K. Garciová, M. Stohlová: Nádherné bytosti

První díl Kroniky prokletých zaklínačů vydá v dubnu nakladatelství Knižní klub. Už brzy si budete moci u nás na webu přečíst recenzi, nejdříve tu ale máme ukázku z knihy.

Ethan žije v městečku Gatlin v Jižní Karolíně celý život, stejně jako celé generace jeho rodiny. A jedno ví bezpečně – tady se nikdy nic nemění, nikdy se nic neděje. Pak se však objeví Lena Duchannesová a najednou není nic takové, jako bylo dřív. Ethan postupně zjišťuje, že výstřední, zvláštní, nešťastná a nesmírně přitažlivá Lena je z rodiny mocných Zaklínačů a o jejích šestnáctých narozeninách na ni má dopadnout kletba – kletba, která ohrožuje její život. Lenu a Ethana však k sobě váže hlubší pouto, než kterýkoli z nich tuší, a Ethan je možná Leninou jedinou nadějí.

U nás v zapadákově

V našem městě jsou jen dva typy lidí. „Drží je tady buď povinnost, nebo tupost,“ říkával můj táta vášnivě, když třídil naše spoluobčany. „Buď tady musí zůstat, nebo jsou moc hloupí na to, aby vzali nohy na ramena. Všichni ostatní odsud rychle vypadnou.“ Nebylo pochyb o tom, k jakýmu druhu patří on, ale nikdy jsem neměl odvahu se ho na to zeptat. Můj táta byl spisovatel a bydleli jsme v Gatlinu v Jižní Karolíně, protože tady Wateovi žili odjakživa. Už od chvíle, kdy se tady usadil můj prapraprapradědeček Ellis Wate, kterej pak za občanský války bojoval a umřel na druhý straně Santee River.

Až na to, že tady dole na Jihu se tomu neříká „občanská válka“. Všichni pod šedesát tomu říkají prostě jen „válka států“ a všichni nad šedesát „válka proti severský agresi“, jako by nás Sever napad kvůli pár žokům bavlny. Všichni, teda až na naši rodinu. Pro nás je to občanská
válka.

Další důvod, proč jsem se nemoh dočkat, až odsud vypadnu.

Gatlin není jako ty městečka, co vídáte v kině – ledaže byste se dívali na film, co natočili před padesáti lety. Jsme moc daleko od Charlestonu, abysme tady měli Starbucks nebo McDonalda. Máme jenom M-éč– bar, protože když ho Gentryovi koupili, byli moc chudý, než aby si nechali udělat nový písmena. V knihovně je pořád lístkovej katalog, na střední škole máme pořád tabule a křídy a místo v bazénu plaveme v jezeru Moultrie s teplou nahnědlou vodou. Na film do Cineplexu se tady dá vyrazit teprve ve chvíli, kdy ho obchody začnou prodávat na dývku. Ale to si nejdřív musíte vzít taxíka a zajet do Summerville, kde je místní vejška. Všechny obchody jsou na Hlavní třídě, všechny lepší vily v Říční čtvrti, a zbytek místních bydlí na jih od silnice číslo 9, kde jsou místo chodníků kusy popraskanýho betonu. Na chození nic moc, ale zase s ním můžete házet po vačicích, což jsou ty nejzuřivější potvory na světě. Tohle v kině taky nikdy neuvidíte.

Gatlin není složitý město. Je to prostě Gatlin. Lidi tady v nesnesitelným horku posedávají na verandách, stříká z nich pot a v jednom kuse čučí na ulici, i když k tomu nemají důvod. Tady se jaktěživo nic nezmění. Zejtra je první den školy – nastupuju do druhýho ročníku Střední školy Stonewalla Jacksona – a vím už naprosto přesně, co se tam bude dít: kde budu sedět, s kým se budu bavit, jaký vtipy uslyším, jaký tam budou holky, kdo kde zaparkuje.

V Gatlinu člověka zkrátka žádný překvapení nečeká. Je to ten nejpitomější zapadákov.

Aspoň to jsem si myslel, když jsem poslední prázdninovej večer zavřel Jatka číslo 5, vypnul iPod a zhasnul.

Ale to jsem se sakra seknul.

Číhala na mě kletba.

A holka.

A hrob.

A vůbec jsem netušil, jak moc se to na mě všechno valí.

***
Sen

Pád.

Klesám volným pádem, řítím se vzduchem.

„Ethane!“

Volá na mě. Už jen z toho hlasu se mi rozbuší srdce.

„Pomóóóc!“

Ona padá taky. Natáhnu ruce, snažím se ji zachytit. Hrábnu před sebe, ale svírám jen vzduch. Nic pevnýho pod nohama, jen tekutý bahno. Dotýkáme se konečkama prstů. V temnotě vidím zelený jiskřičky.

Pak mi proklouzne mezi prstama. Vím, že jsem ji ztratil.

Citróny a rozmarýn. Cítím ji, i když ji už nedržím.

Nedokážu ji chytit.

A nedokážu bez ní žít.

Probudil jsem se, až to se mnou cuklo, a snažil se popadnout dech.

„Ethane Wate! Koukej vstávat. Nechceš přeci přijít do školy pozdě hnedka první den!“ zahulákala zdola Amma.

Soustředil jsem se na proužek matnýho světla ve tmě.

Slyšel jsem vzdálený bubnování kapek na naše letitý plantážnický okenice. Určitě je to déšť. Určitě je to ráno. A můj pokoj.

Bylo v něm horko a vlhko, jak dovnitř napršelo. Ale proč mám otevřený okno?

V hlavě mi škubalo. Zhroutil jsem se zpátky na postel a sen se vytratil. Jako obvykle. Ležel jsem v bezpečí v našem starým domě, ve stejný rozvrzaný mahagonový posteli, kde už přede mnou spalo šest generací Watesovejch, co se nepropadali blátivejma dírama do nicoty. V tomhle domě se ještě nic pořádnýho nepřihodilo.

Zadíval jsem se na omítnutej strop. Jeho nebesky modrej nátěr měl zabránit tomu, aby se do něj nedostala dřevomorka. Co je to se mnou?

Tenhle sen se mi zdál už celý měsíce. Moc jsem si z něj nepamatoval, ale ty útržky, který jsem si vybavoval, byly pořád stejný. Ta holka padá, já padám. Pokouším se ji udržet, ale nejde to. Když ji pustím, stane se jí něco hroznýho. Jde o to, že ji nemůžu pustit. Nemůžu ji ztratit. Jako bych se do ní zamiloval, i když ji neznám. Něco jako láska před prvním pohledem.

Což je fakt ujetý, protože ta holka existuje jedině v mým snu. Vlastně ani nevím, jak vypadá. Zdá se mi o ní už celý měsíce, ale pořád nevidím její tvář, nedokážu si ji zapamatovat. Vím jen to, že pokaždý když ji pustím, udělá se mi z toho zle. Vyklouzne mi z prstů – a žaludek mi vyletí do krku, jako když se vezete na horský dráze a přehoupnete se přes vrchol do propasti.

Motýli v břiše. Legrační přirovnání. Jenže tohle byly spíš zabijácký sršni.

Nic z toho jsem nechápal. Možná jen potřebuju sprchu. Usnul jsem se sluchátkama na krku, a když jsem se podíval na iPod, uviděl jsem na displeji písničku, která mi nic neříkala.

Šestnáct měsíců.

Co to je? Najel jsem na ni. Měla chytlavou melodii.

Zpěvačku jsem nepoznával, zato mě přepadnul pocit, jako bych ten hlas už slyšel.

Šestnáct měsíců a šestnáct let
šestnáct hrůz, co zná tvůj svět
šestnáctkrát o mých slzách sníš
šestnáctkrát se řítíš níž a níž…

Znělo to pochmurně, strašidelně – skoro hypnoticky.

„Ethane Lawsone Wate!“ hulákala Amma do tý muziky.

Vypnul jsem iPod a posadil se na posteli. Odhrnul jsem deku. Prostěradlo jako by bylo plný písku, ale už jsem tomu začínal rozumět.

Byla to špína. A za nehtama jsem měl bahno, stejně jako když se mi tenhle sen zdál naposledy.

Svlíknul jsem z postele povlečení a hodil ho na podlahu vedle propocenýho trika ze včerejška. Šel jsem do sprchy, a když jsem si drhnul špinavý prsty a poslední zbytky snu mizely v odtoku, snažil jsem se vyhnat si ty fantazie z hlavy. Pokud se tím nebudu zabejvat, tak se to prostě nestalo. V posledních měsících byl tohle můj oblíbenej přístup ke spoustě věcí.

Ale když šlo o ni, nefungovalo to. Nedokázal jsem si pomoct. Musel jsem na ni v jednom kuse myslet. A ten sen se mi taky pořád vracel, i když jsem si ho nedokázal vysvětlit. Celý to bylo to moje tajemství. Je mi šestnáct, zamiloval jsem se do holky, která neexistuje, a začínám magořit.

Ať jsem se drhnul sebevíc, srdce mi nepřestávalo bušit.

A já to pořád cítil, i přes vůni javorovýho mejdla a šampónu ze sámošky. Jen slabě, ale bylo to tam.

Citróny a rozmarýn.

Sešel jsem dolů, abych se uklidnil tím, že v přízemí je všechno při starým. Amma prostřela na stůl stejný modrobílý talíře jako vždycky – mamka tomu servisu říkala Dragonware – a na ně naložila míchaný vajíčka, topinky s máslem a vločky. Všechno to přistrčila ke mně. Amma je naše hospodyně, ale pro mě je spíš jako babička – až na to, že je mnohem chytřejší a drzejší než ta biologická. Prakticky mě vychovává a je přesvědčená, že jejím životním posláním je dosáhnout toho, abych ještě o pár čísel vyrost, přestože už teď měřím metr pětaosmdesát. Ale to ráno mi tak vyhládlo, jako bych tejden nejed. Když jsem z talíře vyluxoval vajíčka a dva plátky slaniny, hned se mi udělalo líp. S plnou pusou jsem se na naši hospodyni zašklebil.

„Nešetři na mně, Ammo. Je první den školy.“ Postavila přede mě sklenici pomerančovýho džusu a pak ještě větší s mlíkem. Plnotučným, jiný se tady nepije.

„Čokoládový nemáme?“ Leju do sebe čokoládový mlíko tak, jako jiný lidi kolu nebo kafe. I ráno jsem se rozhlížel po svý oblíbený zásobárně sacharidů.

„Budeš se muset A-K-L-I-M-A-T-I-Z-O-V-A-T.“ Amma luští křížovky a miluje složitý výrazy. Když mi je hláskuje písmeno po písmenku, je to, jako by mi pokaždý jednu vlepila. „Zvyknout si,“ přeložila mi to dlouhý slovo.

„A nemysli si, že vytáhneš paty z domu, dokaváď nevypiješ to mlíko, co sem ti nalila.“

„Rozkaz, madam.“

„Koukám, že už ses voblík.“ Moc jsem se s tím nepáral: hodil jsem si na sebe tričko a džíny jako obvykle. Akorát že na tričku byl každej den jinej nápis. Pro dnešek HARLEY DAVIDSON. Černý tenisky Chuck Taylors jsem tahal už třetím rokem.

„Myslela jsem, že se necháš vostříhat,“ ozvala se Amma. Pronesla to vyčítavě, jenže já poznal dobře, co to je: starý dobrý vyjádření lidský náklonnosti.

„Slíbil jsem snad něco takovýho?“

„Copak nevíš, že voko – do duše vokno?“

„Třeba nechci, aby mi každej civěl do oken.“

Amma mě vytrestala dalším talířem slaniny. Sama měla sotva metr šedesát a byla nejspíš starší než celej Dragonware i s cukřenkou, i když při každejch narozeninách tvrdila, že jí je třiapadesát. Ale nebyla to žádná jemná stará dáma. Naší domácnosti velela jako generál.

„Pusť z hlavy, že budeš v tomdle počasí chodit bez čepice. Ta čina tam venku se mně nechce líbit. Jako dyby v tom vichru skučelo něco zlověstnýho. Holenku, to jen tak nepřejde. Todlenc si nedá poroučet.“

Protočil jsem panenky. Amma vždycky uvažovala o věcech dost svérázně. Když ji chytla jedna z těchhle nálad (mamka tomu říkávala zatmění), míchala dohromady náboženství a pověry do guláše, kterej se vaří jen tady na Jihu. A když měla zatmění, bylo lepší klidit se jí z cesty. Taky bylo moudřejší nechat její kouzla na parapetech a ty panenky, co pořád vyráběla, nevyndávat ze zásuvek.

Nabral jsem si další sousto vajec a skončil snídani šampióna vlastnoručně vyrobeným sendvičem ze dvou toastů, mezi který jsem navršil slaninu, vajíčka a nakládanou zeleninu. Sotva jsem si ho strčil do pusy, ze zvyku jsem vykouknul do chodby. Dveře tátovy pracovny byly ještě zavřený. Táta psával v noci a ve dne pak vyspával na proleželý pohovce v pracovně. Co mamka v dubnu umřela, skoro odtamtud nevycházel. Jako upír – jak se o něm vyjádřila teta Caroline, která s námi na jaře načas zůstala. Nejspíš jsem ho dneska prošvihnul a uvidíme se až zejtra ráno. Když totiž za sebou táta jednou zavřel, ani ho nenapadlo znova otevřít.

Z ulice se ozvalo zatroubení. Link. Popadnul jsem svůj otrhanej černej batoh a vyběh z domu do deště. Mohlo bejt zrovna tak sedm večer jako sedm ráno, takový bylo šero. Už pár dní se nad městem drželo pěkně divoký počasí.

Linkův beater stál na ulici. Motor rachotil, z repráků burácela hudba. S Linkem jsme spolu ráno jezdili už od školky – tenkrát jsme se skamarádili, když mi v autobuse věnoval půlku čokoládový tyčinky. Až pozdějc jsem zjistil, že mu upadla na podlahu. Tyhle prázdniny jsme si oba udělali řidičák, ale jenom Link k němu vlastnil i auto – pokud se tomu tak dalo říkat.

Jenže motor beateru aspoň trumfnul hukot bouřky.

Amma vyšla na starou verandu a zůstala tam stát s rukama založenejma na prsou.

„Nepouštěj nám tady tu svou uřvanou muziku tak nahlas, Wesleyi Jeffersone Lincolne! Nemysli si, že nemůžu zajít za tvou mámou a povědět jí, cos vyváděl celý léto v našem sklepě, když ti bylo devět.“

Link zamrkal. Není moc lidí, co by mu říkali plným jménem – možná jen jeho máma a naše Amma. „Ano, madam.“

Zástěna proti hmyzu zacvakla. Link se rozchechtal a dupnul na plyn. Na mokrým asfaltu zahrabaly pneumatiky, jak jsme se odlepili od chodníku. Vrak se rozjel, jako bysme před něčím zdrhali. Až na to, že jsme tomu stejně nemohli utýct.

„Cos vyváděl v našem sklepě, když ti bylo devět?“

„Spíš co jsem tam nevyváděl!“ Link ztlumil hudbu a já byl rád, protože to znělo příšerně, a taky jsem věděl, že se mě zrovna chystá zeptat, jak se mi ten nářez líbí, stejně jako každý ráno. Jeho skupina Kdo střelil Lincolna měla jeden fakt velkej problém: nikdo z jejích členů neuměl doopravdy na nic hrát ani zpívat. Jenže Link stejně pořád donekonečna blábolil o tom, že po maturitě vyrazí do New Yorku a tam podepíše smlouvu na vydání desky. Zlatý voči. Spíš podle mě dopadne tak, že skončí s autem kolama vzhůru, až pojede nalitej z parkoviště u tělocvičny.

Link nechtěl jít na vejšku, ale stejně měl proti mně jedno velký plus. Věděl, co chce, i když to bylo tak nedosažitelný. Já si schraňoval jen krabici od bot, plnou propagačních brožur z univerzit, který jsem nemoh ukázat tátovi. Bylo mi fuk, na jakou školu se dostanu. Měl jsem jen jeden požadavek: aby to bylo aspoň tisíc kiláků od Gatlinu.

Nechtěl jsem skončit jako táta a bydlet ve stejným domě a ve stejným městě, kde jsem vyrůstal, mezi lidma, který nikdy nenapadlo, že by tomu zapadákovu mohli ukázat záda.

Po stranách ulice kolem nás uháněly starý viktoriánský baráky, skoro nachlup stejný jako před sto rokama, kdy je postavili. Naše ulice se jmenovala Bavlníková, protože kdysi ohraničovala nekonečný plantáže s bavlnou. Teď už vymezovala jen silnici číslo 9. Ale to bylo taky to jediný,
co se tady od těch časů změnilo.

Vylovil jsem z krabičky na podlaze auta gumovou koblihu. „To tys mi stáhnul do iPodu tu divnou písničku?“

„Jakou zase? A co říkáš týhle?“ Link pustil svoje nový demo na plný pecky.

„Myslím, že to chce kapku upravit. Jako všechny vaše songy.“ Takhle nějak jsem mu odpovídal každej den.

„Upravit bude potřebovat leda tvůj rypák, až ti dám nakládačku.“ Takhle nějak na to Link den co den reagoval. Začal jsem přetáčet playlist. „Myslím, že se to jmenuje Šestnáct měsíců, nebo tak ňák.“

„Nevím, o čem to meleš.“

Nebyla tam. Ta písnička, kterou jsem poslouchal dneska ráno, z přehrávače zmizela. Věděl jsem, že jsem si to nevybájil, protože mi pořád nešla z hlavy.

„Jestli si chceš poslechnout něco pořádnýho, něco ti pustím.“ Link sklopil oči k přehrávači a začal lovit v seznamu.

„Hele, koukej na cestu, jo?“

Ale Link mě neposlech a já koutkem oka zahlídnul, jak nás předjíždí divný auto…

Na vteřinku se hukot motorů, deště a Linkovejch písniček slily v jedno. Bylo to, jako by všechno kolem najednou ubíhalo ve zpomaleným záběru. Nedokázal jsem od toho auta odtrhnout oči. Byl to jen pocit, něco, co jsem neuměl popsat. Limuzína nás minula a zatočila jinam.

Nebyla mi vůbec povědomá. Nikdy předtím jsem ji ve městě neviděl. Což je hodně divný, protože jinak znám v naší díře každou kraksnu. A v týhle roční době sem turisti nejezdí. Nikdo nestojí o to, aby ho tady vyhmátnul hurikán.

Auto bylo dlouhý a černý jako pohřebák. Vlastně jsem věděl s jistotou, že to je pohřebák.

Třeba to bylo znamení. Znamení, že letošní školní rok bude ještě horší, než bych se odvážil pomyslet.

„Tady to je. Černej šátek. Tahle písnička ze mě udělá hvězdu.“

Když Link zvednul oči, to divný auto už bylo pryč.

Vydá: Knižní klub, duben 2011