Duchovní pozadí Buffyverza – 1. část

V naší republice často panuje názor, že Buffy, přemožitelka upírů  je seriál pro pubertální dítka, protože je o dospívání. Je to veliký omyl.

Buffy: „Je to někdy lehký?“
Giles: „Myslíš život?“
Buffy: „Jo, je to lehký?“
Giles: „Co chceš ode mě slyšet?“
Buffy: „Lžete mi.“
Giles: „Ano, je to velice snadné. Dobří lidé jsou vždycky odvážní a pravdomluvní. Padouchy  poznáš podle toho, že mají špičaté rohy nebo černé klobouky. Pokaždé je porazíme a všechny zachráníme. Nikdo nikde neumírá a všichni žijí šťastně až na věky.“
Buffy: „Lháři.“

(2.7. Lie to me)

Je sice i o dospívání, ale hlavně je o osobní duchovní cestě, o duchovním růstu, a proto může být zajímavý a poučný pro všechny, protože duchovní růst bohužel nekráčí vždy ruku v ruce s fyzickým dospíváním. Dokonce by se dalo říct, že pro valnou většinu současné populace je duchovní růst něčím na hony vzdáleným (ne, že by to dříve bylo jiné).

BtVS představuje sice pravdy banální až klišovité, ale to pravdy bývají. Slýcháme je během života stále, takže většinou vůbec nevnímáme jejich skutečný obsah a už vůbec se podle nich nechováme. BtVS ukazuje trochu jinou cestu. Nenutí nás sledované pravdy intelektuálně pitvat, protože jak dokazuje dnes a denně duchovní stav naší civilizace, k ničemu to nevede.

Joss Whedon a jeho tým ve svých scénářích oddělují podstatné  od nepodstatného a díky jejich umu prožíváme jednotlivé situace s hrdiny, cítíme to, co cítí oni a tak se nám poznání bez nesnází zaryje do podvědomí. Kdykoliv se pak dostaneme do podobné situace, scény nám intuitivně vyvstanou sami.

Málokterý seriál má takto propracovaný soustavný duchovní podtext. Jednotlivé charaktery jsou tak mistrně napsány, že jsou sice typizované, nicméně přesto velice složité a komplexní a představují celou škálu možných cest k osvícení a vykoupení.

Postavy však nefungují jen každá sama za sebe. Dají se nahlížet jako jednotlivé fasety jediné osobnosti, proto můžeme jako diváci sympatizovat opravdu s každou. V našich nitrech žijí všechny. Ztvárnit takto fasetovanou osobnost, aby fungovala a nebila do očí je vrcholem mistrovství jak literárního, tak filmového.

Další devizou tvorby Josse Whedona je jeho obratné využívání sentimentálních klišé ve svůj prospěch a jejich převracení na ruby. Joss jakoby na diváka pomrkával a sděloval mu:

„My oba víme, že je to jen klišé. Ale taky jsme dost chytří na to, abychom věděli, že za tím klišé jsou skutečné emoce a něco mnohem hlubšího. Ale je zábavné servírovat ti to takhle, nemyslíš?“ Tím vlastně Joss Whedon sděluje svým fanouškům, že počítá s jejich inteligencí a to je velice lichotivé.

Ovšem největší magií Josse Whedona je způsob, jakým tajně oživuje pro diváka postavy. Používá celkem jednoduchý trik ze života. Je s podivem, že jsem snad ještě nenarazila na jiný seriál, který by ho využíval také.

Joss často vkládá při dialozích postavám do úst slova, kterým sice jejich protějšek v rozhovoru v prvním plánu zcela rozumí, pro postavu, která je říká, má ovšem ještě hlubší, intimnější rovinu, zakládající se na jejím citovém prožitku, o kterém partner v dialogu nemá ani tušení. Divák však ano.

Fasetovaná osobnost

Na počátku byl cit pro to, co je Správné a to byla Buffy. Potom, jak jsme sbírali zkušenosti, probudila se v nás Moudrost a Znalost a to byl Giles. Když je nám dáno pokročit ještě o kousek, pomalu se nám začne vracet civilizací ušlapaná Intuice a to je Willow. Ovšem stále je v nás přítomen i šašek, Blázen z velké arkány Tarotu, Xander, který se občas cítí jako páté kolo u vozu.

Není náhodou, že jedna z nejdůležitějších duchovních ingrediencí se přidává až mnohem později. Je to Tara a Tara je Láska. Pokud si myslíte, že to je něco automatického, čeho jsme všichni schopni, tak se mýlíte. To, co cítíme k rodičům, to je jen biologický pud a pocit bezpečí.

To, co cítíme ke svým prvním láskám, je biologický pud plus slepá projekce sebe sama do toho druhého. Proto taky tyto lásky většinou končí velice rychle. Po vyprchání zamilovanosti si překvapeně všimneme, že partner není vůbec takový, jak se nám zdálo. A nikdy nebyl.

Ke slovu se dostává stará „banální“ pravda. Nemůžeme milovat nikoho, dokud nemilujeme sami sebe (neplést si lásku k sobě s přebujelým egem a předimenzovaným sebevědomým podomního prodejce či sobectvím).

A k tomu je dlouhá cesta. Teprve po té, co se dopracujeme k láskyplné akceptaci vlastní osoby, můžeme ji přenést i na zbytek světa a vážit si lidí pro jejich dobré vlastnosti a milovat je pro jejich chyby.

Sebeobětování

Angel: „Vím, že je to tvrdé.“
Buffy: „Co ty o tom víš? Ty nikdy nezemřeš.“
Angel: „Myslíš, že chci, aby se ti něco stalo? Myslíš, že bych to snesl?  Jen musíme přijít na způsob…“
Buffy: „Já už ho mám. Skončila jsem, zapomněls? Poslouchej mě!“
Giles: „Buffy, jestli Pán povstane….“
Buffy: „Mně je to fuk! Gilesi, je mi teprve šestnáct let. Nechci umřít.“

(1.12. Prophecy girl)

Velice častý motiv, kterým prochází v seriálu každá z postav. Pro charaktery v BtVS není sebeobětování známkou slabosti, ale síly. Joss Whedon na toto téma poznamenal: „Nepotřebujeme hrdiny tolik, jako potřebujeme sami sebe jako hrdiny vnímat.“

Celým seriálem se táhne jako červená nit motiv, že obětovat někoho je špatné, ale rozhodnout se obětovat sebe, najít tu sílu, pomáhá plně rozvinout náš osobnostní potenciál a dělá ze světa lepší místo.

Sebeobětování lze dobře ilustrovat na první smrti Buffy: když se vrátí, je jiná než předtím. Silnější, sebejistější. Poslední největší nepřítel byl poražen, už není čeho se bát. Je to přesná analogie „zasvěcení smrtí“ duchovních systémů.

Chcete-li dosáhnout osvícení, musíte zemřít. Tuto zkoušku symbolizuje v Tarotu karta Viselec. Symbolicky se vykládá tak, že je nutno zemřít pro hmotný svět, nicméně nemáme jistotu, že posledním stupněm zasvěcení skutečně nebyla krátká klinická smrt.

Bodhisattva je v budhistické tradici něco jako duchovní pomocník, člověk, který už měl možnost vykoupit se z tohoto slzavého údolí, rozhodl se však vrátit na zem, aby pomáhal ostatním najít vykoupení. Tato charakteristika se přesně hodí na Angela.

Po té, co ho Buffy probodne, aby uzavřela pekelnou dimenzi a zachránila svět, Angel se znovu vrací na zem. Předpokládá se, že paměť ztratil díky hrůzám pekelné zásvětní dimenze, ve které se po smrti ocitnul. Mohlo to však být jen peklo vědomí Angeluse.

Nicméně Angel se vrací, aby pomáhal a nastupuje svou cestu Šampióna. Myslím si, že bez této epizody by se později  nemohlo vynořit proroctví o tom, jak se Šampión může stát opět člověkem (proto to přes všechny své zásluhy nikdy nemohl být Spike, jen Angel). Angel už se neptá, co by ho mohlo udělat šťastnějším, ale jak by mohl pomoci druhým.

Zajímavou drobností je, že jedna z nejznámějších bodhisattvů je jmenuje Tara, což je příznačné i pro naši Taru, protože i ve chvíli, kdy umírá, se nestará o svou bolest a zánik, ale o potřísněnou blůzu Willow.

Tara je ženským bódhisattvou, který ztělesňuje ženský aspekt mateřského soucítění. Podle legendy povstala ze slzy bódhisattvy Avalókitéšvary, kterou uronil, když viděl všechno utrpení světa. Doslova její jméno znamená „Vysvoboditelka“.

Na Taru je často pohlíženo jako na bytost, která lidem může pomoci před hrozícím nebezpečím. Také pomáhá odstraňovat překážky na cestě k probuzení. Podle okolností se může projevit v pokojné nebo hněvivé podobě a její moc překračuje ovládnutí světských obav a sahá až do nebí a pekel.

Buffy musí jakožto vyvolená nejčastěji ze Scooby gangu obětovat nejen své tělo, ale i city a to je mnohem děsivější. Vyhlídka smrti je strašlivá, ale je v ní obsažen příslib věčného odpočinku. Po obětování toho, co člověk cítí, nastává dlouhé peklo, které může snadno skončit naprostým vyhořením. Prvotní přemožitelka o tom něco věděla, když toto poslání charakterizovala jako naprosto osamělé.

Změna

Giles: „Můžeš mi říct, jestli je v této budově upír?“
Buffy: „Možná.“
Giles: „To bys měla vědět. Může být za každou zdí a ty bys ho měla být schopná vidět. Dobře, zkus to. Soustřeď se. Musíš soustředit své smysly. Nechat energii plynout. Musíš cítit každý…“
Buffy: „Je tu jeden.“
Giles: „K- kde?“
Buffy: „Tamhle, mluví s dívkou.“
Giles: „To nevíš…“
Buffy: „Oh, prosím vás! Podívejte se na jeho kabát. Má ohrnuté rukávy. A co to triko! Tohle už je z módy dost dlouho.“
Giles: „Je to hodně zastaralé?“
Buffy: „Období karbonu. Věřte mi, že i ten, kdo žije 10 let podzemí vypadá lépe než on.“

(1.2. Harvest)

To, čím se vampíři v BtVS podobají lidem, je potenciál citů. To, co z nich dělá démony je neschopnost změny. V počátcích seriálu je toho nejlepší ilustrací Spike. Jeho svět se ovšem totálně rozsype, když ho opustí Drusilla a dokonce je k němu tak lhostejná, že ho ani nezabije. :-)  Spike najednou přichází o smysl svého bytí (či spíše „nebytí“), o něco, o čem věřil, že bude trvat věčně.

Později už je díky tomu šoku změny schopen, i když je pro něj vždy bolestivá a v počátcích potřebuje silný spouštěč, ať už je to čip, anebo cit k Buffy. To je další z poselství seriálu. Změna je sice těžká, ale je dobrá. Skutečnou hrůzou není změna, ale stagnace.

Všechny charaktery seriálu prochází velkými osobnostními změnami. Intuitivně chápou to, co by potřebovala vysvětlit většina lidí – bohužel, zrovna tihle lidé se na Buffy nikdy koukat nebudou.

Pokud jste nespokojení se svým životem, je nesmyslné snažit se změnit svět kolem vás (jak by to rádi udělali všichni, co nadávají v hospodě u piva  na poměry) – když změníte sami sebe, všechna kolečka do sebe zapadnou a všechno bude zase fungovat. Ale změna je těžká a proto je jednodušší nadávat u piva.

Na většinu z nás však ještě naštěstí fungují životní šoky, stejně jako na Spikea – když se nám stane něco hrozného, ke změně nás to donutí. Proč se nevyhnout katastrofám a neměnit se aktivně sami, když je to potřeba?