Bonnie & Damon: Po zavírací době (3. část)

Třetí a poslední část povídky. Bonnie je přes noc v knihovně a poznává tváří v tvář příšery z děsivých nočních můr…

„Ale, ale,“ pronesl Damon, když zachytil rudovlasou dívku, která se dala na úprk okolo polic s knihami, kde stál, aby se jeho na tmu zvyklé oči přizpůsobily světlu. Už byly v pořádku, ale chvilku to zabralo. „No tak.“
Vystoupil, stále však držel dívku. Na všechny okolo se zářivě usmál, ale rychle zvážněl jako svíčka politá vodou. „Tři jsou možná hodně,“ obrátil se na dívku kroutící se v jeho rukou, „ale čtyři jsou dost na poker, že ano?“
„Ty krvežíznivý -“ začal vlkodlak s hrdelním hlasem, když Damon opatrně usadil omdlívající dívku na židli a seskupil papíry na stole, aby si neporanila hlavu, kdyby fakt omdlela. Zranění hlavy může být nebezpečné a mohlo by ovlivnit její schopnosti. Chtěl, aby ho obdivovala.
„Tak, nech mě jen minutku, abych naučil tyhle dva poslouchat,“ řekl Damon dívce a dodal směrem k vlkodlakům, „Zlý pes! Ne! Sedni!“ Pak se graciézně dostal za ně dřív, než se mohli pohnout, a popadl je za zátylky. V dalším momentu je vlekl ven ze dveří a každému rozdrtil krk. Proměnili se zpět do lidské podoby, v hanebné lidské gaunery. Jako lidé smrděli skoro stejně hrozně jako vlkodlaci, což bylo co říct. Damon si párkrát odplivl, otřel si ústa, narovnal se a uhladil si kašmírový svetr, než vešel dovnitř za svou dívenkou.

Pokoušela se vstát a očima zírala na zkrvavené pravítko na podlaze.
„Ale, ale. No tak, pojď sem,“ pronesl Damon, aby jí zabránil dostat se k pravítku. „Povedla se ti s tím pěkná práce, ale teď už to nepotřebuješ. Jsou už ve štěněčím nebi. No, spíše štěněčím pekle, prostě si s nimi už nemusíš dělat starosti.“
Dívka, výjimečně líbezná a krásná, měla podle upíra dokonalé rysy – výjimečně dlouhý a delikátně tvarovaný krk – a dívala se na něj oduševnělým pohledem. Hodilo se, že byla malá. Damon neměl moc rád vysoké holky, protože ani on nebyl vysoký. Nešlo si nevšimnout jejích velkých očí v srdcovité tváři, vypadala jako kočička. Jasné hnědé oči s tmavším okrajem okolo duhovky a velmi světlým prstencem, jako by uprostřed nich zářilo světlo, a pak další tmavý kruh okolo panenky. Vlasy barvy jahod a lehce kroucené kolem celé hlavy připomínaly skřítka.
Celkově vypadala jako milá malá ozdoba s pěknými modrými žílami v přirozeně bledé pokožce.
Damon se na ni usmál, nenamáhal se skrývat prodloužené tesáky.
„Óoo,“ vyjekla dívka zírajíc na Damona od tmavých hedvábných vlasů až po špičky bot jedním pohledem. „Óoooo, nádhera.“
„Prosím?“
„Myslela jsem, óoo, tys mě zachránil!“
„No, pomohl jsem,“ odpověděl Damon s velmi hlubokým a velmi falešným smyslem pro skromnost.
„Óoooo, to byly příšery.“
„No, teď už nejsou nebezpeční,“ řekl Damon.
„Óoooo, chystali se mě sežrat!“
Damon přemýšlel, jestli by neměl zasténat, než promluvil, stejně jako to dělala ta holka. Možná to byl nějaký místní dialekt. Chtěl, aby se uvolnila. „Óoo!“ řekl trochu víc vehementně, než měl v úmyslu, a dívka sebou trhla, hnědé oči se ještě zvětšily. „Jo, chystali,“ souhlasil horlivě.
„Ach, můj bože,“ pronesla ta holka, zapomněla úplně na „Óoo“. „Kdo jsi? Nezneužil bys bezmocné děvče v takovéto situaci, že ne?“ dodala a zavřela oči.
„No, možná jen trošku,“ odpověděl Damon laškovně a zíral na krásné levandulové žíly na jejím krku.
„Óoooooo.“

Damon stál a bezmocně pozoroval dívku, všiml si, že nevážila téměř nic v jeho náručí, že se její pokožka leskla jako miminku a že celkově vypadala mnohem více jako dítě než dívka.
Polkl.
Hnědé oči se otevřely. Nebyly jen neobvykle velké, ale široce otevřené, jakoby dětské.
„Ano?“ Vypadala zklamaně, což Damonovým tesákům nepomohlo.
„Ach,“ povzdechl si. Snažil se zabarvit hlas sametem noci. „Hm. Víš, co tamti byli zač?“
„Óoooo, ano. Byli to, óoooo, vlkodlaci.“ Zatřásla se.
„Takže vy tu kolem máte hodně vlkodlaků?“
„ÓooooooÓÓ! Ne!“
„Ach,“ povzdechl si Damon, když se sám zalekl jejího zakvílení. „No, rozhodně to byly příšery no-“
„-óoo, noci!“
„A, hm, znáš nějaké další příšery noci?“
„Óoo, vlkodlaci a upíři a čarodějnice a duchové a démoni a noční můry a temní elfové a rarášci a hejkalové a óoooo-“
Damon jí skočil do řeči: „Fajn, běž na začátek a řekni to druhé.“
Hnědé oči se rozšířily a panenky se zvětšily strachem, pak se dívka odvážila podívat dokola a na strop. „Ča-čarodějnice?“ zajíkla se. „Znám jednu – znala jsem jednu – ta nebyla vůbec zlá. Byla to moje babička a ona věděla, kdy zemře, tak mi poslala dárek k narozeninám o celý měsíc dřív a -“
„Přestaň!“ křikl Damon. Dívka měla docela melodický hlas, takže se dalo vydržet ji poslouchat – bylo to jako poslouchat slavíka nebo kolihu, ale chtěl se pohnout z místa. „Čarodějnice byly třetí na tvém seznamu. Bylo ještě něco před nimi.“
„Ne,“ řekla rusovláska, „vlkodlaci a čarodějnice a upí-“ Zasekla se a položila si svou malou ručku přes pusu. „Upí-ři?“ dokončila s malým zaváháním uprostřed slova.
Damonovi se ulevilo. Někam se posunuli! Znovu se zářivě usmál.
Rusovláska se zahleděla na jeho úsměv. Dívala se velice pozorně. Damon byl rád, že se dostali přes řečnické překážky a podržel úsměv delší dobu, skoro celou sekundu.
Když se přestal usmívat, rusovláska skončila se zkoumáním. Damon věděl, kdy přesně, protože její řasy se zatřásly způsobem, který by se líbil její prababičce, její tvář zbledla a její tělo ochablo a poslalo kudrnatou hlavu směrem k dřevěné podlaze.

Vyžadovalo to nadlidské reflexy, zachytit ji dřív, než její malé tělo narazí na zem hlavou napřed, ale naštěstí Damon takové měl. Popadl malou rusovlásku téměř v tom okamžiku, kdy začala padat, chytil ji kolem útlého pasu a byli zpátky na začátku, kdy ji on držel, ale teď byla navíc v bezvědomí. Rozhlédl se, kam ji položí, chtěl využít stůl, když se její řasy znovu zatřepotaly, dívka zasténala a probudila se.
„Óoo, to jsi – to jsi ty!“ zvolala a přešla z uklidnění do hrůzy v desetině sekundy. Chabě sebou trhala, aby se dostala z jeho paží. Damon ji nenechal, poněvadž by zase přistála zadkem na zemi. Rusovláska si taky osahávala svůj dlouhý delikátní krk – krk baletky, mohl-li to posoudit – perfektní pro Labutí jezero – „Jsem…? Udělals…? Kousls už…?“ zeptala se ho.
„Nikdy. Nikdy bych nezneužil spící dívku.“ Protože nemám zájem o chladné, nevnímavé maso, pomyslel si Damon. Vášnivosti, pulsující slasti, stejně jako životní síly dokonalého dárku jako byl tento, si bylo třeba cenit a ne jej promarnit, když spala.
Dívka teď v jeho rukou vzdychala jako uštvaný jelen s lovci těsně za zády. „Aspoň – zachránil jsi mne – před těmi monstry. Oni by mě mučili.“
Díval se na ni, jak sevřela maličký zlatý křížek na krku, jak se podívala na oblohu osvětlenou měsícem, jak k němu natáhla ruku, jako by chtěla uchopit neuchopitelného zachránce, a Damon byl okouzlen. Bylo tu něco… neskutečného na tom okamžiku.
A pak si uvědomil, že to bylo přesně ono. Neskutečnost. Vytvářela živou scénu, obraz pro plátno. Jednoduše ho pro to napadala jména: Dívka a Upír; nebo více poeticky, Poslední dotek světla. Fascinovala ho představa, že by na sobě měla jen vlající bílou noční košilku, která by sklouzávala z jednoho ozářeného ramena, a okno by bylo starodávné, dřevěné. Jaký okamžik! Jaký to portrét! Jaká to dívka!

Jediný problém byl v tom, že byla tak o dva, tři roky příliš mladá. Emocionálně. Mentálně.
Jak ji pevně držel, uvědomil si, že i fyzicky. Nejedl z dětí. V žádném případě…
„Co si vlastně představuješ, že udělám?“ zeptal se jí ironicky.
Zavřela oči a překřížila si ruce na hrudi. Rozená herečka a koketní k tomu. „Vezmeš si – mou krev,“ odpověděla srdcervoucím tónem pokorného souhlasu.
„A jak moc sis představovala, že bych potřeboval?“
„Kolik litrů krve je v lidském krevním oběhu?“ Dívka zapomněla, že se má tvářit jako panenská oběť, a položila si prst na tvář, jako by chtěla hluboce přemýšlet. „Hm,“ řekla rozpačitě, „já nevím.“
„Nepotřebuji ani půl litru,“ přiznal Damon, trochu vyvedený z konceptu. „A v žádném případě si ji nevezmu od tebe.“
„Nevezmeš?“ zvolala dívka rozhořčeně. „Proč ne? Jen protože Meredith a Caroline a Elena mají větší – větší…“ – ukazovala rukama figuru tvaru přesýpacích hodin – „už větší prsa? Já je budu mít taky! Bylo mi sedmnáct teprve před dvěma dny! Kdybys mě viděl pěkně oblečenou, tak bys to poznal!“
Úplně Damonovi zkazila náladu. Ale stejně by byl – byl by zatracen, kdyby nechal jakoukoli jinou příšeru temnoty udělat si z ní večeři, když ji právě zachránil.
„Posbírej si věci,“ řekl podrážděně.
„Proč?“ odsekla drze dívka.
„Protože tě beru domů, ty malá hlupačko. Cos dělala sama v tak velké budově, kde nikdo nežije?“
„Studovala jsem! Mám tu práci!“
„Jo, kdyby nebylo mě, tak bys teď studovala na onom světě, nezapomínej na to.“
„Víš co? Je mi to jedno!“ dívka – ne malé děvče řeklo a začalo brečet. „Ty ne-“ popotáhla, „neznáš mého učitele historie. Směje se -“ vzlyk, „- mi přede všemi!“
„Takoví jsou nejhorší,“ připustil Damon, vzpomínaje na své vlastní dávné pokoření od signory Luccy. „A vždy po večírku, když tě bolí hlava.“
„Ach, ty mi rozumíš,“ otočila se k němu vzlykající dívka a položila mu hlavu na rameno.
„Na které časové období se díváš? A na kterou zemi?“ zeptal se Damon a pozvedl koutek úst.
„Anglie a Španělsko, okolo 1533 – roky předtím a potom.“
„No, víš ty co?“ řekl Damon a znovu se zářivě usmál – tím úsměvem, při kterém se holkám podlamují nohy. „Myslím, že bych ti mohl pomoct. Chápeš, potloukal jsem se tenkrát víceméně kolem, a co jsem neviděl, o tom jsem slyšel pomluvy. Vždy říkám, pokud něco nestojí za pomluvy, tak se to vůbec nestalo.“

***

Úsvit. Bonnie, víceméně náměsíčná, se dostala ven z auta, a držela si batoh.
„Pamatuj si, že máš být překvapená, až najdou tři mrtvé lidi v knihovně – obzvlášť toho chudáka chlapa, z kterého zůstala jen hromádka kostí.
Bonnie se otřásla a otevřela své hnědé oči. „Zachránils mě, jinak by se mi stalo to samé.“ Vypadala jako malý červený ptáček s ucouraným peřím trčícím okolo celé hlavy.
„No – to nestojí za řeč,“ řekl ten kluk ve snaze vypadat skromně. „A nezapomeň zapsat všechny ty poznámky, co jsem napsal, ale nediv se, proč to děláš. To je rozkaz.“
„Rozkaz, jasně,“ Bonnie zamumlala na souhlas a pak byli přede dveřmi. „Děkuji ti tak moc!“ Když promluvila, stoupla si na špičky, zavřela oči a zamířila našpulené rty na toho kluka s jasným cílem.
Dlouhou pauzu následoval nejlehčí, nejvřelejší, motýlí dotek rtů. Byl to nejsladší polibek, jaký kdy zažila – a nejvíc sexy.
„Tak, dobrou noc – malý ptáčku,“ řekl a Bonnie otevřela oči, aby se podívala dlouze a hluboce do bezedných černých hlubin a pak byla sama. Úplně sama. Z nějakého důvodu se rozhlédla kolem, aby se o tom ujistila. Její auto stálo pěkně souběžně zaparkováno – zlepšovala se v tom – ale ona byla sama a… a… ovšem, že byla sama! Zvládla to – studovat celou noc v knihovně Roberta E. Leeho a nic zvláštního se nestalo. Vyděsilo ji samozřejmě, že neviděla auto pana Breyera na svém obvyklém místě, ale asi zajel pro paní Kempovou, začínají docela brzy.
Tak či tak, měla neskutečné štěstí, že na žádného z knihovníků nenarazila.
Už se nemohla dočkat, až řekne Eleně a Meredith a Caroline, co udělala. A úplně sama! Stěží tomu mohla uvěřit! Pohladila svůj batůžek. Vevnitř byl důkaz. Svědomí královny byla nejlepší práce, jakou kdy napsala, a bude pracovat celý den, aby doplnila podtržené části. Možná dokonce dostane za jedna!
Něco hluboko v ní ji přimělo se otočit. Udělala to, ale neviděla nic než velkého černého krkavce letícího z větve vstříc novému dni.

***

Damon stoupal nahoru a dál, pozoroval, jak se domky pod ním proměnily v mozaiku a jak se pod nimi křížily linie Moci, které sem lákaly všechny druhy příšer, ať už ty odpudivé vlkodlaky nebo jeho mladšího bratra Stefana.
Důvod Damonova kroužení byl jednoduchý: měl hlad. Nedokázal se napít z žil toho malého rudého ptáčka. Byla prostě příliš mladá, příliš nevinná, aby ji jen tak nakousl.
A, k čertu, navzdory tomu, že s ní strávil celou noc, nezeptal se jí na jméno. Asi se to nikdy nedozví – ne, počkat! Napsala ho na ten první papír. Titulní strana tomu říkala. Příjmení bylo skotské nebo irské nebo něco takového, co si nemohl zapamatovat, ale křestní jméno si pamatoval.
Jmenovala se Bonnie.
Sladký ptáček Bonnie, pomyslel si Damon, udělal otočku a kroužil na opačnou stranu.
Škoda, že už ji nikdy neuvidí.

KONEC

Zdroj: www.ljanesmith.net
Překlad: Renča