Verbíř – 2. část

Upíři jsou tvorové mazaní a vyzbrojení vesničané jim plány rozhodně nepřekazí. Je třeba povolat opravdového dobrodruha! Úkolu se zhostí bývalý paladin Umax, který má s protivampirickým bojem více zkušeností než kdokoli jiný.

Tom se chystal spát. Už to byl celý týden ode dne, kdy podnikli svou proti-upíří výpravu, a vše se vrátilo do starých kolejí. Starosta jim potřásl rukama, jmenoval je hrdiny vesnice. Točila se kolem nich spousta dívek. Tomovi se to líbilo a byl rád, že se toho účastnil. Chtěl jít brzo spát, protože měl ráno domluvenou schůzku s jednou z dívek, ale nemohl usnout.

Na mysl se mu neustále draly obrazy, které nebyly ani zdaleka optimistické. Zaháněl je, pokoušel se usnout. Poslední vzpomínka před tím, než usnul, patřila jednomu z lovců.

„Hrdinové umírají mladí,“ zašklebil se cynicky, když starosta oznamoval jejich úspěch a označoval je za hrdiny. Nikdo si lovců nevšímal, ale Tom je slyšel.

Ze snu ho probudil pohyb, rozhlédl se po pokoji, ale nic neviděl. To se mi asi jen zdálo, pomyslel si Tom, ale věděl, že to není pravda. Rázem pochopil, že je všechno špatně. Jasně uviděl obrys postavy v okně. Začal otvírat ústa, aby zakřičel, ale postava něco zamumlala a Tomovi se po těle rozběhlo slabé brnění. Začal ječet a křičet, ale jeho ústa nevydávala žádný zvuk. Upír seskočil do pokoje a zakroutil hlavou.

Tom sáhl po dýce a napřáhl ji před sebe. Upír se bleskově pohnul, zlomil Tomovi ruku a z bezvládné dlaně mu sebral dýku.

„Ty jsi mě jednou zabil, teď je řada na mně.“

Tom se mu snažil vzdorovat, ale upír byl mnohem silnější. Proč byl tenkrát tak slabý? Kvůli tomu, že to bylo ve dne? Napadlo ho něco mnohem horšího, nebo chtěl být slabý? Když mu upír urval nohu, Tom omdlel a přerušil tok svých myšlenek.

***

Starosta seděl za svým stolem, hlavu v dlaních. Propadal se víc a víc do zoufalství. Už to vypadalo, že ti chlapci měli úspěch. Ale upír si s námi jen hrál. A teď jsou všichni mrtví. A nikdo se nemůže jít pokusit ještě jednou přemoci upíra.

Z pokojů chlapců zmizeli jejich zbraně. Zato tam spousta věcí přebývala. U všech čtyř to vypadalo naprosto stejně. Upír je překvapil v posteli, utrhal jim ruce a nohy, nakonec si nechal hlavu, kterou ještě umístil tak, aby ji nikdo nemohl přehlédnout.

Ráno za ním přiběhli čtyři pološílení otcové a donutili ho jít k nim. V pokojích jejich synů byla spousta krve. Byla to nejhorší jatka jaká kdy viděl. Vydržel ten pohled, ani se mu nezvedl žaludek. Začínám si na to nějak zvykat, pomyslel si.

Jediná naše šance je pomoc od cizince. Nejlépe někoho, kdo se v tom vyzná. Ale než ho seženeme, zmizí další mladí lidé. Starostu napadlo, že by všechnu mládež nechal odvézt, ale obával se vteku upíra. Musí jednat rychle! Měl to udělat už dávno a neposílat na tu práci nezkušené chlapce.

Starosta se usmál, zbývala vyřešit poslední otázka. Kdo bude nejvhodnější?

***

Umax seděl u špinavého stolu v zaplivané putyce, zapadlé někde ve zatuchlých ulicích. Ještě nedávno mu všichni prokazovali úctu, měli ho rádi a obdivovali ho. Pro mnohé nováčky byl vzorem, i když jen o málo starším než oni. A pak šlo všechno k čertu. Umax odmítl vykonat rozkaz svého nadřízeného a byl vyloučen ze společenství Posvěcené pěsti. A to jen kvůli tomu, že mu ten rozkaz připadal přitažený za vlasy.

Zabavili mu brnění, rukavice i helmu, odebrali mu hodnost a ustanovili ho vyhnancem. Jediné, co mu zůstalo, bylo staré kožené brnění a rodinný meč. Umax byl docela rád, že se od nich dostal pryč, protože mezi ně nezapadal. Jejich pevný – dalo by se říci až zfanatizovaný – přístup k dobru, ho občas štval.

Umax chtěl dobro, ale jen pro dobré lidi. Chtěl bojovat ohněm proti ohni a nebál se používat i zakázané umění, aby dosáhl úspěchu. Jeho nadřízeným se to nelíbilo, ale nic s tím nemohli udělat. Umax byl nejlepším paladinem a lovcem nemrtvých. To neuposlechnutí bylo poslední kapka pro představené Umaxova řádu.

Proto tady sedí a pije tu žlutou, nechutnou břečku, které říkají pivo. Celý měsíc nic nedělal, jen se poflakoval a to se mu příliš nelíbilo. Přece jenom býval paladinem a ta skutečnost se člověku zažere pod kůži.

Dveře se naráz rozletěly a dovnitř vběhl asi dvanáctiletý chlapec. Všechny zraky se na něj upřely, ale chlapci to očividně nevadilo. Chvíli počkal, až popadne dech, a pak spustil.

„Hledám někoho, kdo by pomohl naší vesnici. Někoho, kdo umí zabíjet upíry,“ ještě chvíli pokračoval, ale neřekl nic nového. Upír, podivil se Umax, to by mohlo být něco pro mě. Zvedl se a zaplatil. Chlapec na něj vrhl zvědavý pohled, ale Umax si ho nevšímal a vyšel na ulici. Počkal několik minut, než chlapec vyšel. Jak předpokládal s prázdnou. Málo lidí si troufne na upíry.

Chlapec se sklíčeně šoural pryč do temných ulic. Překvapeně sebou trhl, když mu Umax položil ruku na rameno.

„Zaveď mě k vám domů. Pár upíru jsem už vyřídil, přidám jen další zářez.“

Chlapec se usmál a vedl Umaxe pryč z města.

***

Starosta seděl ve svém křesle a přemýšlel. Právě odešel ten muž, kterého přivedl malý Lucas. Starosta z něj měl smíšené pocity. Jeho chování svědčilo, že patří k urozené třídě, ale jeho vzhled tomu vůbec neodpovídal.

Byl vyšší než většina mužů a docela štíhlý. Jeho zarostlá, tvrdá tvář a ledové šedé oči o něm vypovídaly, že je naprosto nebezpečný. Tvrdil o sobě, že je paladin, ale starostovi se to nepozdávalo. Paladina si představoval jako naprosto odlišného člověka. Z něj čišela smrt a chlad.

Ale nabídl se, že toho upíra zničí a nic za to nechtěl. Velmi ho zaujalo, že upír chytá mladé lidi, kteří následně někam mizí. Vzal si sebou jen tajemníka, aby mu potvrdil, že je upír mrtev a ihned odspěchal. Ač se starostovi příliš nelíbil, doufal v jeho úspěch.

***

Cesta na starý hřbitov trvala dlouho. Umaxe vůbec nepřekvapovalo, že ho přestali užívat. Na starostovi bylo vidět, že z něj není nadšený, ale nic jiného mu nezbývalo. Velmi ho zaujalo, že upír unáší mladé lidi. Na to se ho budu muset poptat, ujistil se Umax. Tajemník mu kráčel v patách, celou cestu byl zamlklý. Nejspíš se bojí.

Když konečně vyšli z lesa a stanuli na hřbitově, Umaxův zrak padl na ghůla přišpendleného ke stromu. Jeho tělo se pomalu rozkládalo a zahalovalo hřbitov děsivým zápachem, který obracel žaludek. Jako paladin se dostal do mnohem horších podmínek, zápach ignoroval.

Přišel k mršině a z batohu vytáhnul láhev ze svěcenou vodou. Nalil si trochu do dlaně a stříknul ji na ghůlovo tělo. Z těla začal stoupat dým,  rozkládalo se jako ponořené do louhu. Během chvilky úplně zmizelo. Jako jeho připomínka zbyly jen šípy ve stromě. Dokonce i zápach zmizel a tajemník vypadal mnohem lépe než před chvílí.

„Teď tady chvíli počkejte, nevím co se dole strhne. Přijďte až vás zavolám,“ přikázal tajemníkovi, rozškrtl louči a vešel do hrobky.

Byla velmi maličká a až na kamenný kvádr uprostřed taky prázdná. Otevřel ho, ale našel jen několik kostí rozpadlých na prach. Nebyl si jistý, ale v rohu zahlédl zatetelení vzduchu. Potichu zašeptal zaklínadlo, které v malé místnůstce prásklo jako bič, a v rohu se objevil přikrčený stín. Upír věděl, že teď je v sázce příliš mnoho a s řevem, při kterém mrzla krev v žilách, se vrhnul na Umaxe.

Meč, který se mu rázem zhmotnil v ruce, švihnul a usekl upírovu hlavu. Upírovo padající tělo se změnilo v mlhu, která se vzápětí někam vypařila.

„Mně neutečeš,“ řekl Umax a začal se zabírat zdí. Poklepával na ni a hledal. Konečně se mu podařilo najít cihlu, kterou otevřel falešnou stěnu. V malé místnůstce ležela krásná dřevěná rakev. Umístil louč do rezavého držáku na zdi a volnou rukou sáhl k opasku pro kolík.

Rychlým pohybem shodil víko rakve a přibodl upírovi jednu ruku. Druhým kolíkem mu přibodl  druhou. Třetí kolík v břiše zajistil nohy. Odložil meč a vytáhnul láhev se svěcenou vodou. Nedělal to rád, ale bylo to nezbytné. Ostatní paladinové by si to nedovolili. A to je jejich velká chyba, nemůžeš být milosrdný k svým nepřátelům, kteří mají mnoho velmi užitečných informací.

Otevřel láhev, upír ucítil její obsah a vmáčkl se ještě víc do polstrování rakve. V očích se mu zračila panika, děs a hrůza. A nenávist.

„Když budeš odpovídat na mé otázky, nebude to bolet,“ přece jen byl paladin zvyklý mluvit pravdu. „Aspoň ne moc,“ dodal.

***

Tajemník přešlapoval na hřbitově a neustále se otáčel přes rameno. Když se zdola ozvalo zuřivé zařvání, měl sto chutí utéci pryč. Pak bylo ticho, které bylo vystřídáno hrozným skučením a kvílením. Tajemník si musel sednout, aby neomdlel. Z hlasu zaznívalo nepředstavitelné utrpení a bolest. Když po několika minutách, které se tajemníkovi zdály jako dny, hlas utichnul, tajemník si oddychl.

Ozvalo se zavolání a tajemník poslušně slezl do krypty. Protější stěna byla otevřená a ve výklenku spočívala rakev. Tvor v rakvi vypadal naprosto zuboženě. Nohy měl upálené až po kolena, ruce až po kolíky, které měl vražené v ramenech. Jeho děsivé oči se propadaly do šílenství. Jaká to musela být bolest, když upír může zešílet, ptal se tajemník sám sebe. Dostal strach. Ne z upíra, ale z jeho přemožitele.

„Bylo to nezbytné pro další vývoj,“ vysvětloval Umax poněkud zaraženě. „A nyní konečné zúčtování,“ pozvedl kolík.

„Počkejte, neměl byste před tím něco říct?“ Tajemník byl silně znepokojen vývojem událostí, Umax jen pokrčil rameny.

„Adios, amigo.“  Kolík se zarazil do upírova srdce a upír se rozpadl na prach. Umax vytáhl druhou láhev a zalil jej svěcenou vodou. Prach zmizel, jakoby nikdy neexistoval.

***

Starosta stál u okna a díval se, jak Umax odchází pryč. A byl tomu rád. I když jim pomohl, starostovi se ani v nejmenším nelíbil. Nelíbil se mu už poprvé, a když mu tajemník popsal, jak upír vypadal, než ho zabil, nelibost se mu ještě potvrdila. Něco se z upíra snažil dostat tak urputně, že se nezalekl jeho mučení. A to paladinové nedělají.

Starostu zajímalo, co dostal za informace a Umax mu něco málo sdělil. Ptal se na lidi, kteří zmizeli. Zjistil, proč to dělal, pro koho to dělal a kam je poslal. Když mu starosta podával ruku na rozloučenou, řekl: „Díky bohu, že je konec!“

„Naopak,“ Umax se na starostu zahleděl. Starosta zřejmě nechápal, o co tady jde. „Tohle je teprve začátek!“

Aspoň to můžeme hodit za hlavu, řekl si starosta. Nikdo z unesených se už nevrátí, ale nikdo už taky nezmizí.

***

Představený Posvěcené pěsti, Jakob, seděl za svým stolem a pročítal listiny, válící se mu po celém stole. Někdo zaklepal na dveře a vstoupil hned, jak ho Jakob vyzval. Dovnitř vešel jeden z dveřníku a postavil se do pozoru.

„Pane, je zde Umax a žádá o slyšení,“ Jakobovi přelétl stín po obličeji.

„Co ten tu chce?“ zeptal se rozmrzele.

„Prý má důležité informace,“ dveřník se začínal cítit víc a víc nepříjemně.

„Informace o čem?“

„O skupině upírů, kteří ovládají část jednoho města na severu.“

Jakob zbystřil. „Pošlete mi ho sem,“ přikázal a dveřník s radostí opustil pokoj. Umax nebyl paladin podle Jakobových požadavků, ale pokud šlo o upíry a jim podobné, byl k nezaplacení. Za několik okamžiků se ozvalo rázné zaklepání.

„Dále,“ vyzval Jakob, dveře se otevřely a vstoupil Umax. Byl zarostlý, špinavý, šel shrbeně a naprosto neuctivě. Zastavil se několik kroků před Jakobovým stolem a zůstal dívat se na představeného. Nikdo nic neříkal, hleděli si z očí do očí.

„Tak co jsi mi přinesl?“ prolomil ticho Jakob.

„Mám informace o zlodějské gildě ovládané upíry,“ začal Umax a pokračoval s tím, co se všechno dozvěděl.

„Tak co na to říkáte?“ zeptal se Umax nakonec.

„To je velké ohrožení, musí být ihned zničeno!“ Jakob se začal zvedat od stolu. „Pošlu na ně skupinu svých nejlepších rytířů.“

„Promiňte mi, pane,“ Umax se postavil a bylo na něm vidět dávnou disciplínu „ale pokud budu s nimi, jejich šance se zvýší.“

„Dobře víš, že jsme tě vyloučili ze svých řad,“ namítl Jakob, ale pozorně ho sledoval.

„Co kdybychom založili nějakou dodatečnou skupinu, do které bych patřil já, a která by byla nezávislá na pravidlech řádu, ale spolupracovala s ním?“ Umax doufal, že Jakob bude souhlasit.

„To je zajímavý nápad, ale problém je s tebou. Zavedli jsme pravidla a zákony, které dodržujeme a posloucháme. Díky nim můžeme dosáhnout vítězství a porazit zlo. Tvé úmysly nejsou zlé, ale neřídíš se pravidly a to se vylučuje s naším cílem. Jak můžeme zákony prosazovat po ostatních lidech, když my sami se jimi nebudeme řídit?“

„Ano, to vím. Ale sám dobře víte, že občas nastanou situace, při kterých se lpěním na zákonech a pravidlech všechno komplikuje. Zákony nejsou špatná věc, pokud jsou dobře vymyšleny, ale někdy je lepší ničím se neřídit. A snad já jediný nejsem jimi vázán. Byl jsem vypovězen, žil jsem určitou dobu mimo bratrstvo. Toto všechno mě poznamenalo, nikdy už ze mě nebude nejčistší paladin.

Stále chci bojovat proti zlu a pomáhat, nejlepší je být součástí řádu. Kdo mě ale příjme, když téměř každý ví, že jsem byl vypovězen? Nechci vrátit své původní výhody, stačí mi jen, že budu mít volný pohyb, ostatní se se mnou budou moci bavit a nikdo na mě nebude nahlížet jako na odpadlíka,“ Umax se odmlčel, došly mu slova. Díval se na Jakoba, který se očividně rozmýšlel, jak se rozhodnout.

„Dobrá, založíme přidruženou lóži nazvanou Ničivá pěst. Bude spolupracovat s naším řádem a ty, Umaxi, budeš její představený. Její členové budou všichni lidé, kteří se rozhodnou bojovat proti zlu a příkoří, ale nebudou paladiny. Pro takové lidi bude naše lóže. Zakládám ji tímto okamžikem, detaily doplníme později. Vem si k sobě skupinu paladinů a doufám, že se ti podaří uspět.“ Jakob se opět začal věnovat lejstrům, Umaxe vypustil z mysli.

Umax vstal a šel ke dveřím. V hlavě se mu honily myšlenky jako zdivočelé stádo. Představený lóže přidružené a opatrované samotným bratrstvem Posvěcené pěsti! Najímat lidi pro boj proti zlu! Nastávají těžké časy pro všechny přisluhovače zla!

***

Kristýna, oblečená do přiléhavého tmavého oblečení, přecházela po místnosti. Na svůj předešlý život si téměř nepamatovala, ale vůbec ji to nevadilo. Nyní se cítila šťastná. Byla členkou mocné zlodějské gildy, která ovládala celé město.

Původní zlodějská gilda byla téměř zničena, zbytky roztroušené po velkém městě neměly společné vedení. Páchaly drobné protiútoky, které nezpůsobovaly těžké škody. I když se jim podařilo všechny upíry pozabíjet, nemohly proniknout na jejich základnu, kde je teprve mohly na dobro zničit.

Na několik nejlepších mužů z nepřátelské gildy uspořádali ho, díky kterému většina z nich přešla na upíří stranu. Jen jejich velitel a jeho levá ruka, i přes svou přeměnu v upíra, pobili část upírů a zmizeli ze světa.

Dneska probíhal další útok směřující proti pozůstatkům bývalých pánů města, ale Kristýna dneska měla na starosti ochranu základny. Brala to stejně jako ostatní na lehkou váhu, protože se nikdo sem neodvážil a také neexistoval nikdo, kdo by měl šanci se sem probít. Kristýna by mnohem raději útočila se zbytkem svých přátel a zabíjela nepřátele.

Proto jen seděla, brousila své dýky a doufala, že dalšího protiútoku se sama aktivně zúčastní. Každý zloděj má vyvinutý šestý smysl. Někteří víc, někteří míň. U ní se tento smysl násobil s jejími upírskými instinkty.

Z ničeho nic začal být na poplach. Rozhlédla se po místnosti a zpozorovala nepokoj i u ostatních upírů. Několika škvírami se do vrchního poschodí jejich základny protáhly kotouče mlhy. Jako živý tvorové ihned zamířily ke schodům do katakomb a zmizely v chladu podzemí.

Ani upíři se svými reflexy nestihli zareagovat. Prolomily se všechny dveře a dovnitř se vevalil zástup mužů v blyštících brněních. Kristýna se otřásla, ostře z nich páchlo dobro a svatost. Upíři stáli jako přimražení, nehybně vyčkávali.

Ač se Kristýně nelíbila přítomnost paladinů, naprosto se zděsila posledním mužem. Nebyl oblečen v brnění, jako jeho společníci, ale jen do kožené zbroje. V jeho očích se odrážela smrt, která bude rychlá. Nebyl v nich žádný náznak fanatizmu, který čišel z ostatních mužů. Jeho chlad a jasné myšlení ji řeklo vše. Měla by se ho obávat ze všech nejvíc. Vůbec by se nebál mučit ji, aby z ní dostal důležité informace. Nedělal by to pro potěšení, jen z potřeby. Ale udělal by to!

Strnulost upírů zmizela, vrhli se na skupinu paladinů. Jejich rychlost a síla, kombinována s jistými bojovými zkušenostmi, vždy stačila proti zlodějským konkurentům. Na tyto muže ovšem nestačila, paladinové snadno odrazili útoky a upíry namáčkli do houfu, kde je pobíjeli jako ovce.

Kristýna zaútočila na jednoho z mužů, dýky sklouzly po jeho pancíři. Prudký náraz jí mrštil ke stěně. Muž v kůži k ní přistoupil a uštědřil ji druhou ránu. Kristýnino tělo změnilo skupenství, nezničitelná mlha se valila po schodech dolů.

Průduchy vklouzla do své rakve, kde se znovu zhmotnila. Slyšela dusot nohou po schodech a těžké údery, když víka rakví byla shozena silnými pažemi. Upíři vydali své smrtelné zaječení, které drásalo uši. Nic jim to však nepomohlo.

Víko Kristýniny rakve se odsunulo a padlo na zem. Nad ní se objevila hlavu muže, který ji zabil. Teď mě bude mučit! Nebyla dostatečně silná, aby se mohla bránit. Neměla dokonce ani sílu, aby ji její obličej neprozradil. Strachem vykulené oči a panika zračící se v nich.

„Připravte se, zbytek se může vrátit každou chvíli. Musíme ho dostat, s jejich šéfem si budu muset dlouze povykládat,“ řekl muž, který se nad ní tyčil. Kristýna přestala všechno vnímat, z náhlého přívalu radosti. Patří mi rychlá smrt! Vůbec si neuvědomila, že jí kolík projel srdcem a zaryl se do dna rakve.

Byla jediným upírem, který ten večer zemřel tiše, v klidu a pokoji.