Upíři, démoni & spol.

Putují nicotou mezi světem živých a světem mrtvých, straší v noci na opuštěných hřbitovech i v ozářených velkoměstech a zakusují se krásným ženám do krku…

Do postav upírů vtělujeme naše nejtajnější představy o úzkosti – a snad právě proto upír ve světě literatury a filmu dosáhl úspěchu, jaký mu mohou ostatní strašidla jen závidět.
Tato antologie mapuje vývoj upířích příběhů od počátku 19. století. Bez nadsázky lze konstatovat, že všech patnáct povídek představuje milníky žánru – i jeho vrcholy. Několik zde zastoupených autorů přitom vychází česky vůbec poprvé, jako např. Frederick George Loring, Philip Robinson nebo mistr fantastické povídky Willy Seidel. Průvodní slovo pak hledá odpověď na otázku, proč nás upíři fascinují i dnes, na prahu 21. století. (anotace)

Obálka knihy mi příliš nenapověděla, co upířího bych měla konkrétně očekávat, přesto mě zaujala na první pohled. Snad za to mohl hřbitov, otevřený hrob či temné pozadí, přes nějž je napsán rudým písmem název knihy. Všehovšudy jsem si řekla, že si dle obalu názor neudělám, a to je nejspíš záměr, který jako by hlásal, abych knihu otevřela, přečetla a posoudila. A tak jsem učinila.

Hned na začátku knihy je báseň, po níž následuje výklad slova upír, resp. vampýr. Fakta a hypotézy jsou podávány po malých dávkách – nenásilně a jednoduše, takže je pochopí i laik, což je dobře. Pokud by tedy knihu dostal do rukou někdo, kdo o upírech neví zhola nic, anebo jen něco málo, ale chtěl by to napravit, je pro něj tato kniha to pravé. Čtenář se nemusí bát, že bude tápat. Právě naopak, bude postupně uveden do děje. Ondřej Müller, který knihu zkompletoval, rozvíjí pomocí vybraných povídek hodně zajímavých myšlenek a stíhá čtenáře udivovat spoustou druhů nadpřirozených bytostí a faktů.

Vampýr – Heinrich August Ossenfelder: mě osobně tato báseň příliš nenadchla. Možná je to tím, že se to v naší řeči příliš nerýmuje a kvůli překladu ztratila svůj půvab (pokud jej vůbec kdy měla). Básně mám ráda, ale tahle prostě není moje krevní skupina. Vampýr chce ukázat křesťanské dívce svou pravou tvář, napít se její krve a zjistit, jestli je jeho „výuka“ lepší, než její matky. Je to tak nijaké, jak to zní.
Inspirovala mě k sepsání vlastního krátkého verše:
Půvab nemá,
poutavost postrádá,
špatně autor slova poskládal.

Následuje povídka Zlomek vyprávění od George Gordona Byrona, která popisuje skon muže, o němž se můžeme domnívat, že je upír, pouze z náznaků. Ačkoliv se jedná o krátkou ukázku, je velice působivá a čtenáře pohltí. Ani se nedivím, že právě tato povídka se na žánru upírů značně podepsala.

Jako druhá přichází na řadu povídka s názvem: Nech mrtvé odpočívat v pokoji od Ernsta Raupacha (Johann Ludwig Tieck). Zamilovaný muž naříká nad hrobem své milované. Člověk by si myslel, že jí pro samou lásku zůstane věrný, ale on už se stihl podruhé oženit a přitom stále truchlí nad jejím hrobem. I přes mnohá varování nakonec truchlící muž přemluví čaroděje k oživení jeho lásky Brunhildy, ale draze za to zaplatí. Budit mrtvé se prostě nevyplácí. Chvílemi se děj táhne pomalu jak šnek na procházce, takže řadím tuto povídku mezi průměr.

Třetí povídkou je Neviditelné oko aneb Hostinec U Tří oběšenců, kterou napsali spisovatelé Erckmann-Chatrian. Chudý malíř se setkává s podivnou stařenou, která má tak zlý pohled, že se Mistr Kristián (malíř) rozhodl odhalit její tajemství. Mistr Kristián je obestřen hrůzou, když se dozvídá, že se kousek od něj oběsili už tři muži. Je však rozhodnut přijít záhadě na kloub. Ubytuje se tedy v pokoji „oběšenců“ a přichystá na babu léčku. Ačkoliv to chvílemi vypadá, jakoby se zbláznil, není tomu tak. Oceňuji nápaditost a originalitu, s níž v roce 1862 dvojice autorů povídku napsala. Výtečná práce.

Co všechno dovedou intriky, závist a silná pověrčivost, se dozvídáme v povídce Osud madam Cabanelové, kterou napsala Eliza Lynn Lintonová. Smutný příběh vypráví o dívce, která byla tak krásná, až to vedlo k její záhubě. Kdyby se víc starala o mínění obyvatel, snad by se spřátelila s někým, kdo by jí nakonec pomohl. Namísto toho byla flegmatická, byť hodná, ale smrti se příliš nebránila, což mě překvapilo. Já bych se nesmířila s tím, že si mám lehnout do hrobu.

Poslední upír od Philipa Robinsona donutí člověka k zamyšlení. Na konci příběhu totiž nevíte, jestli se máte smát, nebo si říkat, co to bylo za kravinu? Je to psané s nadsázkou a s cílem pobavit, takže se přikláním k první variantě.

Na dnešní dobu je Sářina hrobka od Fredericka Georgea Loringa naivní příběh o upírce pohřbené pod kostelem, na jejímž hrobu je (jak jinak) nápis s varováním. Přesto musím uznat, že závěr je originální, a na to, že byla povídka sepsána v roce 1900, je úžasná.

Ponurá povídka s názvem Luella Millerová autorky Mary E. Wilkinsové-Freemanové líčí, jak Luella děsí vesničany i po své smrti. V domě, kde kdysi žila, je nyní mrtvo, a to doslova. Kdo se tam nastěhuje, ten zemře. Což se ostatně dělo i za jejího života. Ten, kdo přišel s Luellou do kontaktu, pro ni dříve či později vypustil duši. Skvělá myšlenka, výtečně popsané emoce, povahové rysy lidí i celkový příběh.

Osmá povídka se jmenuje Rendez-vous a je od Maurice Renarda. Prokurátor obdrží dopis od jistého sebevraha, který v něm popisuje, proč se zabil, jaký za života byl a co všechno zlého provedl. Takže ve zkratce: amatérský hypnotizér se zamiloval do ženy svého přítele. Aby přilil olej do ohně, souhlasil s tím, že jim postaví dům. Hypnotizérova posedlost a neopětované city jeho lásky z něj učinily netvora, který využil svých schopností a odebral své lásce svobodnou vůli. Několikrát ji zhypnotizoval, a tím zpečetil její osud. Nešťastnou shodou okolností potřebovala operaci, ale on jí přikázal, aby přišla za každou cenu. Nemohla tedy neuposlechnout jeho rozkazu, a proto zemřela. Jenže smrtí v tomto případě vše nekončí… I když vlastně nakonec ano! Zajímavý nápad, s nímž si spisovatel bravurně poradil.

Strašidelná povídka Mortonova podivná smrt autora Algernona Blackwooda, vypadá zprvu úplně obyčejně. Dva muži jdou lesem, nějakou dobu se zdá všechno normální, ale pak se to začne postupně kazit. Jeden z přátel se napil na farmě mléka a od té doby je divný. Ohledně farmy i mléka se traduje spousta pověr, ale ty se dozvídáme až na konci příběhu. Chvílemi jsem se nudila, chvílemi jsem byla napnutá jak struna a očekávala, co se bude dít. Takový lepší průměr, který naštěstí nemá moc stránek.

Jak trýznivé mohou být sny, se dozvíme v povídce Komnata ve věži od Edwarda Frederica Bensona, a jaké noční můry se mohou naplnit, zase v O oranžově zbarveném vévodství od Willy Seidela. Ve dvanácté povídce Uhranutý od Edith Whartonové má hlavní roli uhranutý pan Rutledge. Dalo by se říct, že je v kontaktu s mrtvou, nebo spíš, že mrtvá je v kontaktu s ním. Rutledge chřadne, protože kdykoliv jej mrtvá dívka přivolá, musí za ní přijít. Vztah upíra a jeho oběti je popsán velice realisticky.

Třináctá povídka se jmenuje Já, vampýr a napsal ji Henry Kuttner. Jakmile slyším jakýkoliv název začínající „Já…“, vzpomenu si na film „Já, legenda“. Tento příběh je však jiný. Je o ztrátě, lásce, smrti, upírovi a Hollywoodu. Je zde patrný silný vliv Brama Stokera a jeho Draculy. I zde se setkává upír se ženou, která mu připomíná jeho zesnulou lásku. Jak se asi zachová, když má před sebou přesný „klon“ své drahé? No samozřejmě, že ji začne vysávat! Ale dokončí své dílo? Přemění ji?

Dívka s hladovýma očima od Fritze Leibera je hned od začátku svižně psaná. Úvahy hlavního hrdiny, který se živí jako fotograf, jsou vtipné, myšlenky inteligentní a ne otupělé a zároveň je vše obestřeno jistou dávkou tajemství, takže vám to prostě nedá, musíte číst a zjistit, co bude dál. Proč je dívka z plakátu tak zvláštní a proč z ní má fotograf strach. Skvělý příběh s perfektním koncem.

Místo setkání napsal Charles Beaumont a jako povídka na závěr je velice dobře zvolená, protože končí tím, že muž odhrne listí, vleze do rakve, zasune nad sebou víko a usne (očekává, že až se příště probudí, bude svět víc zalidněn a jídla bude dost).

Hororový žánr je určen pro čtenáře od patnácti let, ale pokud čekáte strašidelné příběhy typu „Saw“, nechte si zajít chuť. Jedná se o výběr nejlepších strašidelných příběhů o upírech, které byly sepsány před dávnými časy… Hm, to zní, jako kdybych vám chtěla vyprávět pohádku.

Jako celek se mi tato povídková kniha líbila, ačkoliv můžu říct, že zapříčinila pár nocí, kdy jsem měla opravdu divoké sny. Takže pokud máte slabé nervy, tuto knihu vynechejte. Pro silnější odvážlivce ale určitě bude to pravé ořechové.

Vydal: Albatros; 2010