Petra Votroubková: Píseň o pevnině

Nakladatelství Laser vydalo fantasy román Píseň o pevnině, příběh o hledání naděje a touze změnit svět, který je rozhodnutý změnit nás.

 

Farrah bojuje za svobodu. Harry se snaží lidstvu přinést nový, lepší zdroj energie. Sirény brání své moře před lidskou expanzí. A všichni se vlastně jen snaží přežít ve složitém, neustále se měnícím světě.

 

 

Vydal: Laser, 5/2026

Obálka: Jana Lhotáková

Ilustrace: Sára Tomášková

Vazba: brožovaná

Počet stran: 288

Cena: 399 Kč

 

 

„Ani na chvilku? Na dvě minuty?“

 

Strážný stojící na výsuvném mole obrátil oči v sloup. Na sobě měl oranžově lemovanou uniformu schengeroské dvorní gardy a ve tváři asi tolik trpělivosti jako rodič, jehož dítě se už půl hodiny dožaduje zmrzliny v třeskutém mrazu.

 

„Nebo ji přiveďte sem a uvidíte!“

 

„Její Výsost s váma prostě mluvit nebude,“ uzavřel. Před ním stojící cizinec se jen zamračil a posunul si po špičatém nose brýle.

 

„Ale já se s ní znám osobně,“ protestoval.

 

„S naší vévodkyní? Zrovna vy?“

 

„Nebyla to vždycky vaše vévodkyně. Před svatbou vládla u nás v Bajtalonsku, a to je tak malá země, že tam se znají úplně všichni. Moje máma jí pekla sušenky k odpolednímu čaji!“

 

„Mě žádná vaše máma nezajímá. Jestli nemáte důkaz…“

 

„Mám tu od ní dopis, koukejte! Nechala si pro mě výslovně poslat!“

 

„To tvrdíte vy.“

 

„Tak ji sem přiveďte a uvidíte, že to bude tvrdit taky,“ odsekl, přestože už mu teď muselo být jasné, že tahle diskuze nikam nevede. Cizinec se rozhlédl kolem. Slunce pomalu zapadalo a střechy nedalekého města, hlavního a jediného na zdejším ostrově, zářily jako z tekutého zlata. „Dobrá, tak jinak,“ propletl prsty, „jedete pro fraktál, že je to tak?“

 

„Do toho vám civilistům vůbec nic není,“ zavrtěl voják černovlasou hlavou. „Tohle je loď Její Výsosti a ta si může plout, kam uzná za vhodné.“

 

„Je to tenhle?“ Cizinec vylovil z batohu poznámkový sešit. Chvíli jím zuřivě listoval, než našel vloženou fotku černého úlomku a strčil ji vojákovi pod nos. „Taková stará námořnická báchorka? Kámen, co umí chytat blesky? Pořád nic?“

 

„Já jsem se zas tak podrobně nevyptával,“ zamumlal strážný. „Mně vévodkyně prostě řekla, ať tu stojím a nikoho nepouštím nahoru, a to taky dělám.“

 

Cizinec sevřel čelisti a vypadal, že by někoho nejraději praštil, ale na vojáka si samozřejmě netroufal. Asi mu došlo, že by ho uniformovaný mohl vzít a vyhodit i s celým batohem, a tak namísto toho jen zmačkal svůj papír a poškrábal se ve světlých vlasech.

 

„Taková cesta může být nebezpečná,“ zkusil to ještě odjinud, „myslím do Arabska. Ne, že bych tam někdy byl, jen soudím podle toho, co se píše v novinách.“

 

„Počkejte, jak víte, kam…? No, to je jedno. Nebezpečné to asi být může, ale my se nebojíme.“

 

„Ani sirén po cestě, ani sultána? To jste odvážný,“ pokýval naoko uznale hlavou.

 

„To je moje práce,“ napřímil se hrdě voják, „a sirén se bát nemusíme, s těmi máme vyjednané příměří.“

 

„Nepovídejte! Ještě jsem neslyšel, že by se to někomu podařilo.“

 

„Naše paní taky není jen tak někdo, víte? A co se týče Arabska, není to tam žádnej med, ale přežili jsme to minule, tak to přežijeme i teď.“

 

„Ta loď je celá dřevěná?“

 

Vojákovo obočí se nechápavě setkalo nad kořenem jeho nosu. „Co to má s čím společnýho?“

 

„Jen mě zajímalo, jak ji máte odizolovanou. Profesní deformace.“ Cizinec kloubem prstu zaťukal na bílý, precizně naolejovaný trup jachty, a poslouchal dunění. „Kvůli tomu elektrickému kameni, víte? Sice je to legenda, ale fyzika funguje i na ni. Ono se to nezdá, ale výboje mohou při takovém napětí skákat klidně i metr, zvláště ve vlhkém, slaném vzduchu. A ten je na moři, jak bych to řekl, pořád.“

 

„Co to melete? Jaký výboje?“ Voják se zmateně obrátil k lodi, když mu to došlo. „Vy myslíte, že to tu může chytit?“

 

„Jako suchá sláma. Nevím, kolik jste viděl elektrických požárů, ale nebývá to nic pěkného. A teď si to představte na lodi, celé dřevěné, odkud není kam utéct…“

 

„Proboha,“ zalapal voják po dechu.

 

„Nechtěl byste přece ohrozit vévodkyni, že ne? Ale můžu vám pomoci. Stačí, když mě pustíte nahoru, a…“

 

„Na to zapomeňte.“

 

„Sakra chlape!“ rozhodil cizinec rukama. „Co mám ještě dělat?“

 

„Nic. Máte se otočit a vrátit se tam, odkud jste přišel. Dostal jsem rozkaz nahoru nikoho nepouštět.“

 

Blonďák se s brbláním obrátil a chvíli to skutečně vypadalo, že odchází. Po pár krocích se sehnul do písku, asi aby si zavázal botu. Strážný si protáhl ramena a dál si ho nevšímal. Trhl sebou, až když mu nad hlavou zavibrovalo trefené zábradlí.

 

„Hej, Nello!“ zahvízdal blonďák a hodil další žabku, tentokrát do okna kapitánského můstku. „Tady dole!“

 

„Zbláznil jste se? Okamžitě toho nechte!“ rozeběhl se strážný po mole. „Nebo vás dám zavřít za ničení dvorního majetku!“

 

„Co se to tady děje?“

 

Až teď si všimli, že se k nim po pláži blíží dvě siluety. Jedna vysoká a ramenatá, druhá oblá a docela maličká, ale o to důležitější.

 

„Co to má znamenat?“ křikla vyšší žena v dokonale vyčištěné uniformě a s přísným výrazem ve tváři. „Adame?“

 

„Hlásím narušitele, velitelko,“ zasalutoval strážný. „Tenhle se chtěl lstí vloudit na palubu!“

 

„Já jsem se jen snažil…“

 

„Vás jsem se na nic neptala,“ zpražila ho vojačka pohledem tak, že blonďák všechny další poznámky raději zapomněl. Strážný Adam se potěšeně ušklíbl a pokračoval.

 

„Tvrdil, že ho sem pozvala vévodkyně, ale neměl jak to dokázat. Chtěl jsem se ho vyhodit, ale…“

 

„To je v pořádku, Adame.“ Konečně se dostatečně přiblížila i druhá z žen. Pleť měla hladkou jako porcelán, vlasy vyčesané do drdolu a bohatě zdobené ruce nesla s nenapodobitelnou elegancí panovníků.

 

„Děkuji vám za vaši horlivost. Vážím si toho, že svou službu berete tak vážně.“

 

Voják úslužně uklonil hlavu. Vévodkyně rozvážným krokem pokračovala ke své lodi.

 

„To bylo pořád řečí, jak mi tuhle zemi pomůžeš pozvednout,“ prohlásila, když jemně přejela prsty po zábradlí, „jak sem dovezeš pokrok a kdo ví co, a zatím mi tu jen rozbíjíš okna jako malý kluk.“ Obrátila se k blonďákovi čelem a v šedých očí jí pohrávaly pobavené plamínky.

 

„Nechtěl mě pustit nahoru,“ vysvětlil cizinec.

 

„Měl své rozkazy,“ namítla vévodkyně, „a ty bys měl být ten rozumnější.“

 

„Jen jsem nechtěl, abyste odjeli beze mě.“

 

„To bych nikdy nedovolila.“ S grácií sobě vlastní pozvedla ruku a dovolila mu ji před zraky překvapených vojáků políbit.

 

„Sylvie?“ zavolala přes rameno.

 

„Ano, madam?“

 

„Seznamte se. Inženýr Harold Monaghan, můj dlouholetý přítel ještě z dob, kdy jsem žila v Bajtalonsku. Požádala jsem ho, aby jel s námi a dohlédl na technickou stránku celého obchodu,“ vysvětlila s úsměvem a blonďák se prkenně uklonil. „Harry, tohle je kapitánka Sylvie. Velitelka mé gardy a má věrná pravá ruka.“

 

Velitelka srazila paty a úsečně kývla hlavou.

 

„A teď, pokud by vám to nevadilo, bych ráda co nejdříve vyplula. Máme před sebou dlouhou cestu, a sultán nás zítra ráno očekává u arabského pobřeží.“

 

Nikdo neprotestoval, tak počkala na velitelčin doprovod a lehkým krokem se vydala na palubu. Harry ještě překvapenému gardistovi ironicky zasalutoval, než si pohodil na zádech batoh a spokojeně vyrazil za nimi.

 

Strážná před ním se po cestě jen jednou nenápadně ohlédla přes rameno, načež se ke své paní naklonila a něco jí zašeptala.

 

„Nebojte se,“ uklidnila ji vévodkyně polohlasem, „znám ho dobře. V podstatě jsme spolu vyrostli.“

 

Kapitánku zajímalo ještě něco, ale co, to už se Harry nedozvěděl. Hned na to totiž zahučely motory a vládní jachta se dala do pohybu.

 

Slunce zapadající za Schengerosem se ještě kratičce zalesklo na jejích bílých bocích, a zmizelo docela.