Madeline Claire Franklin: Divoké dívky

Tvrdí, že jsou ztracené princezny… ale kde je pravda? Oceňovaný debut, ze kterého se vám bude tajit dech.

ANOTACE:
Problémová teenagerka Rhi touží po novém začátku, a tak začne pracovat v přírodní rezervaci Happy Valley. V lese však narazí na neskutečný pohled: smečku vlků, kteří stráží čtyři divoké a majestátní dívky.

Když si Rhi získá jejich důvěru, prozradí jí, že jsou princezny z jiné země. Rhi netuší, čemu má věřit, a odvede dívky do civilizace. Ony se však zoufale snaží vrátit do svého království a hledají u Rhi pomoc. Ta si je jistá, že dívky blouzní, ale zároveň ji přitahuje jejich odvaha a autentičnost – vlastnosti, které se obává, že sama ztratila. A když se stane svědkem nevysvětlitelných jevů, hranice mezi fantazií a realitou se začíná stírat.

INFO O KNIZE:
Vydalo: Yoli, 7/2026
Překlad: Simona Klára Kučerová
Vazba: brožovaná
Doporučený věk: 13+
Počet stran: 392
Cena: 499 Kč

AUTORČINA PŘEDMLUVA:

Tento román jsem napsala z mnoha důvodů: z vrozené vypravěčské potřeby, ze syrového hněvu mého probouzejícího se feminismu, z lásky k přírodní magii i ze zmatku nad tím, jak zapadá do mého vidění světa. Ale teprve poté, co jsem se s tímto příběhem několik let potýkala, mi došlo, že jej píšu proto, abych vyjádřila velmi hluboká zranění. A tak, pokud jsem chtěla tento příběh vyprávět, musela jsem sama zapracovat na svém uzdravení. (A stejně tak abych se mohla uzdravit, musela jsem napsat tento příběh.) Žádná z konkrétních událostí tohoto románu se mi ve skutečnosti nestala, ale fikce bývá často odrazem naší prožité reality, prohnaným několika filtry, zaostřeným a vyváženým, s odstraněným šumem, aby vznikl uspokojivý tón vyprávění.

Vzhledem k tomu, co vím o velmi častých zraněních, z nichž tato kniha vychází, považovala bych jako vypravěčka za nezodpovědné neupozornit vás, čtenáře a čtenářky, že následující stránky mohou vyvolat silné a nepříjemné emoce. Ačkoli doufám, že tato kniha v každém, kdo se k ní dostane, něco uzdraví nebo posílí, berte prosím v úvahu následující upozornění na citlivý obsah a dbejte na své osobní duševní zdraví.

Tato kniha zobrazuje, popisuje nebo podrobně probírá: komplexní posttraumatickou stresovou poruchu, sebevraždu a sebevražedné myšlenky, poruchy příjmu potravy, bodyshaming, rodinné a domácí násilí, emoční zneužívání, kanibalismus a sexuální napadení.

UKÁZKA Z KNIHY:
1

Té noci, kdy jejího otce zatknou, sedí Eden na delší straně jídelního stolu, čelem ke zdi, která odděluje jídelnu od kuchyně. Za zády má široké francouzské okno s výhledem na upravenou zahradu, jež přiléhá k okraji lesa.

Toto je její místo. Když byla Eden malá, její macecha Vera nesnášela, jak Eden během večeře ustavičně zírá mezi stromy, a tak ji posadila čelem ke zdi. Dotyčná zeď je prázdná; žádné fotografie přátel ani rodiny, žádné pamětní talíře ani zajímavá umělecká díla – a rozhodně žádné Edeniny dětské výtvory.

Teď už však Eden není dítě. Teď už ví, jak přežít. Už dávno holé bílé stěny nekomentuje ani o nich nepřemýšlí. Už dávno se naučila neohlížet se přes rameno, aby zahlédla kousek divočiny.

Edenin otec a macecha sedí po její levici a pravici, každý v jednom čele stolu. U každého prostírání stojí sklenice vody a sklenice červeného vína. Vera vždycky říká, že přiměřené množství alkoholu potlačuje chuť k jídlu, a zdá se, že v jejím případě to platí. Dnes večer usrkává už třetí sklenku, zatímco její salát zůstává z větší části netknutý a ona těká pohledem mezi oknem, Eden a otcem.

Eden si bolestně uvědomuje napětí u stolu. Otec po celou dobu jídla telefonuje a dohaduje se s tím či oním obchodním partnerem. Mluví ostrým, útočným tónem, i když nekřičí. Na talíři před ním leží kus grilovaného červeného masa, které božsky voní, ale sotva se ho dotkl. Jemně růžová barva masa dráždí Edeniny smysly tak silně, až je to skoro obscénní.

Eden si přeje, aby dokázala odvést Veřinu pozornost od otcova hrubého chování, přeje si nějak přimět otce, aby odložil telefon a věnoval se své nespokojené ženě. Jenže pokus potěšit jednoho z rodičů by mohl zároveň popudit toho druhého, a tak se Eden raději soustředí na svůj salát z hořkých listů a grilovaného bílého kuřecího masa. Zjistí, že jejich kuchařka Marija ukryla pod salát malou loužičku bylinkového olivového oleje, do které Eden opatrně namáčí kousky kuřete, než k nim nabere listy, aby zakryla mastný lesk. Vera by zuřila, kdyby pojala podezření, že Eden porušila svou „dietu“.

Černá káva a půl grapefruitu k snídani, dvě vejce natvrdo dopoledne. Libové maso a zelenina k obědu a večeři. Proteinový nápoj po tréninku, ale jen pokud trvá déle než šedesát minut. Syrová brokolice na svačinu – vláknina tě zasytí rychleji. Po sedmé hodině žádné tuky. A červené víno k večeři. Pomáhá trávení.

Takto Vera žije svůj život a tak ho žije i Eden.

Bylo jí teprve šest let, když Vera poprvé začala kritizovat její tělo, omezovat jí jídlo a brát ji s sebou do posilovny. Teď je jí šestnáct a nedokáže sníst ani obyčejné jablko, aniž by si vybavila jeho kalorickou hodnotu. O to se Vera postarala.

Nebýt toho, že Marija skrývá tekuté kalorie pod „povolenými“ potravinami nebo že jí nevlastní bratr Kevin v noci tajně nosí pamlsky, když u nich přespává, už by dávno umřela hlady, tím si je Eden jistá. Je pořád unavená, pořád hladová. Neustále myslí na jídlo a ani nejde o nic výjimečného: tajně snědená lžička arašídového másla, spolužaččin sendvič se šunkou a sýrem, máslo na její porci dušené zeleniny, blbý krajíc čerstvě upečeného chleba.

Eden zírá do svého salátu, tiše se nadechne a nechá svůj hněv odeznít. Hněv nepomáhá. Jen ji nutí trpět víc. Jediný způsob, jak jít dál – jak mít aspoň nějakou naději, že se z toho domu jednou dostane –, je necítit vůbec nic.

Eden se napije vína. Má ráda to, jak ji zahřívá a jak je po něm její mysl vláčná a zastřená. Eden má pocit, že když vypije jednu nebo dvě sklenky, začíná své maceše rozumět. Jako by se naladila na jinou rozhlasovou stanici a konečně slyšela, co Vera doopravdy říká.

„To kuře je suché,“ zamumlá Vera a šťouchne do něj vidličkou. Jsem nespokojená.

„Snad Marija nepoužila mražené maso. Říkám jí pořád dokola, že to ničí texturu.“ Proč nemám nad svým životem žádnou moc?

„Za to, kolik jí platíme, by měla být schopná připravit kuře tak, aby nebylo suché.“ Mám všechno, co chci, a stejně nejsem šťastná.

Vera odloží vidličku a přihne si vína. Když dopije, ostře se zadívá na otce. Je to tvoje vina.

Krátce se podívá na Eden a pak se znovu vrátí ke své sklenici. A tvoje taky.

Když zazvoní zvonek u dveří, otec jen obrátí oči v sloup, dál mluví do telefonu a rodinu ignoruje. Eden strne. Přemýšlí, kdo to asi tak může být, přemýšlí, jak moc takové vyrušení Veru naštve. Otevřela by sama, ale Vera nesnáší, když Eden dělá práci hospodyně.

Uplyne téměř minuta, než hluk z přední části domu dolehne až do jídelny a než zvuk několika párů bot, které se cílevědomě pohybují po holých mramorových podlahách, začne působit agresivně – jako vpád.

V klenutém průchodu za Verou se objeví dva muži v oblecích, doprovázeni čtyřmi policisty s rukama připravenýma tasit zbraně. Vera se k nim obrátí s výrazem podrážděnosti a zmatku, ale muži se valí kolem ní a pak kolem Eden tak rychle, že otec, jemuž se v očích zděšeně zableskne, ani nestihne položit telefon.

„Lawrenci Chasei,“ pronese jeden z mužů v obleku hlasitě, zatímco policisté uchopí otce za paže. „Máme na vás zatykač.“

Otcův telefon s rachotem dopadne na podlahu, když ho policisté zvednou na nohy a zkroutí mu ruce za zády. Nevzpírá se, ale ani jim to neusnadňuje. Jeho tělo i končetiny jsou strnulé, každý sval napjatý, jako by věřil, že pokud si udrží kontrolu nad vlastním tělem, nebudou mít nad ním žádnou moc.

Jenže k Edeninu úžasu se právě to stane. Dívka se chvěje, když mu čtou jeho práva a obviňují ho ze zločinů, které ji u něj nijak nepřekvapí: zpronevěra, praní špinavých peněz, obchod s drogami. Její macecha, zpočátku rozzlobená, se vzápětí hlasitě rozvzlyká, popadne telefon, aby zavolala svému právníkovi, a vyběhne z místnosti, aniž se ohlédne.

Když otce odvádějí z jídelny ke dveřím, hledí před sebe jako voják – klidně, bez výrazu. Na svou dceru se ani jednou nepodívá.

Jeden z mužů v oblecích – možná detektiv? – položí ruku na opěradlo Edeniny židle a ona sebou trhne. Trochu se k ní skloní a řekne: „Omlouvám se, že rušíme u večeře, zlatíčko. Tatínek trochu zlobil.“

Eden k němu vzhlédne v domnění, že její tvář je bez výrazu, ale ať už detektiv v jejích očích spatří cokoli, přiměje ho to napřímit se a sundat ruku z její židle. Jakékoli uspokojení vepsané v jeho tváři rychle zmizí, chladně na Eden kývne hlavou a následuje své muže ven skrze klenutý průchod.

V kuchyňských dveřích stojí Marija, mačká v dlaních utěrku a tmavýma očima sleduje odcházejícího detektiva. Když se zabouchne hlavní vchod a dům se ponoří do ticha, osloví Eden: „Bude v pořádku. Muži jako on v tom umějí chodit. Tady máš.“ Obejde stůl, uchopí otcův talíř a položí steak před Eden. „Není důvod, aby dobré jídlo přišlo nazmar.“

Eden cítí dobrotu toho gesta, náklonnost, možná dokonce lásku, ale touží jen po tom, aby jí Marija položila ruku na rameno nebo ji objala. Ne proto, že by ji otcovo zatčení rozesmutnilo, ale proto, že prahne po lidském doteku – touží se cítit s někým na tomto světě spojená.

Jenže Eden už nějakou dobu ví, že hlad po lidském doteku je tou nejnebezpečnější touhou ze všech.

Zabodne vidličku do steaku a otcovým nožem do něj zakrojí jako dívka, jejíž otec právě nebyl zatčen, která nehladoví po lidské blízkosti a netrpí touhou po lásce, jíž jsou tak samozřejmě obdarováváni ti, kdo někam patří. Potřebuju jen jídlo, říká si Eden. Její tělo potřebuje k přežití jen jídlo, vodu a přístřeší. Nic víc.

Nic víc.

To je všechno, co potřebuješ, abys přežila.