Život po smrti – 6. část
Ani naši hrdinové v přítomnosti to nemají lehké. Musí se vypořádat s řáděním upíra, který posedl tělo jejich přítele Alana, a zbavit se dvou mrtvol dřív, než je najde policie.
Současnost
„Co budeme dělat? Přece jim nemůžeme otevřít.“
„Uklidni se, Sáro. My víme moc dobře, že jim nesmíme otevřít, ale jestli to jsou poldové, dřív nebo později jim dojde trpělivost a ty dveře vyrazí.“
„Bobby! To by myslím stačilo,“ okřikla ho Susan.
„Kdyby aspoň ti dva nebyli tak těžcí.“
„To bys je jako chtěla vyhodit z okna?“
„No, jsou mrtvý, co jiného s nimi.“
„Susan! Mluvíš tady o mém strýci!“
„To je sice moc hezké, ale jestli sem vniknou a uvidí dvě těla, myslíš, že nám uvěří?“
„Já nevím, ale přece se nemůžu zbavit těla svého strýce, jako kdyby to byl kus pytle.“
Zabušení se ozvalo znovu a přidal se k němu i nějaký mužský hlas: „Tady policie! Ihned ty dveře otevřete!“
Bobby mlasknul. „Já věděl, že jsme se ho měli zbavit hned, jakmile se začal chovat divně!“
„Bobby, mluvíš o Alanovi. Nemohli jsme ho přece jen tak někam šoupnout, vždyť je to dospělý chlap.“
„No…teď je tu díky němu mrtvý George a taky policajt.“
„To ale není Alanova vina.“
„Na tom absolutně nesejde. Myslíš si, že nám policajti zbaští fakt, že jejich kolegu sice vysál Alan Denvery, ale on to přitom nebyl Alan Denvery, ale nějaký chlápek ze středověku?!“
„Jistě, že ne, ale ani ho v tom nemůžeme nechat.“
„Jak mu chceš pomoct, Sáro, no jak mu chceš pomoct? Myslíš si snad, že cestování v čase je nějaká pohodička?“
„To ne, ale on se tam nějak dostal, stejně tak i Florina.“
Bobby se uchechtal. „Ty jsi mi někdy vážně taková…“
„To už by, Bobby, stačilo. Kde jsou a co dělají ti dva není v tuhle chvíli zas tak podstatné. My tady máme právě teď dost svých vlastních starostí, které musíme co nejrychleji vyřešit!“
Bobby si přitáhl ruce k tělu. „Máš snad nějaký plán, sestřičko? Uvědomuješ si vůbec, že tady máme dva mrtvé chlapy, venku jsou policajti a to ani nemluvím o polykači krve, co běhá někde po městě. Jak to chceš vyřešit?“
Susan na to nic neřekla, jen se zahleděla na Sáru.
„Ne!“ vykřikla Sára, když jí došlo, co chce Susan udělat.
Bobby k ní přiskočil a zakryl jí rukou ústa. „Mlč, ty káčo pitomá!“
Zabušení se ozvalo znovu a tentokrát bylo ještě razantnější, než předtím. „Máte pět minut a pak ty dveře vyrazíme!“
„Bože, ten je sama šlechetnost,“ neodpustil si Bobby.
„Jsi už klidná, Sáro?“
Ta neochotně přikývla. Bobby jí tedy uvolnil ústa a Sára nejprve zhluboka vydechla a pak zašeptala: „Nemůžete mého strýce prostě jen tak vyhodit z okna!
„Nemůžeme ho tu ale ani nechat a ani ho zanést do pohřebního ústavu, to by vzbudilo trochu pozornosti.“
„Tohle si odpusť Susan.“
„Máte už jen tři minuty!“
„Je to na tobě, Sáro. Až se to trochu uklidní, slibuji ti, že bude mít George takový pohřeb, jaký si zaslouží, ale myslíš si, že je možné, za světla na zahradě za tři minuty, vykopat dostatečně hlubokou díru, aby tam mohlo být vloženo tělo?“
„Měla jsem mu v tom zabránit!“
„To nešlo, tak jak…“
„Uděláme, co bude pro nás nejlepší,“ zamumlala odevzdaně Sára.
„Chápu, že je to těžký, ale čím déle budeme váhat, tím víc může Alan napáchat škody.“
Sára přikývla a poté se naposledy zahleděla na svého mrtvého strýce. „Sbohem strýčku,“ zašeptala a po tvářích jí steklo několik slz.
Bobby mezitím společně se Susan nadzvedli tělo policisty a s mírným funěním se jim ho podařilo vyhodit z okna. Pak do výšky nadzvedli George a udělali s ním to samé. Jakmile žuchlo jeho tělo o zem, Bobby Sáře naznačil, aby otevřela dveře. Sára si usušila tváře a otevřela. Dovnitř vešli dva muži, kteří se po domě porozhlédli, a když se vrátili, všimli si, že všichni tři mají rozepnuté košile a stejně tak i kalhoty.
„Můžete nám laskavě říct, proč vám to trvalo tak dlouho?“
Všichni na sebe pohlédli a pak Sára přistoupila k Bobbymu.
„Stal se nám takový menší trapas, víte. Já jsem tady manželovi dělala jisté pomyšlení a nedávala jsem přitom pozor na svoje vlasy a ty se mi nějak zapletli do jeho kalhot a vůbec to nešlo vyndat, tak jsme museli…“
„To by stačilo. Nemusíte nám to popisovat dopodrobna a vy jste jim jako pomáhala?“ obrátili se na Susan.
„Jistě. Je to snad protizákonné, když se mají ženy rády, ale chlap jim při milovaní nevadí?“
„Jistě, že ne. Přišli jsme, protože se náš kolega, který k vám šel. Stále ještě nevrátil.“
„Tady ale nikdo nebyl.“
„Opravdu ne?“ zeptal se jeden z nich, protože ten druhý cosi zavětřil.
„Co je to tady cítit?“
Sáře se zrychlil tep i tlukot srdce, ale dokázala se ovládnout. „To nejspíš je cítit česnek, my ho máme moc rádi.“
„Hmm…kdybyste našeho kolegu náhodou zahlédli, sdělte mu, ať se ihned vrátí na stanici.“
„Samozřejmě. Můžete se na nás spolehnout.“
Oba dva muži ještě jednou přelétli očima místnost a pak odešli. Všichni tři počkali, až odjedou, a pak Susan vybuchla smíchy. Bobby jí sjel zničujícím způsobem, ale to jí nikterak nevyrušovalo.
„Zapletly se mi vlasy do jeho poklopce, když jsem mu ho kouřila, kde jsem na to proboha přišla?“
„Susan, přestaň!“
„Ne, vážně Sáro. Vážně si mu ho mýmu bráchovi…,“ Bobby k ní přiskočil a zacapal jí rukou ústa.
Susan sebou škubala. „Přestaňte. Něco jsem musela říct a zrovna mě nic jiného nenapadlo.“
Susan se uklidnila a Bobby jí uvolnil ústa.
„Fajn, ale lesby nejsme.“
„To taky nikdo netvrdí, teda aspoň ne o Sáře.“
Susan ho přetáhla kabelkou. „Už toho nechte. Musíme se soustředit.“
„Jo. Má někdo plán, jak ho najít a zastavit? Myslíte, že by postačilo: „Dobrý den, pane upíre, mohl byste prosím přestat vysávat lidi?“
„Bobby! Teď není čas na legrácky!“ napomenula ho Susan, ale měla co dělat, aby se nesmála.
V tom k nim dolehl křik anebo spíše pískot. Všichni tři vyhlédli z okna a nestačili se divit. Nedaleko od nich se totiž procházela úplně nahá Florina a okolo stojící muži obdivně pískali.
„Co jí to sakra popadlo? Tohle není nuda pláž!“
Bobby se vyřítil ven a Sára i Susan ho po chvilce následovaly.
