Dracula v kultuře

Na závěr roku vám, poctivým a věrným četnářům, přinášíme perličku v podobě shrnutí a recenze inscenací, jejichž hlavní roli obsadil král Dětí noci, samotný hrabě Dracula. Předem upozorňuji, že všechny tyto „kulturní zážitky“ jsem viděl osobně (některé i dnes) a proto píši vše z vlastních zkušeností a subjektivních pohledů. Tak se pohodlně usaďte…

…a dobře se bavte, protože o zábavu nebude nouze. O čemž nás přesvědčí hned první snímek, který si bere tohoto nemrtvého knížete na paškál, a tím je bezpochyby:

Upír z Nosferatu (film, 1922)

Někteří z vás se možná pozastaví nad tím, proč píši, že o zábavu nebude nouze. Z jednoho prostého důvodu – nezasvěceným bude tento film připadat opravdu směšný. Černobílý, neozvučený a 80 let starý snímek málokoho zaujme natolik, aby mu zcela podlehl. I přes opravdu veliké stáří ale má své fanoušky, stále se promítá v kinech se živým hudebním doprovodem a najdou se i tací, kteří na něj nikdy nedají dopustit. Příběhem se zde zabývat nebudu, předpokládám, že jej všichni znáte, a pokud ne, knihu nic nevynahradí a je vaší občanskou povinností si ji přečíst. Film se knižní předlohy drží docela věrně, i když byly jména pozměněny na základě problémů s autorskými právy. Postavy mnohdy působí uměle a a nezajímavě, ale ruku na srdce…fanoušky toto dílo zaujme, ostatní zanechá chladnými.

 

Dracula (film, 1931)

Podobně je na tom i tento film, ačkoliv se po vizuální stránce technika přecejen někam posunula, příběhově mírně odbočuje a herecké obsazení je až na hlavní roli zpracované mizerně, a to jak na dobu dnešní, tak i na tu minulou. Největším lákadlem tedy zůstává Bela Lugosi, který si zde střihnul svoji životní roli a vyloženě si ji užíval. Film má bohužel velmi krátkou stopáž a nemá divákovi co nabídnout, charaktery jsou suché a nudné, příběh míst zamotaný, a tak se stává, že i sebeotrlejší divák sáhne po ovladači a v půlce končí. Je to škoda, ale jedna zajímavá a herecky nadaná postava celý film bohužel nezachrání.

 

Hrabě Dracula (film, 1970)

Španělské zpracování této legendy dopadlo velice špatně. Ačkoliv si zde zahrají hvězdy typu Christopher Lee nebo Klaus Kinski, nic nezachrání fakt, že film vypadá jako velmi nepovedená parodie. Nudný, nepřitažlivý, příběhově místy věrný, někdy úplně mimo, pokud můžete, tak se tomuto zpracování vyhněte velikým obloukem.

 

Upír z Nosferatu (film, 1979)

I naši němečtí sousedé se rozhodli natočit vlastní zpracování Draculy a…nedopadlo to špatně. Ačkoliv je i zde konec mírně odkloněn od původní knižní předlohy a film se věrně drží toho původního z roku 1922, prostředí působí opravdu pochmurně, postavy dostávají třetí rozměr a nepočítám-li nudné scény, kterých se zde pár najde, film působí tam kde má a nenechá diváka chladným. Nesedla mi role Jonathana Harkera a chybí zde část příběhu, ale pokud se nenecháte unudit typickým německým seriálovým prostředím a nezajímavými lokacemi, pak si tento snímek oblíbíte.

 

Drákula (film, 1992)

Nejslavnější verze Drákuly, která se dostala ná plátna kin a DVD placky, pochází od režiséra Francis Ford Coppoly (Apocalypse Redux Now atd.). Herecké obsazení je naprosto dokonalé, ten pravý nádech filmu dodává herecký um Antony Hopkinse, prostředí i kulisy se povedly na výbornou a chcete-li si připomenout knižní atmésféru ve dvou hodinách, pak nepochybně sáhnete po tomto snímku. Dodnes nedokáži pochopit, proč scénáristé zamotali příběh láskou Drákuly a Miny, neboť v tom opravdu žádné poselství, poučení ani nic podobného nevidím (a mnozí mi tohle asi nikdy neodpustí, ale tohle opravdu není a nemá být příběh o Krásce a zvířeti), na druhou stranu je to vymyšleno přinejmenším zajímavě a soundtrack…to je kapitola sama o sobě.

 

Dracula (muzikál, 1995)

Nezapomenutelný hudební zážitek, který nám přinesl jedinečný Karel Svoboda. Původní i několikrát obnovený muzikál se přiliš neliší a v hlavní roli nemohl zazářit nikdo jiný než Daniel Hůlka, který se hraběte Drákuly zmocnil opravdu s vervou a za to mu patří veliké uznání. Příběh se od knižního liší kde to jen jde, podíváme se do zapomenuté historie i do nedaleké budoucnosti, odhalíme příčinu Drákulova jednání i jeho smrti. Ta nejpodstatnjší složka, hudební, je bezkonkurenční a není jí co vytknout. Ze záznamů (jsou dva, televizní a DVD) to tak nevypadá, ale herci ze sebe opravdu vydali vše, aby divákům přinesli jedinečnou podívanou, která se jim zapíše do paměti na dlouhá léta.

 

Nemrtvý aneb Upír z Transylvánie (2010, činohra)

Brněnské Mahenovo divadlo se zhostilo činoherního představení nesmrtelné legendy a podalo ji lépe, než by to dokázal kdokoliv jiný. Tato divadelní inscenace dokazuje, že není zapotřebí rozsáhlých kulis a desítek postav na to, aby mohlo být toho dílo oživeno a přiblíženo divákům. Pokud se alespoň trochu zajímáte o upíří tématiku, je přímo povinnost vidět Nemrtvého, nejlépe hned několikrát (a pak to třeba spojit s příjemným posezením v hospůdce, kam jsem dnes po divadle zamířil a možná je to znát).  Herecké obsazení (k nalezení na interntu) se rolí zhostilo profesionálně a nezapomenutelný je především hrabě Drákula a jeho monology, které se nebojí vykřičet do světa s neodolatelným šarmem a temným, hrůzunahánějícím hlasem. Více než knihy se inscenace drží filmového zpracování z roku 1992, jak po kostýmové, tak po příběhové stránce. Konec mohl být také lepší, po celém tom majestátním zážitku působí uměle a ustřihnutě, ale co se dá dělat. Velikou chválu si zaslouží i program, který obsahuje za pouhých 70 Kč skoro 300 stran informací, textů, fotografií a článků o upírech jako takových, takže mám na dlouhé zimní večery o příjemné čtení postaráno.

Rozhodně jsem zde nezmínil všechny snímky, ve kterých zazářil nesmrtelný upír Drákula, povedený byl i film Van Helsing a další, ale žádný z nich se nedrží knižní předlohy a podávají příběh po svém. Rozebral jsem zde nejdůležitější díla, která se dotkla tématu v celém jeho rozsahu a věřte, že ač je film sebelepší, divadelní zážitek je nezapomenutelný, proto si udělejte novoroční předsevzetí a vyražte do divadla, kulturně se vzdělat :-)