Utrpení – 1. část

Vůbec poprvé uveřejňuji na webu i něco ze své povídkové tvorby. Jedná se o práci, která se v soutěži Jiná rasa umístila na krásném druhém místě.

Moucha chvíli chaoticky poletovala vzduchem, až nakonec dosedla na značně rozpraskaný kryt zářivky. Párkrát se otočila kolem dokola, zahrabala nožkami a po tomto kratinkém odpočinku se vydala dál, vstříc hledání potravy.

Snad by se mohlo zdát, že Daniel počínání mouchy zaujatě sleduje, avšak jeho oči hmyz ani ošklivou odlupující se omítku na stropě nevnímaly. Skelný pohled prozrazoval, že je pln vjemů, které se marně snaží zpracovat a uspokojivě vyhodnotit.

Návrat z roviny příčin a následků do té normální hmotné není vůbec jednoduchý. A nezáleží na tom, jestli jsem v tom mistr nebo mírně pokročilý, což byl právě případ Daniela. Opustit něco tak nádherného se dělá jen s velkými obtížemi. Jednak se musíte potýkat s vlastní neochotou těla, jehož přirozeností je vyhledávat vše příjemné, a neochotou ducha, který se ideálního stavu, který v této rovině nabude, nehodlá jen tak vzdát. Pak už vše záleží jen vůli, kterou jste si léty tréninku vypěstovali.

Daniel věnoval ještě pár minut studováním trhlin v omítce, než se konečně rozhodl vstát. V konečcích prstů stále cítil lehké brnění, ale zbytek těla měl ztuhlý. Musel v astrálu strávit nejméně čtyři hodiny. Napnul svaly a s protáhnutím se posadil.

Když ú;plně odeznělo omámení, přihlásil se o slovo jeho zkroušený žaludek. Už tři dny nic nejedl a jeho malý výlet ho připravil o další energii. A tak dlouho bez potravy je pro upíra holé utrpení. Ještě dva dny a mohl by v amoku hladu vysát prvního nešťastníka, který by se mu připletl do cesty.

Tak daleko to samozřejmě nechat zajít nehodlal. Mátožně vstal a prohledal kapsy bundy. Našel všehovšudy stovku plus nějaké drobné, ale na překonání nejhoršího hladu to bude stačit. Zbytek zásob si obstará až dostane výplatu. Pokud tedy nějakou dostane…

Přetáhl si přes sebe mikinu, nazul boty, peníze nacpal do kalhot, ujistil se, že na chodbě nečíhá domácí s výhružkami o zaplacení nájemného, se kterým má už týden zpoždění a neslyšně se vytratil z domu.

Venku si automaticky nasadil sluneční brýle a přetáhl přes hlavu kapuci mikiny. Slunce bylo na ú;stupu, ale i tak bylo pro jeho citlivé oči stále ještě hodně světla. Namířil si to do podzemky, utratil své poslední drobné za jízdenku a stoupl si na nástupiště.

Protože měl ještě pět minut čas, nacpal si do uší sluchátka a zapnul první album, které se mu zobrazilo na displayi. Byla to nějaká místní skupina, v kolonii dokonce velmi slavná. Daniela to však ani v nejmenším nezajímalo, poslouchal apaticky, jen z prosté potřeby ukrátit si nudné čekání. Starosti ohledně toho, jestli se mu podaří nějak vyžít další měsíc, mu vzaly i tu nejmenší chuť do jakékoli zábavy

Lidé se hemžili všemi směry, jak rychlíky jeden po druhém přijížděly a zase odjížděly. Jen jednou zachytil přítomnost jiné aury než lidské – nějaký podružný čaroděj nejspíš spěchal, aby stihl spoj. Běžná věc. Jinak vlákna zůstávala klidná a nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k občasné krádeži nebo nedej bože vykolejení soupravy. To ho trochu uklidnilo.

Když přijel konečně jeho vlak, jako obvykle si vybral co nejodlehlejší místo, svalil se na sedadlo a rozprostřel kolem sebe takovou atmosféru, aby nikoho nenapadlo si k němu náhodou přisednout. Nedělal to často, ale zrovna dneska zkrátka neměl náladu.

Souprava se dala do pohybu. Daniel nepřítomně hleděl z okna na monotónně ubíhající pruhy tunelu a bylo mu čím dál tím hůř. Nikdy by nevěřil, jak hlad dokáže potrápit. A pokud si nesežene lepší práci, takových chvil ještě zažije více než dost.

Zapochybovat o svém útěku si ale dovolil jen na okamžik. Navzdory podmínkám, ve kterých musí živořit, přece jen získal, oč se tak vehementně snažil. Svobodu, nezávislost a volnost rozhodovat se sám. Potlačil myšlenky na svůj předešlý pohodlný život a soustředil se na budoucnost.

Pokud se chce z téhle bídy dostat, musí si nutně najít lepší místo. Což byl možná ten nejtěžší ú;kol. Měl sice rozmanité znalosti z mnoha technických i humanitních oborů, ale neměl na to žádné potvrzení. Jaká ironie, všechno stojí na blbém papíře s razítkem.

Napadla ho samozřejmě možnost si nějakou školu prostě dodatečně udělat, ale to trvá několik let a co do té doby? Přes den studovat a v noci dělat hlídače? Stále naivně doufal, že se na něj štěstěna usměje a pomůže mu se z toho svrabu vyhrabat.

Jenže ona nepřicházela a tak Daniel, pokud se chce přihlásit ke studiu pro nový školní rok na nějakou univerzitu (upřímně mu bylo jedno na jakou, jen když ho někde vezmou), bude muset nejpozději do dalšího týdne podat přihlášku a na pár místech to zkusit. S přijetím si starosti nedělal, přehled měl slušný a co by v testu nevěděl, lehce vytáhne z myslí ostatních, kteří budou zrovna kolem. Lidé jsou tak čitelní.

„Severní centrum,“ oznámil počítač metra nynější stanici a rychlík hladce zastavil. Daniel se mátožně zvedl a vystoupil.

Když vyšel na povrch, už se stmívalo, ale ulice stále žily čilým ruchem. Zdá se, jakoby moderní velkoměsta nikdy nespala, nikdy neutlumila svou činnost. V případě Delta Amori to platilo dvojnásobně. Jakožto tranzitní kolonie se tu zastavují všechny lodě, aby doplnily zásoby a palivo pro další let do odlehlejších částí vesmíru. A jelikož pojem dne a noci je v kosmu jen opravdu velmi abstraktní, plavidla přilétala prakticky nepřetržitě v jakoukoli denní i noční dobu.

Daniel si nestěžoval, tenhle způsob života mu naprosto vyhovoval. V davu byl tak nenápadný, jak to jen šlo a v té záplavě cizinců se nikdo nad jeho zevnějškem vůbec nepozastavoval. Vybral si však tuhle kolonii jako útočiště ještě z jiného důvodu – najít ho v patnácti milionovém městě je prakticky nemožné.

Prošel dva bloky a zastavil se u nóbl vypadajícího podniku. Jeho ošumtělé oblečení působilo vedle toho všeho skla a lesklého pozlaceného průčelí až nemístně, přesto tohle bylo snad jediné místo kolonie, kde peníze a společenské postavení nerozhodovaly. Mohli jste vlastnit deset aut a nemovitosti všude po planetě, ale přesto by vás nepustili dovnitř, pokud byste neprokázali svou příslušnost k Rodu.

Vstoupil dovnitř a prošel dlouhým sálem, na jehož konci stáli dva robustní vyhazovači.Už tu byl mnohokrát, takže jej, jako ostatně většinu klientely, znali. Ani se nezastavil, jen když kolem nich procházel, lehce se zazubil, aby byly patrné jeho špičáky. Formalita, ale pořádek musí být.

Uvnitř bylo příjemné přítmí, takže si mohl bez obav sundat sluneční brýle a porozhlédnout se kolem. Rozlehlý prostor s mnoha zákoutími byl rozdělen jednak do zcela samostatných boxů, mnozí dávají i mezi svými přednost soukromí, ale bylo tu i přátelské posezení v křesílkách u holoprojekce, půvabné stolečky pro milence, kulečník a mnoho dalších rozptýlení.

Vlastně vše na první pohled působilo zcela normálně, ale pokud byste se podívali pozorněji, zjistili byste, že ve sklenicích většiny návštěvníků není určitě červené víno, roztržitý čaroděj vlevo v rohu při hovoru se svým nadřízeným nervózně točí ve vzduchu pomocí telekineze klíči a nejspíš to dělá tak automaticky, že si to ani neuvědomuje a na talířích skupinky mladých vlkodlaků leží pořádný kus syrového masa. A spousta dalších roztomilých podrobností, které z šerého úsvitu nedělají tak úplně normální podnik.

Daniel ihned zamířil k baru. Našinců tady zatím moc nebylo, hlavní nápor přijde až kolem deváté večer, takže hrozilo, že si barman bude chtít povídat. Obvykle, když zrovna neměl mnoho práce, měl sklony se hodně vyptávat na nejrůznější věci. Názorem na současnou politickou situaci počínaje a soukromými záležitostmi konče.

Daniel tyhle, byť přátelsky myšlené, rozhovory neměl rád. Jednak nerad lhal přímo do očí Našinci, ale hlavně neměl co zajímavého by řekl. Když se jakž takž vzpamatoval z šoku, který utrpěl poté, co se rozhodl žít na vlastní pěst, dny ubíhaly jeden za druhým v prosté jednotvárnosti a než si to uvědomil, uběhl skoro měsíc a půl od doby, co opustil palác.

„Nazdar, Danny,“ usmál se na něj barman. Byl to vysoký holohlavý muž, kterému těch trochu kil, které měl navíc, dodávaly punc důvěryhodnosti. Možná právě proto se mu mnoho lidí nebálo svěřit se svými problémy a sem tam se i stalo, že přispěl dobrou radou.

„Stane,“ kývl mu na pozdrav. Barman se ve skutečnosti jmenoval Stanislav, ale nikdo mu neřekl jinak než Stan. Naproti tomu se Daniel jako Danny už představil poprvé, protože mu nehodlal prozrazovat své pravé jméno, které je dnes navíc už tak trochu archaické.

„Tak jak to de?“ zeptal se se zájmem. Danieli vždycky vrtalo hlavou, kde tenhle čarodějíček bere tolik elánu. Trochu jeho optimismu by potřeboval. Navíc Stan vždycky každému, kdo vypadal mladší nebo stejně starý jako on, bez optání tykal.

Daniela, uvyklého z paláce na určitou etiketu a zacházení, to když sem zavítal poprvé notně překvapilo. Nedá se však říct, že nepříjemně, připsal to ke všem kladům své nové svobody.

„V pohodě,“ řekl, i když by raději prohlásil, že je to celé na hov**. „Dej mi jednoho nebo asi padnu.“ Alespoň něco mohl říct upřímně.

Barman ihned odběhl, protože poznal, že si Daniel zřejmě nedělá legraci a když se vrátil, postavil před něj půllitrovou sklenici krve. „Ještě je teplá, před chvílí ji přivezli,“ podotkl, ale to už ho Daniel nevnímal. Hladově se po sklenici vrhl a lačně všechen její obsah najednou vypil. Jaký to byl příjemný pocit, doslova cítil, jak jeho tělo zaplavuje nová energie.

Stan jen vyvalil oči. „Čoveče, tak to se nevidí každej den. Jak dlouho jsi proboha nic nejedl?“

Daniel si dal s odpovědí načas, užíval si pocit nasycení. „Asi tři dny,“ prozradil.

„Teda, hochu, já čumim, to je snad pokud o sebevraždu, né?“ zhrozil se Stan.

„Kdepak,“ odtušil smutně Daniel a vytáhl svou poslední stovku. „Výplatu dostanu až zítra ráno a tohle je všechno, co mi zbylo. No a to jsem teď právě propil, takže na,“ hodil mu umolousanou bankovku.

„Stálým zákazníkům můžeme dávat na dluh, tos nevěděl?“ podivil se barman.

„Samozřejmě věděl,“ přikývl Daniel netrpělivě. „Ale ani dluhy si nemůžu dovolit, pokud hrozí, že je nebudu mít čím splatit. To radši budu o hladu.“

Stan se zatvářil ustaraně a aby zabavil ruce, nervózně leštil skleničky, které to vůbec nepotřebovaly. „Promiň, netušil jsem, že seš na tom až tak špatně. Ale k čemu je tu starý dobrý Stan, ne? Našinec našinci přece musí pomáhat, pokud je to v jeho silách.“

Daniel se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Čarodějův optimismus a to, s jakou upřímnou samozřejmostí tu větu pronesl, ho dojala a pobavila zároveň. Nevěděl, jestli je barman jen tak naivní nebo si na svět prostě utvořil určitý svůj růžový náhled, přes který nevidí reálně.

„Možná bych se ti po nějakém lepším fleku moh podívat, mám pár známejch v místní samosprávě a snad se ti tam nějaké místo najde, když zatahám za pár nitek,“ uvažoval nahlas barman.

„Jsi hodný, ale chci si něco najít vlastními silami,“ ošíval se Daniel, který se neuměl rozhodnout, jestli nabízenou pomoc přijmout nebo ne.

„Co mi to udělá poptat se na pár místech?“ mávl lhostejně rukou a protože si zrovna všimnul nových zákazníků, odběhl.

Daniel unaveně zívl. Přestože nastávala noc, tedy období, kdy by měl být nejvíc aktivní, cítil se nesmírně vyčerpaně. Kvůli hrozícímu něčemu nebyl několik posledních dní schopen usnout na tak dlouho, aby se patřičně zregeneroval. Naštěstí upírům nedělá problémy být vzhůru třeba celý týden, není-li zbytí.

Náhle z jednoho konce baru uslyšel nějaký povyk. Normálně by to ignoroval, ale cosi naléhavého v jejich hlasech ho donutilo se otočit. Kolem holoprojektoru se už srotilo několik dalších Našinců, které to taky přilákalo a upřeně sledovali přenos.

Daniel byl daleko a tak slovům moc nerozuměl, proto vstal a zamířil k nim, aby se podíval, co je tak zaujalo. Vmísil se do malého davu a natáhl krk – zrovna běžel kódovaný přenos zpráv speciálně pro Našince. Nikdo jiný o existence tohoto skrytého kanálu neměl sebemenší a taky přístup na něj byl výrazně omezen.

„Co se stalo?“ sykl na Stana, který stál kousek od něj.

„Ticho,“ okřikl ho barman. „Sleduj!“ Daniel bez reptání uposlechl. To, co se stalo, ať to bylo cokoli, muselo být nanejvýš důležité.

„….je jasné, že se nemohlo jednat o nehodu. Experti Rady i Nejvyššího Koncilu vyvrátili možnost technické závady, která zapříčila shoření lodě po vstupu do atmosféry. Meziplanetární dispečink zachytil těsně před přistáním neznámé signály, které mohly být roznětkou k sabotážnímu výbuchu. Není jasné kdo a proč by chtěl spáchat atentát na Vyššího, ale…,“ hlasatelka se dlouze odmlčela a zmateně zamžourala kamsi přes sebe, kde se snad dal z pohledu diváka, tušit natáčecí štáb.

„Právě jsme dostali nové informace,“ odkašlala si reportérka. „Podle nezávislých zdrojů syn zesnulého Vyššího Viktora Nekra podle všeho před měsícem a půl záhadně zmizel a právě on může být důvodem, proč…“

Daniel sotva dýchal. Křečovitě se držel zdi a měl co dělat, aby ji nerozdrtil. Do mozku se mu nahrnula krev a zatočila hlava. Hlasatelčin hlas se mu začal slívat s okolními zvuky, až nakonec nebyl schopen rozeznat jednotlivá slova. Promítl si znova to, co viděl na astrální pláni dnes odpoledne. Sedělo to.

„…..společně s ním zahynula na lodi i Viktorova družka Agáta a tak se stává Daniel legitimním dědicem……..po celkovém prošetření……..Rada i Koncil rozhodly……podle všeho Daniel nezmizel jen……důvody neznámé…..odchod…..najít…..“

Měl pocit, že vybuchne. Ven, musí ven! Bleskově se dostal k východu a aniž by si jeho odchodu někdo všiml, snad kromě vyhazovačů, kteří se nad jeho podivným ú;prkem jen podivili a pak propadli zase svému obvyklému stoickému klidu. Vpadl na ulici, jež  halila tma…konečně.

***

Přenos pokračoval dál, teď už jen rozebíral známá fakta a vyvozoval z toho možné důsledky.

Barman vzrušeně zamumlal. „Teda, Danny, viděls už někdy něco takovýho?“ otočil se, ale Daniel už vedle něj nestál.

***

Seděl schoulený v rohu, zády opřený o postel. Bylo mu jedno, že když nepřijde do práce, dostane padáka. Bylo mu jedno, že pokud nebude mít peníze, nezaplatí nájem a vyhodí ho z domu. A bylo mu naprosto ukradené, jestli pojde hlady někde na ulici.

Jeho otec je mrtvý a byla to jeho chyba. Jistě, měli spolu spoustu neshod, neustále se hádali až od něj Daniel nakonec odešel, ale…byl to koneckonců jeho otec. A matka…trhalo jí srdce, když z domu nadobro utekl a to ho na jeho odchodu mrzelo ze všeho nejvíc. A teď je taky mrtvá…kvůli němu.

Co má teď dělat? Vrátit se? Jednoho dne stanout na prahu a sluhům říct, že je zpátky ze své rozmarné cesty? Jen tak jakoby se nic nestalo? Ujmout se vlády a stanout na jednom z pěti stolců Nejvyššího Koncilu?

Nebo snad zůstat trčet v téhleté díře a čekat, až se zbývající rody pobijí o moc a rozdělí si majetek i panství jeho rodiny? A pak jen v klidu žít…nebo spíše přežívat.

Nechtěl se vrátit, nechtěl zpět do světa aristokracie a snobské morálky. Nestál o moc ani o vládu. Ale nemohl to přece nechat jen tak být, musí věděl, kdo chtěl vyvraždit jeho rodinu a využil právě příhodného okamžiku jeho zmizení. Ten někdo si myslí, že si Daniel nebude dělat nároky na trůn. A měl možná pravdu.

Danielovi se politika hnusila a i když věděl, jak mu otec nesčetněkrát připomínal, že jednou po něm vládu zdědí, v duchu ho chlácholilo vědomí, že to nebude dřív než za několik set let. Ale teď je jeho otec mrtvý a on by nastoupil na trůn v pouhých šedesáti dvou letech. Stal by se tak nejmladším panovníkem v upířích dějinách.

Neuměl si představit, jak by to všechno zvládal. Jednoduše neměl dostatek zkušeností ani potřebných znalostí. Vždyť ještě ani z poloviny nedokázal dokonale ovládnout mistrovství svého rodu a po smrti rodičů už ani nedokáže. Pečlivě střežené svitky sice ukrývaly tajemství nekromantie, ale Daniel nebyl nikdy schopen si je náležitě vyložit. Až s otcovou a matčinou interpretací a vedením je jakž takž pochopil. Navíc obřady vždy prováděli společně.

Nakonec je i docela dobře možné, že právě vědomostní bohatství jeho rodiny se stalo předmětem zášti, která vyú;stila v atentát. Doufá snad někdo, že svitky získá?

***

Krčil se v trávě a vlahý vítr mu pročesával vlasy. Byl sice den, ale obloha byla celá zamračená a pomalu se schylovalo k bouřce. Upřeně sledoval laň pár metrů před sebou, která se spokojeně pásla a procházela po louce. Vítr foukal směrem od ní, takže ho nemohla ucítit.

Pomalu se přiblížil a když vyčíhl ten správný okamžik, vyskočil a dal se do běhu. Nebohá laň nemohla jeho rychlý pohyb ani zaznamenat a když jí konečně došlo, co se stalo, ležela povalená na trávě.

Daniel ji váhou svého tělo přitlačil k zemi, v jediném monstrózním okamžiku vycenil špičáky a nemilosrdně je zatnul do krku škubajícího se zvířete. Pak už jen hltavě pil. Je predátor a ona jeho kořist.

***

škubnutím se probudil a zjistil, že leží na podlaze. Neobratně se posadil a přerývavě dýchal. Na čele mu vyrašil studený pot a třásl se zimou. Zděšeně z postele strhl přikrývku a zabalil se do ní. Moc to nepomohlo.

Co se to s ním proboha děje? Upíři přece netrpí nemocemi. Že by se jednalo o nějaký fyziologický šok z trvalého podvyživení? Nikdo o ničem podobném neslyšel, ale to neznamenalo, že nic takového neexistuje. Doma hlad ještě nikdy nezažil, jak mohl vědět, čím se jeho dlouhodobé ú;činky projeví?

Vyhrnul si rukáv a pohlédl na hodinky. 5:26 večer, ovšem zítřejšího data. Spal snad přes dvacet hodin? Nemožné, nikdy ještě nespal víc jak šest hodin v kuse. Vlastně si ani nepamatoval, kdy usnul. Vybavily se mu jen útržky snu – louka, temná obloha, laň a její krev. Polkl naprázdno. V puse měl sucho a připadalo mu jako věčnost, kdy pil tu sklenici u Stana.

Vstal a odšoural se do koupelny. Mírně se mu točila hlava. Svlékl si mikinu, vytáhl z očí kontaktní čočky a položil je do obalu na umyvadlo. Pak se trpně podíval do zrcadla na svou unavenou, zpocenou tvář, jíž vévodily nepřirozeně modré oči. Čočky nenosil kvůli špatnému zraku, ten mají všichni upíři dokonalý, ale proto, aby zakryl skutečnou barvu svých očí, kterou se vyznačují jen aristokratické rody.

Pustil vodu, nabral ji do dlaní a ošplíchl obličej, aby se sebe smyl pot. Když sahal po ručníku, něco ho zasvrbělo na zádech. Automaticky natáhl ruku, aby se poškrábal, ale zděšeně ji odtáhl, když nahmatal mazlavou bulku.

Stáhl ze sebe tričko a všelijak se kroutil, aby svá záda zahlédl v zrcadle. Od lopatek až několik centimetrů dolů se mu táhly dvě mokvající vyrážky. Přetočil se mu žaludek a začal se dávit. Vrhl se k záchodové míse a celé jeho včerejší jídlo v jediné sekundě přišlo nazmar.

Když skončil, sesunul se na podlahu. Panebože, začaly se mu vyvíjet křídla, co bude dělat? Vždyť je brzo, je moc mladý a není vůbec připravený. Něco takového mělo přijít nejdřív za padesát let a probíhat za přísného dohledu jeho rodičů. Ale ne teď…a hlavně tady.

Uslyšel zvonek. Kdo to může být? Nebyl schopen v takovém stavu kohokoli přijmout a tak se rozhodl protivný drnkot ignorovat. Ještě chvíli ten někdo naléhavě zvonil, až nakonec ustal. Chvíli bylo ticho a pak se dveře rozletěly dokořán. Někdo mu násilně vniknul do bytu.

Těžké kroky nejdřív proběhly malou verandou. Dotyčný nejspíš nakoukl do ložnice a když tam nikoho neobjevil, vrátil se, aby prohledal koupelnu. Dovnitř nakoukla tvář postaršího čaroděje, který žil tři patra nad ním. Daniel se s ním znal jen zběžně, byl to jediný Našinec v téhle obytné čtvrti.

„Ucítil jsem, že se něco stalo a tak jsem přiš…,“ zarazil se v půlce věty, když mu došel celý výjev. Daniel seděl zkroucený na zemi, zády opřený o stěnu, chvějící se ruku stále na zakrvácené záchodové míse.

„Odejděte,“ vřískl.

„Ale, Danny, co se ti stalo?“ zeptal se nechápavě a ihned se vydal k němu, aby mu pomohl. Když spatřil jeho oči, zarazil se. Chvíli stál s otevřenou pusou a přimhouřenýma očima, jakoby hluboce dumal. Pak mu to došlo.

„Ty…ty…ty,“ koktal, „jsi ten ztracený Viktorův syn,“ nebyla to otázka, řekl to až skoro vítězně.

Daniel ztratil sebemenší chuť k odporu. „Ano,“ přiznal rezignovaně. Už to bylo koneckonců jedno. Odhalen je tak či tak.

Čaroděj nad tím chvíli přemítal a když mu konečně došel význam toho, co se právě dozvěděl, okamžitě změnil chování. „Výsosti,“ třásl se mu hlas, „j-já nechápu…co tady proboha děláte?“

„Momentálně tady bydlím,“ odsekl sarkasticky Daniel.

„Ale…ve zprávách říkali, že jste zmizel,“ namítl zmateně.

„Utekl jsem,“ upřesnil a snažil se zvednout. Čaroděj mu ihned přispěchal na pomoc a poskytl oporu. Samozřejmě si všiml zasažených míst na Danielových zádech, ale neptal se na ně, dokud upíra neposadil bezpečně na postel.

Daniel vypadal po všech stránkách zuboženě. Oči měl propadlé, jeho tělo se lesklo potem a doslova z něj sálala horkost. Na několika místech byl potřísněný od vyzvracené krve a na hrudi se mu rýsovala žebra.

„Jste nemocný,“ řekl starostlivě čaroděj a uvědomil si, jak to muselo vyznít podivně. Upír a nemocný? Ani on o něčem takovém nikdy neslyšel. „A ty hrozné vyrážky…,“ opatrně nakouknul na Danielova záda.

„Upíři netrpí nemocemi,“ poučil ho unaveně Daniel. „Mé tělo se připravuje na rozsáhlé fyziologické změny.“

„Cože?“

Daniel si až teď uvědomil, že Ambrož je jen obyčejný řadový čaroděj a o něčem takovém nemá ani potuchy. Vyšší upíři jakožto i Vyšší čarodějové jsou obestřeni řadou tajemství, do kterých prostí Našinci nemají obvykle přístup.

„Začínají mi růst křídla,“ vysvětlil. „a musím říct, že to přišlo ve velmi nevhodnou dobu. Nejspíš to spustila…,“ chtěl říct smrt mých rodičů, ale nedokázal to vyslovit nahlas, „spustily události posledních hodin,“ opravil se.

„T-t-to je…ihned zavolám místní našinové vládě,“ zpanikařil čaroděj Ambrož, protože se zděsil tajemství, které bylo před ním právě odkryto. Samozřejmě věděl, jako ostatně každý, jakými znaky se vyznačují Vyšší upíři, ale nikdy ho nenapadlo, že jednou něco takového uvidí na vlastní oči.

„Ne!“ zarazil ho rázně Daniel.

„Ale…proč?“

„To nejde, nemůžu a nechci se vrátit,“ protestoval upír, ale docházelo mu sil. Hlad byl takový, že mu vyvolával křeče v žaludku a tu bolest už více nemohl snášet. Při obzvláště silné křeči zasténal a schoulil se do klubíčka.

Ambrož k němu přiskočil. „Dobrá tedy, nemůžu vás nutit, ale chci vám pomoct a to můžu jedině když mi povíte, co mám dělat? Nikdy jsem nic takového nezažil…je to normální u toho…ehm…procesu?“

„Já nevím…měl jsem tím projít až za několik desítek let, proto jsem se o to zatím nějak zvlášť nezajímal, ale myslím, že to v pořádku není,“ zašeptal bezradně Daniel. „Určitě víš, že upíři mají velmi rychlý metabolismus a ta přeměna mi bere energie mnohonásobně krát víc. Potřebuju do sebe nutně dostat alespoň litr a půl krve nebo to nevydržím.“

„Ovšem,“ přikývl horlivě čaroděj a pádil k ledničce, protože si myslel, že jako každý upír tam bude mít speciální box na uskladnění zásob syntetické krve.

„Stůj, nic tam není,“ zarazil ho Daniel a když Ambrož strnul překvapeně ve dveřích, pokračoval: „Nemohl jsem si žádné zásoby vybudovat, nemám peníze.“

„Ale to…“

„Jediné mé jídlo za poslední tři dny jsem před chvílí naneštěstí vyzvracel,“ dovysvětlil.

Tak proto je tak strašně vychrtlý, pochopil čaroděj, vylovil z kapsy mobil, navolil číslo a dal si telefon k uchu.

„Co to děláš?“ zhrozil se nad Ambrožovým počínáním. „Řekl jsem žádné kontaktování vlády.“

„Musím vám bezpodmínečně sehnat nějakou potravu.“

„To n…,“ zaprotestoval Daniel, ale čaroděj ho rázným mávnutím ruky umlčel. „Promiňte mi, že to musím říct, Vaše Výsosti, ale zmlkněte. Nenechám vás tady umřít.“

Daniel překvapivě poslechl, i když ho stálo hodně přemáhání, nechat pusu zavřenou. Mobil dlouho vyzváněl a čaroděj začínal být netrpělivý.

„Komu voláš?“ broukl tiše Daniel, už smířený s tím, že čaroděj převzal iniciativu. Hlad ho pomalu přemáhal.

„Stanovi, kdo jiný by byl schopný sehnat tak rychle velké množství krve…áááá Stanislave, konečně,“ zvolal vítězoslavně.

„Mám tady spoustu práce, Ambroži,“ ozval se barmanův udýchaný hlas. „Nemám čas…no ale přesto, co potřebuješ?“

„Máš komu předat podnik?“ zeptal se čaroděj naléhavě.

„Cože?“ nechápal Stan.

„Musíš se ihned uvolnit, tak můžeš?“

„No…,“ rozvažoval zaskočeně barman. „teoreticky jo, pomocníci to beze mě na ňákou dobu zvládnou, ale….“

„Udělej to a okamžitě ke mně přijeď,“ řekl netrpělivě Ambrož.

„To zní jako by někomu šlo vo život….,“ konstatoval opatrně Stan.

„Taky že jde…a přivez sebou tolik krve, kolik jen můžeš, ale aby si toho nikdo nevšim.“

„Co? Já nechá….“

„Slyšel jsi a hoď sebou, protože tady jde fakt o život,“ zařval Ambrož.

„D-dobře, hned jsem tam, vemu auto,“ souhlasil poraženě barman.

„A hlavně tu krev…hodně krve,“ připomněl čaroděj.

„Pokusím se…“

„A ještě něco, Stane.“

„Ano?“

„Nikomu neříkej, kam jedeš, ano?“

„Oukej,“ přikývl Stan, kterému začínalo být jasné, že na vysvětlování opravdu není čas. Vážnost situace, i když mu stále nebyla jasná, prozradil Ambrožův tón a naléhavost s jakou dával pokyny.

„Tak zatím a pospěš si,“ řekl nakonec a zavěsil. Schoval mobil a otočil se zpět k upírovi.

„Dá se mu věřit?“ zeptal se ustaraně Daniel.

„Je to spolehlivost sama,“ ujistil ho čaroděj a dodal nezvykle, „Výsosti.“

***

Zabočil doprava a přidal plyn. Hustota dopravy byla vysoká, ale protože ovlivňoval podvědomí ostatních řidičů, pouštěli ho všichni dopředu a tak relativně hladce projížděl. Ambrož mu sice neřekl, oč jde, ale byl předem připraven na nejhorší. A pokud tvrdil, že jde o život, zcela určitě nepřeháněl, to zkrátka nebylo v jeho stylu. Navíc to byl jeho starý přítel a tomu on věřil.

Vjel do podzemního parkovacího komplexu a zastavil u cedule číslo 8, která značila parkovací místo pro část domu, kde Ambrož bydlel. Stan se vždycky divil, proč si čaroděj dobrovolně vybral za svůj domov jeden z tisíců navlas stejných sídlišť, když měl dost peněz na něco lepšího, ale nikdy mu jeho volbu nerozmlouval. Bylo to koneckonců jeho rozhodnutí.

Popadl ze sedadla spolujezdce batoh, kde ve spěchu nacpal tři dvoulitrové lahve plné krve a urychleně se odebral k výtahu. Už už se chystal navolit 14. patro, tedy Ambrožův byt, ale náhlé zamrazení v zátylku ho přinutilo ruku zastavit.

Stan vždycky Ambrožovo nadání pro telepatii obdivoval a jelikož ho znal již řadu let a věděl, co se svým malým talentem dokáže, tak se ani moc neleknul, když přijal jeho telepatickou zprávu s prostým sdělením: „Jsem v dvacátém třetím.“

Barman smířlivě vzdechl, zmáčkl tedy 23. patro a zatímco výtah stoupal líně nahoru, přemýšlel, kdo tam asi může bydlet. Znal všechnu svou městskou klientelu, některé jen zběžně od vidění, jiné lépe a pár jich, třeba jako Ambrože, měl za své osobní přátele.

Když výtah hladce zastavil a dveře se otevřely, čekal už na něj Ambrož nervózně se opírající o stěnu.

„No to je dost,“ vyštěkl místo pozdravu.

Stan ublíženecky svraštil obočí. „Rychlejc to nešlo, provoz je hroznej, i když si jeden vypomáhá malými kouzly.“

„Máš to?“ zajímal se Ambrož.

Barman pohodil hlavou k batohu na svých zádech.

„Výborně, bude potřeba. Za tu půlhodinu, co jsem na tebe čekal se mu přitížilo,“ oznámil ustaraně čaroděj a pokynul mu, aby ho následoval dovnitř jednoho z bytů na poschodí.

„Komu?“ vyhrkl netrpělivě barman, který si konečně chtěl do celé situace vnést trochu světla.

„Dannymu,“ vysvětlil Ambrož, „teda Danielovi,“ opravil se záhy.

„Tak Dannymu…,“ převaloval to jménu na jazyku, až si konečně v záplavě obličejů svých zákazníků vzpomněl, „ano, ten byl u mě včera k večeru a už tehdy nevypadal dobře. Co se stalo?“

Odpověď se mu naskytla sama, jakmile vešel do ložnice a zrak mu spočinul na vyzáblém Danielovi, který ležel stočený do klubíčka a rukama svíral nohy přitisknuté k břichu. Když uslyšel barmana, zvednul hlavu s obličejem plným bolesti.

„Ach, to jste vy,“ vydechnul si, protože se obával, že Ambrož tajně zavolá vládě.

Ve Stanových očích se zrcadlila řada otázek, ze kterých měl hned několik přímo na jazyku, ale první čaroděj ho rázně umlčel.

„Vysvětlování potom, teď ho musíme nakrmit,“ zavelel rezolutně.

Stan něco nespokojeně zamručel, ale sám usoudil, že situace je vážná a tak neprotestoval, beze slov shodil batoh a vytáhl první flašku, která mu přišla pod ruku.

Ambrož už měl mezitím připravenou velkou sklenici, kde obsah zčásti přelil. Pak si sednul na postel, upíra podepřel do mírného sedu a přiložil mu nádobu k ú;stům. Daniel ji za okamžik lačně vyprázdnil a tak to udělal s dalšími čtyřmi přídavky.

„Teď musím spát, ale až vzbudím, musíte mě nakrmit znova,“ instruoval je.

„Rozumím,“ přikývl Ambrož a jemně ho položil zpět. Zdálo se, že usnul hned, jakmile zavřel oči.

„Do kuchyně,“ zašeptal čaroděj a postrčil zmateného barmana správným směrem.

Teprve až usedli za stůl v takřka nepoužívané kuchyni, dovolil Ambrož spustit dlouhou řadu Stanových otázek.

„Je to to, co si myslím?“

„A co si myslíš?“ zeptal se opatrně Ambrož, který Stana nechtěl ještě víc zmást. Taková věc člověkem pěkně zacloumá.

„Vyšší upír a docela bych se vsadil, že je to zrovna ten, kterej nedávno zmizel. Kolik Vyšších, ať už upírů nebo čarodějů, běhá jen tak samotnejch po světe?“ rozvíjel své domněnky barman a natěšeně čekal na jejich potvrzení nebo vyvrácení.

„Ano, je to Daniel z Nekrů,“ ujistil ho přítel.

„Ale to nechápu, co tady někdo jako von probůh dělá?“

„Prozradil mi, že utekl z domova,“ vysvětlil Ambrož a pohrával si s lemem ubrusu.

„Tak to nechápu ještě víc, proč…“

„Já nevím,“ zarazil ho rozmrzele čaroděj, „nemám o moc víc informací než ty. Nastěhoval se sem asi před měsícem a půl, shodou okolností jen pár pater nade mnou. Znali jsme se jen zběžně, mým pokusům o sblížení se vyhýbal. Až dodnes jsem si myslel, že je to jen obyčejný mladý upír, který se pokouší nějak protlouct světem.“

„A co jeho oči?“ vzpomněl si.

„Jak to myslíš?“

„No má je přece nepřirozeně modrý jako všichni Vyšší, to si toho nikdo nevšim?“ rozvedl myšlenku barman.

„Jo takhle…našel jsem na umyvadle barevné kontaktní čočky, maskoval se.“

„A co se to s ním děje teď? Neříkej, že ty věci na jeho zádech jsou z podvyživení,“ nadhodil další otázku.

„Prý mu začínají růst křídla…ale to jsou témata do kterých opravdu nevidím, tak toho laskavě nech,“ okřikl ho Ambrož, který už ztrácel trpělivost a byl ve stresu.

„Páni!“ vyvalil barman oči. „Křídla…ale počkej, to přece nemůžeme zvládnout, musíme hned zavolat někoho povolanějšího…vládu, Koncil, Radu,“ hledal v paměti instituce, které se mu zdály přijatelné.

„On to nechce,“ řekl bezradně Ambrož.

Když Stan zpozoroval utrápený pohled svého přítele, raději se další otázky začínající slůvkem proč vzdal.