Anita Blake 1: Provinilé slasti

Máte rádi upíry? Obdivujete jejich eleganci a styl? Pokud ano, tak Anite Blakeová se nejspíš nestane vaší oblíbenou hrdinkou. Jejím heslem totiž je: „Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.“ Pokud si přečtete knihu Provinilé slasti, pochopíte proč.

Ačkoli to nedělám příliš často, začnu dnes od Adama, tedy od obálky knihy. Při pravidelné návštěvě internetových stránek vydavatelství Triton mě na knize neupoutalo jméno autorky Laurell K. Hamiltonové, ale právě její obálka.

Fotografie bledého ženského obličeje se sevřenými rty a pichlavým, podmračeným pohledem, s vlasy jednoduše staženými dozadu narušuje jediná věc, krvavé stříkance ne čele a levé tváři. Také název knihy, vyvedený červenou barvou, zdobí krůpěje kanoucí krve. Co se asi skrývá uvnitř?

Ocitáme se ve Spojených státech, městě St. Luis. Nejsme ani v minulosti ani v budoucnosti. Oproti naší realitě je tu však jeden podstatný rozdíl. Vampyrismus je zde legální a upíři se mohou volně pohybovat mezi lidmi, mít své vlastní noční kluby a dokonce i zcela regulérní církev.

Narazit na lykantropa, vlko- kryso- nebo dokonce tygrodlaka není zas až tak velký problém. Ani ghúlové potulující se po některých hřbitovech a oživlé mrtvoly zde nejsou postavami z legend a laciných hororových magazínů.

A právě tvoření posledně jmenovaných bytostí, zombií, je hlavní pracovní náplní Anity Blakeové z agentury Oživovatelé Inc. Tato na první pohled drobná a subtilní žena totiž ve svém oboru vládne zcela výjimečným talentem a mocí.

Spolupracuje však také s policií a na základě soudních rozhodnutí poskytuje upírům službu zcela opačnou. Pokud se nějaký krvesajec proviní proti platným zákonům, je nejspíš právě Anitin obličej a zaostřený dubový kůl to poslední, co na tomto světě spatří. Vše ale musí být podle práva a legální.

Na Anitu však nyní čeká úkol, který zpočátku, než ji k tomu okolnosti donutí, nechce přijmout. Kdosi totiž vraždí upírskou elitu a sama jejich vládkyně má zájem o to, aby se Anita ujala tohoto vyšetřování a zodpověděla několik otázek: kdo, proč a jak?

Laurell K. Hamiltonová umí skvěle jednu věc. Naprosto nenásilně a velmi čtivou formou dokáže čtenáři zprostředkovat svět, v němž se příběh provinilých slastí odehrává. Stejně snadno, v průběhu několika málo stran, vylíčí charakter své hrdinky, nastíní její tajemnou minulost a zcela pro ni získá čtenářovi sympatie. Tomu hodně napomáhá i humor, s jakým Anita Blakeová komentuje některé vážné události.

Kniha se po poklidné první, seznamovací kapitole rozjíždí velmi slibným tempem. Anita Blakeová nemá čas si ani pořádně vydechnout a vzápětí se ocitá přímo v jednom z nočních klubů ve čtvrti Distrikt, která bezezbytku patří upírům a jejich lidským, více či méně dobrovolným, přisluhovačům.

V klubu Provinilé slasti, který dal jméno i knize, se tak odehrají jedny z nejpůsobivějších scén. Autorka naprosto věrně dokáže zachytit atmosféru hrůzy a strachu, kterým působí upíří schopnosti na Anitino podvědomí.

Na první stovce stran tak nenechá čtenáře ani na chvilku vydechnout a neustále ho zásobuje novými vjemy. Pak sice tempo knihy lehce zpomalí, ale autorka tak činí jen proto, aby si připravila půdu pro závěrečné vyvrcholení, které opravdu stojí za to.

Přestože jsou Provinilé slasti takřka 100% ženskou knihou (pomineme-li hlavní kladnou i zápornou postavu , pak se o překlad, fotografii na obálce, její grafickou úpravu i redakci postaraly ženy ), neutápí se v rozněžnělé romantice, ale naopak dokáže zkropit nejednu stránku notnou dávkou krve.

---

Autor článku vás zve na návštěvu vlastního webu věnujícího se sci-fi a fantasy, kde kromě této recenze najdete mnoho dalšího! ;)