SLOUPEK: Jak Renča k Dětem noci přišla

Když jsem někdy kolem roku 2007 při brouzdání na internetu a vyhledávání literatury o upírech narazila na webzin Děti noci, ani zdaleka jsem netušila, jak mi to změní život.

Zpočátku to tak samozřejmě nevypadalo. Jenom jsem chtěla zjistit, jaké knihy s touto tematikou v češtině existují, a byla ráda za tipy, které jsem na Dětech noci našla, třeba na Jenny Nowak. Postupně jsem začala komentovat články a zapojila se na fóru do diskuzí o knihách i filmech.

Když šéfredaktorka a zakladatelka webzinu Děti noci Magiere v roce 2009 předala vedení Dark Knightovi, nabídl mi místo v redakci. Že bych po tom skočila? To zdaleka ne, neměla jsem s psaním článků a recenzí zkušenosti a rozhodně se o mně nedá říct, že ráda zkouším nové věci, ale prostě jsem se nechala přemluvit. Nechtěla jsem, aby Děti noci kvůli nedostatku redaktorů skončily.

Začala jsem psát literární recenze, překládala rozhovory z angličtiny, jako zástupkyně šéfredaktora měla na starosti recenzní výtisky, korektury článků a postupně přizvala do redakce další aktivní lidi. Dark Knight se asi v roce 2013 s Dětmi noci taky rozloučil, a tak jsem se stala šéfredaktorkou.

Přispívala jsem i na další webziny zaměřené na fantastiku (Sarden, Fantasya a krátce do Pevnosti) a získala tak kontakty na lidi z nakladatelství i z jiných redakcí. Díky těmto kontaktům jsem se pak dostala ke korekturám knih a později i k překladům beletrie. Velkou měrou k tomu ovšem přispěl i můj zájem o knižní upírskou sérii o Anitě Blake – moje korektury začaly právě u ní.

V podstatě se dá říct, že nebýt mého zájmu o Anitu a Děti noci, neživila bych se v současnosti jako překladatelka. Zřejmě bych ani nejezdila na různé festivaly, Festivalem fantazie počínaje a Světem knihy konče. A především bych nepoznala úžasné lidi, kteří za ty roky redakcí prošli. Někteří v ní jsou dodnes a táhnou se mnou pověstnou káru dál. Děti noci pro mě nejsou jenom webzin, který vidíte, jsou to lidé v pozadí – kolegové, mezi kterými se cítím jako doma.