Norman Jangot: Hadovo dílo

Hadovo dílo je temný, atmosférický román o touze po pomstě a křehkosti civilizace. Norman Jangot nabízí neklidný, „nezařaditelný“ příběh, který propojuje žánrovou zábavu s vizionářskou reflexí současného světa.

V postapokalyptické Paříži zničené tajemným Přívalem se lidstvo snaží z trosek znovu vybudovat svět. Mezi přeživšími jsou lidé se zvláštní schopností číst v chaosu každodennosti jedinečná znamení, zvané synchronicity. Nejnadanější z nich, takzvaní Pythoni, pracují jako elitní lovci zločinců pro novou policii.

 

Nathaniel Loppe, kdysi legendární Lovec, se po osobní tragédii stáhl do ústraní. Když se objeví sériový vrah, který je sám Python a nenechává po sobě žádnou stopu, vrací se Nathaniel na naléhání mladšího, nejistého a nedávným rozchodem rozervaného kolegy zpět do akce. Napínavé pátrání po vrahovi se prolíná s tématy náhody a osudu, synchronicit, kvantové nejistoty a paralelních světů.

 

 

 

Vydal: Pavel Dobrovský – Beta; 5/2026

Překlad: Ladislav Václavík

Vazba: vázaná

Počet stran: 576

Cena: 590 Kč

 

 

Paříž Čokoráno

Paříž Ghetto Žal

 

Filozofie Ting Posledního věku

 

Nathaniel rozezvučel zvoneček u vchodu do čokoládovny a vnořil se do útrob vyhřátého obchodu. Měl ve zvyku chodit pozdě, obvykle o deset minut, aby měla oběť dostatek času nasát místo a jeho energii. A také napojit se na svoje vzpomínky. Byl to takový malý obchůdek ve stylu padesátých let. Na staré reklamní plechové tabulce stálo: „Dobrá čokoláda od babi Novy!“

 

Vytáhl telefon a namluvil ta slova do diktafonu. Detaily. Nathaniel si navykl věnovat pozornost každému z nich. Dokonce i před pohovorem. Všechno se počítá. Tohle někteří z jeho kolegů nechápali. Pátrání začíná v okamžiku, kdy se spis ocitne na stole, ne až ve chvíli, kdy se setkáváme s oběťmi. Možná dokonce ve chvíli, kdy ráno vytáhneme nohy z postele. V uších mu zněl ten zvuk, kterým se ohlašovaly první signály. Jako jakési praskání ve vzduchu. Ten zvuk, to je, jako když pění šampaňské, řekl mu jednou Milo, ten měl ten dar taky. Jo, to je ono. Kolem dokola to šumělo a on věděl, že bude celý den sledovat něco, co většina smrtelníků považovala za přízrak.

 

Pokynula mu jakási žena. Nathaniel ji svým cvičeným okem přelétl od hlavy k patě. Unavené rysy. Kruhy pod očima. Plačtivý pohled, ztracený, zoufalý. Společný všem obětem. Seděla u stolu, u okna, na kterém se vysrážely kapky vody. Bylo potřeba rozhodnout: setřít tu vlhkost, aby bylo vidět ven, nebo se ničeho nedotýkat? To bylo dilema Lovců. Do jaké míry bylo možné zasahovat do scény, a přitom nezměnit její podstatu? A v kterém okamžiku riskovali, že jim unikne ten nejdůležitější detail?

 

Dál pozoroval, přesně tak dlouho, jak bylo třeba. Na stole otevřené menu čokoládovny, otočené k prázdné židli naproti ní, jistě určené Nathanielovi. Za židlí: staré piano, které tu bylo už jen na ozdobu.

 

Už předtím si objednala kávu. Horkou čokoládu ne? Ne, protože se držela jen díky kofeinu. Byla to její druhá? Třetí? A spala vůbec v noci na dnešek? Cukru se ani nedotkla.

 

Když se k ní přibližoval, všiml si, že má na sobě přiléhavé, nenápadně elegantní šaty. Tvořené z recyklovaných látek, jejichž jednotlivé kousky byly k sobě sešité. Takže takové, jaké se dnes nosí. Nebyly ale ani nijak výstřední. Jen minimum nezbytné k tomu, aby na sebe upoutala pozornost. Barev velmi poskrovnu. Fialová, modrá a dominantní černá. Dobrá. Rovněž černé punčochy a kožené boty na podpatku s jemným prošíváním. Vlasy měla rozpuštěné, sotva učesané, což se dalo pochopit s ohledem na to, jakou noc si musela prožít. Nebyla vidět žádná značka oblečení ani žádný nápis.

 

Když přistoupil až k ní, zničehonic se nervózně zvedla. Bokem vrazila do stolku, do podšálku rozlila trochu kávy, kterou nasákla stále zabalená kostka cukru. Se sepjatýma rukama neslyšně hlesla:

 

„To jste vy, ten…, ten…“

 

Marně se pokoušela větu dokončit, a tak jí Nathaniel pomohl. Ne z empatie, ale aby věc urychlil.

 

„Ano. Jsem to já.“

 

Nathaniel nesnášel mrhání časem. Potřeboval jít přímo k cíli a nezdržovat se nějakou psychologií. Od toho tu byli jiní. Ale když viděl její vyděšený pohled, pokusil se ji trošičku uklidnit a povzbudit. Pokud bude oběť nedůvěřivá, celý postup přijde vniveč. Někdy stačilo jedno slovo, jedno jediné. Tohle mu Assia vtloukala do hlavy až až. Dodal:

 

„Najdu vám vaši dceru.“

 

Vypadalo to, že se jí ulevilo, a jediným pohledem k němu obrátila všechnu svoji naději. Nesnášel ten pocit. Měl chuť jí vrazit pohlavek, zatřást jí, ať se vzchopí. Ale svá nutkání musel nechat stranou. Vybídl ji, ať se opět posadí. Poslušně poslechla Nositele veškerých nadějí. Ten si také sedl, kabát si nesvlékl. Horko mu nevadilo, a hlavně: bylo třeba nevzbudit příliš rozruch, snížit Lovcův dopad na minimum. Nenechávat svoje věci v místech, kde vibruje energie obětí. Bylo třeba, aby to byla jejich energie. On byl jen vektor, tunel, a musel zabírat co nejméně místa. Přestat existovat. Stáhnout se. Na okamžik zaváhal, jestli nemá rukávem setřít vysráženou páru, ale rozmyslel si to a položil jí první otázku:

 

„Vaše jméno?“

 

„Émilie Morteuxová. Nečetl jste moji…“

 

„Ale ano, jistě.“

 

Výpověď. Tohle slovo by následovalo, jako spousta dalších, která nepotřeboval. Rád lidem skákal do řeči, i když věděl, že jim to je hodně nepříjemné a že se nedoporučovalo tímto způsobem začínat. Jenže když on je tak dobrý. Tak těsně napojený na svůj dar, že mohl využít toho, čemu se říká „snesitelné opovržení“.

 

„Potřebuju jenom, abyste svoje jméno řekla nahlas. Aby prostoupilo místnost.“

 

Viděl, jak se Morteuxová opírá o židli. Byla naštvaná, protože jí řekl, ať drží zobák? Ne. Vyčerpaná? Možná, ale nejen to. Skeptická. Ano. To bude ono. Morteuxová patří k lidem, které jeho dar ještě moc nepřesvědčil. Tohle jí Nathaniel nemohl vyčítat. Celé to bylo strašně divné. Pro rozum. Společnost. Pro lidi. Žili jsme však v době, kdy bylo více než nezbytné umět se přizpůsobit jakékoli situaci. Klíčovým slovem tohoto století byla odolnost. Nathaniel se v duchu ptal, jak to poté, co udeřil Příval, dokázala tato žena, zrovna ona. Nesnášel, když se obětem četla výpověď slovo od slova – jak to dělalo tolik jiných posedlých Lovců. Chtěl před sebou odhalit člověka z masa a kostí. Ne skrz nějaký chladný spis, stejně tak strohý jako policista, který ho naťukal na klávesnici. A tak z něj rychle vyčetl pár informací. Jméno, pohlaví, datum narození. To bylo všechno. Ale pokud šlo o Morteuxovou, jeho nadřízení si nemohli odpustit poznámku, že pochází z velmi privilegovaného prostředí. Že této záležitosti bude potřeba věnovat obzvláštní pozornost.

 

Přišla během Přívalu o byt? Ano. A taky o všechny prachy, takže Příval rozmetal její měšťácké pařížské pohodlíčko napadrť. Na druhou stranu nemusela jistě podstoupit náhodné a nespravedlivé stěhování, kterému se podrobili ti nejméně majetní. Jako spousta lidí v týhle místnosti. Po katastrofě se zjistilo, že lidé z venkova trpí jejími dopady méně, protože jejich infrastruktura odolala.

 

Nathaniel z kapsy vytáhl telefon a spustil diktafon. Bylo nutné všechno nahrát a ani na okamžik nespustit z očí okolí. Zůstat myslí v přítomnosti. Někteří si rychle čmárali poznámky. Část mozku soustředili na něco jiného. To byla blbost. A co když právě v té chvíli projde některá ze Synch? Konec vyšetřování.

 

Potom položil na stůl dva kameny. Jeden hladký. Téměř plochý. Hematit černý jako bezedná tma. A ještě jeden, s drsným povrchem. S těžko popsatelným tvarem. Bezbarvý křemík. Morteuxová sebou na židli škubla.

 

„Promiňte, já nejsem moc zvyklá na všechny tyhle… ezověci.“

 

„Ty kameny nemají s ezoterickým rituálem nic společného. Jsou moje. Taková posedlost. Pomáhají mi soustředit se. Toť vše. S tím si nedělejte starosti.“

 

Sevřela rty. Měla je trochu plné, ale ne smyslné. Čelist měla hranatou. Nathaniel si v duchu řekl, že je zcela jistě kuřačka. A že má sto chutí jít si zapálit. Od chvíle, co existovaly Kanály – tajné podzemní bary, lépe uzpůsobené neřestem –, kuřáci to v kavárnách a čajovnách nemohli dál vydržet.

 

Nathaniel koutkem viděl, že k nim přichází servírka. Dal jí znamení, že nic nepotřebuje. Nenápadným, ale rozhodným gestem, které okamžitě pochopila. Ani stopa. Nic. Přízrak. Tím se bude muset během příští půlhodiny stát, možná i na delší dobu. Všechno záleželo na tom, jak se věc seběhla.

 

Ano, jak se věc seběhla…

 

„Položím vám několik otázek. Velmi jednoduchých. Může vám to připadat divné, ale bez toho to nepůjde.“

 

Ztuhla. Tohle se jí nelíbilo. Přiblížila se k němu a promluvila rozhodnějším hlasem, jistě proto, aby jí zase neskočil do řeči:

 

„Poslouchejte, moje dcera je nezvěstná. Může být kdoví kde, kdoví s kým, v nebezpečí. Takže bych byla ráda, kdybychom příliš neztráceli čas, chápete?“

 

Nathaniel si všiml, že když se zlobila, její tvář vypadala zajímavě, téměř krásně, rysy v obličeji se jí zostřovaly. Kdyby se živil něčím jiným, možná by si s ní zaflirtoval. Možná to udělá i tak. Až se případ uzavře. Kdoví. Ještě ne. Pokračovala:

 

„Řekli mi, ať přijdu, jsem tu. Přitom bych ji měla hledat. Máte děti?“

 

Této části se Nathaniel obával. Ještě ani nezačal lov, ještě ani nepoložil první otázky, a oběť už dávala najevo známky slabosti a netrpělivosti. Podrážděně si povzdechl. Tyhle detaily na lidské rovině řešili jiní, on ne. Od toho tu byla zásahová jednotka, to byla jejich práce. V duchu viděl sebe sama, jak říká Assii, ať oběti dobře připraví a ať mu neposílá nikoho, kdo nebude na jeho zásah připravený, stačí, když bude aspoň trochu v klidu a bude se ovládat. Nebylo to proto, aby si tak usnadnil práci: bez toho by jeho dar buď nefungoval, nebo by ho navedl nesprávným směrem. A všechno by muselo začít znovu od začátku. S tím rizikem, že stopa zmizí, zeslábne, nebo se ještě víc zkomplikuje. Bude lepší, když se to teď celé stopne.

 

„Nejste připravená.“

 

Nathaniel sebral mobil a oba kameny, aby je schoval zpátky do kapes.

 

„Cože? Co to děláte? Vy odcházíte?“

 

„Jo. Zítra to zkusíme znovu.“

 

„Zítra? Ale chápete to vůbec?“

 

Zničehonic zvýšila hlas, několik zákazníků se k ní otočilo. To nevěstilo nic dobrého. Pro stopy už vůbec ne. Situace se mu vymykala z rukou a oběť to celé právě kazila… Teď se pro změnu Nathaniel naklonil k ní:

 

„Pozorně mě poslouchejte. Vodítka jsou jako stopy v písku, rychle mizí, sotva si jich všimnete. Jestli se budete dál chovat takhle, nebude už možné vůbec nic najít, všechno se smaže. Chápete? Nejste připravená. Jestli začneme rozhovor a vy budete… v takovémhle stavu, riskujete, že mě přivedete na špatnou stopu a ztratíme mnohem víc než jeden den.“

 

„Ale…“

 

„Pusťte mi tu ruku, prosím.“

 

Morteuxová se podívala na svoji ruku a vytřeštila oči, jako kdyby si právě uvědomila, že ho drží za rukáv. Roztřesenou ji odtáhla.

 

„Já se uklidním. Přísahám, to jenom…“

 

„Jděte si odpočinout, vraťte se domů a vyspěte se. Ale prášky na spaní si neberte. Určitě vám vysvětlili, že to může ovlivnit správný průběh operace.“

 

„Prosím…, jak se jmenujete?“

 

„Svoje jméno vám neřeknu. Tady ne.“

 

„Dobrá, dobrá. Ale prosím vás…“

 

„Já teď odejdu, abych nedělal rozruch. A vy taky.“

 

„Počkejte. Zítra bude ještě větší šance, že se… ‚stopy‘ smažou, je to tak? Musíme to udělat dnes. Pokusím se udělat, co po mně požadujete. Uklidním se, to vám slibuju, chci svoji dceru zpátky.“

 

Nathaniel si přitáhl paži k tělu, a když se chystal bez ohlížení místo opustit, jeho pohled padl na cukr. Ten, kterého se nedotkla. Papírový obal nasáklý kávou.

 

CR.

 

Dvě písmena, kterých si do té chvíle nevšiml. Přestože byla červená a na černém podkladu. Křiklavá. Proč je předtím neviděl? Přeletěl pohledem kolem dokola. Ano, zítra bude všechno rozmazanější. Jenže – byl právě správný den pro zahájení lovu? Odpověď znal. Ráno vstával s pocitem, že má hlavu plnou bublinek z nějakého perlivého nápoje.Plnou hlavu.

 

Ostatní zákazníci se mezitím rychle opět ponořili do svého každodenního života, s nosem v lutyšské čokoládě a tabletu. Lhostejní ke dvojici, která prožívala těžké chvíle. Další taková. Nathaniel zaznamenal obrazovku neumětelsky připevněnou ke stěně. Napříč byla nálepka s nápisem „Out of orde“. Chybělo písmeno „r“. Ještě naposledy se rozhlédl kolem dokola a rozhodl se rukávem setřít opar na okně. Instinkt. Na okamžik se pozorně zahleděl ven a… ano. Nebylo pochyb. Hodně toho už do sebe zapadalo. Jen tomu nevěnoval dostatečnou pozornost.

 

Nathaniel se uvolnil.

 

„OK. Zůstanu, ale pod jednou podmínkou.“

 

„Moje dcera zmizela, jsem připravena… na hodně.“

 

Jen tak tak, že neřekla „na všechno“.

 

„Požádám vás teď o něco velice jednoduchého. Ale bude potřeba to bez váhání udělat. Dokážete to?“

 

„Ano.“

 

Nathaniel se nadechl a sondoval, jak moc je upřímná. Byla připravená. Teď byla připravená tomu uvěřit. Pomalu se opět posadil na židli a spustil:

 

„Začneme několika otázkami, pak budu potřebovat, abyste mi pověděla svůj příběh.“

 

„Můj příběh?“

 

„Ano. Co jste dělala v pátek, kdy vaše dcera zmizela. Do nejmenších podrobností. Jako když běžně něco vyprávíte. Určitě vám tohle všechno říkali.“

 

„Ano.“

 

„Jdeme na to?“

 

„Ano.“

 

„Ukažte mi ruce.“

 

„Prosím? Ano, samozřejmě.“

 

Émilie Morteuxová měla doposud paže složené na hrudi, ale teď natáhla svoje bílé, jemně vrásčité malé ruce v rukavičkách z pevné syntetické látky. Nathaniel se rád díval lidem na ruce. Protože po očích to byly první části těla, které vstupovaly do kontaktu s věcmi. S příběhem. A on bude potřebovat ten mentální obraz, aby do něj promítl svou mysl. Aby věděl, jestli jí může důvěřovat. Jeho oči se znovu zarazily nad kostkou cukru. A těmi dvěma písmeny, „CR“. Měl chuť otočit odtržený kousek papíru a podívat se, co znamenají, jenže nesměl do ničeho zasahovat, musel Synchy nechat, ať k němu přijdou. Nejtěžší na téhle práci bylo nepodlehnout zvědavosti. Bylo třeba se vyzbrojit trpělivostí. Nechat je přijít.

 

Znovu vyndal telefon a oba kameny.

 

„Všechno zaznamenám. Budu říkat určitá slova, opakujte je po mně. Bude vám to připadat nepatřičné nebo znepokojující. Ale nereagujte prosím, trpěl by tím postup. Zkrátka, nechte to na mně. Souhlasíte?“

 

„Ano, ano. Souhlasím.“

 

„OK. První otázka: vaše datum narození?“

 

„14. duben 2015.“

 

„Vaše oblíbená barva?“

 

„No…, fialová.“

 

„Křestní jméno vašeho otce?“

 

„Olivier.“

 

„A vaší matky?“

 

„Claire.“

 

„Díky.“

 

„Jméno mojí dcery předpokládám znáte.“

 

„Ano. Není třeba ho říkat, už je tady všude.“

 

„Jak prosím?“

 

„Mélodie je všude v této místnosti.“

 

Nathaniel svěsil ramena. Stalo se mu už několikrát, že skeptikům musel zahrát tohle směšné představení. Někdy to fungovalo, někdy ne. Neměl chuť s tím ztrácet čas, ale cítil, že to bez té mezihry nepůjde.

 

„Podívejte se za sebe, ta reklama na ten starý jukebox.“

 

Otočila se.

 

Vyberte si melodii podle své chuti!

 

Pokrčila rameny.

 

„Člověk by těžko řekl, že to je opravdu…“

 

„Podívejte se na menu. Co čtete u horkých nápojů na třetím řádku?“

 

Latte Melodia.

 

Na obrázku byl nápoj, nad kterým se vznášel napěněný obláček, z něhož trčelo míchátko ve tvaru saxofonu.

 

„A to piano za mnou. Co je to za značku, přečtete to?“

 

Přimhouřila oči a…

 

„Melody Maker! Počkejte, to je jenom…“

 

„A mrkněte na ulici na ty stěhováky.“

 

Vyhlédla z okna. Nějací stěhováci s velkou námahou nakládali piano do náklaďáku. A na zemi čekalo několik hudebních nástrojů, až na ně přijde řada.

 

Émilie Morteuxová potřásla hlavou.

 

„Ano, je to udivující, to připouštím, ale to jsou jenom… náhody. Chci říct, ‚melodie‘ je poměrně běžné slovo.“

 

„Tak jak potom vysvětlíte, že si všichni v této místnosti objednali totéž?“

 

Émilie Morteuxová svraštila obočí a prohlédla si zákazníky. Na každém stole bylo všude možno vidět tentýž nápoj, černý šálek, pěnu a míchátko ve tvaru saxofonu.

 

Zbledla. Roztřásly se jí ruce, konečky prstů si pohrávaly s nitkou vlny, která jí čouhala z rukavice. Její rozum to nemohl přijmout.

 

„Není to v nějaké akci?“

 

„Ten nápoj není v žádné akci. Zrovna si ho dává sedm lidí. Sedm. Taková je i jeho cena. Sedm. Počet umělců. Vaše dcera je umělkyně?“

 

„Ano, ale… Já nevím…, možná…“

 

Nathaniel pokračoval.

 

„Žádné možná. Vaše dcera všude zanechala stopy. Já jsem tu od toho, abych je sledoval. A když mi povyprávíte, co se stalo od pátečního rána až do chvíle, kdy jste ji tu naposledy viděla, ukážete mi, které jsou ty správné. Do nejmenších podrobností. Všechno, co si vybavíte. I když vám to bude připadat druhotné. Protože, je mi líto, že vám to musím takto říct, dnes už náhody neexistují.“