Crimes of Passion – 6. část

Až budu psát další část, musím omezit Tullamorku :-D Pak mě napadají filozofické myšlenky a ty sem tahat nechci. Snad se to bude dobře číst.

(http://www.youtube.com/watch?v=aFZ7bBaYpcw)

    Uhodil jej do nosu zápach zatuchlého, nevětraného bytu, který jeho majitelé už nějaký ten den neobývali. V předsíni i dále v pokoji zpozoroval dva velké světlé obdélníky na dřevěné podlaze, uvědomil si, že zde nejspíš ležely koberce, které se nepodařilo vyčistit od krve. Spolu s Burnsem vešel dovnitř a zavřel za nimi. Pokoj po pokoji prozkoumávali byt, šlo jim to rychle, neboť Coringherovi neměli mnoho místností. Krom koupelny a kuchyně už jen obývací pokoj a ložnici. Vše působilo velmi příjemně, byt byl uklizený, čistý a připravený k prodeji. „Langu!“ uslyšel Thomas redaktora z ložnice, „tohle by vás mohlo zajímat.“ Burns klečel u nohou postele a zkoumal rýhy na podlaze, které značily, že s ní někdo hýbal. „Pomozte mi Burnsi, posuneme to zpět…“

    Kdo ví, co za postelí čekali, avšak odkryli rýhu, která se táhla z vrchu dolů, dobrých dvacet centimetrů. Thomas uvažoval, kdo a proč ji zakryl čelem a nohou postele a kdy se to zhruba mohlo stát, Burns měl však lepší myšlenku: „Co to mohlo udělat? Velikost…velikost by odpovídala lidskému nehty, ale nikdo nedokáže takhle proseknout cihlovou stěnu. Ani nožem, ničím. A kdyby to někdo vrtal, cihly se rozpadnou. Co to mohlo udělat?“ Otázka zůstala viset ve vzduchu, stejně jako těžký vzduch, který jim pronikal do plic a svíral jim hrdla. „Jdeme odsud,“ prohlásil nekompromisně Thomas a oběma se ulevilo, když vyšli před dům na čerstvý vzduch.

***

    „Vánoce, Vánoce, přicházejí, zpívejme přátelé,…“ Thomas míjel dětské pěvecké sbory, stojící před obchody, a nechápavě kroutil hlavou. Kouzlo Vánoc jej vždy míjelo, jako malý nikdy nezažil „svátky klidu“ v pravém významu toho slova, otec se vždy opil, zmlátil jeho matku a nakonec Thomase. I kdyby chtěl, neměl je s kým slavit, kde, ani jak. Proto byl pro něj dnešek den, jako každý jiný. Burns ho sice pozval na večeři, ale jakmile si Lang uvědomil, že neví, jaký dárek by bohatému novináři koupil, aby se před ním neshodil, odmítl. Začalo se stmívat a Thomas uvažoval, že by si koupil auto, protože cesty z práce bývají díky mrazu každým dnem úděsnější.

    Doma si otevřel pivo a vytáhl knihu, kterou si koupil cestou v zapadlém obchůdku. Název mu nic neříkal, ale knihkupec se dušoval, že je to úspěšný román a prodává se víc, než kdejaký alkohol. Tomu Lang nevěřil a přiopilý knihkupec vypadal, že taky moc ne, ale podlehl a koupil si třísetstránkovou duchovní osvětu. Název knihy mu nic neříkal, stejně tak autor, ale Thomas nikdy nebyl v četbě moc zběhlý, takže bylo klidně možné, že v ruce opravdu držel světově uznávané dílo, a nevěděl o tom, ale co už. Netrápilo jej to, byl rád, že se dnešní večer nebude nudit. Podíval se na hodinky a uvědomil si, že v tuto chvíli lidé usedají ke štědrovečerní večeři a radují se, rodiny jsou pospolu, přátelé se svými blízkými, a on…ztratil jedinou blízkou osobu, které věřil. Myšlenka na to, že možná žije, mu nijak nepřidala na náladě. Pokoušel se začíst do děje, který začínal zajímavě a popisoval příběh jakéhosi zmateného muže, stále se mu ale nedařilo odvrátit myšlenky od samoty a smutku, kterým trpěl. Vstal, sebral klíče, kabát a šel ven. Nemohl vydržet ten pocit prázdnoty, nasedl to tramvaje a jel směrem k jistému místu…dobře známému místu.

    Cestou rozhrkanou městskou dopravou k němu přistoupil muž v otrhaném plášti a Thomas čekal, že jej požádá o nějaké drobné. Byl v takové náladě, že by mu klidně i něco dal, ale neznámý se místo toho posadil naproti a hluboce se mu zadíval do očí. „Dobrý večer, mladý pane,“ začal opatrně, „jsou…jsou Vánoce. Svátky štěstí, radosti a pohody. A vy nevypadáte, že byste měl cokoliv z toho.“ „To vy taky ne,“ opáčil Lang, „ani nevypadáte jako někdo, kdo mě přišel oškubat o pár mincí.“ Muž se upřímně zasmál a posléze zvážněl: „Ne, ne, opravdu nejsem žádný bezdomovec. Sice nemám bůhví jak velký majetek, ale něco málo ano a s tím žiji. Nicméně pravé bohatství má člověk tady,“ sáhl si rukou na srdce, „a to já ztratil. Měl jsem ženu, kterou jsem miloval, rodinu, která mi byla oporou…a teď nemám nic.“ Muži stekla slza po tváři a Thomas se mírně pousmál. Nikdy nebrečel, ani když mu jeho otec zlomil ruku, ani když mu umřela matka, dokonce ani po smrti Marietty. Po chvíli rozjímání ale opět zabředl do melancholické nálady a zkoumavě se podíval na litujícího se kolegu. „Víte,“ pokračoval muž, „nemám život jako peříčko, ale obvykle si nestěžuju. Každý jsme strůjcem svého štěstí a stavět se na odpor osudu…byť je to otřepaná fráze, podívejte se kolem sebe. Chudáci se snaží žít lepší život a nejde jim to, bohatýři si neodepřou stravu od úst, každý dělá co může, protože na víc nemá. Nejsou žádné cesty, kterými jdeme, jen ty, kterými musíme jít. Jakmile vykročíme, stezka života se za námi začne uzavírat a brány osudu doširoka rozevřou své masivní dveře. Máme tolik možností, kudy jít, ale jen několik otevřených cest. A ty jsou blátivé, temné a nohy nám sráží kdejaká nerovnost.“

    Lang s mužem jezdil drahnou dobu po městě a když se poněkolikáté dostal, kam potřeboval, rozloučil se, poděkoval mu a vystoupil na opuštěné ulici. Pokračoval pod lampu, kde se obvykle scházeli s Mariettou, a podíval se na hodinky. Ještě pár týdnů zpátky by ji tak za pět minut políbil a pak by spolu odjeli někam, kde je nikdo nebude rušit. Ale teď…teď se nic takového nestane, věděl to. Přesto jej něco, neznámá síla, přinutila sem jet. Očekával s napětím příchod druhé hodiny ranní. Už jen 5 minut…4… Zrychloval se mu dech i tep, srdce bušilo jako pominuté, měl pocit, že za každým rohem už musí vyjít. Jen tři minuty, dvě, čas se krátí…minuta…

    2:00. Marietta nikde. Thomas Lang stál opuštěný pod poblikávající lampou, pára mu vzlétala od úst a srdce krvácelo. „Veselé Vánoce,“ řekl si sám pro sebe sklíčeně, a po tváři mu stekla slza…