Vlkodlak aneb Sen o krvavém prokletí

Probral jsem se na palouku mezi stromy. Večerní světlo kreslilo po zemi dlouhé děsivé stíny. Svět byl téměř zbaven všech barev a šero zachvátilo i mou mysl. Bylo mi divně. Jako by mi někdo omlátil hlavu o zem. Tělo mě celé jaksi bolelo.

Co to mám s rukou? pomyslel jsem si. Podíval jsem se na bolavou paži a spatřil jsem hrozivou otevřenou ránu, jež byla plná krve a špíny. Pohled na takovou rozervanou ruku rozhodně nepatřil mezi ty hezké. Kupodivu jsem cítil jen jakýsi pocit silně podobný bolesti. Nebyla to však bolest, jakou bych čekal při takhle ošklivém zranění.

Svět se zamlžil a kymácel se v nepředvídatelných kruzích. Promnul jsem si oči a světlo se začalo zaostřovat. Pevně jsem stisknul svou zakrvácenou ruku, která už byla v jednom místě jen kusem roztrhaného masa.

Zvednul jsem zrak a zjistil, že přede mnou sedí na pařeze muž. Podivné zjevení. Zničené cáry hadrů splývaly podél jeho kostnatého snědého těla plného oděrek a škrábanců a hustě pokrytého černými chlupy. Nehty na rukou i na unavených bosých nohou připomínaly spíše drápy, jaké mají divoké krvechtivé šelmy.

Hlavu měl svěšenou ve smutné grimase a do zachmuřeného obličeje mu spadávaly temně černé rozcuchané vlasy. Zdál se mi nějak povědomý. Věděl jsem, že i přes jeho zjev je to přítel, že není hrozbou. Alespoň ne teď.

„Co se to stalo?“ zeptal jsem se.

„Něco, čemu jsem nedokázal zabránit,“ odpověděl. „Dějí se tu věci, kterým nikdo nikdy neuvěří.  Před časem mě…,“ muž se na chvíli odmlčel. „Pokousal mě vlkodlak.“

„Dlouho jsem se ho snažil najít a usmrtit, aby nenapadal další lidi, ale on je čistokrevný. Je silnější a rychlejší než my. A tak se stalo, že teď pokousal i tebe,“ řekl muž a sklopil zrak. Upřímně litoval svých chyb.

„Cože? Já…já jsem…vlkodlak?!“ Všechny pocity jako by byly utlumeny. Strach, bolest i panika, která mi teď měla prostoupit celým tělem. „Už navždy budu monstrem?!“

 „Ne, jeden měsíc se budeš postupně měnit v chlupatou bestii, která se při dalším ú;plňku, jenž nastane za osmadvacet dní, utrhne z řetězů a bude chtít někoho napadnout. Tomu musíme zabránit, ale pak už budeš zase normální. Tedy skoro normální. Něco z vlka v tobě navždy zůstane.“

„Ale…!“ Celá ta věc byla naprosto absurdní. Proč jsem tomu jenom věřil?

„Jenom ti, kdo se jako vlkodlaci narodí, se mění měsíc co měsíc. Napadají další lidi, šíří krvavé prokletí dál a zachovávají tak tento nečistý rod, pošpiněný krví nic netušících lidí. Našel jsem to ve starých kronikách. Píše se tam také, že většinou ú;točí jen za ú;lňku, ale mě pokousal před týdnem. Od té doby jsem se ho snažil vypátrat a zabít. Pojď, musíme jít.“

„Kam? A co má ruka?“ vyběhl jsem za ním.

„Tu není třeba ošetřovat, jsi vlkodlak – rychle se zahojí,“ odvětil muž. Pustil jsem poraněnou ruku a uviděl, že se značně změnila. Cáry masa už začaly srůstat.

Neuvěřitelné. „Kdo vlastně jsi?“ užasnul jsem. Vlastně ani nevím, jestli jsem se ptal. Nějak jsem to podvědomě věděl. Ale jak, to netuším.

„Jsem John. A ty?“

„Já se jmenuji…Já…nemůžu si vzpomenout.“

„To nevadí, časem si určitě vzpomeneš.“

Vyšli jsme z palouku a dali se širokou lesní cestou. Chvíli jsme šli, a pak se před námi objevil temně modrý obzor. Poté jsme spatřili špičky lodí, zuřivě se houpajících na rozbouřeném moři.

Ocitli jsme se nad přístavem, kde kotvily malé rybářské loďky, větší jachty a vzadu u nejdelšího mola dokonce i velká stará nákladní loď a prorezlé plavidlo přepravující lidi na druhou stranu širokého průlivu, na jehož protější břeh teď zakrývaly výhled temné mraky se svými modrými záclonami, utkanými z kapek čisté vody.

Scházeli jsme dolů z kopce, když jsme si všimli, že spousta lidí běží k velké lodi, jež se pravděpodobně chystala odplout dřív, než se počasí ještě zhorší.

„Sakra,“ zaklel John. „Poběž! Musíme to stihnout.“

Udělal pár dlouhých skoků a už byl dole. Hnal se jako vítr po kraji širokého mola, přeskakoval všechny překážky a já za ním. Lidé, které jsme předbíhali, se zdáli být jen nejasnými mlhavými čarami. Ve spěchu jsme se nalodili a pluli jsme a pluli…

***

Co se to zase k čertu stalo? Kde to zase jsem? Bolí mě hlava. „Johne?“

„Tady jsem,“ uslyšel jsem slabý Johnův hlas. Vlkodlak právě zvedal hlavu z mokrého písku. Leželi jsme na pláži plné mrtvých těl i přeživších raněných, zbytků zřejmě pocházejících z naší lodi, kusů jejího vybavení a spousty dalšího haraburdí.

„Zatracená bouřka! Tahle loď proti takovému počasí neměla šanci. Proč se kolem mě pořád děje tolik zla? Prokletá loď! Ach bože. Nechť její oběti odpočívají v pokoji.“

John už stál na nohou a tvářil se dost nešťastně. I přes vrstvu jemného písku a další špíny, jež teď pokrývala jeho zničené tělo, bylo poznat, že se změnil. Za tu dobu, kterou jsem si nepamatoval, se dál měnil ve vlkodlaka. Přibylo černých chlupů. Teď už skrz ně a písek nebyla vidět kůže. A zuby. Špičaté, ostré tesáky působící hrozivým dojmem.

Hlavou mi bleskla myšlenka. Kolik času asi uběhlo od našeho odjezdu z přístavu? Hodiny? Dny? Týdny? Musím to zjistit. Chtěl jsem ze sebe oprášit nepříjemný písek a všimnul si něčeho divného.

Má kůže byla také částečně pokryta srstí. Kromě toho se mi začínaly měnit smysly. Do nosu se mi vtíral jakýsi nepříjemný zápach, rozeznával jsem od sebe různé pachy. Nejhorší byly rozkládající se šíleně smrdící mrtvoly. Kromě toho jsem zaznamenal i zostření zraku a hlavně větší citlivost sluchu. Ale já se nechci měnit!

„Pojď, musíme se vydat na cestu,“ řekl John. „Netuším, kolik času jsme ztratili, ale myslím si, že víc jak den nebo dva to nebude. Honem. Vstávej.“

Uposlechnul jsem, vyskočil na nohy a vydal jsem se v jeho stopách, které se jedna za druhou objevovaly v jemném plážovém písku mezi různými vyplavenými předměty.

 „Počkej, proč tak spěcháme?“ zakřičel jsem na Johna. Ten byl totiž několik metrů ode mě a rychle se vzdaloval. Pak se zastavil, otočil se a počkal až dojdu k němu,

 „Protože jsme dost daleko od našeho původního cíle. Nevím, jak moc bokem nás proud zanesl. A taky nemáme čas.“ To už zase unikal rychlým krokem podél pláže na východ. Slunce bylo vysoko a pálilo nás na pravé tváři Snažil jsem se s vlkodlakem držet krok.

„Míříme ke mně domů, kde mám ve sklepě připravenou místnost pro noc změny.“

„Místnost? Jakou místnost?“

 „Velký opevněný pokoj bez oken s těžkými dveřmi, které mají z obou stran ocelovou závoru.“

 „A k čemu?“

„K čemu? No přece aby se nemohl vlkodlak dostat ani ven, ale ani dovnitř, kdybych to nestihl. Pak by se tam schovali moji rodiče a teď také ty. Nechci nikomu ublížit, chápeš? Připraveným štěstí přeje. Jen mě mrzí, že jsem neskolil to monstrum…Jak se cítíš?“

 „Bylo mi i líp,“ odpověděl jsem mrzutě a pohroužil se do svých zmatených myšlenek.

Zmírnili jsme krok a pokračovali pořád dál podél pobřeží. Slunce kleslo za obzor, a pak se zase vyhouplo na pomněnkové nebe. Ani nevím kolikrát. Dny ubíhaly jako vteřiny. V podstatě nic si z nich nepamatuji. Jen horké slunce a ú;navnou chůzi.

A byly to vlastně vůbec dny? Sám nevím, kolik času tehdy uběhlo. Také si vzpomínám, že čím víc jsem se měnil, tím víc mě všechno bolelo. A měl jsem hlad. Neobyčejný, trýznivý pocit hladu a žízně. Bolela mě hlava a chtělo se mi z toho všeho zvracet.

***

Po nesmírné době jsem stanul na nějakém předměstí, nemýlím-li se. Zdálo se mi, že už jsem asi jedl a pil, protože jsem necítil hlad ani bolest hlavy, způsobenou dlouhou žízní. Kolem mě stály rodinné domky, jeden jako druhý. Monotónně vyhlížející ulice se táhla do nezměrných dálek.

Myslím, že kolem dokonce byly i nějaké palmy. A pořád to slunce se svými ostrými paprsky. Bodaly do očí jako zlatavé jehličky a byly zapíchané v modré, nekonečné obloze. Každopádně to bylo zvláštní místo tahle ulice.

Všiml jsem si, že se bavím s Johnem. Co mi to jen říkal? Divné. Vidím se, jak s ním mluvím, ale neslyším slova. Nejspíš se už ztratila ve víru času. Stál jsem na chodníku a on seděl přede mnou na žluté motorce, odrážející sluneční paprsky. John byl zase trochu jiný. Změna se už neodvratně blížila.

Ale co se to stalo se mnou? Bože! Moje kůže vůbec nebyla pod hustou srstí vidět. Všude jen dlouhé chlupy, černé jako uhel. A pod nimi se schovávaly samé svaly a šlachy. Celé tělo viditelně zesílilo a zformovalo se. Z nehtů se stávaly ostré drápy. Ještě že jsem nemohl vidět svůj obličej.

John mě pobídl, abych si nasednul za ním. Bez otálení jsem naskočil a stroj se okamžitě zvednul na zadní kolo. Domy začaly ubíhat tak rychle, jako když za bouřky dopadají kapky deště na vodní hladinu. Kolem uší mi svištěl vítr a svou mocnou silou odfouknul pryč všechny chmurné myšlenky.

 Po dlouhé době jsem se zase cítil v pohodě, plný života a naprosto volný, nerušen okolním zlým světem. Nevím přesně, jak dlouho jsme jeli, ale odhadnul bych to na méně než hodinu. Po celou jízdu jsem cítil jen svěží vítr a úplné uvolnění. Nic víc. Žádný smutek, ani znepokojení, ba dokonce ani strach. Jen radost ze svobody.

Když jsme zastavili, byli jsme zase na pobřeží. Ne však na tom stejném jako předtím. Myslím, že jsme přejeli kus pevniny a ocitli jsme se na druhé straně poloostrova. Snad jen trochu tuším, co to bylo za oblast, ale vůbec si nejsem jist.

Už se blížila noc. Kolem nás zmateně pobíhali lidé. Všude vládla panika. Že by to všechno kvůli nám? Ani bych se nedivil. Vlkodlaci nebývají zrovna obvyklými náhodnými kolemjdoucími, jaké potkáte při večerní procházce, pozdravíte se s nimi a oni jdou v klidu dál svou cestou.

Když tedy lidé spatří takové dvě stvůry, jakými jsme v tu chvíli byli, dá se očekávat přiměřené chování podobné tomu, které předváděl přítomný dav. Z nějakého podivného důvodu mě vůbec nezajímalo, proč lidé kolem zběsile pobíhají a křičí jako paviáni. Mou pozornost si získaly mraky, za nimiž prosvítal měsíc. Rychle jsem však musel následovat Johna.

Seskočili jsme ze stroje a nedbali na nic. „Pospěšme si, nezbývá nám čas!“ zakřičel John. „Za chvíli už to přijde!“

Od břehu, podél kterého se táhla silnice, se zvedal mohutný kopec porostlý křovím. Vyběhli jsme proti němu. Křoviska byla hustě rozprostřena po celé šířce svahu, John však neztratil ani vteřinku a v mžiku zmizel v malé škvírce mezi větvemi.

Viditelně terén dobře znal a věděl, kde přesně vede tunýlek, zjevně vyšlapaný nějakou malou zvěří. Následoval jsem ho, pohybujíc se po všech čtyřech, abych proklouznul tou malou skulinkou, kterou jsme se ve spěchu dali.

Za pár vteřin takovéhoto běhu do kopce se před námi větve rozevřely a my jsme stanuli na rovině porostlé travou. Lidé kolem už mizeli ve dveřích domů i v zákrutech zatáček cest. My jsme se chtěli dát rovně, přímo proti domu, ve kterém John asi bydlel. V tu chvíli se vlkodlak zastavil a v agonii se chytil za hlavu.

Co se to s ním děje? To ne! Už to přišlo! Zrovna v tu chvíli se černé mraky rozevřely a odhalily hrozné znamení. Stříbrný měsíc ve tvaru písmene D. To byla ta strašná očekávaná chvíle. A už nám chybělo jen tak málo. Takhle to nesmí skončit!

„Běž! Už je pozdě! Schovej mé rodiče do sklepa! ááá!“ zařval John bolestí.

Svíjel se na zemi a já na nic nečekal. Rozběhl jsem se, jak nejrychleji jsem mohl. Za sebou jsem uslyšel zavytí. Otočil jsem se a zjistil jsem, že vlkodlak se hnal za mnou. Byla to ohavná velká stvůra. Běžel po všech čtyřech, a tak mě doháněl. Ještě jsem zrychlil.

Proběhl jsem do domu a v běhu jsem zachytil Johnovu matku, která stála v předsíni. Nevšímal jsem si jejího křiku a vklouzl jsem do otevřených dveří, jenž vedly do sklepa. Ty jsem poznal okamžitě, protože hned za nimi byly schody dolů.

Žárovka svítila, asi tam někdo byl. Ano, Johnův otec. Otočil se ke mně zrovna, když jsem probíhal kolem něj. Chytil jsem ho za ruku a dotáhl k těžkým dveřím se závorou. Nahoře jsem slyšel dupání a funění. Musel jsem ho pustit, abych mohl dveře otevřít. Na tu vteřinu nezapomenu. Vklouzl jsem rychle dovnitř.

„Honem!“

Už jsem se stihl jen otočit, abych viděl Johnova otce, jak tam stojí s neskrývaným strachem očích a najednou…Skočil na něj vlkodlak! V tom okamžiku jsem už mohl jen rychle zabouchnout dveře a zaklapnout závoru. Sesul jsem se i s Johnovou matkou k zemi. Držel jsem ji a snažil se jí zacpat uši, aby neslyšela, co se za dveřmi dělo. Plakala.

Tu chvíli vidím znova a znova, pořád dokola. Jak John, nebo tedy to v co se změnil, skáče na svého otce. Jak ten stařík padá k zemi pod vlkodlakovými drápy. Slyším ty zvuky trhání, škrabání, kousání, vrčení.

Představuji si tu děsivou scénu, jenž se odehrávala těsně za mými zády. A mohl jsem za to já. To já jsem nedokázal Johnova otce zachránit. To já jsem zdržoval Johna na jeho cestě domů. To já! Toto přetěžké břímě viny nyní spočívalo na mých bedrech a já si ho nemohl odpustit už kvůli výčitkám, které určitě měl John, až zjistil, co provedl. Tolik zla díky jednomu strašnému krvavému prokletí…

Toto přece nemohla být pravda. Bylo to jako zlý sen. Ano, správně, ohavná noční můra. K čemu může být takový sen dobrý? Jenom strach a hrůza, říkám si. Ale přece jenom, všechno zlé je k něčemu dobré. Ze špatných zážitků si musíme vždy vzít alespoň poučení.

Občas si vyčítáme věci, za které nemůžeme, ale horší je, když nelitujeme svých opravdových chyb. Bezcitnost a sobeckost jsou jedny z našich nejhorších vlastností. Nejen, že se lidé chovají strašně k sobě navzájem, ale co je horší, ubližují celému zbytku planety. Plýtváme přírodními zdroji a znečišťujeme své okolí. Každý z nás je takovýmto člověkem. Zamysleme se nad sebou občas a pokusme se napravit své chyby.

Možná o sobě něco zjistíte, když popřemýšlíte nad svými sny (ale i nad svými skutečnými činy). A možná se vám také nová skutečnost nebude líbit…