Stroncium
Poslední kniha Jiřího Kulhánka sice překvapivě neobsahuje upíry, za to o pořádnou akci si starost dělat nemusíte. Proto z úcty k autorovi uvádíme recenzi na jeho knihu, která s dětmi noci nemá nic společného.
Dva roky čekání na novou knihu Jiřího Kulhánka jsem si v rámci čtenářského masochismu prodloužil ještě o další dva týdny a Stroncium si nadělil coby nejhodnotnější literární dárek pod stromeček. Čtyřiadvacátého večer jsem pak nedočkavě zamířil k rozzářenému smrčku, odhrnul vrstvu napadaného jehličí a konečně v rukách sevřel vytouženou kulhánkovinu.
Nedočkavé prsty, podobné dravčím spárům, rozervaly usměvavý Santův obličej spolu s předraženým vánočním papírem a pak už jsem s vyceněnými zuby a očima zakalenýma očekáváním spatřil temnou obálku Stroncia – bylo to jako pohlédnout do zrcadla.
Pomalý rozvleklý úvod a věty bez nápadu, to opravdu nehrozí. Jiří Kulhánek je totiž mistr první věty a nejen jí. Pokud nějaká kniha začíná takto – Vřískot se mi zakousl do lebky jako řetězová pila. Úplně jsem cítil jak mi piliny mozku padají na ramena. – je jasné, že o pořádnou porci zábavy nebude nouze. Už jenom ta představa probouzí důvěrně známé a příjemné mrazení v zádech. Než dočtete, budete mít záda samou omrzlinu.
Navzdory anotaci na zadní straně obálky, která slibuje, že lží je víc než obvykle a kdy ledu je víc než whisky, se ocitáme spolu s hlavním hrdinou uprostřed sklovité pouště a výhně radioaktivního pekla. Město Luxor, poslední výspa lidské civilizace, je právě drceno (a to doslova a do písmena) pod útoky tvorů, kteří vznikli díky pozůstatkům nukleárního šílenství a Longin je tím, kdo má schopnosti těmto útokům čelit.
Než je po všem zemře spousta statečných lidí a jejich smrt má kromě odraženého útoku i tu výhodu, že energetické náklady na jejich pohřeb se blíží nule. Většinou totiž stačí jejich pozůstatky z betonových chodeb a zdí spláchnout proudem vody.
První kapitola se blíží ke konci a ve chvíli, kdy se už už schyluje k odhalení prvního tajemství, končí. Nezbývá než zaskřípat zuby a zle se pousmát nad prvními slovy na další stránce: Jiří Kulhánek Parchant. S tím se dá sice ztotožnit, ale už o pár stránek dál si sypete popel na hlavu a vysíláte směrem k autorově géniu omluvné litanie. Nic totiž není, jak se zdá.
Žádný prostor na oddech neexistuje. Longin se proplétá složitou sítí vztahů a hierarchií, dere se vzhůru po zádech méně šťastných jedinců, padá až na dno společnosti, je drcen událostmi i lidmi a snaží se splnit svůj úkol, pomstít se a přežít. Pak mu jde jen o pomstu a život a nakonec musí hájit jen holou existenci.
Pokud už jste před Stronciem nějakou Kulhánkovu knihu četli, pak jste připraveni na to, co vás čeká. Nejenom ledu ale i krve, vnitřností a smrti je opravdu hodně. Ať už ale J. K. rozpoutává na stránkách knihy jakákoliv jatka (i docela maličká se sem tam najdou), nikdy se najedná o prvoplánové patlání se v krvi. Každá vystřelená kulka i vržený nůž má svůj smysl. Občas se sice stane, že smysl něčího skonu je odhalen o několik stran dál, ale vždycky se najde.
Děj knihy se kupředu řítí jako proud vysokohorské bystřiny. Trochu paradoxně je to její jediná menší slabina. Akce následuje akci a nikdy není čas na poklidné zpomalení a nabrání sil. Longin je neustále hnán dál a dál, ale napětí nejde šponovat do nekonečna a jednou i J.K. narazí na strop, když už další zvrat a další zběsilá akce nejsou vítaným zpestřením a překvapením ale jen další očekávanou situací, kterou inteligentní čtenář (a takoví jsme bezesporu všichni, kdo čteme Kulhánkovi knihy) většinou správně vytuší.
Navzdory výše uvedenému rozhodně nebudete zklamáni. Svět je vylíčen opravdu pochmurně, zbytky lidstva se chovají přesně tak, jak se dá očekávat a řídí se jen jedním zákonem – silnější a bezohlednější přežívá. Popisovaná technologie je stejně věrohodná jako svět, který jí stvořil, a chvályhodně není rozpitvávána (na rozdíl od některých méně šťastných postav knihy) dopodrobna.
Na závěr lze říci jen, že ty dva roky za to čekání opravdu stály a dát malou radu. Nezhltněte jako já Stroncium na jeden zátah. Pěkně si od něj občas odpočiňte a pak se k němu znovu vraťte. Jen Bůh (a nejspíš ani ten ne) ví, kdy se dočkáme dalšího podobného nářezu.
Takže já si jdu dát NOVÉHO ŠVÁBÍKA. A nejméně tři. A pořádně vychlazené.
Autor článku vás zve na návštěvu vlastního webu věnujícího se sci-fi a fantasy, kde kromě této recenze najdete mnoho dalšího! ;)
