Druhy vampírů 9

Vracíme se s abecedním výčtem našich upírských přátel. Dnes se podíváme na písmenko „J“. V našich pramenech jsem vyhrabal jména Jenglot, Jubokko a Jure Grando (se skloňováním jsem si jist jen u posledního). Tak to pěkně rozjedeme, ať se práší za tou naší pomyslnou rakví.

Jenglot-Indonesie – Malajsie
Jubokko – Japonsko
Jure Grando – Chorvatsko

Jenglot
Máme tu něco, co je dlouhé 15 – 20 cm a ke všemu to je mumie. Kompletně fosilizovaná potvůrka, kterou musíte krmit krví. Vítejte v Indonésii, vítejte v noční můře Jenglota. Jde tu o maličkou posilku, s dlouhým vlasem černým, drápy a tesáky. Povětšinou má tahle podivnůstka „tvářičku“ jako minikostěj, či minizombík. Co je ovšem zajímavé, jsou vlasy a tesáky. Téhle potvůrce prý stále dorůstají.
První zmínky o Jenglotu pocházejí z Indonésie, konkrétně z Jávy. Tyto potvůrky byly vyrobené místními šamany, a to za účelem modlářských ceremonií a dalších pohanských obřadů. Jenglota můžete prý nalézt skoro všude, a to jak zahrabaného v hlíně, nebo na půdě polorozpadlého baráku (začíná to být trošilinku strašidelné), také je prý k nalezení v kmeni vzrostlého stromu. Podle indonéských legend Jenglot byl mnich, který se pokoušel naučit takzvané „Ilmu Bethara Karang“, což je nauka o „cestě k nekonečnému životu“. No pokud tuhle potvůrku teda někde najdete, tak si můžete slušně přivydělat. Protože povětšina obdařených ji vystavuje, a to kolikrát za nemalé peníze. Povětšinou se s těmihle „strážci“ (tak se nazývají majitelé) setkáte na výše uvedené Jávě a Sumatře, také na Jenglota můžete narazit ve sbírkách ortodoxních parapsychologů a „hledačů-té-pravdy-venku“.
Jenglot krev nesaje spontánně, ale „strážce“ tuto podivnost položí vedle nádoby s krví (jestli lidské, kozí, či jiné záleží asi na chuti). Není tu žádné sání, ani koupání, ale „strážci“ tvrdí, že prý jen Jenglot ví, jak je to s doplňováním jeho „nutričních hodnot“. Pokud mu tato „potrava“ není podávána, tak se prý otáčí proti svým majitelům, kterým prý propůjčují nadpřirozené schopnosti (samozřejmě tu jde zase o magii). No ale už bylo dost Indonésie, pojďme trošku na sever. Razíme tedy do mého favorizovaného Japonska.

Jubokko (také Jyubokko)
Známe spoustu povídek, legend či báchorek o stromech, které drásají z lidí energii (v Africe a Amazónii to je i krev, ale to je vedlejší). Pojďme si pokecat o japonském stromě Jyubokko. V japonské mytologii máme pár zkazek ke stromu, respektive jde o duši stromu, jenž „vysává“ z kolemjdoucích energii. Kolikrát prý je doslova zbaví té energie, takže buď nastane malátnost či smrt (záleží asi na povaze té ďábelský květeny).
Můžete na něj narazit poblíž míst, kde došlo ke krvavým bitvám, či neméně krvavým vraždám a neštěstím. Samotný strom Jyubokko není jako ostatní, pokud je kácen, vytéká prý z něj krev jako z člověka a každá věc, z něho sebraná, má neskutečnou moc. Problém je, že to musíte mít povoleno. No pokud jde o ty sebrané „věci“ (větve atd.), prý mají moc očišťovat a dokonce hojit v okamžiku. Jyubokko mají takový menší nešvar, prý velice rádi zasahují do okolí, takže infiltrují jak půdu, tak i okolní flóru a faunu. Prý také rádi způsobují náhodné ztráty kolemjdoucích, samozřejmě zase nějakým magickým zásahem.

Jure Grando (orig. Giure Grando)
Byl jednou jeden Chorvat a byl to vesničan v místě známém jako Kringa. Zemřel roku 1656 a prý byl setnut jakožto upír roku 1672, byl jeden z prvních dokumentovaných upírů. Podle legendy se tenhle nezmar šestnáct let po své smrti hádejte co. Jo, vylezl ze svého hrobečku a začal terorizovat svojí rodnou vesničku. Klasický potvorák, který dokonce obtěžoval svoji vlastní vdovu v ložnici. Vdova ho popsala jakožto seschlou mrtvolu a ke všemu dýchavičnou. A tak se kněz, co ho mimochodem pohřbíval šestnáct let předtím, jal počkat si na něj. A tak jedné noci, když se spatřili tváří v tvář, i tu kněz zvedaje kříž zařval: “Pohlédni, toť Ježíš Kristus, skrze něho přestaň nás mučit.“ V tu chvíli z upírských očí prýštily slzy. Největší odvážlivci vesnice se pokusili mu proklát srdce, ale škody kopec, nepovedlo se. Prokláli mu hruď, ale ďáblovo srdce „bilo-nebilo“ dál. Tak tedy devítka hrdinů vyrazila na hřbitov a vykopali jeho rakev. Když ji otevřeli, spatřili úsměv, zkusili tedy znova srdíčko, ale tentokrát prý nemohli skrze maso. A tak nastal čas na trochu toho oblíbeného exorcismu, zahrnujíc i odříznutí hlavy, a to za přispění pana Stipana Milašiće. Vampír prý vyjekl a z pahýlu, kde byl před chvilkou jeho krk, začala prýštit krev. A bylo jí tolik, že naplnila celý hrob. Po tomto „zákroku“ prý už Kringa zažila klid.

Konec deváté části.