na něj zamyšleně podívala. „S námi budeš v bezpečí.“

Finn se jí díval přímo do očí. Špatně se mu dýchalo.
Dětský pokoj. Kamenné stěny. Husté červené závěsy.

Přispěchal k nim nějaký muž a zasunul kleště pod řetěz.
„Bacha na oči,“ zavrčel. Finn zabořil hlavu do rukávu, takže neviděl, pouze cítil, jak se kolem shlukuje stále víc lidí. Dostal strach, že na něj jde jeden z těch záchvatů, jichž se tolik děsil. Jakmile zavřel oči, ucítil, jak ho zaplavuje známé teplo, z něhož se mu točila hlava. Vzpíral se tomu, polykal sliny, držel se řetězů, zatímco je štípaly obrovské kleště na železo. Vzpomínka bledla: pokoj a krb, dort zdobený drobounkými stříbrnými kuličkami na talíři se zlaceným okrajem. Snažil se ji udržet, ona mu však unikala a vzápětí byl zpátky v ledové temnotě Inkarceronu, obklopený nakyslým kovovým pachem naolejovaných kol.

Oka řetězu sklouzla a zachřestila. Finn se s úlevou zvedl na kolena a plnými doušky lapal po vzduchu. Žena ho vzala za zápěstí a obrátila je k sobě. „Tohle se bude muset obvázat.“

Strnul. nedokázal se pohnout. Prsty měla chladné a čisté a dotýkala se ho na holé kůži, mezi roztrženým rukávem a rukavicí. Teď si prohlížela drobný vytetovaný obrázek ptáka s korunou na hlavě.

Zamračila se. „Tohle není značka občanstva. Vypadá to spíš jako…“

„Co?“ okamžitě zbystřil. „Jako co to vypadá?“

Daleko v chodbě se ozvalo temné dunění. Z nohou mu sklouzly řetězy. Muž s kleštěmi se nad nimi sklonil a zaváhal.

„To je zvláštní. Tenhle šroub je volný…“
Maestra se dál dívala na ptáka. „Jako ten křišťál.“

Za nimi se ozvaly výkřiky.

„Jaký křišťál?“ zeptal se Finn.
„Jeden podivný artefakt. Našli jsme ho.“
„A ten pták je stejný? Opravdu?“
„Ano.“ Roztržitě se otočila a podívala se na šroub. „Ty jsi nebyl doopravdy –“

Tohle se musí dovědět. Musí ji udržet naživu. Popadl ji a strhl ji na podlahu. „Dolů,“ zašeptal. a pak vztekle dodal: „Copak to nechápeš? Tohle je léčka.“

Její oči se několik vteřin upíraly přímo do těch jeho a on sledoval, jak se v nich překvapení tříští v hrůzu. Prudce se mu vytrhla, jediným plynulým pohybem se otočila a vyskočila na nohy. „Utíkejte! Všichni utíkejte!“ Jenže to už se mřížky v podlaze zvedaly, objevovaly se v nich paže, ven se soukali útočníci, na dláždění dopadaly zbraně.

Finn se pohnul. odstrčil muže s kleštěmi, odkopl falešný šroub a setřásl poslední smyčky řetězů. keiro na něj zavolal; kolem hlavy mu zasvištěla mačeta, vrhl se na zem, převalil se a vzhlédl.

Síň černala dýmem. občanstvo křičelo, lidé se snažili ukrýt za mohutnými pilíři, ale to už se Špína vrhala na vozy, útočníci zběsile pálili, od podomácku stlučených křesacích závěrů pušek odletovaly rudé záblesky a halou se rozléval štiplavý odér střelného prachu.

Nikde ji neviděl. Možná je mrtvá, možná utíká. Někdo do něj strčil a vrazil mu do rukou zbraň; Nejspíš to byla Lis, ale všichni příslušníci Špíny měli na hlavách tmavé přilby, takže se to nedalo poznat.

A pak Maestru zahlédl. Zaháněla děti pod první vůz; nějakchlapeček vzlykal a ona ho popadla a postrčila ho před sebe. Z malých koulí, které při dopadu praskaly jako vajíčka, syčel plyn, jenž Finna pálil v očích tak, až se mu zalily slzami. Vyndal vlastní přilbu a natáhl si ji. Mokré vycpávky na nose a na ústech mu usnadnily dýchání. Přes oční mřížku se síň zbarvila do červena a postavy se před ním zřetelně rýsovaly.

Žena měla zbraň a střílela z ní.

„Finne!“

To byl keiro, ale Finn si ho nevšímal. Rozběhl se k prvnímu náklaďáku, zajel pod něj a popadl Maestru za paži. Když se k němu obrátila, vyrazil jí zbraň z ruky a ona vztekle zaječela a zaútočila mu na tvář okovanými rukavicemi. Jejich ostny mu zaškrábaly po přilbě. Když ji vytahoval ven, děti ho kopaly a praly se s ním a kolem nich pršely z vozu nejrůznější potraviny – další ruce je obratně chytaly, ukládaly a pak je spouštěly do skluzů pod mřížkami.

Zakvílel alarm.
Inkarceron se probudil.

Ve zdech se hladce odsunuly skryté panely, síň zalily proudy oslnivého světla z reflektorů vysoko na stropě. Přejížděly po podlaze sem a tam a ozařovaly útočníky Špíny. Když se rozprchli jako krysy, na stěny dopadaly jejich temné, obrovsky zvětšené stíny.

„Ústup!“ zavelel Keiro.

Finn postrkoval ženu před sebou. Postavu, která běžela vedle nich, ozářilo světlo a ona se beze stopy vypařila, se zděšeným výrazem ve tváři. Děti plakaly.

Žena se obrátila, bez dechu šokem, a vytřeštěně se ohlédla po tom, co zbylo z jejích lidí.
Jeho oči se přes masku zabořily do těch jejích.

„Dolů,“ zasípal. „Nebo zemřeš.“

Na okamžik si byl téměř jistý, že ho neposlechne.
Pak po něm plivla, vytrhla se mu a naskočila do skluzu.
Paprsek bílého ohně sežehl pás kamenů; Finn se okamžitě vrhl za ní.

Skluz byl z pevného bílého hedvábí, dobře napnutého.
Prudce po něm prosvištěl, ani se nestihl nadechnout, a dole ho to vyklopilo na hromadu ukradených kožešin a bolestně hranatých kovových součástek.

Maestra, kterou už odtáhli stranou a u hlavy jí drželi zbraň, pohrdavě přihlížela, zatímco ztěžka, neohrabaně vstával.

Všude kolem do tunelu sjížděli příslušníci Špíny obtížení kořistí; někteří kulhali, jiní byli napůl v bezvědomí. Jako poslední sklouzl dolů keiro a vzápětí se pružně vyhoupl na nohy.

Mřížky s prásknutím dopadly na místo.
Skluzy se snesly dolů.

Matné stíny ve tmě sípaly, kašlaly a zbavovaly se masek.
Keiro si tu svoji stahoval pomalu a pod ní se objevila hezká uprášená tvář. Finn se k němu zuřivě otočil. „Co se stalo? Bál jsem se, že vůbec nedorazíte! Proč vám to trvalo tak dlouho?“

Keiro se usmál. „Uklidni se. Aklovi se zasekl ten plyn. Ale zabavil jsi je mezitím docela dobře.“ Podíval se na ženu. „Co to má být?“

Finn pokrčil rameny, pořád rozčilený. „Rukojmí.“

Keiro povytáhl obočí. „Zbytečná námaha.“ Kývl na muže se zbraní a ten odjistil pistoli. Maestra zbledla.

„Takže za to, že jsem tam nahoře riskoval život, nedostanu žádnou odměnu?“ zeptal se Finn klidným tónem. Nepohnul se, ale keiro se na něj přesto ostražitě podíval. Chvíli si jeden druhého měřili pohledem. Pak Finnův přísežný bratr chladně utrousil: „No, když o ni tak stojíš…“

„Stojím.“
Keiro se znovu podíval na ženu a pokrčil rameny. „Proti gustu…“ Kývl na strážného a ten spustil zbraň. Potom poplácal Finna po rameni tak důrazně, až se mu z kazajky zvedl oblak prachu. „Dobrá práce, bráško,“ pochválil ho.

Vydá: Knižní klub; květen 2011