Duchovní pozadí Buffyverza – 4. část

Vampíři a démoni jsou v Buffy symbolem našich temných pudů, naší bestie v nevědomí. Jak se se svým monstrem vyrovnáváme? Seriál nás učí, že svět nezachráníme, dokud nebudeme schopni zvládnout svá vlastní monstra. Existují tři možnosti, jak se se svým démonem vypořádat.

Monstra uvnitř nás

Buffy: „Nemám hlad.“
Dracula: „Ne. Tvá touha sahá ještě hlouběji. Myslíš si, že víš, co jsi zač. Proč jsi přišla. Ještě jsi ani nezačala. Najdi ji. Temnotu. Najdi svou přirozenost.“
Buffy: „Páni.“
Dracula: „Ty mi odoláváš.“
Buffy: „Vypadá to tak.“
Dracula: „Pojď sem. Pojď ke mně.“
Buffy: „Víš, myslím si, že tvá moc nade mnou z našeho vztahu úplně vyprchala.“

(5.1. Dracula)

První preferují většinou náboženští fanatici. Svou bestii zatlačí úplně naspod, popřou její existenci. Jak to často končí, všichni víme. I v Buffy máme pěkný příklad, Caleba ze 7. sezony. Mě osobně děsil ze záporáků prakticky nejvíc, protože se choval (obzvláště ke konci) dost nevyzpytatelně.

Druhá cesta je, pustit své zvíře úplně ze řetězu. To je příklad Faith, nebo vlkodlačice Verucy.

Třetí cesta, z duchovního hlediska pochopitelně ta nejideálnější, je, se svým démonem se skamarádit, poznat ho, naučit se ho ovládat a vědět, kdy ho vypustit na povrch. Je to cesta nejdelší a nejobtížnější, ale jediná vede k harmonické osobnosti. Touto cestou se snaží kráčet Buffy.

Nebezpečný vztah s Angelem je symbolem tohoto procesu. Když už nemá nebezpečného a záhadného cizince, ale jen milého Rileyho, temnota jí chybí a o to víc ji pohlcuje zabíjení. V tomto procesu se ovšem dostatečně naučí ovládat, takže když je vystavena temným svodům samotného Draculy, obstojí. To protože už ví, že to co temnota přináší, nedokáže nahradit to, co bere.

A je to právě Gilesova již ovládaná temná stránka, jeho Ripper, díky kterému se podaří zlikvidovat Glory, tím, že zabije nevinného Bena. Na druhou stranu Rileyho zavedlo nepřiznání si vlastní temné stránky duše až pod zoubky upíří „prostitutky“.

Svou fascinaci temnotou si sice vysvětloval tak, že potřebuje vědět, čím Buffy prošla, ale to si lhal do kapsy. Pro někoho, kdo se považuje za totálně morálního rytíře světla bez zakolísání, má temnota prakticky neodolatelnou přitažlivost.

Černá a bílá

Riley v Buffyverzu zastupuje ukázkové černo-bílé vnímání světa. Pro něho jsou prostě všichni upíři a démoni „nežádoucí“ a potenciálně nebezpeční. Většina konfliktů, které mezi ním a Buffy vzniknou, plynou z toho, že Buffy její poslání naučilo, že svět není černo-bílý a démoni si vždycky nezaslouží zemřít. Na druhé straně si to zaslouží spousta lidí.

Riley je správný voják, nikdy nemá pochyby. Oproti tomu Buffy se díky svému pohledu na svět neustále v pochybách utápí. I proto charakterizuje nebe, kam se dostane po smrti v závěru 5-té sezony slovy: Nebyl tam žádný strach a pochyby. Když se proti své vůli vrací na zem, má pocit (v souladu s některými duchovními proudy), že peklo je tady, na Zemi.

Vykoupení

Buffy: „Pokud prolejeme tvou krev, může to zachránit svět. Co ty na to? Vykoupíš tím všechno? Budeš spasen?
Andrew: „Ne.“
Buffy: „Proč ne?“
Andrew: „Protože jsem ho zabil. Protože jsem… Poslouchal jsem Warrena a předstíral jsem, že si myslím, že je to on, ale věděl jsem, že není. A zabil jsem Jonathana. A vím, že teď zabiješ ty mě. A jsem vyděšený a nejspíš teď umřu. A tohle… přesně tohle cítil i Jonathan.

Andrew: „Přestalo to.“
Buffy: „Nechtělo to krev. Chtělo to slzy.“

(7.16. Storyteller)

Pěknou lekci o odpuštění dostává Andrew. Tíha jeho strašného prohřešku z něj spadne, až když si projde tím, čím si musel projít před smrtí Jonathan. Teprve potom pochopí, co udělal a může odpustit i sám sobě.

V BtVS funguje vykoupení spíš v souladu s buddhismem než s křesťanstvím. Je to naprosto individuální proces, závisící zcela na viníkovi. V křesťanství z nás sňal naše hříchy Kristus, v Buffy to musí udělat každý sám.

BtVS je cest k vykoupení plné, týká se to prakticky každé postavy, ale nejlépe tento proces vidíme u Angela a Spikea. A na nich také nejlépe vidíme rozdíly mezi nimi. V okamžiku, kdy mají oba duši, stále se propastně liší. Angel je pan správňák, co chce spasit svět, a Spike – Spike je pořád Spike, sledující spíš vlastní zájmy. Přesto, když jde do tuhého, rozhodne se správně.

Je třeba ovšem poznamenat, že kategorie dobro-zlo jsou čistě produktem dualistického myšlení homo sapiens. Ve skutečnosti nám není dáno dohlédnout, co bude mít skutečně „dobré“ anebo „špatné“ následky. Tyto kategorie v přírodě kolem nás neexistují. Vznikly uměle s rozvojem kulturního a sociálního myšlení člověka.

Spirála

Posledním (ovšem nikoliv významem) poselstvím BtVS, je upozornění, že duchovní cesta není nikdy přímá, ale pohybuje se ve spirále. Když už si myslíme, že jsme jednu lekci perfektně zvládli, může se při dalším střetu ukázat, že nám zase přináší nové poučení.

Jeden z totálně geniálních momentů (a že jich je v Buffy jako máku) je Buffyna píseň I Will Go Throught the Fire v muzikálovém dílu Once more with Feeling (6.7.). Text této písně výstižně charakterizuje filozofii celé série a navíc je velice zdařilým využitím jednoho duchovního klišé. Klišé je ovšem završeno zcela novým vyústěním, které považuji za převratné.

Symbolické „projít ohněm“ je už tak nadužíváno, že téměř ztratilo svou sílu. Mělo by symbolizovat opravdu obtížnou cestu k zasvěcení, ve stylu „co tě nezabije, to tě posílí“, ale ono tě to spíš zabije.

Než přišla Buffy, tak nikdo nedokázal z tohoto pochmurného paradigmatu žádným způsobem vybruslit. Takže tam, kde by na duchovní cestě měla být naděje, byl cítit jen hukot plamenů a síra. Stačilo, aby se klišé chopil génius a přidal jediný verš:

„Tak projdu ohněm…
a nechám to (všechno) spálit.“

Cítíte ten propastný rozdíl? To se ani nezmiňuji o tom, že dřív musel jedinec procházet ohněm sám a za Buffy se staví celý Scooby Gang.

Shrnutí

Takže čemu nás vlastně přemožitelka a její přátelé i protivníci naučili? Je dobré umět překonat nástrahy svého ega. Obětovat se je nejen šlechetné, ale také je to velké hrdinství na naší duchovní cestě. Naopak obětovat někoho jiného, byť pro „dobrou“ věc není zrovna nejlepší, protože dobro je diskutabilní, kdežto oběť je obětí vždycky.

Nehybnost je jeden z nejhorších nepřátel, změna je podstatou bytí. Smrt dává smysl naší práci, cestě a životu vůbec – můžeme ji využít jako rádce, učí nás, na čem záleží a na čem ne. Naučit se něco nového můžeme od kohokoliv, na to nepotřebujeme stálého učitele.

Humor je projevem síly a nadhledu nad věcmi. Když ho ztrácíme, pak je něco moc špatně. Přátelé jsou to nejdražší, co máme, dohromady jsme mnohem silnější a schopnější. Odpuštění je projevem duchovní síly a za pomstu se někdy platí víc, než jsme ochotni dát.

Vše, co vykonáme, se nám vrátí, proto je logický nesmysl přiklonit se k „temné straně“. Hromadit vědění bez smysluplného cíle je nebezpečné. Každý máme uvnitř bestii, svou temnou půlku. Je potřeba ji poznat a spřátelit se s ní, abychom ji zvládli. Cesta k vykoupení začíná láskou k sobě samému a odpuštěním vlastních hříchů.

A když to všechno jednou zvládneme, neznamená to, že máme vyhráno. Výzvy se k nám vrací ve spirále znovu a znovu. A pokaždé, když se ctí obstojíme, stáváme se o kousek lepšími lidmi.

Celá Buffy je především o tom, jak se vyrovnat s vlastními démony a naučit se s nimi žít. Pro Buffy není nejtěžším úkolem bojovat s monstry, nejtěžší je pro ni vyrovnat se sama se sebou a udělat, co je potřeba. A ještě o něčem je BtVS – o osamělosti.

Přes všechnu lásku a přátelství, které se Buffy dostává, přináší jí její poslání hlavně osamělost. A ostatní na tom nejsou lépe. Darem přemožitelky je smrt a údělem věčná samota. Zní to přiměřeně mysticky a mytologicky, ale platí to pro nás všechny. A tak, když Buffy potají klopí hlavu v temnotách, my jsme tam s ní.

BtVS se bez pochyby řadí mezi vysoce sofistikovaná umělecká díla, po bok Fausta a Cyrana, protože nám velice originálním a zároveň zábavným způsobem nastavuje zrcadlo, a umožňuje nám ve chvílích, kdy v našem životě přituhuje, položit si otázku: „Co by dělala Buffy?“

A přestože v mém panteonu stojí Buffy po boku Cyrana a Fausta, bude pro mě už navždy jediná. Vyvolená.

Bitva skončila
a my jsme tak nějak zvítězili.
Měli bychom oslavovat vítězství,
ale kam teď půjdeme?

(6.7. Once more with feeling)