Ray Nayler: Kde je zakopaná sekera

Příběh téměř sebevražedného revolučního podniku se v Naylerově geopolitickém sci-fi thrilleru snoubí s ostrou kritikou nejrůznějších forem autoritářství, které dusí lidskou svobodu. 

Jak svrhnout diktátora, který nikdy nezemře? 

 

V autoritářské Federaci bují spiknutí s cílem odstranit a nahradit prezidenta: muže, který už několikrát nechal svou mysl přenést do nového těla, aby se udržel u moci. 

 

Lilija, geniální vědkyně, jejíž objev by mohl posloužit k jeho svržení, prchá před federačními úřady ve snaze vymanit se z téměř neprodyšné sítě vládního dozoru. Její osud je provázaný s osudem dalších lidí bojujících proti globálnímu statu quo: Lilijina přítele Palmera, který se v Londýně snaží vyřešit záhadu jejího zmizení, nebo Zoji, zkušené aktivistky, jejíž kniha inspirovala revoluční hnutí. 

 

Každý systém může selhat. Každá společnost se může zhroutit. Každý svět může skončit. Ale co zaujme jejich místo? 

 

Ray Nayler (nar. 1976) je kanadsko-americký autor sci-fi, který byl dosud oceňován za svou povídkovou tvorbu, publikovanou v časopisech jako Asimov’s, Clarkesworld či Analog. Většinu dospělého života strávil mimo USA. V současné době pracuje jako mezinárodní poradce v Office of National Marine Sanctuaries v National Oceanic and Atmospheric Administration. V roce 2022 debutoval románem Hora v moři (česky 2024), za který obdržel cenu Locus. Na úspěch navázal novelou Prokletí mamutů (2024, česky 2025), za niž získal cenu Hugo. 

 

Vydal: Host, 4/2026

Překlad: Milan Pohl

Obálka: Maria Jesús Contreras

Vazba: vázaná

Počet stran: 360

Cena: 499 Kč

 

KAPITOLA 1

ZOJA

Federace

 

Sekera rozštípla poleno vedví. Obě poloviny se skácely ze špalku a spadly mezi další kusy nasekaného dříví na tmavé zemi.

 

Zoja si už pátým rokem ve vyhnanství štípala dříví sama. Na svou schopnost zatínat štípací sekeru do dřeně byla patřičně hrdá.

 

Na sklonku letošního léta však každé její seknutí dopadalo pod nesprávným úhlem. Zápolila s tím celou hodinu.

 

Nakonec ji přerušil její asistent:

 

„Zojo Alexejevno, nezamlouvají se mi hodnoty vašich fyziologických funkcí. Přestaňte, prosím. Dovolte, ať to udělám za vás.“

 

Její svaly mu dávaly za pravdu. Takhle to dál nejde.

 

Možná ji zradila vůle.

 

Toho se bála nejvíc. Síla i přesnost mají při štípání dřeva druhořadou roli. K tomu, abyste prohnali sekeru polenem, potřebujete především vůli. Svalová činnost je pouze jejím fyzickým vyjádřením, ničím víc.

 

Zoja teď seděla v plátěném křesílku a sledovala, jak dříví seká její robotický asistent. Na jeho pohybech — na tom, jak mezi údery upravoval svůj postoj a stisk, jak na špalek stavěl každé další poleno — nebylo nic mechanického. Slovo, které jí přicházelo na mysl, znělo „inteligence“. Inteligence těla. Samozřejmá, přesná inteligence dítěte při skákání přes švihadlo. Robot nemá vůli, že ne? A přestože bylo každé poleno jiné, pokaždé zasadil dokonalý úder. Zdálo se, že robotova schopnost precizních kalkulací je lepší než lidská vůle. Nebo aspoň efektivnější.

 

Plácek, kde se štípalo dříví, byl na kraji mýtiny. Mezi břízami prosvítalo slunce. Po naleštěných pažích robota i naští­paném dříví, vlhkém jako mokvající strup, rozhazovalo pe­nízky světla.

 

Možná že zestárnout se ctí znamená nechat druhé, aby převzali vaši práci. Poznat, když vaše dílo dospěje ke konci.

 

Zoja se snažila.

 

Pozorovala světlo rozptýlené na povrchu robota. Naslouchala synkopovanému rytmu sekery rozrážející polena a klapotu dřevěných klínků dopadajících na ostatní rozpolcené či rozčtvrcené kusy.

 

Mýtinou profukoval vánek stejně teplý jako okolní vzduch. Zatím není třeba se bát zimy.

 

Poslouchala chvění březových lístků, tvarem připomínajících hroty šípů, jak se kroutí na řapících.

 

Pak spatřila ducha.

 

Kráčel mezi světlými kmeny bříz hluboko ve stínech.

 

Lidská postava, rýsující se proti strohým stromům. Nezastavovala se a Zoja viděla, jak bílá kůra bříz protíná její tělo.

 

Duch se vytrvale blížil, proplouval lesem jakoby nakresleným křídou. Procházel mezi stromy, ani na okamžik je však nezaclonil.

 

Tak je to tady. Ne smrt, tu bych bývala vítala — ale ztráta příčetnosti.

 

Pak si zakryla levé oko. Duch byl najednou stejně hmotný jako živý člověk. K mýtině mu zbývalo posledních dvacet metrů.

 

Zakryla si pravé oko. Duch úplně zmizel, vytratil se ze svě­ta a nenechal po sobě ani mžitku, která by snad mohla do­svěd­čovat jeho existenci.

 

A přece tam pořád byl. Slyšela, jak našlapuje v tlejícím listí. Vnímala ticho ptáků v jeho blízkosti, doprovázející pohyb přízraku skrze tajgu.

 

Zoja si zase zakryla levé oko. Na mýtinu se vynořila žena. Šedohnědý vojenský batoh barevně ladil se zbytkem její výstroje.

 

Žena si přitiskla prst na rty.

 

Když teď Zoja otevřela obě oči, viděla ženu jako průsvitnou postavu na kraji lesa. Proudilo skrze ni sluneční světlo. Listoví se za jejím sklovitým tělem tetelilo ve vánku.

 

Zoja se zvedla z křesílka. „Až doštípeš dříví,“ řekla robo­tovi, „srovnej ho pod střechu. Pak nasbírej houby a zkontroluj úly.“

 

„Provedu,“ odvětil robot.

 

Zoja i žena, kterou robot nevnímal, vykročily přes mýtinu k nevelkému srubu v jejím středu.

 

V chatě byl příjemný chládek, vonělo to tam po cedru. Na čistou prkennou podlahu dopadaly lichoběžníky slunečního světla. Místnosti vévodila nabílená pečka: pec, zdroj tepla a chleba. Jakmile za nimi zapadly dveře, sekání rázem utichlo.

 

„Čaj?“ nabídla Zoja.

 

„Ano, děkuji.“ Žena se rozhlédla po vyšívaných záclonách, vycíděných stěnách, nablýskaném samovaru ve výklenku v boku pečky.

 

„Táhne vám hlavou, jestli jsem to všechno vyšívala já. Musím vás zklamat. Je to robotovo dílo. Posaďte se.“ Zoja pokynula ke stolku s bílým ubrusem, jehož okraj zdobil červený a černý vzor.

 

Zoja si všimla, jak žena utkvěla pohledem na malé kni­hov­ničce.

 

„Většinou samí klasikové,“ řekla Zoja. „Tolstoj, Turgeněv, Puškin — toho pořád nemůžu vystát. Jestli hledáte moji knihu, tady ji nenajdete. Zakázali ji i mně.“

 

Zoja donesla čaj. Obě se posadily.

 

„Nemám strach,“ řekla Zoja po chvíli.

 

Žena si zvedla šálek čaje ke rtům a zafoukala přes hladinu. „Jak to myslíte?“

 

„V Byzanci svržené císaře oslepovali, odváželi do vyhnanství na ostrov, zavírali do kláštera. Dělali první poslední, aby se nemuseli uchylovat k vládcovraždě. Ale nikdy to nestačilo. Na obtíž jim byla i protivníkova pouhá existence. Život v klidu mohla tyranům tehdy jako teď zajistit jenom garota. Tento stát vyrostl v obrysech Byzance. Prezident mě nemůže nechat žít. Nemá to v povaze.“

 

„Já —“

 

„Nevymlouvejte se. Vypijte si čaj. Já nemám strach. Právě naopak. Jsem připravená. Prezident zavraždil každého, koho jsem měla ráda. Všechny, kdo bojovali po mém boku. Zbyla jsem jen já. Víte, jaké to je? Zbýt jako jediná? Čekat na kulku, na dron, na jed — a nikdy se nedočkat? Horší než smrt.“

 

Zoja nechávala stékat med ze lžičky do šálku. „Myslela jsem, že jste duch. Že přicházím o rozum. Toho jsem se bála ze všeho nejvíc. Že mě sem prezident vyhostil, aby odloučení rozervalo moji mysl na kusy. Jenže pak jsem pochopila — jste skutečná, ale mé digitální oko vás nevidí. Jenom to lidské. Prezident mě oslepil: gumovým projektilem tenkrát při té demonstraci, když jsem byla ještě mladá. Zrovna jako v Byzanci. Ale oslepil mě jenom napůl.“

 

Zoja cítila klid. Jistě, svou práci ještě nedokončila. Na druhou stranu, nedokončená zůstane vždycky každá práce. Odmlčela se, měla za to, že se žena rozmluví, ale ta jen postavila šálek na stůl a vyčkávala.

 

„Co je to za mechanismus?“ zeptala se Zoja. „Jak to děláte, že jste pro ně neviditelná?“

 

Žena vytáhla z kapsy válec. Na horní straně svítila zelená kontrolka. „Říká se tomu Birnamův přístroj. Mapuje moji stopu ve světě a emuluje data, která by existovala v mojí nepřítomnosti. Ve skutečnosti mě nezneviditelňuje — nahrazuje mě tím, co by tam bylo, kdybych tam nebyla já. Jako když naše mysl nahrazuje slepou skvrnu v našem vidění tím, co by tam mělo být. Ale funguje jen na stroje. Acetylenový hořák proti elektronické kleci, do které nás zavřeli.“

 

„Pozoruhodné.“

 

Žena si dala přístroj zpátky do kapsy. „Vaši knihu jsem četla mnohokrát, Zojo Alexejevno.“ Začala z ní citovat: „Nesouhlas nelze vymýtit. Není technologie, která by ho mohla překonat, není vůdce, který by ho dokázal potlačit. Je pouze věčný spor, nekonečný proud argumentů…“

 

„Ze své knihy už jsem toho zapomněla víc, než kolik si toho pamatuju,“ odtušila Zoja.

 

„Tohle je jedna z mých oblíbených pasáží,“ prohlásila žena. „Spoustu jsem se jich naučila nazpaměť. My všichni.“

 

„Vy jste mě nepřišla zabít.“

 

„Vypadáte zklamaně.“

 

Zatím není třeba se bát zimy.

 

Kromě té v její hlavě.

 

V zimě mýtinu zasype sníh. V zimě přes ni povedou jen úzké pěšinky — miniaturní horské průsmyky zařízlé mezi navátými vrcholy. V zimě se svět scvrkne pouze na Zoju v tma­­vém srubu, osamělou se svými myšlenkami, a na robota, usazeného na dřevěné židli a pečlivě vyšívajícího záclony či ubrusy.

 

„Vyprávěj mi něco,“ požádá ho Zoja. A robot jí vyhoví — jenže příběhy, které vypráví, jsou jalové a bezduché, a to přesto, že navenek vypadají stejně jako lidské příběhy. Kvůli jeho vyprávěnkám se Zoja cítí ještě osaměleji.

 

Třeba je to takhle prosté. Třeba touží po smrti, protože nesnese pomyšlení na to, že by měla prožít další zimu o samotě.

 

Když si myslela, že přišla její poslední chvilka, ulevilo se jí.

 

A teď je ta úleva pryč. Co vlastně cítí? Strach? Ne, kdepak. Vyčerpání.

 

„Když mě prezident uvěznil tady v tajze,“ promluvila Zoja, „vlastně to byla ironie. To tady jsem podnikala své první vědecké expedice. To tady jsem si budovala pověst přírodo­vědkyně, nikoli aktivistky, nebo jsem si to aspoň myslela. Ale když mě sem vyhostil, a potom mi ani nedovolil toulat se lesem, bylo to obzvlášť kruté. Tajga je rozlehlá a plná dramat. V létě déšť, který smáčí oblast o rozloze Francie, koncem jara sníh, který se snáší v končinách, jaké nespatřilo lidské oko. Veliký zápas o existenci. Nesmím ho vidět. Ale i kdybych měla svobodu pohybu, už by mi k ničemu nebyla. Všechno je to pošpiněno.“

 

„Čím?“

 

„Dekádami lidské politiky,“ odpověděla Zoja. „Všude vidím jen alegorie lidského chování. Nechci ustavičně přirovnávat rostliny a zvířata k člověku, ale nedokážu s tím přestat. Není to vůči nim fér. Ale pokud mě nemáte zabít, o co vám potom jde? O návštěvu? Přišla jste se podívat, co ze mě po le­tech samoty zbylo?“

 

„Ne, Zojo Alexejevno. To ne.“ Žena jí překryla ruku dlaní. Jako vnučka babičce.

 

Moje kniha ji dlouho provázela. Moje slova se do ní vypálila. Má pocit, že mě zná.

 

Poprvé po pěti letech se Zoji dotkl jiný člověk. Na oplátku stiskla ženě dlaň.

 

„Zase vás potřebujeme, Zojo Alexejevno.“

 

Ta věta v Zoje něco probudila. No jistě, je to tady. Roky v exilu přežila jen díky tomuhle. Protože věděla, že jí jednou zase bude zapotřebí. Že její život zase získá smysl. Že zase bude k něčemu platná.

 

„Potřebujeme vás,“ zopakovala žena, „ale nedokážeme vás osvobodit. A tak jsem vás přišla zkopírovat.“