Sanctum

Kniha Sanctum od Markuse Heitze ve mě neprobouzela nic dobrého. Už před přečtením jsem se říkal, že jde jen o další natažené pokračování. Sanctum je totiž druhým dílem knihy Ritus. Ritus bych sice vynášel až do nebe, ale druhého dílu jsem se bál. Co přinese nového?

Nového ale naštěstí přinese hodně a navíc má zajímavé pasáže, kterými Heitz přitáhne ke knize. Bohužel ten, kdo nečetl první díl, bude mít v ději chaos a bude si říkat, o co v té knížce vlastně jde. Pokud jste tedy nečetli Ritus, nečtěte ani Sanctum. Kniha začíná přesně v okamžiku, kdy první kniha končí.

Eric von Kastell jde bojovat za svou lásku a za lepší budoucnost, ale ne za budoucnost lidstva nýbrž svou. Abytyše Gregorie zakládá rodinu a nový tajemný řád. Postavy, u kterých jste si říkali, jak je už znáte, vás překvapí. Abytaše Gregorie se změní asi nejrychleji ze všech postav a hlavní hrdina Eric von Kastell popřemýšlí o svém životě.

Stejně jako v knize první i zde poznáme přeskoky v čase, jak se bude 18 století střídat s rokem 2005. Heitz se ale zlepšil a přeskoky jsou už plynulejší. Jednu chybu jsem zde nicméně našel. Objevují se podivní dlačí míšenci jako je medvědodklak či panterodlak.

Nevím, jestli chtěl Heitz dát do příběhu něco nového, nebo jestli dostal radu do vydavatelství, které někdy s oblibou mluví do ještě nevydaného příběhu. Heitz jde ale ještě dál a přidá i podivné stvoření, které dostane název člověkodlak. Jde o zvíře, jež se mění ve člověka, něco jako obrácená lykantropie.

Nebudu ale Heitze jen hanobit. Kniha má něco, co mnoho pokračování nemá, a to poutavost. Ta je opravdu velká a i když jsem o ní psal na začátku, musím ji znovu vyzdvihnout. Kniha tedy ode mě dostává 91%. Hodnotím ji lépe než Ritus kvůli zachování děje a vysoké kvalitě.