Život po smrti – 8. část

Po delší době konečně další pokračování Života po smrti. Chytí naši přátelé ženu z minulosti, která se převtělila do Floriny, a jež nemá o moderním světě ani ponětí? A co pravá Florina v patnáctém století?

Současnost

Sára přiskočila k Florině. „Co to tady děláš?“

„Nech mě na pokoji, ty zbídačelá děvečko!“ vykřikla Florina a chtěla se Sáře vytrhnout, ale ta ji držela.

„Nechte ji, má na to právo!“ pokřikovali na ně okolo stojící muži, ale Sára a ani Susan, která Florinu chytla za druhou ruku, toho nedbali a táhli ji pryč.

„Fuj! To nemůžete, tohle je svobodná země.“

„Raději se uklidněte a rozejdete,“ ozval se Bob, který se postavil před vzpouzející Florinu.

„Co s ní chcete dělat? Chcete ji mít jen pro sebe? To je ale hnus, nejste vy náhodou kuplíři nebo tak něco?“

„To tedy nejsme, jen prostě…,“ začal Bobby, ale nemohl pokračovat, protože se ozval výkřik a pak zaúpění. Ohlédl se a spatřil ležet Sáru na zemi a Florina nikde.

„Co se stalo? Já myslel, že ji držíte?“

„Taky že jo, ale jí se podařilo mi nějak šlápnout na nohu.“

„Vždyť byla bosá.“

„Právě že ne. Ty boty byly jediné, co měla na sobě.“

„Zatraceně! Musíme ji ihned najít, nemůže tu přece pobíhat nahá!“

„To, že tu pobíhá nahá, bych ještě přežila, ale co když se jí něco stane, co když ji něco srazí.“

„Snad to nebude až tak hrozné, ale je fakt, že ona asi ještě v životě žádné auto neviděla,“ Bobby byl znovu přerušen, protože opodál stojící lidí s hrůzou vykřikli.

Všichni tři viděli, jak Florina kličkuje po silnici a celá vyděšená na auta cosi křičí. Byl to zázrak, že ji nikdo nesrazil nebo se kvůli ní nevyboural.

„Co jste to za úchyly? Odkud jste ji unesli? Zavolám ihned policii!“ vykřikovala jedna žena.

„Policii prosím ne! Já vám to vysvětlím,“ snažila se Sára, ale nezdálo se, že by žena věřila. Vytáhla z kabelky mobil a začala vyťukávat nějaké číslo.

„Prosím, musíte mi věřit! Ona je z daleka a tam mají prostě jiné zvyky a…,“ pro tentokrát byla přerušená Sára a to silnou ránou, která se ozvala nedaleko ní.

Prudce pohlédla na silnici a srdce jí svírala obava, ale když zjistila, že to jen jeden z řidičů, kterého nahá Florina překvapila, narazil do značky, zhluboka si oddechla. Pořád tu však byla žena, co chtěla volat na policii a policie bylo to poslední, co teď zrovna potřebovali.

„Prosím. Nevolejte jim, já vám to vysvětlím!“

Žena zaklapla mobil. „Pozdě, každou chvilku tady budou, slečinko.“

„Sáro! Sáro!“ uslyšela jak na ni Bobby a Susan volají.

„Co je? Za chvilku tu budou policisté a já cítím, že nás čeká problém.“

„No, myslím, že jeden problém tu už máme,“ zamumlala Susan a ukázala rukou před sebe.
Sára uviděla Alana stát na druhé straně silnice a po bradě mu stékala krev.

„Copak pro něj neplatí pravidlo, že za dne ven nesmí?“

„Zdá se, že ne a podle všeho má zálusk na Florinu, tedy na Elizabeth.“

„Možná, že bychom ji ho měli nechat, stejně jsou s ní jen starosti.“

„Tak přece trochu přemýšlej Susan! Ona je člověk anebo doufám a je ve Florinině těle a pokud by si na ní pochutnal, pravděpodobně by se z ní stala upírka a to by nám Flo moc nepoděkovala.“

„Za předpokladu, že se vůbec vrátí.“

„To teď není až tak důležité. Podstatné je, že nesmíme dopustit, aby se jí dostal ke krku.“

„A jak to chceš udělat? Oni jsou na druhé straně, my tady a jestli jsi nezapomněl, každou chvíli sem přijedou poldové a ti se budou vyptávat a možná i šmejdit a co když najdou ta těla?!“

„Hlavně nehysterčit. Poldy nechme stranou. Ti nám nerozervou krk a nevysají nám všechnu krev, tedy alespoň v to doufám, ale dochází vám vůbec, co se může stát, pokud toho chlapa nechytíme, pokud mu dovolíme, aby z ní udělal sobě podobnou?!“

„Jo asi jo, ale já nevím, co chceš dělat. I kdybychom byli super rychlí, stejně bychom ho nestihli.“

„Nemůžeme tu prostě jen tak sedět, aniž bychom se o to nepokusili!“

Všichni tři se chtěli rozeběhnout, ale v tom spatřili, že Alan vlepil Florine facku a ta se zakymácela. Pak na ni něco křičel a nakonec si ji přehodil přes rameno a vběhl s ní doprostřed silnice.

Auto, které se k nim blížilo, muselo prudce zabrzdit. Řidič otevřel okno a vykouknul ven a začal na Alana cosi křičet. Ten položil bezvládnou Florinu na silnici, přiskočil k němu a zakousnul se mu do krku, dříve než se ten řidič na cokoliv zmohl. Chlap se samozřejmě bránil, snažil se ho zbavit, ale upír měl zuby zaklesnuté hluboko v jeho krku.

Muži cosi křičeli, ženy ječely, ale Alana to nikterak nevzrušovalo a sál tak dlouho, jak jen potřeboval. Když skončil, strčil bledého na smrt vyděšené a značně zesláblého řidiče zpátky do auta, a pak se obrátil na kolemjdoucí Vyděšení lidé byli na místě přimraženi.

Jeho oči byly takové…nikdo z přítomných to nedokázal přesně popsat, ale všichni cítili, že jim z toho jde mráz po zádech. Alan se olíznul, vycenil své zuby a shýbnul se pro Florinu.

„Teď!“ vykřikl Bobby, ale Susan ani Sára se nehnuly z místa.

„Co se děje? Co je to s vámi?!“ chtěl vědět, když si všimnul, že jsou obě dvě bledé a ruce se jim třesou. „Co se stalo?! Musíme ho chytit!“ naléhal na ně, ale ani jedna z nich se nehýbala. Bobby přiskočil k Susan a zatřásl s ní.

To ji očividně probralo, protože tiše zamumlala: „Já mu rozuměla!“

„Cože?!“ nechápal Bobby.

„Já mu rozuměla, vím, co mi říkal,“ zopakovala Susan.

„O čem to ksakru mluvíš?!“ Bobby s ní zatřásl ještě jednou.

Nedaleko od nich byly slyšet policejní sirény. „Musíme odtud vypadnout! Co je to s vámi?!“ Bobby zatřásl se Sárou, ale bylo to stejné jako u Susan.

I ona pouze zašeptala: „Rozuměla jsem mu, já mu rozuměla!“

„Sakra!“ Bobby jí jednu vlepil.

„Co to…?“

„Promiň, ale jinak to nešlo,“ pak přešel k Susan a udeřil i ji.

„Musíme odtud rychle vypadnout!“

„Mám takový pocit, že jemu neunikneme.“

„Už zase začínáte?!“

„My jsme rozuměly. Víme, co nám říkal!“

Bobby, který je mezitím odtáhnul do uličky, se zeptal: „Co vám tedy říkal?“

Susan pohlédla na Sáru a Sára na ní a obě téměř naráz zašeptaly: Jsme na řadě…“

„Cože? O čem to mluvíte?“

„Jsme na řadě…,“ zopakovaly pouze Sára a Susan nepřítomně, jako kdyby byly zhypnotizované.

Transylvánie 1447

Florina spala. Tuto noc prožila cosi neuvěřitelné. Prožila noc plnou vášně, něhy, lásky a porozumění. I když byla spíše většinou zdrženlivá, minulou noc na všechnu opatrnost zapomněla a zcela se mu podřídila.

Nepřemýšlela, co se mohlo stát, co z toho může případně vzejít. Důležité bylo, že byla s ním, mužem, po kterém vždy toužila, ale moc dobře věděla, že ho mít nemůže.

Flo se slastně zavrtěla. Zdálo se jí o tom, že se s Vladem milují znovu a znovu. Náhle Vlado zmizel a Florinu obklopila černočerná tma. Pokoušela se ho přivolat zpátky, volala jeho jméno, šátrala rukama kolem sebe, ale on nikde nebyl, jako by se vytratil, zmizel.

„Vlade! Vlade!“ volala, ale nikdo se neozýval.

V tu chvíli zakopla o nějaké tělo, a protože to bylo nečekané, neudržela rovnováhu a přepadla přes něj. Když se zvedla, uvědomila si, že kolem ní už není tma. Zcela jistě se už nenacházela v komnatě, kde byla ještě před malou chvíli. Teď byla v dlouhé prostorné místnosti, kde bylo plno zrcadel.

„Kde jsem se to ocitla?“ ptala se sebe sama a ani nevěděla proč, cítila, že je její tělo napnuté, že jí běhá mráz po zádech.

Všude po celé té obrovské místnosti byly rozestavené svíce a všechny hořely. Podívala se na zem, ale nebylo tam nic, podlaha byla čistá a hladká.

„Já jsem ale přece o něco zakopla…“ Zrakem prohledala celou místnost, ale vypadalo to, že kromě ní v té místnosti nikdo nebyl.

„Haló? Je tady někdo?“ zavolala i přesto, protože fakt, že by tady mohla být sama, ji děsil. Nikdo se však neozval.

„Přece tady nejsem sama,“ zamumlala nejistě. Zdálo se však, že to tak bude, jelikož kromě ozvěny jejího vlastního hlasu se žádný jiný hlas či zvuk neozval.

„Musím se dostat zpátky do své komnaty,“ Flo se otočila, ale ke svému zděšení nikde žádné dveře neviděla. Všude byla jen zrcadla, kamkoliv pohlédla. Zrcadla velká, malá, hranatá, trojúhelníkové, kosočtvercová…

„Přece odtud musí vést nějaké cesta, vždyť jsem sem nějak přišla.“

„Florino,“ ozval se náhle nějaký hlas.

Otočila se, ale nikoho neviděla.

„Florino,“ ozval se ten hlas znovu.

Zhluboka se nadechla a stejně tak i vydechla. Podívala se na jedno zrcadlo a přišlo jí, jako kdyby jí to zrcadlo přitahovalo, jako by chtělo, aby šla k němu. Potřásla hlavou. Něco takového je přece absolutní nesmysl.

Pak se ten hlas ozval znovu a tentokrát nebyl sám. Všude kolem ní se ozývalo jedno jediné slovo: „Florino…Florino…“

„Tohle musí být jen sen, hodně divný sen,“ snažila se přesvědčit sama sebe, ale příliš se jí to nedařilo.

Pohlédla tedy do jednoho zrcadla a nohy se jí málem podlomily. Nemohla uvěřit tomu, co tam viděla, nechtěla tomu věřit, ale ať se podívala do kteréhokoliv zrcadla, všude bylo to samé.

Viděla muže, se kterým se tuto noc tak vášnivě milovala, jak je obklopen dvěma ženami. Pokud se daly nazývat ženami, neboť měly křídla a zkrvavená ústa. Museli to být Draculovy nevěstky a on musel být Dracula.

Florina od toho zrcadla odstoupila, ale ten obraz ji stále pronásledoval, nemohla se ho zbavit. Všude viděla, jak Dracula hltá nabízenou krev, jak jeho služebníci, muž v kněžském habitu a nějaký čeledín, sají lidi, co se jim marně snaží bránit.

Odvrátila hlavu. „Tohle přece nemůže být ten, se kterým strávila tak nádhernou noc. Tak krutý a bezcitný přece být nemůže, ne potom, jak se k ní choval.

„To je jen sen! To je jen hodně špatný sen!“

„Prosím, Pane Temnot, nech mě žít! Prosím. Pane Temnot, nech mě žít!“ slyšela skučivý mužský hlas. Snažila se to ignorovat, ale nešlo to, musela se podívat.

Když zjistila, že ho Dracula nechal žít, ulehčené si oddechla, ale obraz pokračoval a ona sledovala, jak ho Radej a ten kněz odvádí o kus dál, jak jim ten muž děkuje, ale oni ho nepouští, naopak oba dva se mu každý z jiné strany zakousnou do krku. Ten muž křičí, prosí o milost, Dracula to vnímá, ale stojí na místě a hledí jinam.

Florině se zhoupnul žaludek a chtěla se odvrátit, chtěla na to zapomenout, nechtěla si to připustit, ale nedokázala se odtrhnout, jako by tím byla přitahována.

Když Radej a kněz s mužem skončili, pohodili jeho tělo o kus dál. Pak se vrátili k Draculovi, kterého jeho nevěstky mezitím opustily. Dracula jim beze slov pokynul, Radej a kněz vyrazili napřed a nedbali toho, že jim ze rtů kape čerstvá krev.

Dracula se kolem sebe rozhlédl. Vypadalo to, jako by někoho cítil, jako by věděl, že ho někdo odněkud sleduje. Florina se otřásla, ale ihned sama sebe napomenula, že to přece není možné. Nemožné ovšem bylo i to, aby skrz zrcadlo sledovala něčí budoucnost, ale zřejmě se to teď dělo. Jenomže tohle všechno byl jen sen, musel to být sen.

Dracula zúžil oči, sevřel ruku v pěst, ale nakonec se vydal vpřed. Florina si šáhla na čelo a došlo jí, že ho má zpocené. Chtěla se od toho zrcadla odtrhnout, přála si, aby se už probudila, ale stále to nešlo, stále ji něco nutilo na zrcadlo koukat. V zrcadle se totiž zavlnilo, a když se obraz vyjasnil, spatřila na zemi ležet Alana.

„Bože můj! Já na něj úplně zapomněla!“ zašeptala, ale ještě to nebylo všechno. Alan náhle vstal, zadíval se před sebe a Flo měla pocit, že hledí přímo na ni.

Znovu sama sobě tvrdila, že to není možné, ale Alan hleděl stále před sebe a ona sledovala, jak mu po stranách vyrůstají upíří tesáky. Alan se pousmál, natáhl ruku vpřed a Flo měla takový nepříjemný pocit. Přišlo jí, že kdyby k zrcadlu stála blíž, dotknul by se jí. Naštěstí nic takové se nestalo, ale i tak sledovala s hrůzou ve tváři, jak stéká Alanovi krev ze rtů.

„Ano, já vím, že na mě hledíš a chci ti říct, že jen díky tobě jsem se stal tím, čím jsem!“

Flo vyjekla, prudce se otočila, ale při otočce o něco nebo někoho zakopla a přepadla. Flo se probudila. Srdce se bušilo, čelo měla zpocené, tváře jí hořely, ruce se jí klepaly. Rozhlédla se kolem sebe a maličko se uklidnila. Nacházela se zas ve své komnatě. Nikdy by si nepomyslela, že stroze zařízenou místnost uvidí tak ráda.

Byl to jen sen nebo skutečnost? Opravdu viděla do budoucnosti, může skutečně za to, že se z Alana stal upír? Jak na ně mohla zapomenout? Co se vlastně stalo?

„Jestliže jsem v minulosti, proč jsem já v době, kdy byl Vlad ještě člověkem a Alan v době, kdy už byl Draculou?“