Crimes of Passion – 3. část

Třetí část, kde se nám už začíná rýsovat onen pověstný upír. Nebo upíři? Upírky?

(http://www.youtube.com/watch?v=jMFvyr8rAQY&feature=fvst)

    „Já vím, že jste ho zabil, pane Langu. Jde po vás policie, dnes u vás byli, všichni víme, co jste zač. Pistolí možná umlčíte mně, ale ne média. Jmenuji se Robert Burns, myslím, že tohle jméno jste už zaslechl.“ Thomas se zarazil, neschopen slova. Schoval revolver a podíval se na novináře pohledem, který jasně říkal: „Vypadni, nebo ti jednu vrazím.“ Při vší smůle se Burns k odchodu neměl, naopak se zdálo, že mu společnost detektiva, považovaného za vraha, přijde velmi vhod. „Nasedněte, zvu vás na panáka,“ prohlásil novinář a odešel směrem k autu.

    „Tak povídejte, proč jste to udělal?“ zeptal se Burns, jakmile vyjeli na hlavní třídu. Byl dobrým novinářem, úspěch se na něm podepsal i v podobě auta, kterým jeli. Žlutý Chevrolet Streetrod rozhodně nebyla levná záležitost a dovolit si jej mohl v dnešní době jen málokdo, okázalý luxus ale dělal Burnsovi zřejmě dobře. „Nezabil jsem ho, když to chcete vědět. Nevím, kdo to udělal, ani já, ani policie nemáme žádnou stopu, předpokládám, že hlava mu ale zůstala.“ Redaktor zpomalil a koutkem oka se podíval na detektiva. „Podívejte, netuším, za koho mě máte, ale při podobných věcech nemám ve zvyku své články přibarvovat, dle mého názoru je to už tak dost strhující, aby to čtenáře zaujalo, pokud ovšem…“ Auto projíždělo vedlejšími ulicemi a zbytek věty se ztratil v hysterickém Langově výkřiku: „ZASTAV!“ Detektiv prudkým trhnutím otevřel dveře a rozběhl se za osobou, stojící pod chabě osvětlenou lampou.

***

    „Myslela jsem si, že už nedorazíš,“ prohlásila Marietta a políbila jej na tvář. „Thomasi…ach, můj drahý, proč jsi tak chladný? Cítím z tebe strach, zmatek, co se stalo?“ „To řekni ty mě,“ vyštěkl na ni. „Ty mi pověz, proč ti zabili manžela, pokud jsi to náhodou neudělala sama.“ Marietta, krásná mladá žena s dlouhými hnědými vlasy, temnýma očima a bělostnými zuby, začala plakat. „Langu, Langu, zase jste to posral, co?“ ozval se mu za zády novinář a vytáhl čistý kapesník, který nabídl dámě. „Koukám, že pozvání na panáka padá, pojďte, odvezu vás domů.“ Mariettě ve tmě zasvítily oči a hluboce se zadívala na Burnse. „To…to jste hodný…ale já asi raději…půjdu sama…nemohu…nezlobte se,“ s těmito slovy se otočila a odešla. Nikdo z mužů se ji nepokusil zastavit, Burns byl příliš fascinován pohledem na její krásně stavěné tělo a Thomas věděl, že by to nemělo smysl. Drahnou chvíli oba stáli a dívali se do tmy, jakoby čekali, že se z ní Marietta opět vynoří, ale nic takového se nestalo.

    „Nakolik vám můžu věřit, Burnsi?“ zeptal se Thomas, kterému začínala být na mrazu pořádná zima. „V jakém směru?“ odvětil novinář a pozvedl tázavě obočí. „Pokud dáte do novin to, co vám teď řeknu, najdu si vás a příští černá kronika bude věnována vaší maličkosti,“ pousmál se Thomas a pokračoval, „Víte, kdo to byl? Psal jste o ní, je to žena zavražděného Coringhera. Nikdy jste ji neviděl, ani dnes, ani nikdy jindy, neznáte ji, nevíte, jak vypadá a nezajímá vás, rozumíme si?“ „Chápu,“ přikývnul Burns, „ale proč mi tohle všechno k čertu říkáte?“ Lang se podíval na měsíc, který zářil v jasném úplňku, a do tmy prohlásil: „Protože žena, kterou miluji, je zřejmě vrah. A možná budu potřebovat vaši pomoc.“

***

   „Tak teda na vaši nevinu, detektive Langu!“ pozvedl Burns sklenku a otočil ji do sebe. Thomas přišel na druhou věc, ve které je novinář dobrý. Krom žvástání umí i pít, ne dobře, ale hodně. Na druhou stranu on už měl taky něco v sobě a moc ho to netrápilo, nechtěl myslet na setkání, které se uskutečnilo před necelou půl hodinou, zaháněl myšlenky alkoholem a bezduchou debatou v zapadlé hospodě. „No, a pak jsem vám potkal víte koho? Nevíte, že? Takovýho…no…jak on se jmenoval…dělal tam u nás…“ Thomas pozoroval Burnse, jak se opilý snaží rozpomenout na jména svých bývalých kolegů, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby nezmínil čtyřikrát jednoho a toho samého. „Byl takovej…divnej…starej…neuměl moc psát, ale u každé vraždy byl první, bůh ví, jak to dělal. Morgan! Morgan se jmenoval. Jednoho dne ho našli v příkopu za městem, někdo mu rozpáral hrdlo, ale takovým…divným způsobem, ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Policie to tehdá zametla pod koberec, protože to neměli komu přišít…“ Zbytek monologu zanikl v prostoru, Thomas se chtě nechtě ponořil do myšlenek. Morgan. Mohla to být jen shoda náhod, ale Marietta měla stejné příjmení. Kdysi o svém otci vyprávěla, ale velmi stručně. Prakticky věděl jenom to, že už nežije. Pomyslel si, že až ji uvidí, musí se na to zeptat. Nečekal ale, že to bude tak brzy…

    Do baru Toulavá kočka vběhl zpocený a udýchaný muž, neobtěžoval se ani zavřít dveře. Vyděšený výraz ve tváři značil problémy, Thomas se okamžitě zvedl a přiskočil k němu. „Telefon! Zavolejte policii! VRAŽDA!!!“ zavolal neznámý na celou hospodu. „Pojďte, pojďte se mnou,“ prohlásil tišším hlasem a vyběhl na ulici. Thomas se držel za ním. Na parkovišti vedle hospody stál taxík, na první pohled úplně normální, jakých po zdejších silnicích jezdí stovky. Tedy, zas tak úplně normální, málokdo si vybarvuje skla u auta červenou barvou krve. Thomas otevřel dveře a vykřikl. Křičel dlouho, srdceryvně a pak padl zkroušený na kolena. Muž, řidič, měl prokousnutý krk, očividně zemřel před pár minutami, protože krev ještě stříkala z tepny. Osoba na zadním sedadle na tom byla zřejmě mnohem hůř, krví byla pokryta celá a nejevila známky života. To bylo naposledy, kdy Thomas Lang, mladý detektiv s pošramoceným životem, viděl Mariettu, jedinou osobu, kterou kdy miloval. Mrtvou na zadním sedadle auta…