Život po smrti – 7. část

Zdá se, že vše ještě může být zachráněno. Florina se totiž ocitla v roce 1447, čili rok před Vladovou proměnou v krvelačného upíra. Podaří se jí zabránit Draculovu propadu do temnot?

Transylvánie 1447

Florina stála u okna už dobrých 5 minut. Služebná se už začínala nervózně ošívat. Nakonec se k tomu odhodlala a řekla: „Nerada tě ruším, paní, v tvém rozjímání, ale tvůj choť tu bude co nevidět.“

Florina sebou trhla, jako by byla kdekoliv jinde, jen ne tady. Pomalu se otočila.

„To mě můj choť nesmí vidět v tomhle?“ otázala se a prstem ukázala na svoji dlouhou, hedvábnou košili.

„Musím vás patřičně připravit, má paní. Můj pán si přál, abyste ho přišla uvítat, až se jednoho dne vrátí a jistě by nebyl potěšen, kdybyste ho šla přivítat v tomhle.“

„Dobrá. Udělej, co musíš udělat, ale ať to netrvá příliš dlouho.“

„Nebude, přísahám, že nebude,“ služebná se otočila a odešla pro vhodné šaty.

Florina pocítila nutkání  znovu z toho okna vyhlédnout, ale věděla, že kdyby to udělala, jen tak by se od něj nedokázala odtrhnout, musela by pořád hledět na jeho tělo, na jeho tvář.

„Musím se uklidnit! Musím se uklidnit!“ mluvila sama k sobě a pomalu mířili k posteli, ze které před chvilkou vstala. Znovu musela kráčet po studené kamenné podlaze, ale tentokrát jí to až tolik nevadilo. Hřálo ji totiž něco, co už dlouho nezažila a o čem si myslela, že už asi nikdy nezažije.

Když byla mladá, tak moc hltala příběhy o muži, který zprvu bojoval proti nepřátelům, ve snaze ochránit svou zem, až kvůli tomu přišel o to nejdražší – o svou lásku a toho vzalo natolik, že se změnil v cosi sice impozantního, nebezpečného, všeho schopného, ale už to nebyl ten milující vladař, který by pro svou milovanou udělal cokoliv a…

Florina se zarazila. „Musím zjistit, v jaké jsem době. Je jasné, že to musí být ještě předtím, než zaprodal svou duši temnu, ale kde jsem, jaký je rok, za jak dlouho se odehraje ona bitva, která všechno změní? Jestli je čas do oné události, musím se to pokusit…,“ náhle byla ze svých myšlenek vytržena.

Dovnitř totiž vstoupila služebná, která tu byla už dříve a přivedla si sebou další dvě ženy. „Je ti už lépe má paní?“

„Je mi dobře, co jsou zač ty dvě ženy?“

„Ty mi vás pomohou obléknout, má paní.“

Florina chtěla namítnout, že se umí obléct sama, ale pak si všimla šatů a bylo jí jasné, že by to sama nedokázala. Tak se tedy postavila a jedna z žen jí začala česat její dlouhé husté vlasy a další dvě jí nejprve svlékly noční košili a pak jí začaly oblékat šaty, které na sobe určitě ještě nikdy neměla.

Nebyly zas bůhvíjak honosné, ale rozhodne by kvůli nim mnoho žen rádo vraždilo. Zatímco jí ty dvě oblékaly, snažila se přijít na to, v jakém roce se může nacházet. Podle jeho tváře by usuzovala, že mu může být tak 30 až 40, ale mohla se klidně mýlit.

„Trápí tě snad něco, má paní? Nejsi snad spokojena s šaty nebo s námi?“

„Ne. Šaty jsou moc pěkné, ale trápí mě jedna věc.

„Jaká má paní? Svěřte se mi a já se pokusím udělat maximum proto, abyste tu byla šťastná.“

Florina se pousmála. „Nemyslím si, že bys mi mohla,“ její další slova utichla v halasu mnoho trubek, a když ustaly, ozval se odněkud zvučný mužský hlas: „Chvalme našeho pána, jenž umožnil návrat našeho pána, vládce, uchvatitele, mocného dobyvatele léta páně 1446.“

Florině se na několik vteřin, zatemnělo před očima. „1446…to je rok před tím než se to stalo…“

Obě dvě služky jí přestaly strojit a ve tváři i v očích se jim zračil strach. „Jsi si jistá naše paní, že tvé tělo nechuraví?“

„Co…? “ zamumlala Flo, které chvíli trvalo, než se zorientovala. Stále si ještě nemohla zvyknout na to, že jim rozumí, i když mluví 600 starou rumunštinou. Jedna ze služebných se nadechla a chystala se cosi říci, ale v tu chvíli k nim dolehl klapot. Obe dvě služebné na sebe pohlédly a zrychlily oblékání.

„Co se děje?“ chtěla vědět Florina, která jen tak tak stačila jejím pokynům.

„Už je tu má paní, tvůj choť, náš pán a vládce.“

Florina cítila, jak se celého jejího těla zmocňuje nával horka, jak se jí třese ruka, podlamují nohy. „Uklidni se Flo! No tak uklidni se! Přece se před ním nezhroutíš!“ mluvila v duchu sama k sobě.

Ozval se skřípot a velké železné dveře se pomalu otevíraly a dovnitř se chystal někdo vejít.

„Vše je připravené má paní,“ zašeptala uctivě jedna z těch služek a všechny tři se tiše vzdálily k oknu.

Flo chtěla udělat krok dopředu, přiblížit se k těm dveřím, ale zjistila, že jsou šaty ještě těžší, než si původně myslela. Nakonec to nebylo potřeba, neboť se dveře po chvilce rozevřely dokořán a na prahu stanul muž, který jí tolik fascinoval.

Vlad II, její choť, pán a vládce tohoto hradu a přilehlého panství. Vlad k ní přistoupil a ona cítila jeho horký dech, pot, který vycházel z jeho těla. Viděla jeho oči a sledovala, jak z nich mizí krutost, kterou nahrazovala něha.

Hleděli si vzájemně do očí a potom se k ní naklonil a jejich rty se spojily a Flo si se zavřenýma očima vychutnávala dlouhý, vášnivý polibek a absolutně jí nevadilo, že jí jeho vousy šimrají. Služky se mezitím nenápadně vytratily.

Transylvánie 1470

Deset mužů hledělo na tři muže tři a v jejich očích se mísil vzdor se strachem. Ti muži stáli nehybně, ale jejich oči mluvily zcela jasnou řečí. Jeden z těch deseti udělal náhle krok vpřed.

Další z mužů se ho pokusil zastavit, ale on ho prudce odstrčil a pokračoval směrem k těm třem. Ten, který stál uprostřed, pokynul tomu, co stál po jeho pravici. Oním mužem byl kněz, který před jistou dobou zhřešil a nakonec se stal tím, proti čemu tak dlouho bojoval. Postoupil dopředu a na rtech se mu zvlnil úsměv.

„Vrat, se! Sám tam jít nemůžeš! Jsou to zplozenci pekel!“ snažili se někteří z těch devíti mužů, přesvědčit toho, co vystoupil z jejich řad, aby se k nim zase vrátil.

On je však nehodlal poslechnout. Byl rozhodnutý postavit se jim, za každou cenu Už měl dost toho, jak se jich všichni bojí, jak se díky nim z jejich města stalo město duchů. Možná, že kdyby se před chvíli nestřetl s Alanem, o kterém si myslel, že je upír, zřejmě by mu došlo, že zjev těchto mužů je jiný, stejně tak i jejich oči.

Byl však zaslepen svým úspěchem, že něco takového nevnímal. Rozhodl se, že z jejich města vymýtí jednou provždy tyhle pekelné stvůry a nic ho přitom nemělo zastavit, nebo si to alespoň myslel. Neuvědomoval si, proti komu to vlastně stojí, ale bylo mu to jedno. V jedné ruce držel kříž a v druhé kůl. Myslel si, že to postačí, že je Pán s ním.

Radej pohlédl na svého pána a ten pokynul směrem k hořící hranici, která se utvořila kolem Alana, který byl stále v bezvědomí. Radej porozuměl a pomalu se k tomu ohni vydal.

Oheň byl u Alana už tak blízko, že se záchrana zdála nemožná, ale Radej kráčel stále vpřed. Čím byl ten muž s křížkem a kůlem k Draculovi a tomu ex knězi blíž, tím prudčeji mu bilo srdce, chvěly se mu ruce i nohy, ale už nemohl ustoupit, už zašel příliš daleko.

Nejvíc ho děsili jejich oči. Byly tak pronikavé, připadalo mu, jako by se mu zavrtávaly do žaludku. Polknul, ale udělal další krok vpřed. Ex knězi, který na něj nehybně čekal, vyrostly po stranách dva ostré zuby.

„Musím to dokázat! Musím ty zplozence zabít!“ mumlal ten muž tiše.

Ohlédl se a doufal, že se k němu někdo z těch devíti mužů, co stáli opodál, přidá, ale všichni stáli na místě, jako by byli ztuhlí.

„Zbabělci!“ procedil skrz zuby, ale sám se necítil o nic statečněji. Hlava se mu točila, žaludek mel sevřený, na čele mu vyrazil pot, jen tak tak, že udržel kůl ve své klepající ruce.

„Tak pojď a ukaž, co v tobě je!“ vybízel ho ex kněz a naschvál odhalil své zuby.

„Ty jeden zatracený zplozenče!“ vykřikl muž a mrštil po něm ten kříž. Kněz se mu jen tak tak vyhnul.

„Tak ty nejen štěkáš, ale snažíš se i kousat?“ provokoval ho.

„Přestaň! Přestaň! Vrat se k nám!“ křičelo těch devět mužů, ale žádný mu nešel na pomoc, žádný se nerozhodl bojovat s přívrženci temnoty.

„Tak co předvedeš? Ten kříž to bylo všechno?“ pokračoval ve výsměchu kněz.

„Já tě zabiju ty, stvůro!“ zaječel muž a vrhnul se na něj. Kněz na nic nečekal, vyrazil mu kůl z ruky a srazil ho k zemi.

Muž se pokusil bránit a dosáhnout na kůl, který u něho ležel tak blízko, ale kněz m nedal sebemenší šanci a s chutí se do něj zakousnul. Muž sebou mrskal, snažil se ho zbavit, ale neměl šanci. Ostatní muži vykřikli, ale ani teď se nepohnuli. Nakonec sebou muž přestal škubat, když mu došlo, že tenhle upír není jako upír, co ho před pár minutami upálili.

„Nech ho!“ ozval se Draculův hlas.

Kněz si povzdechl, ale mužovo hrdlo pustil. Pohledl na devět ostatních mužů, kteří se teď třásli a nejraději by vzali do zaječích, ale jako by je cosi drželo na místě.

„Ne! Ty nech na pokoji!“

„Ale pane, zrovna jsem začal.“

„Řekl jsem, že ne anebo se mi snad chceš protivit?“

„Ne to ne, ale…,“ kněz se k němu neochotně připojil.

Oba dva sledovali Radeje, jak překračuje hořící hranici, jako by tam žádná nebyla a blíží se k Alanovi. Muži jako by se probrali a chtěli utéct, ale v tu chvíli nad sebou uslyšeli, strašlivý jekot a když vzhlédli vzhůru, zbledli a ztuhli na místě. Z nebes se k ní blížily tři okřídlené harpyje.

„Pekelné bestie, utíkejte!“

Kněz se olizoval, oči mu zářily, ale Dracula ho držel na místě. I když ti muži prchali, seč jim síly stačili, harpyjím uniknout nemohli. Ty nad nimi létaly, útočily a muži si mohli jen marně chránit svojí tvář.

Jednomu muži zaryla harpyje své drápy do krku tak prudce, že mu z ramen vystříkla krev a muž se s výkřikem skácel k zemi. Jiného muže uchopila do svých pařátů a zvedla ho do výšky a odnášela ho pryč. Onen muž křičel, ale nikdo mu nepomohl.

Další harpyje sekla svých drápem do hlavy, poté ho udeřila křídlem do tváře a nakonec se mu z boku zakousla do krku a muž křičel, prosil, ale nebylo mu to nic platné.

Kněz na to hleděl, sliny se mu sbíhaly, ale Drákula mu stále nedovolil odejít. Teprve v okamžiku, kdy dvě Harpyje přistály na zemi, dal mu pokyn, že může jít. Kněz se uctivě poklonil a poté se rozeběhl k nejbližšímu člověku.

Dorazil k muži, kterému jedna z Harpyjí rozervala hrdlo. Sklonil se k němu a s blaženým výrazem začal sát. Dracula pomalým krokem došel k muži, kterému udělala jedna z nich, šrám na tváři. Muž se tvářil vyděšeně, třásl se, krev mu stékala z tváře. „Nezabíjej mě, pane temnot!“ žadonil.

Dracula si ho několik vteřin opovržlivě prohlížel a pak řekl: Jdi. Dnes tě nechám naživu, možná i zítra či dokonce i pozítří, ale jestli vás ještě jednou uvidím, jak napadáte někoho z nás, tak se jednou v noci může stát, že až se ráno probudíš, už nebudeš tím, kým jsi teď anebo tvá žena, či tvá dcera nebo snad tvůj syn.“

„Rozumím! Rozumím! Už nikdy sem nepřijdeme! Už nikdy vás nenapadneme, jen mě prosím nezabíjejte, prosím!“

Radej, který se objevil vedle svého pána do něj, kopnul. „Slyšel jsi. Můžeš jít, ale pamatuj, můj pán neříká nic nadarmo.“

„Ano! Ano! Přísahám! Přísahám!“ blekotal ten muž a pomalu se sunul pryč.

Dracula počkal, až jim zmizí z dohledu. „Je ten muž v pořádku?“

„Ano. Je jen zmatený a ještě trochu mimo, ale dostane se z toho.

„Vemte ho s knězem na zámek. Ať se tam o něj postarají.“

„Jsi si tím jistý, pane? To nemůže být on.“

„Chceš snad pochybovat o mých slovech, říct, že jsem lhář?“

„To ne, ale i když má stejnou tvář, přijde mi jiný.“

„Já rozhodnu, co s ním bude dál, vy ho tam jen doveďte.“

„Ano pane,“ Radej se zhluboka poklonil a potom odešel ke knězi, který se jen velmi neochotně zvedal. Společně zvedli Alana, který byl sice při vědomí, ale nebyl schopný komunikovat, natož dělat něco jiného.

Když odešli, otočil se Dracula k nevěstkám, které se u něj mezitím objevili a začaly k němu lísaly a nedbaly toho, že mají zkrvavená ústa.

„Výborně mé milované, výborně,“ řekl a každou z nich políbil na rty.

„Sloužíme jen tobě, náš pane!“ zašeptaly.