Anita Blake 1: Provinilé slasti

Úryvek z první knihy o oživovatelce zombií Anitě Blakeové Provinilé slasti od Laurell K. Hamiltonové. Uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Triton.

Schodiště ústilo do čtvercové místnosti, od stropu visela žárovka. Nikdy bych si nemyslela, že jedno matné elektrické světlo může být tak krásné – ale bylo. Znamení, že opouštíme podzemní sály hrůzy a blížíme se skutečnému světu. Chystala jsem se jít domů.

Z kamenné místnosti vedly dvoje dveře, jedny přímo proti nám, druhé napravo. Z těch před námi se linula hudba. Pronikavá, břeskná, cirkusová hudba. Dveře se otevřely, hudba se rozezněla kolem nás. Záblesk jasných barev a stovek přelévajících se lidí. Zazářil nápis „Dům smíchu“. Lunapark pod střechou. Věděla jsem, kde jsme. Cirkus prokletých.

Nejmocnější upíři ve městě spali pod Cirkusem. To si musím pamatovat.

Dveře se začaly zavírat, ztlumily hudbu, skryly zářivé nápisy. Zahlédla jsem tvář dospívající dívky, která se natahovala, aby viděla přes práh. Dveře zapadly.

Opíral se o ně cizí muž. Vysoký, štíhlý, oblečený jako hazardní hráč z říčního parníku. Karmínový plášť, krajky pod krkem spadající až k pasu, rovně střižené černé kalhoty a vysoké boty. Klobouk s rovnou krempou mu stínil tvář, zlatá maska zakrývala všechno kromě úst a brady. Zpod masky se na mne upíraly tmavé oči.

Jazykem kmitl mezi rty, mezi zuby: prodloužené špičáky, je to upír. Proč mě to nijak nepřekvapilo?

„Už jsem se bál, že se mineme, Popravčí.“ Mluvil s jižanským přízvukem.

Winter stanul mezi námi. Upír se zasmál výrazným, štěkavým smíchem. „Tady ten stěhovák si myslí, že tě ochrání. Mám ho roztrhat na kusy, abych mu dokázal, že se mejlí?“

„To nebude potřeba,“ řekla jsem. Zachariáš si stoupl vedle mne.

„Poznáváš můj hlas?“ zeptal se upír.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Je to už dva roky. Dokavaď se nevynořila tahleta záležitost, netušil jsem, že ty jseš Popravčí. Myslel jsem, že jseš mrtvá.“

„Můžeme se konečně dostat k věci? Kdo jsi a co chceš?“

„Tak dychtivá, tak netrpělivá, tak lidská.“ Pozvedl ruce v rukavicích a sundal si klobouk. Zlatou masku teď rámovaly krátké, světle hnědé vlasy.

„Prosím, nedělejte to,“ pronesl Zachariáš. „Paní mi přikázala doprovodit tuto ženu bezpečně k autu.“

„Nemám v úmyslu jí zkřivit ani vlásek – dneska v noci ne.“ Sundal si masku. Levou část tváře měl zjizvenou, jakoby odtavenou nebo zkorodovanou. Jen jeho hnědé oko bylo celé a živé, pohyblivé uprostřed kruhu růžovobílé zjizvené tkáně. Takhle vypadají popáleniny od kyseliny. Až na to, že tohle nezpůsobila kyselina, ale svěcená voda.