Psí zima

Petra Neomillnerová toho v poslední době vydala docela dost. Ale mám dobrou zprávu. Obavy, že její rázné hrdinky musí být na jedno kopyto a tudíž vám brzy splynou v jednu, můžete klidně zavrhnout.

Přiznám se, asi jsem trochu ovlivněná. Na takové fantasy příběhy jsem čekala. Silné hrdinky, které s ničím nenadělají příliš štráchů, ale pořád jsou to ženy a ne chlápci v sukních. Postavy, které jsou si vědomy, jaké pudy se v člověku (potažmo v příbuzném proměněnci) ozývají nejsilněji. Přežití a zajištění pokračování rodu.

Žádný pokus mimo náš český rybníček na mě neudělal valný dojem. To musela přijít jedna Češka a já jsem totálně ztracená. A věřím, že spousta z vás se mnou. Ano, jsou to odpočinkové knihy, ale jsou jako živé. Zadírají se pod kůži jako pepř a sůl do ran po biči.

Navíc tímto osvěžujícím dílem sem tam probleskne nadsázka, kterou do ní autorka vložila a závěry kapitol se skví humornými dialogy.

Už se o tom sice napovídalo dost, ale varovala bych ty, kteří v blahých vzpomínkách na Sapkowskiho Geralta zbystří ouška. Zaklínači Petry Neomillnerové skutečně jsou z jiného těsta, ovšem propadnout se jim dá stejně.

Pokud už jste si knihy paní Alraune oblíbili, není proč se dlouho rozmýšlet. Pokud jste neměli ještě tu čest, Psí zima je velice vhodná příležitost k seznámení.

Petra Neomillnerová dobře ví, že temnota a špína nejlépe chutná podávaná s černým humorem. Mně osobně její styl moc chutná. Chutná mi po ostružinách a po krvi.