Lykantropie

Publikováno: Autor:

Dnes je tento termín používán pro lidi s psychickým onemocněním, u kterého dochází k podstatné změně ve vnímání okolí a sebe sama. Jedinec postihnutý touto nemocí sám sebe vnímá jako vlka, tomu odpovídá i to, že vydává bezděčně příslušné zvuky, tedy vrčení. Také je velmi zmatený, špatně se orientuje.

Historie

Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Lykantropie neboli vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrála nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní dědictví.

Tam kde se vlk uctíval

Jak můžeme pozorovat, vlk byl vždy uctíván jako bůh smrti, válek či podsvětí. Vyplývá to ze strategie lovu, kdy se systematicky zapojí celá smečka. A především z faktu, že když šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdá. Není tedy divu, že skoro vždy je vítězem. V prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk smrt. Rituály lidí z doby kamenné spočívaly v navlékání vlčí kůže před lovem, v naději ve větší úspěch. Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, později spíše připomínající černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Známé je vyobrazení římské vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významný. A to zejména pro symboliku boje a války. Vlk ve spojení s násilím, krutostí a smrtí vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Magie, alchymie či snad okultní vědy byly jednou z cest, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božských zákonů, podporovaly tedy ruku v ruce pověrčivost už u tak zmatených lidí.

Co se od té doby změnilo?

To, že dnes jsou vlkodlaci zobrazováni jako třímetrová monstra, se zuby pomalu jako dýky, a tedy mordou o velikosti půl metru na metr, je dost smutné. Jistě, filmařům se to vyplatí, komu by běhal mráz po zádech, kdyby se po obrazovce pohyboval člověk, leč ve vlčí podobě a s touhou po krvi a mase, když stejnou úlohu může sehrát i krvelačné monstrum?

Není pak divu, že lidé ohrnují nos nad fakty a radši žijí v pouhém světě vymyšlené fikce, a nahlas tvrdí, že filmy jsou dobré, ale pravda v nich není žádná. Avšak je tu přeci jen jedna věc, na kterou bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly.

Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Propojení mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečných fakt by přeci mělo i nevěřícím objasnit existující lykantropii…