Crimes of Passion – 5. část

A jedeme dál. Co myslíte, přestane Thomas někdy chlastat?

(http://www.youtube.com/watch?v=ROwH8ZEST1U)

    „Dámy a pánové, velevážené publikum, vítejte v nejlepším klubu ve městě, v klubu Roxana! Dnes večer, jenom pro vás, velectění, vystoupí světoznámý, všemi oblíbený a nesmírně populární kouzelník Zack! Přivítejte jej, prosím, bouřlivým potleskem, a následující představení si náležitě vychutnejte!“

    Thomas vyprázdnil svoji sklenici piva a podíval se na pódium, ze kterého po úvodní řeči odcházel obtloustlý majitel klubu a jeho místo zaujal vyhublý černovlasý mladík v dlouhém plášti se dvěma půvabnými asistentkami. Nejdříve, za vřavy přísedících, předvedl několik karetních triků, poté nechal svoji asistentku levitovat, zmizet a nakonec náhodného dobrovolníka rozřezal na dvě části a opět spojil v jedno tělo. Diváci šíleli, barmani se nestíhali otáčet a ochranka kvapně vyhazovala opilé výtržníky nebo volala taxi těm majetnějším. Po vystoupení nakráčela kapela a obecenstvo se podvolilo alkoholu, hudbě a začalo tančit, ti odvážnější i na stolech. Thomas si objednal další sklenici, zapálil si cigaretu a bezmyšlenkovitě pozoroval trsající páry i jednotlivce. K údivu sousedů u vedlejšího stolu odmítl půvabnou brunetku, která jej přišla vyzvat k tanci, místo toho se raději odebral na toalety, ze kterých se vrátil po dlouhé době, neboť v zrcadle pozoroval, co je na něm tak kouzelného, že o něj má zájem tak pohledná žena, která může mít na každém prstě pět hezčích a urostlejších chlapů. Přišel na to, že si zřejmě zapomněla brýle, což považoval za negativní závěr, stejně jako fakt, že mu mezitím dohořela cigareta. Nic mu ale nebránilo v opětovném zaujetí nepřítomného postoje vůči okolí a hypnotizování oné slečny, jež se nyní věšela na rameno jednomu z vyhazovačů. Došlo mu, co je zač, a s ledovým klidem se zahleděl na hodinky. Burns měl zpoždění, které se rovnalo přesně dvěma vypitým pivům a třetímu na stole. Rád přepočítával věci na piva, nebo ještě lépe, na sklenice whiskey. Zřejmě pozůstatek po jeho otci, notorickém alkoholikovi. S myšlenkami, že on takhle nikdy nedopadne, do sebe obrátil třetí sklenici.

    „Omlouvám se, Langu, nestíhal jsem. Myslím, že vás bude zajímat proč.“ Thomas významně pozvednul jedno obočí, konkrétně to levé, pravé si chovával na zvláštní události, a nenuceně ironickým hlasem odpověděl, že mu to je opravdu jedno, neboť kvůli tomu tady nejsou. Po té, co mu novinář oznámil důvod zdržení, Thomas shodil levé obočí a pozvednul to pravé, velmi významně…

    „Takže si to zrekapitulujme,“ prohlásil nervózně detektiv, „první vražda, Jonathan Coringher, třicet sedm let, přístavní dělník. Druhá, Andreo Bolognese, původem Ital, dvacet pět let, taxikář. A teď…jakže jste to říkal?“ „Eddie Weber, dvacet devět let, letecký mechanik,“ zopakoval novinář a zahleděl se na přemýšlejícího Thomase. „A pak Marietta Coringherová, věk neznámý, původ neznámý, povolání neznámé, jediné, co víme, je fakt, že někdo zavraždil jejího otce stejným způsobem, jako toho chudáka v taxíku. A policie mi odmítá cokoliv sdělit. Prý se ‚momentálně pohřešuje‘ a proto probíhá veškeré vyšetřování v tajnosti,“ povzdechl si Thomas. „Nemáme moc z čeho vycházet, Burnsi, nemáme prakticky nic, k těm vraždám se dostanete snadněji, než já, seržant si mě hlídá a všechno, co se jakýmkoliv způsobem vymyká normálu, přede mnou tají. Jakým způsobem zemřel tenhle…ten Weber?“ Smith se napil vody a dlouze se zahleděl na skupinu tanečnic na pódiu. Jedna hezčí než druhá. „Víte,“ začal, „mohl bych si je koupit všechny, a na víc, než je jen vrtění se do rytmu. Ale jsem něžný člověk, citlivý a na tom si zakládám. Nikdy jsem si domů nepřivedl ani nezaplatil žádnou…však vy víte. Po dnešku to ale neudělám určitě. Ať už poslední vraždu spáchal kdokoliv, ten chudák vykrvácel. Měl hluboké řezné rány po těle, nejhorší na tom je ale fakt, že mu někdo doslova utrhl…“ sklopil hlavu dolů a Thomas pochopil. „Předpokládám, že taky nenašel, že?“ Smith zakýval hlavou, aby detektivovu domněnku potvrdil, a zamyslel se. Poslední dobou to dělal až moc často, usmyslel si, že až tohle všechno skončí, dopřeje si dlouhou dovolenou na prosluněné pláži někde daleko od tohohle velkoměsta. Z jeho myšlenek ho vyrušil Thomasův hlas: „Poslyšte, budu k vám upřímný. Znal jsem Coringhera i toho taxikáře, oba měli něco s Mariettou, Corignher se dostal nejdál a vzal si ji za ženu, to jí ale zřejmě nebránilo v tom, aby si našla milence. Přesněji aby si jich našla víc. Ten taxikář byl jedním z nich, Weber ten druhý. Vím, kdo je ten třetí…a čtvrtý…sedí před vámi.“

***

    Je spousta věcí, nad kterými se v životě ani nezastavíte, byť jsou podivné sebevíc. Občas se najde něco, co vás více či méně rozhodí z míry a na několik životních okamžiků zřejmě nikdy zapomenete, například na takové, kdy se dozvíte něco, co jste možná tušili, ale o čem jste měli silné pochybnosti. Jedním z takových okamžiků byl pro novináře Roberta Burnse právě tento. Oba seděli v autě a mířili domů ke Coringherovým. Thomas si tajemství klíčů od jejich bytu nenechal pro sebe, věděl, že novinář je všímavý, ale úplně jiným způsobem, než detektiv. Zatímco Thomas studuje detaily a dedukuje, Burns je schopen vytáhnout z jeho myšlenek to nepodstatnější, nejzajímavější a shrnout to bez příkras. Oba se rozhodli využít svého povolání v praxi.

    Nevelký činžovní dům ukrýval za oprýskanými zdmi několik bytů, patřících vesměs obyčejným lidem, kteří ráno vstanou, odejdou do práce, pak se pobaví, každý dle svého, a večer opět ulehnou do postele, klasický stereotyp, jenž naplňuje den po dni jejich životní dráhu. Byt manželů Coringherových našli velmi rychle, policejní označení na dveřích se prostě nedá přehlédnout. Thomas rozvážným pohybem zastrčil klíč do zámku a odemkl. Ani jeden z nich se k otevírání dveří moc neměl, nikdo netušil, co tam najdou, jestli pozůstatky hrůzného masakru nebo ničím nevynikající místnosti. Po chvíli, která se jevila jako věčnost, Thomas dveře otevřel.