Rej upírů

Publikováno: Autor:

Ano, je to konečně tady! Recenze na největší skvost české hororové literatury, ještě z dob komunistických. Dámy a pánové, sbírka upířích povídek a novel, Rej upírů, přichází.

Rej_upiruAutoři: Jan Neruda, William Polidori, I.S. Turgeněv, J. Sheridan Le Fanu, Théophile Gautier, E.T.A. Hoffmann, Francis M. Crawford, A.K.Tolstoj, Luigi Capuana, Bram Stoker
Sestavil: Tomáš Korbař
Vydali: Lidové nakladatelství (1970), Grafoprint-Neubert (1995)
Doba totalitní byla na fantastickou literaturu poněkud skoupá. Kromě klasik od Julese Verna, H.G. Wellse, Johna Wyndhama či Stanislava Lema se toho moc sehnat nedalo, a tak potěší nadvakrát, že v roce 1970 vyšel takový skvost, jakým je Rej upírů.
Pokud si směle říkáte znalci upírské nebo obecně hororové literatury a neznáte Rej upírů, měli byste si mezeru „ve vzdělání“ bez meškání doplnit. Kniha je totiž souborem unikátních povídek, ve kterých se poprvé objevily děti noci. Bram Stoker nebyl v devatenáctém století jediný, kdo vložil upíry do své tvorby. Někteří to udělali již desetiletí před ním, jen za to neshrábli takový ohlas.
Podíváme se na obsah trochu zblízka. Rej upírů paradoxně začíná povídkou, která o upírech vůbec není. Vampýr Jana Nerudy je o umělci, co s předstihem maluje lidi, kteří mají zemřít, ale s bytostí sající krev nic společného nemá. Je to však poprvé, co se slovo vampýr objevilo v české literatuře a od českého spisovatele. (pozn. zfilmováno)
Druhá povídka Upír Johna Polidoriho je naproti tomu opravdových vstupem do světa nemrtvých. Byl vydán v roce 1819, tedy skoro tři čtvrtě století před legendárním Draculou. Zatímco do té doby byli upíři známi jen jako nehezké zombie nebožtíků vstávajících z hrobů, Polidori ze svého upíra udělal aristokrata lovícího ve vysoké společnosti. Jeho lord Ruthven se navíc vyznačoval tajemnou krásou a bledostí. Tyto atributy si pak vzala za své většina pozdějších autorů.
Přízraky I.S. Turgeněva čerpají spíše z lidových pověstí a popisují noční návštěvy kouzelné bytosti Ellis, která pravidelně unáší mladého muže a létá s ním po celém světě. Podivný pocit bodnutí a následně odtoku krve, na který si stěžuje hlavní hrdina, však nepoukazuje na vílu, ale na upírku.
Skutečným klenotem je Carmilla od Sheridana Le Fanu, protože jméno Carmilla si pak „vypůjčila“ spousta pozdějších autorů, když chtěli vytvořit postavu upírky. Teď mě napadá třeba animéčko Vampire Hunter D. Navíc by se novela dala zařadit do typicky ženských románů, protože vypravěčkou je mladá dáma a hlavní „záporačkou“ také žena.
I tato próza byla vydána několik let před Draculou, takže o nějakém plagiátorství nemůže být řeč. Carmilla je oslnivě krásná aristokratka s typickou bledostí a trošku nápadnějšími špičáky, která najde zalíbení v mladičké Lauře. Novela má totiž výrazně lesbický charakter, o to víc udivuje, že mohla být v roce 1872 vůbec publikována.
Théophile Gautier ve své Mrtvé milence líčí tragický osud mladého kněze, jež se beznadějně zamiluje do upírky Clarimondy. Je znát spíše zpátečnický pohled na věc, ale rozpolcení hlavního hrdiny je velmi sugestivní.

Cyprianovo vyprávění E.T.A. Hoffmana má snad ten nejtragičtější konec z celé sbírky, protože upírkou se stane dívka, jež vlastně nic zlého neprovedla. Zajímavé je především to, že nepije krev živým, ale krmí se mrtvolami.

Neboť krev jest život od Francise M. Crawforda je vlastně vyprávěním ve vyprávění. Dva přátelé jsou svědky podivného jevu, který vědecky připisují optického klamu a jeden z nich na motivy jejich zážitku vymyslí povídku s upírkou v hlavní roli. Musím se přiznat, že v jednom bodě mě dokonce maličko zamrazilo.
Ďáblův dům A.K. Tolstého má velmi zábavný začátek, který vás příjemně naladí na pokračování. Muž na plese si totiž myslí, že jsou přítomni dva upíři a neváhá se o svou domněnku podělit s hlavním hrdinou, kterému tak značně zamotá hlavu. Novele nechybí ani vyprávění ve vyprávění, duchařské strašení, noční můra a konec, u něhož si nebudete tak zcela jisti, jestli podezřelí z vampyrismu skutečně upíry byli nebo ne.
Noční návštěvník od Luigi Capuana se zpočátku tváří jako duchařská povídka, kdyby se ovšem onen duch nejal z pomsty sát krev. Obsahuje rovněž zajímavé dilema vědce, který bude muset chtě nechtě připustit existenci nadpřirozených jevů, protože se jednoho takového stane svědkem.
A od mistra nakonec! Draculův host Brama Stokera je jakési preview k samotnému románu a popisuje osudy Angličana, který se na Filipojakubovskou noc rozhodne prozkoumat prokletou vesnici, protože na pověry přece nevěří. Jak krutě se zmýlí! Ovšem Dracula, jehož má být hostem, s ním má své plány a defakto mu zachrání život.
Můžeme se jen dohadovat, jestli se jedná o postavu Jonathana Harkera nebo Renfielda, protože jméno hlavního hrdiny za celou dobu nepadne. Osobně to odhaduji spíš na Renfielda, protože Jonathan by v nejtěžších chvílích asi myslel na svou snoubenku Minu.
Jak hodnotit sbírku celkově? Normální člověk nad ní asi ohrne nos s tím, že žádné plky autorů, kteří jsou již po smrti, číst nebude. Ale my, co umíme ocenit, jak se vyvíjel žánr a máme zálibu v tom, když si můžeme přečíst něco o starších poměrech, určitě zajásáme.
Všechny povídky jsou totiž situovány do období, když muži byli gentlemani, ženy dámy, vše se odehrávalo na honosných zámcích, mluvilo se o cti a rodinné pověsti, a když žena utrpěla šok třeba pádem z koně, tak i když schytala jen pár bezvýznamných modřin, dávala se dohromady měsíc. J
Antologie Rej upírů je zkrátka perla a nemyslím si, že by bylo mnoho zemí, které mají většinu prvotních upírských povídek takhle pěkně pokupě v jednom svazku. Dávám tedy zasloužených 95%.
Hodnocení 95%
Poznámka: Sbírka u nás vyšla ve dvou vydáním. Osobně doporučuji tu z roku 1970 z Lidového nakladatelství, protože na zažloutlém starém papíře, s ilustracemi, tvrdou vazbou a přebalem na vás doslova dýchne atmosféra starodávna. Koupit se normálně už sice nedá, zkuste proto štěstí v antikvariátech. S trochou trpělivosti se určitě podaří!