Způsob inkubátu a sukkubátu

Žák kanovníka Docra napsal do revue mladých, le Mercure de France, článek, jenž jsa současné mystifikujícím i neprozřetelným, odhaluje cíp závoje s vědy několika současných mistrů satanismu.

Bylo řečeno, že za našich dnů máme i profesory mystického erotismu. Podle nich závisí výsledek od autosugesce. Prohlašují, že vyučují jen jemnější onanii, totiž možnosti býti spojenu pomocí iluse s každým, jehož si přejeme, mrtvým nebo živým.

Hle, methoda pro toho, kdo chce sám experimentovati:

Inkubistka i sukkubista musí upnouti svou mysl pouze k osobě, po níž touží a od níž žádá, aby se mu oddala. Zahleděním se v představovaný obraz žádané bytosti přechází pak do hypnotického stavu, jejž brzo vystřídá lethargie a pak katalepsie.

Je též potřebí nějakého světelného zdroje, který by svými reflexy pomohl, aby se sugesce ztělesnila. Pak jest teprve experimentující připraven na návštěvu fantomu. Nástroj, jejž francouzští drogisté nazývají contrepartie (model pohl. ústrojí osoby nepřítomné) pomůže pohlavnímu výkonu a usnadní rozkoš až do té chvíle, kdy zvyk přemůže váhavost těla a učiní tento podvod zbytečným.

Sugesce bude tak úplnou, že vezme na se všechny vlastnosti živého těla, hmatatelného ve formách, majícího barvu, vůni, chuť i možnost hlasu. Objeví se opravdová bytost, milenec nebo milenka, totožní s bytostí žádanou a vždy ke všemu ochotní.

Stálo za to odhaliti tu špinavou rafinovanost jen proto, aby jí bylo možno vpáliti znamení hanby. Je neřestí opravdu nejhnusnější, smyslným hříchem lakomce. Jsem přesvědčen že se autor bude brániti tím, že tato tajemství slouží jen k morálním transformacím adeptů, ošklivících si smyslné ukojení, ale tím jen ještě více zprofanuje dosti již nečistá jména sukkubátu a inkubátu, sdružuje je s takovými pokoutními úkony a samotářskými smilnostmi.

A není ani třeba se zabývati okultismem, abychom mohli páchati tak prostřední zločin. Spočítejme jen kolik vzdělaných lidi dovede si vyvolati fantom kolemjdoucí, nebo přítelkyně, pouhou silou představivosti a použíti jej k ukojení, aniž by se utíkali k tyranství obřadů, jejich představivost přivolá sukkubu pouhým slibem skutečného požitku.

 

Srovnejte s tímto pokrytcem popis hrůzné a děsící satanské soulože, již popisuje J. K. Huysmans ve svém románu En Route:

Durtal prožil nejstrašnější noc svého života, nepamatoval si, že by kdy byl měl týž pocit úzkosti, následovaný takovou tesknotou. Byl to nepřetržitý řetěz náhlých probuzení a můr. A můry byly tak hnusné, že přesahovaly všechny hranice špinavosti. Valily se ze země Rozkoše a byly tak zvláštní a pro něj neznámé, že se probouzel, třesa se hrůzou a potlačuje výkřik.

Nebylo to naprosto nechtěným a známým aktem, kdy vidění přestává v okamžiku, jak spící dosáhne milované bytosti a vnoří se v ni; bylo to právě takové, ba ještě dokonalejší než v bdění, dlouhá a dokonalá soulož se všemi jemnostmi, všemi podrobnostmi a pocity. Vrcholná rozkoš byla provázena zvláštní prudkou bolestí a neslýchanou křečí.

Bizarním úkazem, který odlišoval tento stav od obvyklého nočního prznění, mimo obvyklé něžnosti a lichotky, následující za sebou a možné jen ve skutečnosti byl přesný a nepochybný pocit nějaké bytosti fluidické, která při vzbuzení mizela s lehkým praskotem, podobným zaprásknutí biče. Cítil tu bytost tak u sebe zřetelně, že viděl jak se ještě prostěradlo vlní po jejím útěku a pozoroval, zděšen, prázdné místo vedle sebe.

„Ach tak,“ pravil Durtal, když byl rozsvítil svíčku, to mně připomíná doby, kdy jsem chodíval k Mme Chantelouve, jistě se to vztahuje k sukkubátu.

Zůstal seděti na loži, zmaten a pozoruje pozorně celu, ponořený v temnotu. Podíval se na hodinky: bylo teprve jedenáct hodin. „Bože,“ pravil, „jsou-li tak všecky noci v klášteře podobny této!“

Rychle vstal, omyl se studenou vodou, aby se trochu vzpamatoval a otevřel okno, aby vyvětral. Pak, třesa se zimou znovu ulehl. Váhal zhasnouti svíčku, obávaje se tmy, která se mu zdála býti obydlenou a plnou hrozeb a nástrah. Konečně se však rozhodl a zhasnul, opakuje strofu kompletoria, již zpívali téhož večera v kapli:

Procul recedant somnia
Et noctium phantasmata,
Hostemque nostrum comprime,
Ne polluantur corpora.

Pak zase usnul a chlipné sny se opakovaly. Vzbudil se však právě včas, aby zlomil kouzlo. Měl zase dojem stínu, mizícího právě včas, aby jej nebylo možno zachytiti v lůžku a podíval se na hodinky. Byly dvě hodiny zrána. Kdyby to mělo stále tak pokračovati, byl bych zítra již docela vyčerpán, pomyslil si a podřimuje a vzbouzeje se každých deset minut dočkal se tří hodin.

„Usnu-li, jistě se neprobudím včas,“ pomyslil si, „a vstanu-li…?“

Vyskočil z lůžka, oblékl se, pomodlil a věnoval se své práci. Opravdové křeče milostné jej méně unavovaly než noční přízraky, nejhnusnějším však bylo, že jej násilí přízraků nechávalo stále nenasyceným. Laskání žen bylo slabou rozkoší u porovnání s jejich nevyčerpávajícími úskoky a byl i někdy zuřivý pomyšlením, že objímá jen prázdnotu, že je obětí lži, hračkou přízraku, jehož podoby ani obrysů si nemůže vzpomenouti.

A poněvadž se po této příhodě dostavila touha po opravdovém těle, jeho stiscích a křečích, počal Durtal mysliti na Florencii. Ta alespoň ukojila jeho smyslnou žízeň, neopouštěla ho třesoucího se a v horečce ležícího, hledajícího, aniž věděl co, v ovzduší tak tísnícím, jako to ve kterém dlel nyní, obklopen a tísněn neznámou bytostí, již nemohl rozeznati stínem, jemuž nemohl prchnouti.