Tajemství lorda Adamse – 2. část

Příběh malé Nicol a tajemného lorda Williama Adamse pokračuje…

Hudba v sále začala hrát a lord Adams se zvedl. Nicol čekala, co udělá. Lord nastavil svou ruku a svůdným hlasem se Nicol zeptal: „Smím prosit?“

Nicol chvíli váhala a koukala se do jeho podmanivých očí a poté odpověděla, „Ano“ a vložila svoji ruku do jeho ledově studené dlaně a vstala ze židle. Ruku v ruce kráčeli vedle sebe. Když došli na parket, lord uchopil i Nicolinu druhou ruku a začali tančit. Nicol nemohla spustit pohled z jeho krásných černých očí, jako by ji očarovaly. Vůbec nevnímala svět okolo, v mysli měla jen ten podmanivý pohled lorda Adamse, ale i lord se neustále díval do jejích modrých očí. Všechny pohledy v sále spočívaly na Williamovi a Nicol.

Elena se při pohledu na tančící dceru usmívala a doufala, že lord Adams brzy požádá Nicol i o něco jiného než o tanec, protože Nicol už má věk na vdávání a lord Adams se zdá jako skvělý muž, byl by určitě i skvělý manžel.

William tomu nemohl uvěřit, ta dívka, ta Nicol byla tolik podobná Loreně, ženě, kterou miloval a která z něj udělala tohle, tuhle zrůdu, a poté ho beze slov opustila. Stejná hladká tvář, stejné plné rty, stejné zlaté vlasy, ale jedinou věcí, kterou se Nicol nepodobala Loreně, byly oči. Loreniny oči byly plné krutosti a smyslnosti, ale Nicoliny oči byly plné něhy a laskavosti, ale v tohle chvíli i strachu.William ale nechtěl, aby se ho Nicol bála, chtěl, aby k němu cítila náklonost, a proto s Nicol navázal rozhovor.

„Myslíte, že jsem udělal dobře, když jsem tady koupil dům?“ Nicol chvíli trvalo, než z něj odtrhla pohled a odpověděla roztřeseným hlasem. „Myslím, že ano, Walterhood je krásné městečko. Je tu krásné okolí a lidé ve městě jsou milí.“

Nicol byla ráda, že vůbec dokázala odpovědět, a trošku se uvolnila. William hned poznal, že napětí z Nicol částečně odpadlo a usmál se, odhalil tím krásné bílé zuby. Nicol byla jeho úsměvem ohromena. Stále žasla na tím, jak je lord krásný. Hudba stále hrála a Nicol s Williamem byli stále středem pozornosti. William držel Nicol opatrně jako porcelánovou panenku. Nicol stále dumala nad tím, proč jsou lordovy ruce tak studené a proč je tak bledý, je snad nemocný? William věděl, že Nicol z něj nemůže spustit oči, chtěl ji trošku poškádlit a proto se jí zeptal: „Nicol, proč se stále na mne tak díváte?“ Nicol jeho otázka zaskočila a také se začervenala, bylo jí trapně.

„Já…já, vy jste tak zvlášní, tak krásný.“ Nicol nedokázala pochopit, jak něco takového mohla říct, jistě, je to pravda, on je zvláštní a krásný, ale přece to nemusela říct nahlas. Williama její odpověď zaskočila, ona ho považuje za krásného? Že ho považuje za zvlášního, to by pochopil, on připadá každému zvláštní, ale že ho považuje za krásného, jeho, tu zrůdu? To možná proto, že neví, co je lord vlastně zač.

„Já že jsem krásný, ne, to vy jste krásná Nicol,“ řekl lord a usmál se. Nicol se začervenala. Jistě, na takovéhle komplimenty byla zvyklá, ale od lorda ji kompliment potěšil dvojnásob.

„Sluší vám to, když se červenáte,“ řekl William a Nicol se usmála. Williama její usměv potěšil, byl rád, že se směje, obzvlášť když byl její úsměv tak krásný. „A ještě více vám sluší, když se usmíváte,“ řekl lord. „Děkuji, lorde Adamsi,“ řekla Nicol. „Prosím, říkejte mi Williame.“ „Dobře, Williame.“ Nicol se jméno William vždycky líbilo, k lordu Adamsovi se báječně hodilo.