Rob Thurman: Měsíční svit

Vlkodlačí putyka Měsíční svit je ošuntělé hráčské doupě po střechu plné blech, ale také místo setkávání mafiánského Klanu vlkodlaků. A přímo do mely mezi znepřátelenými stranami se při svém pátrání dostává půlčlověk/půlólfi Kal Leandros, se kterým jsme se poprvé seznámili v románu V temnotě.

Ještě před půl rokem byli bratři Kal a Niko Leandrosovi na útěku před Ólfi, ale když se vypořádali s Kalovou krvežíznivou rodinou, založili si bezpečnostní agenturu a přibrali do ní i přítelkyni – upírku Dobromilu. Jejich nový případ je zavádí mezi vlkodlaky, vlastně přímo do vlkodlačího brlohu. Mají pro alfu Kerberose zajistit důkazy o tom, že proti němu rival v Klanu něco chystá. Rvačka při pokeru v klubu je však jen lehkou zatěžkávací zkouškou oproti tomu, co vše ještě bratry při tomto případu čeká. Nitky v pozadí neustále svírá někdo jiný, a když už máte pocit, že tušíte, proti komu tentokrát bratří stojí, nepřítel se zase změní. A jako páku využívá někoho, o kom si Kal myslel, že pro něj není až tak důležitý. Ale jak moc vám někdo chybí, zjistíte až v okamžiku, když ho ztratíte.

Americká autorka Rob Thurman v minulém díle postavila Kalovi do cesty jeho nezáviděníhodnou minulost a bezskrupolózního Temníka. Ne že by se mu i tentokrát dědictví po tátovi nezapletlo do cesty a i zrcadla v bytě Kal raději zrušil, ale strašákem se pro něj stává ztráta blízké osoby. Nemůžeme si tedy užívat Kalovu jízdu po temné straně síly, ale ani výhrůžky Kal nestrpí lehce, a tak zjišťujeme, že potomek děsivých Ólfi má v sobě z táty víc, než do té doby tušil, a že se mu to občas zatraceně hodí, obzvlášť při setkání se starým známým z minulého dílu, smrdutým trolem Abbagorem.

Vlkodlaci jsou v tomto románu podřadnou rasou se schopnostmi a inteligencí lišící se kus od kusu, a zatímco by někteří prošli mezi lidmi nepoznáni, jiní jsou celoživotně odsouzení žít ve skrytu. On by si asi někdo všiml, že máte na krku dvě hlavy, ani to nejlepší sako a kravata vám nepomůže. A jak Kal občas opakuje a co je zároveň na této sérii zvláštní, těch různých stvůr či potvor žije v tomto světě nepočítaně. Jen upíři se tu rodí, nevznikají přeměnou a už asi sto let se živí umělou náhražkou krve. Na jiné upíry si ale zřejmě ještě budeme muset počkat, zatím tuto rasu zastupuje jen sličná Dobromila, která však zároveň zůstává poněkud plochou figurkou bez jakékoli šťávy.

Ač se autorce poměrně dobře podařilo vykreslit charaktery obou ústředních bratrů, a víme tak, co čekat od Kala i Nika, z kterého bůhvíproč udělala téměř neporazitelného hrdinu a Kalův vzor, nemluvě o jeho cti či zdravém životním stylu, u postav vedlejších jakoby tápala, nebo spíše my čtenáři. Nepodařilo se mi najít si vztah k Vtipálkovi, Georgině ani Dobromile, a tudíž o ně nemám strach, nezáleží mi na tom, co se s nimi stane, což je vzhledem k zápletce problém. Možná je to tím, že ani Kal a Niko příliš nevyjadřují své emoce k ostatním, jen jeden k druhému. Doufám, že autorka s nimi v příštím díle pohne, náznaky by tu byly.

Takže tu máme znovu městskou fantasy se starými hrdiny, ale tentokrát s postupně se měnící ústřední zápletkou, která bohužel pokulhává za zábavnou jízdou z prvního dílu. Vtipálkovy prupovídky nejsou tak břitké a vlkodlaci jsou spíš k pláči než k čemukoli jinému. Kal a Niko jsou sice sympatičtí, ale jejich neustálé špičkování na dobrý román nestačí. A tak jako fanoušek žánru doufám, že se příště dočkáme originálnějšího příběhu, vtipu a akce, při které budeme hltat stránky.