Rozkoše krve – 4. část

Neděle nás minula před několika dny a ti z vás, kteří se těšili na další díl povídky Rozkoše krve jsou jistě smutní, že se neobjevila na stránkách. Bohužel jsem však nebyl k dispozici, proto ji spolu s omluvou přikládám dnes. Jinak se nic nemění, pokračujeme zase každou neděli.

Chapter 4 – The buttons or revange numer one

Našla ho v malém klubu. Všude to tam páchlo špínou, potem a pižmem…
„Bordel,“ pomyslela si znechuceně a hledala onoho chlapa, který zapříčinil smrt jejího milovaného.

Našla ho, jak píská svlékající se ženě, která stála na podiu. Byla blízko, ale zároveň dráždivě daleko. Upírka je chvíli pozorovala, ale pak přistoupila blíž. Pro tuhle situaci se oblékla do ne moc vyzývavého oblečení oblečení, skládajícího se přiléhavých džínů a bílé, polorozhalené košile.

„Bude si pán přát?“ zacukrovala a mladík se na ni otočil.
Mohlo mu být tak dvacet let. Nebyl obzvlášť krásný – delší tmavé vlasy narychlo učesané, a brýle obdélníkového tvaru. Ne, nelíbil se jí.
„Ale jistěže kočičko.“ Sjel ji obdivným pohledem.
„Tvé jméno, krásko?“
„Daniela. Jmenuji se Dana,“ usmála se sladce a on tudíž nepostřehl znechuceného pohledu.
„Tak Daniela, říkáš? Jmenuji se Lucas. Lucas Beat.“
„Těší mě.“
„Pojď se ke mně posadit. Dáš si něco k pití?“ otázal se jí.
Tvou krev, pomyslela si, ale nahlas odvětila: „Obvykle moc nepiji… co takhle… Sex on the beach?“

Mladík se zasmál a kývl na servírku. Během chvilky tu stál panák vodky a jejího nápoje.
Lucas se napil a zabrousil pohledem k místu, kde se jí rýsovaly ňadra. Dru dělala, že si toho nevšímá a trochu si upila. Kdysi, tedy když ještě nebyla upírem, tento nápoj milovala. Nyní se jí zdál být příliš ostrý. Zlepšené smysly přijímaly alkohol s velkou nevolí. Oklepala se a kluk se zasmál. Lehce přejel dlaní přes vybouleniny košile. Dru se napjala a v očích se jí zablýsklo. Lucas pohyb zopakoval a dívka hraně vydechla. Pak se usmála.
„Tady ne,“ zašeptala a zvedla se.

„Danielo!“ Jeho hlas byl hrubý a nedočkavý.
Stáli v špinavé uličce, necelý blok od onoho Bordelu. Byla přitisknutá k hrubé a chladné zdi a trpělivě snášela všechny jeho neohrabané doteky. Nechala ho, ať prozkoumá hebkou kůži pod košilí. Nechala ho, ať rozepne jeden knoflíček po druhém a polaská se s jejími ňadry… A přitom stála a jemně vzdychala. Ne snad rozkoší, to ne. Ale nějaký ten efekt, to mít muselo. Povalil ji na špinavou zem a snažil se vysvobodit ji z kalhot. Zaprotestoval, ale zaslepen touhou po ukojení svého chtíče si nedal říct. Vzepjala se a kousek se odsunula.
„Ale copak, copak?“ zeptal se udiveně. Neodpověděla, pouze se převalila nad něj. Seděla rozkročená nad jeho pánví, s rozepnutou košilí a podprsenkou.
„Děvenka ráda ovládá?“ zasmál se rádoby drsně. Znovu neodpověděla a natáhla se pro hrubý polibek. Přitiskla se tělem přímo k němu. Lucas se znovu zachechtal. „Nedočkavá, moje milá!“
Přejel rukou po poprsí a vtom se zarazil. Necítil tep.
„Ty seš! Ty seš!“ začal zoufal a snažil se dostat se zpod ní.
„Rozesmála se a rychle se k němu naklonila. Na šíji ho ovanul její teplý dech a vzápětí se rozeřval bolestí, když tvrdě kousla. Zacpala mu pusu a s rudou pusou zašeptala: „Nekřič, Lucasi, nebude ti to platné. Svou pomstu vykonám. na tobě i na těch, kdo mi zabili Arcana. Znáš jeho jméno?“ její oči bleskly fialovým plamenem.
„Znáš ho, že? Vaše poslední oběť. Dhampír. Jak málo vy, kouzelníci znáte naše zvyky. Jak málo o tom víte,“ sklonila se k ráně na krku a znovu kousla. Z rány se vyvalila další krev a Druella spokojeně polykala. Chlemtala lidskou krev poprvé a vyloženě si to užívala.
„Chováš se jako obyčejný vampýr,“ ozvalo se.
Poděšeně vzhlédla, ale nikdo tu nebyl. Lucas dodýchával. Znechuceně se ušklíbla.
„Hnusíš se mi,“ zašeptala k němu a vstala. Celá její košilka se rudě leskla a vznášel se tu nasládlý, železný, pach krve.

Upravovala si podprsenku a hleděla na umírajícího muže. Začala si zapínat knoflíček po knoflíčku, aniž by z něj spustila oči. Mladík přidušeně sípal a oči mu vylézaly z důlků. Druella se na něj usmála. Přiklekla k němu a pohladila po zakrvácených vlasech.
„Není mi tě škoda. Na to, jak vypadáš, tvá krev chutná sladce…“
Lucas cosi vztekle zasípal, ale to se nad ním znovu sklonila a prudkým škubnutím zlomila vaz.

Zvedla se.

„Jsou to moje knoflíčky,“ řekla. „A nikdo, kromě Arcana, mi na ně nebude šahat!“ zasmála se a opustila tmavou ulici, aniž by se na něj jen podívala.

První byl mrtvý… Ještě několik jich tu ale zůstávalo. Schovala se v lese. Ačkoli cítila pořád Arcanovu blízkost, už se neděsila. Když zabila Lucase, pocítila jistou satisfakci… O ano, na krev si velice brzo zvykla. Nyní však seděla u menšího potoku a smývala ze sebe jeho doteky a krev. Pečlivě, kousek po kousku voda odplavovala zaschlý hemoglobin a předchozí události.
Skrz větve stromů k ní pronikaly paprsky slunce a lechtaly jemně na kůži. Smála se a les brzy naplnil její zvonivý zpěv… A ona zpívala ráda… Vylezla z ledové vody a oblékla se do černých šatů. Vyhledala si jeskyni, ve které před tím pobývala a nanosila si tam dříví, bylinky, voňavé seno a přikrývku, kterou vzala v tom malém městě. Přemýšlela, proč si vlastně připravuje lůžko, když potřebu spánku má minimální, proč si vzal onu deku, když jí zima stejnak neublíží…
Sedla si ven před ,nyní zútulněnou jeskyni, a zavřela oči. Pak zhluboka nasála vzduch a její mysl opět odešla hledat dalšího adepta pro její malou mstu světu.

 

Pokračování příště…