Sen o snu

Po dlouhé době se vám opět hlásíme živí a zdraví a máme zde i jednu povídku, od našeho nového autora Onyxe. Příběh o tom, jak mohl být stvořen upír. Proč by se měli proměňovat jen kousnutím? Co takhle upír jako padlý anděl? Anděl kterého přivede zpět sobectví , láska a volání krve…

Láska a bolest jdou ruku v ruce. Někdo řekl, že člověk nejvíc touží po tom co nemůže mít. Já si myslím, že nejvíc toužím po tom co jsem měl, ochutnal, zamiloval si a potom ztratil.

ODLOUČENÍ JE VÍTR KTERÝ SILNOU LÁSKU ROZDMÝCHÁ JAKO OHEŇ A SLABY CIT PRÝ JAKO OHEŇ UHASÍ. Pokud je ale odloučení nečekané a náhlé, tak jak to dokáže jen smrt, vítr se změní ve vichr který vás rve na kusy, neustane dokud nerozdmýchá oheň který vás spaluje a stravuje tak že zůstane jen bolest. Bolest a láska v naprostém odloučení je oheň který nelze uhasit.

Ležím stejně jako mnoho nocí předtím a nemohu se zbavit vědomí. Spánek přinášející odpočinek nepřichází. Únavou se mi zavírají oči, už to dlouho nevydržím ale bráním se  seč mohu. Na prsou mě bolí a místo srdce mám jen ledové prázdno. Se spánkem bolest odchází, namísto ní přicházejí sny a vzpomínky které se snažím potlačit se vyrojí jako hejna barevných motýlů. Třepotají se v mém nevědomí a zanechávají po sobě naději. Naději, že svět snů je ten skutečný, naději, že se již nikdy nerozední a moje noc nebude mít konce.

Něco jsem ztratil. Ano,odešla a zanechala mě tu, rozervaného na kousky, neschopného žití. Nemohu tomu uvěřit. Ne,nechci tomu uvěřit. Z mých úst splývají tichá slova věčně se opakujícího přání. Přání, které je mou modlitbou. Slova tišší než můj dech. Vrať se, nemůžeš odejít. Chci být s tebou a jedno kde a v jakém čase. Neopouštěj mě a pokud tu nemůžeš být ty, tak ani já. Moje srdce tluče stále pomaleji, mysl je tak prázdná, těžké tělo zůstává někde pode mnou a letím vstříc hvězdám. Ale já nechci vidět světlo hvězd, je jen jedno světlo, pro které stojí za to žít. Žít a zemřít. Ano to je to jediné po čem toužím. Vrať se. Bez tebe nechci žít. Zaplatím jakoukoliv cenu. Zaplatím krví a daruji svou duši. Život bez tebe nic neznamená. Věčnost bez tebe je jen temná strana na pozadí zářících hvězd. Nechci žít a nechci zemřít, pokud se s tebou tam, kam půjdu, nemám setkat.

Prší a kapky deště stékají po skle ,
skrápí zem jak proudy slzí.
Svět pláče, padl anděl.
Miloval jsem a svět je cizí
a nechci, nechci se jí vzdát,
pak zřím jak v jedné z temných vizí
láska darovaná na oltář bohům,
co prašivá kočka v temném koutě přede.
A anděl můj v neskutečné záři
ochráncem všech stát se má .
Snad pro mě příliš čistá byla
dát sbohem přesladkým všem snům.
Sklonit se  přijmout ortel, bolest, víru?
Neeee
myšlenka má rychlejší je pera
a v očích mích svět krví se barví.
Buď milenka má,buď moje žena
a smlouva  sama myšlenkách se rodí .
Zaplatím ať jaká chce je cena,
podpis svůj stvrzuji a lásku svou vítám,
lásku a krev jen o ní už sním.

Odložil jsem knihu. Umění koncentrace nebylo nikdy mojí silnou stránkou, ale opakování matka moudrosti. Cítil jsem, že dnes v sobě nalézám tu sílu. Sílu a klid abych alespoň v myšlenkách opustil své tělo a setkal se s ní.  Je to už nejspíš více než rok. Tragická nehoda ukončila její život. Ironie nebo osud, byla krásná, tak štíhlá a křehká. Vždycky dbala na rady starších. Nikdy by nezklamala svou matku a tak když usedala na sedadlo spolujezdce, usmála se a zapnula bezpečnostní pás. Tiché cvaknutí a podepsala svůj ortel smrti. Auto v protisměru, úhybný manévr, silnice byla úzká. Ucítil jsem slabý náraz, jak jsme najeli do svodidel. Pár vteřin na to se celý svět zhroutil. Změnil se v noční můru, nekonečnou noc bez možnosti vrátit čas, napravit nenapravitelné, nabídnout se výměnou, odejít s ní. Byla tak křehká, stačilo jen nezapínat ten prokletý pás.

Den za dnem se ztrácel v šedi a jediné co zůstávalo  byla bolest. Nesnažil jsem se jí zmírnit byla hybnou silou, motorem, který mě držel při vědomí. Přestal jsem litovat, proklínat, přestal jsem cítit, vnímal jsem jen onu neskutečnou bolest. Ona mě držela při vědomí a nejen to, cítil jsem, cítil jsem že má láska je pořád se mnou. Vždy jsem věřil , že smrtí život nekončí ,ať v už pokračuje v jakékoliv formě. Vždy jsem tomu věřil. Dnes to ale cítím. Bolest zrozená z lásky je oním klíčem. Ano pokud je ona mým andělem, nedokáže a nesmí mě opustit. Celý rok nechci a nemůžu zapomenout, hýčkám svou bolest v naději, že ona je tím jediným poutem. Splétám jí napříč časem, napříč prostorem i celou svou existencí. V ní je má síla a cítím, že dnes jí dokáži využít. Odložil jsem poslední z mnoha knih zabývající se okultismem, hypnózou a magií.
Venku za okny již vládu převzala tma. Měsíc v úplňku ozařoval místnost stříbrnými paprsky světla. V textech, které jsem četl jsem našel mnoho informací a návodů k tomu co jsem se chystal udělat. Vzal jsem si z nich však  jediné. Je jedno co udělám, úspěch mého počínání zajistí jediná věc. Tou jedinou cestou je víra. Víra v sílu mojí lásky. Obával jsem se zapomnění, každý cit  časem otupí. Proti zapomnění jsem našel dokonalou zbraň. Ano, moje bolest. Nedovolí zapomenout a nedovolí času otupit moje smysly. Pavlínko, pokud tam někde jsi a já to tak cítím, při pohledu na mé utrpení mě nemůžeš opustit. Zapálil jsem svícen. Hleděl jsem do plamene a poslouchal ticho kolem sebe. Nemyslel jsem na nic jen na  bolest . Tichem se rozléhalo bušení mého srdce. Soustředil jsem se na jeho zvuk. Pokud chci cítit  bolest, nemohu zemřít. Pokud ale nemohu zemřít, přesto mohu zapomenout na své tělo. V tichu, které ovládlo prostor kolem mě se ozýval pouze šum mé krve. Šum, který nabýval na důrazu jak mizelo vše ostatní. V mých žilách už burácela řeka, řeka krve, řeka která mě donese na druhou stranu. Vztáhl jsem obě ruce k plamenu svíčky, bolest už byla mojí součástí nic jiného jsem necítil. Plamen se zachvěl a barvil se do ruda. Hleděl jsem do tmy a v mysli si promítal slova, která se vrývala do prostoru jako ohnivý nápis. Někde za mnou leželo mé tělo a skrze mé srdce burácel dravý proud.

Pokud existuje moc, ať je jejím nositelem kdokoli, pak já ho vzývám. Ve jménu úmluvy předkládám svou bolest a krví platím cenu. Jeli to v tvé moci, ukaž mi cestu. Ukaž mi cestu k ní.

Něco se změnilo, stál jsem sám ve tmě. Přede mnou na úzké posteli ležela dívka. Byla tak krásná. Nebylo to poprvé co jsem jí takhle pozoroval jak spí. Pavlínko. Otevřela oči a vztáhla ke mě ruce. Sevřel jsem jí v náručí a poprvé po mnoha dnech jsem byl opět šťastný. Kolem nás vzplálo přízračné modré světlo. Byla můj anděl můj život, moje všechno. Její oči hleděly někam skrze mne, přinutilo mě to se otočit. Bylo tam světlo , chladné a přesto hřálo. Slyšel jsem tichou hudbu. Všude kolem nás se míhala další světla, směřujíce k centru všeho toho svitu. Podíval jsem se jí znovu do očí. Bylo v nich rozloučení. Náhle jsem pochopil vše. Byla příliš čistá, byla taková za svého života i nyní. Mohl jsem jít, jít za světlem. Zanechat vše za sebou , city ztrátu i bolest. Světlo bylo tak příjemné a hudba zvala dál. Stačilo říct ano a mohl jsem jít, být světlem, zemřít. Ona však neměla jít se mnou. V jejích očích bylo loučení a to poznání znovu vzedmulo vlnu bolesti. Měla zůstat, doprovázet zbloudilé, tak jako nyní vedla mne. Ne. Otočil jsem se ke světlu zády. Držel jsem její ruce ve svých a křičel. Miluji tě, nesmíš mě opustit. Zaplatím jakoukoli cenu, ale tebe se nevzdám. Kolem mne burácela řeka mojí krve. Její šat se zbarvil. Hleděla na mě smutnýma očima, po její tváři kanuly rudé slzy.

Probral jsem se, ležíc uprostřed podlahy. Svíce už dávno dohořela a vypadalo to, že venku už svítá. Otřásl jsem se zimou. Za mými zády se ozvaly tiché kroky. Pavlínko….