Rosalia Aguilar Solace: Velká Knihovna Zítřka

Nakladatelství Laser vydalo Velkou Knihovnu Zítřka, strhující román poháněný stejnou srdečnou spoluprací a bezbřehou představivostí, která ohromuje miliony oddaných fanoušků a každoročních návštěvníků festivalu Země zítřků (Tomorrowland). Velká Knihovna Zítřka je tak vhodnou četbou pro fanoušky knih N. K. Jemisin či Brandona Sandersona.

ANOTACE:
Velká Knihovna Zítřka je oslnivě epická fantasy o skupině hrdinů čelících zlovolnému nepříteli odhodlanému zničit otevřenost, lásku a tvůrčí sílu živící mnohé říše.

Helia už celá staletí slouží jako Mudrc naděje Velké knihovny zítřka. Jako jedna z mála vyvolených ztělesňuje a chrání hodnoty lidství napříč mnoha říšemi Papírosvěta, propojených s Knihovnou pomocí portálů řízených Knihou moudrosti. Musí však čelit nečekané výzvě v okamžiku, kdy je s partnerem Xavierem, Mudrcem pravdy, napadena při návštěvě pověstmi opředené Zahrady růží v říši Silvyře. Zahrada je zničena, její dračí strážkyně zmizela a Xavier položil vlastní život, aby Helia mohla uprchnout zpět domů varovat ostatní… 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 10/2026
Překlad: Jiří Jaňák
Vazba: brožovaná
Počet stran: 480
Cena: 599 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA JEDNA
PŘEPADENÍ

Namodralý mech Zahrady růží vlhl krví. Táhla se za nimi ve dvojí stopě jako koleje. Z Xaviera vyprchával rozsekanýma nohama život. Helia ho ze všech sil táhla k místu, kde očekávala pomoc.

„Jak daleko ještě?“ zasupěl Xavier chabě a znaveně pootočil hlavu, aby se sám podíval. Mluvil však zcela nezvykle naléhavě a znepokojeně.

Helia zkoušela ovládnout zoufalství – pomyšlení, že ho ztratí – avšak zcela bezúspěšně.

Orb Vega vycítil vnitřní zděšení své paní a slétl blíž, kde vyslal nervózní zprávu podobnou víření zeleně. Zamračila se a zavrtěla hlavou.

Xavier si bezhlesé výměny všiml a pokusil se o smích, dokázal se ale jen vlhce a bolestivě rozkašlat. Rychle na něj shlédla a všimla si karmínových stop na mužových rtech.

„Až tak zlé, co?“ prohlásil.

„Však to zvládneš,“ odpověděla a doufala, že nelže. Pod tíhou těla jen supěla. Vždycky jeho váhu milovala. Uklidňující, jistá svalnatost a smysl pro humor, to vše sloužilo jako kotva i v nejbouřlivější situaci. Teď je ale Helia oba táhla do nebezpečí a netušila, co si počít. Zapotácela se, div neupadla. „Dostanu tě do bezpečí.“

Jako obvykle její hraný optimismus hravě prohlédl. Však taky byl Mudrcem Pravdy; jeho nadání často bylo Heliiným prokletím.

„Byla to past, Helio. Nech mě být a vrať se do Velké Knihovny. Nebo nás najde a spálí na prach. To o něm aspoň říkají příběhy. Nijak se nezměnil.“

„Nevíš jistě, jestli to byl on, Xave.“

„Ale byl.“

Vega souhlasně zablikal.

Zírala na Orba, hlavu plnou myšlenek, a zuřivě se snažila vzpomenout si, co se stalo. Ale bylo to nemožné. Z poslední hodiny si nepamatovala nic než mlžné obrazy kvůli úderu do hlavy, po němž zůstala rozšklebená rána, z níž jí stékala do očí krev. Upadla? Nějak se praštila do hlavy?

Od přepadení si nic nepamatovala. Přinejmenším to jí ale z hlavy nevyprchalo. Překvapení, zuřivost útoku. Fakt, že se to událo jakoby z čistého nebe, náhlá nákaza násilí v jediném místě, kde se vždy cítila bezpečně a v míru.

Stále cítila na jazyku prach, který je jako oblak obklopil hned, jak vystoupili z portálu na známý měkký mech na okraji Zahrady růží. Neuvítala je volná obloha. Nic z obvyklé záplavy oranžového, růžového a fialového světla padajícího vysokými mračny na majestátní nadpozemskou zahradu – nádherně zelený porost, květiny čechrané vánkem, kamenné fontány – vše vybarvené paletou slunce západu. Z náhlého dusivého přítmí se k nim natahovaly jen spáry zářících stvůr.

Ale horší – mnohem horší – byl tušený pocit něčeho za mlhou.

Přítomnosti tak temné a zlé, že nic podobného nepocítila v žádné z říší, které kdy navštívila.

Jmenoval se Suttaru. I když ho znala ještě pod jiným jménem.

Popelavý muž.

Jistě to musel být on. Zakladatel Knihovny – z doby dávno před Heliiným příchodem. Hrozivá postava, o které se v oněch dnech jen tiše šeptalo v nejzapadlejších koutech Velké Knihovny mezi studenty a učenci v strašidelných historkách před spaním.

Nebylo možné, aby to byl on. A přesto se pravda zdála jasná, obzvláště muži, který Helii umíral v náručí.

Krásný Xavier dostal do vínku nadání vždy odhalit pravou podstatu čehokoli. Pátrač a ochránce pravdy. Neměla o něm pochybovat.

„Helio,“ zašeptal tiše milenec. Při tom zvuku jí puklo srdce.

„Zase bude dobře, Xave. Slibuju.“

Už byl skoro pryč. Musí si pospíšit.

S mrakem popela za zády ho táhla stále dál, do středu Zahrady růží. Dračice Perennia ho určitě zachrání – že ano?

Při myšlence na dračici ji prudce rozbolela hlava, jako by jí někdo vrazil do spánku rozžhavený nůž. Měla dojem, že si něco neuvědomuje, myšlenku vytlačenou zraněním. Věděla jen, že musí jít dál, kupředu a nikam jinam.

V tu chvíli to viděla jasně. Pravdu o tom, co se děje.

„Proč jsou růže šedé, Helio?“

Nejdřív Xavovu otázku neslyšela. Veškerou energii vkládala do jednotlivých kroků a do rukou, když táhla zmírající milencovo tělo po posledním svahu, držela ho v podpaží, zatímco mužovy nohy stále vyrývaly dvě čáry v prachu. Když ho však konečně vytáhla na smaragdovou cestu v naději, že ve známém a obvykle nádherném prostředí ucítí útěchu, už nemohla dál zavírat oči.

Květiny, které měly kvést všude kolem, zemřely.

Nahradila je změť zkroucených, umírajících okvětních plátků, šedých jako popel, jako by z nich nějaká zvláštní magie vysála život a ponechala je jako pouhé stíny vlastní existence.

Zkažené.

Pod těmi zkroucenými, zvadlými šlahouny ležela mrtvá a umírající stvoření Zahrady. Růžokřídlé včely, měsíční vlaštovky, huňatí zajíci, ti všichni leželi mezi spadaným listím. Někteří ještě žili a házeli sebou, když kolem nich procházeli; snad ve snaze se zachránit, možná v posmrtné křeči. Většina však zůstávala bez hnutí.

Heliin Orb dlouze zatepal vážnou, temně zelenou září – více se ke zmučenému nářku nedokázal přiblížit – a slétl blíž k Helii.

Hrůza z celého výjevu v ní dostoupila vrcholu, stejně jako hladina adrenalinu. Získala tím sílu k poslednímu vzepětí.

Zabořila paty do smaragdové cesty a se zaťatými zuby vláčela Xava dál, sáhla si až na dno sil, až ji každý sval v těle pálil jako oheň.

Konečně dosáhli středu Zahrady růží.

A nenašli tam nic.

Perennia zmizela.

Helia klesla na zem a Xav padl vedle ní. Už byl příliš slabý, než aby sténal bolestí, ale i přes závoj vlastního utrpení musel ucítit zoufalství, které jeho milenku pohltilo, a vzal ji za ruku.

Zírala na tu bledou tvář a z posledních sil si přitáhla jeho hlavu na prsa.

Vousy měl slepené zaschlou krví. Zkroutil rty bolestí, zatímco se trochu pohnul a snažil se vylovit z kapsy kabátu svého Orba.

„Co to děláš?“ zeptala se, i když odpověď už znala.

„Antares ti musí stát po boku!“

Vtiskl jí Orb, nyní velký jen jako skleněná kulička, do dlaně.

„Ne, Xave. Jakmile se vrátíme do Velké Knihovny, dostaneme tě k léčiteli a ten se o vás oba postará a vyléčí vás. Spojeni navždy, vzpomínáš? To zahrnuje i tvého Orba.“

„Už nemáme na vybranou, Helio.“

Sevřel jí prsty kolem svého neživého společníka. Malá Antares byla na dotek překvapivě studená. Ani se nehnula, neobjevil se ani záblesk světla nebo tep. Ne že by mělo být něco cítit. Helii náhle napadlo, zda Orbové vlastně mohou doopravdy zemřít. Nikdy o tom nepřemýšlela, ale za celá staletí života v Knihovně nikdy neviděla Orba, který by se takhle scvrkl.

Vlastní Orb, Vega, smutně slétl vedle a jemně ji strčil do ruky ve snaze probudit přítele.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptala, byť se Antares nepohnula. Zkoušela mluvit klidně a sebevědomě, jak se slušelo a patřilo. Nejen kvůli svému Orbovi, který už její vnitřní rozpoložení znal, ale kvůli Xavierovi. Nesmí dopustit, aby v takové chvíli slyšel zlomený milenčin hlas. Jestli má žít, potřebuje naději. Naděje byla světlem, které vždy vyvedlo lidi z temnoty.

Dum spiro spero, pomyslela si ve snaze zklidnit si nitro. Dokud dýchám, doufám.

Zatímco Xavier mělce dýchal, schovala jeho Orba do záhybů pláště a rozhlédla se po okolní prázdnotě.

„Perennia je pryč,“ prohlásila s novým návalem bolesti. Rozostřil se jí zrak, ale rychle zamrkala. „Tomu se mi nechce věřit. Proč tu není, Xave? Kde je?“

Zamračil se. Ztěžka zvedl ruku a sáhl jí prstem na čelo. „Jsi v pořádku?“

Přikývla a stiskla mu ruku. Věděla, že by si měla na cosi vzpomenout, ale ta myšlenka jí pořád unikala.

„Praštila jsem se. Asi?“

„Nepamatuješ se na nic?“

„Jen na útok, ale pak… je všechno pryč.“

„Vego?“ obrátil se k Orbovi.

Vega souhlasně vyslal zklamanou změť záblesků. Díky vazbě na Helii přišel o vzpomínky i on.

Xavier se nadechl, ale pak si všimli první vločky smrti, již vítr mírně unášel k zemi.

Popel.

Náhle znovu ucítila spáleninu a kouř, blíž a blíž, tak silně, až ji začalo štípat v hrdle a oči jí slzely. Vítr přinášel hrozbu ohně.

„Přišel,“ řekl Xavier, aniž se ohlédl. „Musíš jít. Hned!“

Helia se ohlédla a spatřila rozmazaný stín tyčící se nad kopcem.

Pohltil ji strach, jaký necítila od svého posledního rána na Zemi. V žaludku měla tisíce motýlů, a všichni chtěli ven.

Přesto však se držela naděje, jako vždy, a moci, kterou se naučila vládnout. Natáhla se po duchu Zahrady růží ve snaze najít aspoň stopu jiskry života, kterou kdysi mívala.

Uzel v předivu.

Volnou nit, za kterou by zatahala.

Cítila ji slabě, ale cítila. Jakmile ji našla, opravdu zatáhla, prudce, a vytáhla magii.

Ze zmírající zahrady náhle vyrazily trnité šlahouny, celá záplava, jeden přes druhý bujely na cestu a vzhůru k nebesům. Vlévala vlastní sílu do zelené stěny, až byla tak vysoká a silná, jakou jen dokázala vyčarovat. Když skončila, lemovala celou Zahradu v ochranném objetí.

Nic moc, ale víc v současném vyčerpání nedokázala.

I s pomocí Orbů Mudrce používání schopností v Papírosvětě vždycky vyčerpávalo. Dobře věděla, že podobnému zlu nemůže vzdorovat dlouho, ale získala aspoň trochu času.

„Půjdeme spolu,“ zkusila ho zvednout.

Z posledních sil ji však odstrčil.

„Zavolej Amare. Udělej to. Dostane tě odtud.“

Skoro mu nerozuměla, tak tiše mluvil.

Za zády ucítila otřes, dyž temná mlha narazila na její magii. Rychle se ohlédla a spatřila, jak zelená zeď černá.

„Bez tebe neodejdu, Xave.“

„Nemáš jinou možnost. Zavolej Amare a odjeď na ní do Knihovny. Najdi ostatní a řekni jim, co se tu stalo. Není čas truchlit. Tváří v tvář zlu se Mudrci musí spojit a postavit se jako jeden… Nebo všichni padneme.“

Znovu se ohlédla a nepřipouštěla si Xavova slova. „Amare je mocná. Unese nás oba.“

„Ne. Její magii může k cestování mezi říšemi použít jen jeden.“

„Proč vždycky víš víc než já?“

Chabě se pousmál.

„Nejsem nejzkušenější, Helio. Ale jakožto botanik Velestromu jsem na podobné věci vždycky měl čich. Běž už. Zavolej Amare. A ať se stane cokoli, Helio, ať už budeš muset udělat cokoli, vydrž. Vždyť jsi Mudrc Naděje. Naděje musí vytrvat.“

Sklonila se a shrnula mu z tváře mokré vlasy. Pak ho něžně políbila na čelo.

„Nikdy nenajdu muže jako ty, Xave.“

„Pravda,“ odpověděl znaveně a položil hlavu do prachu.

Polykajíc slzy vstala a příliš se už nezdržovala pohledem na temný, hustý dým. Pohltil její zeď šlahounů a trnů; nepřítel přicházel.

S prázdnou hlavou se potácela přes mýtinu.

Dokázala se ubránit vzpomínkám na časy, které tu strávila s dračicí v družném hovoru o přírodě, jímž se učily obě dvě. Ani nepřemýšlela o tom, co se tu vlastně stalo. Ani kde vlastně Perennia skončila, ani nehledala prchavou vzpomínku, kterou jí rána vyrazila z hlavy.

Na to bude čas jindy.

Teď se soustředila na hledání místa, kde by díky svým schopnostem zavolala Amare, s použitím magie říší mimo jejich vlastní, tak jak to zjistili Mudrci před dlouhými roky. Heliin talent spočíval v moci nad silami přírody, takže potřebuje jen najít známku života, a s ní by zavolala o pomoc. Dokáže to však tady a teď? Zbylo tu vůbec něco, co by neshořelo nebo nebylo zkaženo?

Tady.

Pod smrtí a rozkladem něco vycítila v koutku kulatého hnízda.

Nepatrné a maličké, co ale v okolní temnotě plálo jako maják naděje.

Jediný bílý pupen, který dosud nevykvetl. Přeživší uprostřed zkázy.

Po všech čtyřech se plazila ostružiním.

Vega za ní nervózně tepal. Zuřivým vibrováním ji varoval, ať se má na pozoru, jí ale pramálo záleželo, jak moc se poškrábe. Soustředila se jen na pupen.

Uchopila ho.

Rychle do květiny přelila mysl, do zbývajících kořenů a pak vzhůru k nebesům, do větru a kolem slunečních prstenců.

Volání o pomoc, prosté a odvěké.

Měla dojem, že je vším a ničím najednou. Součástí nezměrné látky existence. Nádherná váha všeho ji drtila, až zavřela oči a čekala na znamení. Odpověď. Na Amare, aby ji zachránila.

Síla prožitku ji málem udolala. Plnila jí nitro pocity, které ji div nesrazily do bezvědomí. Pevně sevřela prsty, až jí zapraštěly klouby, volnou ruku zaťala do popelavé země a pevně se o ni opřela.

Netušila, jak dlouho čekala. Asi pár sekund, ale ve chvíli, kdy zaslechla odpověď, měla dojem, že žila miliardu let.

Z nebe dolehlo zavřísknutí a zničený porost se zavlnil, když v oslepujícím záblesku slétl dolů mocný a nádherný pták s pestrobarevným peřím.

Amare jedinkrát zakroužila a elegantně přistála.

Helia vytrhla ruku z ostružiní a pospíšila k ní. Vylezla na ptačí záda, Vegu za sebou. Nechala Orba bezpečně se jí uvelebit v náručí. Antares v kapse se stále ani nehnula.

Ohlédla se po Xavierovi a otevřela ústa, ten ji však už máváním odháněl.

„Běž. Běž!“

Ohromná Amare chvíli nejistě postávala v trávě, protože si všimla, že tu není dračice. Stěna trnů však zapraštěla a nenechala nikoho na pochybách, že nebezpečí je dohnalo.

Amare vyskočila do vzduchu a jala se rychle stoupat.

Vzhůru a vzhůru a vzhůru takovou rychlostí, až Helii vyrazila dech. Teprve vysoko nad trnitou zdí spatřila dole rozbouřené moře příšer, jejichž ohněm zmučená těla odhalovala ve svém středu vůdce. Bezděčně vyjekla.

Vyklonila se a zkusila křiknout na Xaviera varování, ale slova odnesl vítr. Vega vedle ní divoce tepal a nikoho nenechával na pochybách, jak je vyděšený. Nikdy nic podobného neudělal. Ani netušila, že se Orbové umějí bát. V říších Papírosvěta nikdy nebyl důvod ke strachu.

„Xaviere!“ vykřikla znovu. Slyší ji ještě? Cítí, co se blíží?

Pevně sevřela husté peří Amare a vyklonila se tak daleko, jak se jen odvážila. Xav stále ležel na místě, kde ho nechala, a nespouštěl z ní oči.

Divoký ryk větru na okamžik ztichl, aby zaslechla jediné slovo.

Dar na rozloučenou. Slabounké, ale nepochybně jeho.

„Žij!“ volal.

A věděla, že v té chvíli jejich společný život – krátký, jak starší Mudrci vždycky říkali – došel ke konci. Musí ho poslechnout. Čas vypršel.

Stínový dým se konečně prodral její magií.

Ze středu rozbořené trnové zdi vyskočila postava zahalená v planoucím, hořícím plášti a věnčená deštěm popela.

Popelavý muž si raněného Mudrce prakticky nevšímal. Zlá bytost prostě jen mávla rukou, Xavierovo tělo se křečovitě zkroutilo a vzápětí se změnilo v popel, který vzal vítr.

Helia zaječela. Tentokrát pořádně. Vztekem a strachem a zuřivostí a zoufalstvím.

Zlá postava při tom zvuku zvedla hlavu a bledá, beztvará tvář pohlédla přímo na ni.

Přicházím pro vás všechny, celá se tím hlasem zachvěla. Mí Nepopsaní vás najdou. Nikde se neschováte, Mudrci.

Skoro na něj zařvala, aby ji ten mizerný parchant taky spálil a ušetřil ji utrpení, které ji čekalo.

Svůj osud už ale neměla v rukou.

Amare otevřela látku časoprostoru a pronesla ji trhlinou. Helia podruhé v životě utíkala před dýmem a popelem a smrtí a nechávala za sebou milované.