Anita Blake – Umění svádění (3. část)

Anita svádí Jean-Clauda, ale moc se jí nedaří…
Pokračování povídky Art of Seduction od BeElleGee.

„Chceš svého pána, ma petite?“
Triumfálně jsem se usmála. „Ano. Ano, pane. Chci tě, pane.“

Náhle měl ruce na mých bocích. Ani jsem si nevšimla, kdy se jeho paže pohnuly. Jako chladný vánek se jeho ruce přesunuly na má stehna, jejich dotek tak lehounký, že jsem to stěží cítila. Dívala jsem se, jak je sunul nahoru pod mou sukni. Srdce mi v hrudi začalo bušit očekáváním. Vzhlédla jsem a uviděla, že Jean-Claudův výraz se změnil. Už nevypadal užasle, ale svádivě. Jeho plné rty byly lehce rozevřené a jeho hluboké safírově modré oči žhnuly ledovým ohněm, který jen naznačoval nadcházející vášeň.

Vydechla jsem, ani jsem si neuvědomovala, že jsem zadržovala dech, a nechala se pohltit hloubkou těch nádherných, překrásných očí. Občas jsem si skutečně přála, aby mohl ovládnout mou mysl. Jen abych mohla cítit, jaké by to bylo. Bože, musí to být úžasné.

„Och, ano, prosím, ano,“ zašeptala jsem s ústy těsně u jeho.
Přejel mi jazykem po horním rtu. Zachytila jsem ho a hluboce sála, svými rty drtila jeho v hltajícím polibku. Vjela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla si jeho hlavu blíž, aby se nemohl odtáhnout. Ne, že by chtěl. Líbal mě stejně horlivě jako já jeho a znovu posunoval ruce. Cítila jsem, jak palci přejel po mých saténových kalhotkách, než jeho ruce uchopily můj zadeček. S požitkem jej zmáčkl a zavrněl mi do úst, líbal mě ještě tvrději. Jak jsem dokázala si nerozříznout rty o jeho tesáky, to se nikdy nedozvím.

Pak zaujal novou pozici a přesunul tak i mne. Jednu paži mi položil okolo zad a druhou pod zadeček, jako když matka drží dítě. Najednou jsem si uvědomila, že se postavil, a předpokládala, že mě ponese ke kožené pohovce napravo ode dveří.

V té chvíli byla má mysl tak pohlcena touhou, že jsem si neuvědomovala, co přesně dělá, až dokud nebylo pozdě. Mířili jsme ke dveřím, ne k pohovce, a on je otevíral. Svalil mě na zadek, jen co vyšel z kanceláře.

Roztažená na zemi, s myslí stále očarovanou touhou jsem na něj užasle zírala.

„Chtěla jsi svého pána?“ zamručel Jean-Claude. V jeho očích nebylo po touze už ani památky. Jen studená prázdnota. „Pak budu tvým pánem. Dám ti příkaz a ty poslechneš. Zkusíme to, ano? Běž domů nebo běž za Asherem nebo za Micahem nebo za kýmkoli, po kom tvé srdce touží. Tvé nezbednosti mám dnes večer už tak akorát. Takže teď ti přeji dobrý večer, ma petite. Zavolám ti… Později.“

Začal zavírat dveře, když si uvědomil, že nemám halenku, a zamračil se. Otočil se na patě a kráčel do kanceláře, aby mi ji přinesl. Po tom všem mě asi přece jen nechtěl vyhodit pouze v podprsence.

Využila jsem té příležitosti, pelášila po kolenou do kanceláře a málem srazila Jean-Clauda na jeho cestě zpět. Musel mě popadnout za ramena, aby přese mne nepřepadl. Objala jsem ho kolem nohou, aby neuhnul nebo mne neodtáhl znovu ven.

„Co… co to mělo znamenat?“ vyprskla jsem rozhořčeně. „Jednu chvíli mě líbáš, jako bys mě chtěl pohltit a v další chvíli… mě vyhodíš ven na zem!“

„Co se děje, ma petite? Nechtěla jsi ochutnat svou vlastní medicínu?“ zeptal se hlubokým hlasem s jemným duněním. Pokoušel se osvobodit si nohy z mých paží, ale málem ztratil balanc, tak to radši vzdal. Místo toho si položil ruce na boky a zíral na mne.

Dívala jsem se na něj. „Svou vlastní medicínu?“

Přikývl. „Svádění, ma petite. Umění vábení, okouzlování, škádlení a lákání obvykle s úmyslem zmanipulovat někoho, aby podlehl tvé vůli, ať už je jakákoli. Pokoušela ses mne svádět celý večer, že ano? Říkám pokoušela, protože jsi neuspěla. Na druhou stranu já uspěl. Svedl jsem tě, abych tebou mohl manipulovat. Jen jsem se rozhodl tě vymanipulovat ze svých dveří.“

Kupodivu se nezdál rozzlobený navzdory tomu, že zrovna ze sebe vychrlil lekci ve svádění v deseti sekundách a na jeden nádech. Vypadal samolibě a arogantně, s kapkou povýšenosti.

Ale já byla naštvaná. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli tomu, že mi dal „ochutnat mé vlastní medicíny“, nebo protože mne byl schopný svést tak hravě a kompletně, zatímco já, po všem mém úsilí, jsem byla na začátku.

„Nemůžu uvěřit, žes to udělal!“ vykřikla jsem naštvaně. „To bylo zatraceně podlé.“
„Bylo?“ odpověděl Jean-Claude lehce sarkasticky. „Předpokládám, že na tom, o co ses pokoušela celý večer, nebylo nic špatného. Prosil jsem tě, abys mne nechala pracovat samotného, Anito, ale tys neposlouchala. Ani ne tak moc proto, že bys mne opravdu chtěla, ale protože jsi mne nemohla mít. Dnes večer jsem představoval pro tebe výzvu a každý ví, že nepovažuješ „ne“ za odpověď, když něco chceš.“

Dotčená jeho káráním jsem sklopila zrak a nechala sklouznout ruce z jeho nohou. To, že mě oslovil mým vlastním jménem, mě probralo víc než cokoli jiného. Tohle a fakt, že jsem ho nebyla schopna přesvědčit navzdory všemu úsilí, protože jsem dnes večer chtěla jen jeho a nikoho jiného. Asi jsem nebyla ve svádění tak dobrá, jak jsem si myslela, ale na druhou stranu, nikdy dřív jsem se nemusela tak moc snažit ho přimět, aby pro mne cokoli udělal. Normálně, obzvlášť když šlo o sex, stačilo jen ukázat na něj prstem a on mi prakticky ležel u nohou, ochotně mi vyšel vstříc.

Teď jsem chápala, jak se nespočet žen napříč Amerikou cítí, když je fotbalová sezóna. Ano, lásko, krásně průsvitné negližé, ale je poslední třetina, mohla bys uhnout od té televize?

Jean-Claude ukročil zpět a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Podívala jsem se na ni a potřásla hlavou. „Dobrá, dobrá. Je mi to jasné,“ mumlala jsem. „Odcházím.“

Povzdechl si. „Ma petite, netrucuj. Nesluší ti to.“

Pohlédla jsem na něj. „Nesluší? Podle tebe mi to asi nesluší celou noc, proč bych si teď s tím měla dělat starosti?“ Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je.

Jean-Claude mlaskl. „To není pravda. Slušelo ti to až příliš, to je můj problém.“

„Co? Mohla bych tu ležet nahá a připravená a ty by sis šel po svém a pracoval na počítači. Ale co se divím, ty jsi přece mistr sebekontroly.“ Prohrábla jsem si vlasy a odhodila je vyčerpaně z obličeje.

Jean-Claude se ke mně lehce naklonil. „Jak můžeš pochybovat o tom, jaký efekt na mne máš?“ zeptal se. „Je lhostejné, zda jsi nahá, či oblečená. Tvá blízkost na mne hluboce působí a pokud mám udělat nějakou práci, potřebuji, abys byla pryč. Abych tě neměl na očích.“

„Kdyby to byla pravda, tak by ses mi dnes vzdal. Nemůžu uvěřit, že tě to papírování natolik fascinuje, žes mě prostě odsunul stranou a pokračoval v práci. Byla jsem zvyklá vkročit do místnosti a okamžitě mít tvou pozornost. Kdykoli dřív jsem se tě dotkla, oplatils mi to. Mohla jsem tě svést. Stačilo mi pohlédnout ti do očí a usmát se.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Jasně. Líbánky jsou za námi.“

„Tak to není, ma petite.“

„Není? Myslel sis, že to dnes nevzdám, protože pro mne znamenáš výzvu, ne protože jsem tě opravdu chtěla. Řekla jsem ti, že tě chci, ale nic to pro tebe neznamenalo. Neviděla jsem tě týdny, Jean-Claude. Ani ses mi neozval. Když někoho miluješ, tak je to dlouhá doba odloučení. Chyběl jsi mi. Chtěla jsem tě. Jen pro jednu noc. Nemohla jsem to vzdát. Prostě nemohla.“ Sklopila jsem oči a olízla své náhle suché rty. „Nechtěl jsi někdy něco tak moc, že jsi to nemohl dostat z hlavy a pohnout se dál, dokud jsi to nedostal? Šílíš tak moc, že někdy špatné nápady vypadají jako dobré, vypadáš jako idiot, ale je ti to jedno. Jsi tak zamilovaný, že uděláš a řekneš cokoli, abys získal, co chceš. Cítil ses tak někdy?“ Váhavě jsem koukla na Jean-Clauda.

Jeho výraz velmi zněžněl a on na mne zíral očima zářícíma láskou. Pomalu přikývl a jeho hlas, když promluvil, zněl jako lehounký šepot.
„Qui, ma petite. Už jsem se tak dřív cítil. Bylo tu něco, po čem jsem toužil celým svým srdcem. Ale já se stěží odvažoval snít o tom, že to někdy budu mít. Bylo to příliš vzácné, příliš krásné. A taky jsem dělal spoustu bláznivých, riskantních věcí, abych to získal. Byly doby, kdy jsem věřil, že jsem to ztratil a pokaždé jsem se cítil, jako by se kus mého srdce ulomil a odumřel. Nicméně jsem byl trpělivý. Nechtěl jsem a nemohl jsem přijmout „ne“ jako odpověď. Chtěl jsem to strašně moc.“

„Och,“ vydechla jsem a divoce přemýšlela, o čem to proboha mohl mluvit. Cokoli to bylo, vypadalo to, že si toho moc cenil. Polkla jsem. „Získal jsi to nakonec?“ Jestli mi řekne, že ne, budu asi brečet.

Jean-Claude si přede mne klekl, povzdechl si a podíval se mi pevně do očí. Natáhl ruku, uchopil mě za bradu a pak ten nejnádhernější dechberoucí úsměv rozjasnil jeho tvář, jako by zářily tisíce hvězd.

„Qui,“ zašeptal a naklonil se, aby mne něžně políbil na čelo.

Tehdy jsem si uvědomila, že mluvil o mně, o mé lásce. Otevřela jsem pusu. Neměla jsem náhle co říct, ale zdálo se, že to ani není třeba.

Jean-Claude sklouzl svými ústy na mé a líbal mě tak sladce, že jsem se cítila, jako bych měla roztát od rtů až po prsty na nohou. Objala jsem ho kolem krku a přitahujíc ho k sobě se pokládala na zem. Tentokrát se ochotně poddal. Nevzpíral se ani v nejmenším.

Když se váha jeho těla a jeho pevné křivky obemkly kolem mě, zrychlil se mi puls a zaplavilo mne horko. Líbali jsme se hluboce, vášnivě, dychtivě. Vklouzla jsem jazykem mezi jeho zuby a otevřela pusu trošku víc, abych dosáhla na jeho horní ret. Můj bože, tenhle chlap měl ta nejnádherněji líbající ústa.

Nedalo se pochybovat o tom, že byl hostinou pro smysly. Jeho ústa stále chutnala jako horká skořice, jeho voňavé vlasy mě lechtaly na tváři a jeho pokožka pod mýma rukama byla hladká jako porcelán. Za chvíli jsem byla tak smyslově opojena tím vším, že pro mne znamenal celý svět, a přestala jsem vnímat okolí.

Tahala jsem ho za oblečení, chtěla jsem cítit jeho nahé tělo a nějak se mi podařilo ho vysvléct z košile. Myslím, že byl stejně jako já slastně nepozorný, protože mi rozepnul podprsenku. Zaklonila jsem hlavu dozadu, abych mu umožnila lepší přístup k mému poprsí, a cítila, jak jeho rty horce a vlhce cestují po mém hrdle. Lehounce mě kousal na pokožce až k dolů k ňadrům. Zakryl rukou mé pravé ňadro a lehce ho stlačil, než se jeho ústa přisála k napjaté bradavce. Provokativně ji objížděl jazykem a lehce sténal s jasným zalíbením. Vzdychla jsem, zavřela oči, zavrtěla se pod ním a vklouzla mu prsty do vlasů.

Nevím, co mě přimělo otočit hlavou a otevřít oči , ale když jsem to provedla, málem se mi zastavilo srdce. Jean-Claude i já jsme byli tak pohlceni jeden druhým, že ani jednomu z nás nedošlo, že dveře jsou stále doširoka otevřené a že ležíme na zemi přímo před nimi a předvádíme Provinilým slastem šou, která nebyla na programu. Ale teď mi to došlo, když jsem zírala do usměvavých tváří našeho malého publika, které stálo na konci haly. Zalapala jsem po dechu a vykřikla. Znělo to však spíše jako hlasitý povzdech.

Jean-Claude poté vzhlédl. Podíval se nejdřív na mne a pak následoval směr mého vyděšeného pohledu. Na vteřinu zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak pohlédl na naše zaujaté publikum a pánovitým hlasem nahánějícím hrůzu zahřměl:

„Zpátky do práce!“

Pokračování příště.
Překlad: Renča