Legenda o mrtvé milence

Spojení upíra a inkuba je tradováno již v legendách. Vůle přízraku žíti dále, umíněné lpění zárodku života na mrtvole, láska a smrt, pohřební manželství a neuhasitelná touha.

Ďábel je však prohnaný, pozorovali jsme již, jak si umí jeho rypák, čenich a posupná tvář přivlastniti vznešenou masku neodolatelného někdy půvabu. Tentokrát se mu zachtělo spojiti hřbitov a klášter. Dav podlehl ďábelské sugesci. Způsobil svatokrádežnou rehabilitaci démona, oblečeného do neposkvrněné řízy poustevníka.

Nejznamenitější legendou o inkubu jest legenda o Korintské nevěstě. Málo záleží na tom, byla-li zamilovaná jeptiška fantomem, nebo skutečnou bytostí, existovala svou nenasycenou touhou, právem milovati a žíti, jež žádný slib na světě nemůže potlačiti a žádný řád nemůže zničiti.

Jakýsi mladý pohan přišel z Athén do Korinta aby se oženil s dívkou, již mu její otec přislíbil. Přišel pozdě v noci, když už všichni spali a jen matka samotná podala hostu trochu jídla. Sotva ulehl ve své světnici, když se k jeho tváři nachýlil bílý stín ženy.

„Nepoznáváš mne?“ pravila, „nebo jsem ti již cizí?“ Majíc jeho tváře ve svých rukou, jala se plakati.

„Proč jsi tak bledá?“ ptal se ženich. „Jsi tak krásná, bohyně tě musí milovati.“

„Nepatřím již bohyním, jsem kořistí netělesného boha. Zpronevěřila jsem se tvému polibku, svému národu.“

„Tedy ty jsi nevěsta, již čekám, oh, zůstaň, buď mojí.“

„Nemohu již, slib mé křesťanské matky mne připoutal ke klášteru; mohu býti jen manželkou tvých nocí, vánkem jenž se zavlní v temné jizbě.“

Miluji tě, ať jsi duchem nebo ženou, nevěrnou našim bohům nebo poslušnou dcerou Cereřinou!“

Vzduch byl naplněn přísahami, vzdechy, nezřetelnými pohyby a zoufalstvím. Plakali, milovali se, odporovali zákonu božímu a polibky protestovali proti asketismu a smrti.Ale smrt neodpouští těm, kteří jí odporují. Klášter je mocnější než život.

Jakmile se jitřenka dotkla okna, zašeptala milenka: „Musíš zemříti, milovaný. Mé něžnosti jsou z těch po nichž se umdlévá bez pomoci. Pojď do hrobu, pojď do kláštera, opusť příliš hmotného boha, není štěstí než mimo život, není odpočinku, než zbavíme-li se života.“