Katabáze – přišli do pekla, teď v něm musí přežít

Fantastická cesta do pekla plná akademického soupeření a hledání spásy. Nakladatelství Host vydalo román Katabáze R. F. Kuangové.

 

Postgraduantka Alice Lawová měla odjakživa jen jediný cíl: vyniknout v oboru analytické magie nade všechny ostatní. Obětovala tomu sebeúctu, zdraví, milostný život a hlavně příčetnost. Jenže jediný člověk, který jí tento sen může splnit, největší mág na světě, je mrtvý, a navíc — k její smůle — v pekle. Alice se za ním vydává spolu se svým úhlavním akademickým sokem Peterem Murdochem.

 

Ovšem peklo je jiné, než tvrdí filozofové, vládnou zde pravidla postavená na hlavu, a pokud se z něj má Alice dostat živá, budou muset s Peterem táhnout za jeden provaz. Tedy pokud vůbec dokážou najít společnou řeč. Podaří se jim to, nebo se přitom pozabíjejí? 

 

R. F. Kuangová (nar. 1996) je čínsko-americká autorka fantasy. Narodila se v Číně a v roce 2000 emigrovala s rodiči do USA. Absolvovala čínská studia a historii na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, v současnosti studuje východoasijské jazyky a literaturu na Yaleově univerzitě. Debutovala románem Maková válka (2018, česky 2022), který byl přeložen do devatenácti jazyků. Na svůj debut navázala dvěma pokračováními – Dračí republika (2019, česky 2023) a Spalující bůh (2021, česky 2024). Za svou trilogii získala cenu Astounding Award (nejlepší mladý autor v rámci cen Hugo) a byla nominována na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award. S velkým úspěchem se setkal i její samostatný román Babylon (2022, česky 2024). Nadšené ohlasy sklízí také nejnovější kniha Nažluto (2023, česky 2024), kterou vykročila mimo žánrovou literaturu. 

 

Vydal: Host, 4/2026

Překlad: Daniela Orlando

Obálka: Philipp Beck

Ilustrace: Patrick Arrasmith

Vazba: vázaná

Počet stran: 599

Cena: 699 Kč

 

 

Platón, Faidón

 

 

Cambridge, podzimní trimestr, říjen. Vítr studil, slunce se schovávalo a o prvním vyučovacím dni, kdy správně měla vtloukat studentům do hlavy, jak je nebezpečné pomáhat si při biflování karteziánským odlučovacím zaklínadlem, pokud člověk nechce každou chvíli odbíhat na záchod, se Alice Lawová vydala vysvobodit duši svého školitele z osmi dvorů pekla.

 

Profesor Jacob Grimes zemřel při strašlivé krvavé nehodě, kterou v určitém smyslu zavinila Alice, a tak s ohledem na morální povinnost i soukromý zájem — bez profesora Grimese totiž neměla předsedu zkušební komise a bez před­sedy zkušební komise nemohla obhájit dizertaci, zakončit studium ani si úspěšně zažádat o místo v oboru analytické magie s vyhlídkou na definitivu — před ní vyvstala potřeba vyprosit si u krále Jamy Milosrdného, vládce podsvětí, aby mu vrátil život.

 

To není nic lehkého. Za uplynulý měsíc se z ní vlastní pílí stala odbornice na infernologii, odvětví, které nepatřilo k jejím studijním podoborům. V dnešní době nebylo podoborem nikoho, jelikož málokterý infernolog se dožil možnosti publikovat svou práci. Alice po úmrtí profesora Grimese trávila veškerý bdělý čas četbou všech sehnatelných monografií, pojednání a útržků korespondence o putování do pekla a zpět. Zmíněnou cestu podnikl a přežil přinejmenším tucet učenců, kteří o ní mohli podat důvěry­hodné informace, ale v uplynulých sto letech jich moc nebylo. Všechny dochované prameny jsou v té či oné míře nespolehlivé, a navíc ďábelsky náročné na překlad. Dantovo líčení zabíhá do tolika nevybíravých jedůvek, že se v nich zpravodajská rovina úplně ztrácí. Jedny z nejaktuálnějších a nejpodrobnějších dosud zaznamenaných popisů tamní krajiny předkládá T. S. Eliot, jenže Pustá země je tak auto­referenční, že o statusu očitého svědectví se v jejím případě vedou vážné spory. Orfeovy poznámky jsou jednak ve starořečtině a jednak z větší části skončily na cucky stejně jako on sám. A Aeneida, no, to je přece samá římská propaganda. Snad existují i jiné zprávy v méně známých jazycích — prohrabáváním archivů by Alice mohla strávit desítky let —, ale rozpočtové hodiny nepočkají. Průběžné trimestrální hodnocení už se nepříjemně blíží a bez živého a zdravého školitele může Alice maximálně tak doufat v prodloužení stipendia, dokud nepřestoupí jinam a nenajde si nového vedoucího práce.

 

Jenže Alice nechtěla přestoupit jinam, chtěla mít diplom z Cambridge. A nechtěla jen tak ledajakého školitele, chtěla profesora Jacoba Grimese, vedoucího katedry, nositele Nobelovy ceny a člověka, kterého už dvakrát zvolili rektorem Královské akademie magických umění. Chtěla perfektní doporučující dopis, který otvírá všechny dveře. V každém štosu chtěla být až úplně nahoře. To znamenalo, že se musí vydat do pekla a musí se tam vydat dnes.

 

Ověřila si znaky napsané křídou a pak je ještě jednou zkontrolovala. Vždycky odkládala uzavření kruhu až na konec, dokud neměla naprostou jistotu, že ji vyřknutí a tím pádem i aktivování pentagramu nezabije. Jistotu musí mít člověk vždycky. Magická umění vyžadují přesnost. Propalovala úhledné bílé čáry pohledem, dokud se jí nezačaly vlnit před očima. Došla k závěru, že lepší už to nebude. Lidská mysl chybuje, ale ta její nechybuje tak moc jako mysl většiny lidí a momentálně je jedinou myslí, jíž může důvěřovat.

 

Sevřela křídu. Jeden plynulý tah a pentagram byl ho­tový.

 

Zhluboka se nadechla a vkročila do něj.

 

Samozřejmě to nebude zadarmo. Do pekla se nedá dojít se zdravou kůží. Ale ona si hned na začátku umínila, že tu cenu zaplatí, protože z pohledu věčnosti je přece úplně triviální. Jen doufala, že to nebude bolet.

 

„Co to vyvádíš?“

 

Ten hlas znala. Ještě než se otočila, věděla, kdo stojí ve dveřích.

 

Peter Murdoch: rozepnutý kabát, vykasaná košile, brašna s plandajícími papíry, které může každou chvíli odvát vítr. Alice od počátku nelibě nesla, že Peter se dokázal stát miláčkem katedry, ačkoli vždycky vypadá, jako by se ten den sotva vyhrabal z postele. To ovšem nebylo nic překvapivého — akademický svět respektuje ukázněnost a oceňuje úsilí, ale ještě víc se klaní nenucené genialitě. Peter Murdoch se svým ptačím hnízdem a s postavou strašáka usazeného na rozvrzaném jízdním kole budil dojem, že se v životě ještě nemusel snažit vůbec o nic. Měl prostě mimořádný talent od narození, všechno to vědění mu bohové nalili do hlavy a ani kapka přitom nepřišla nazmar.

 

Alice ho nemohla vystát.

 

„Dej mi pokoj,“ opáčila.

 

Peter se přiloudal do jejího kruhu, což byl vrchol drzosti. Člověk se má vždycky zeptat, než vkročí do cizího pentagramu. „Vím, co máš za lubem.“

 

„To teda nevíš.“

 

„Cuův základní přemisťovací pentagram se Setiyovými modifikacemi,“ pokračoval. Na Alice to zapůsobilo, protože obrazec jen letmo přejel pohledem, a navíc z druhého konce místnosti. „Rámanudžanův součet s implikacemi pro Casimirův jev za účelem navázání mentálního spojení s terčem. Osm pruhů pro osm dvorů.“ Roztáhl tvář v úsměvu. „Alice Lawová, ty nezbedo jedna. Ty se snažíš dostat do pekla.“

 

„Hele, když toho tolik víš,“ odsekla Alice, „tak taky víš, že je tady místo jenom pro jednoho.“

 

Peter poklekl, posunul si brýle na kořen nosu a svou vlastní křídou hbitě připsal k pentagramu několik úprav. To byla taky pěkná drzost — člověk se má vždycky zeptat, než se pustí do upravování cizího díla. Jenže na Petera Mur­docha se pravidla slušného chování nevztahovala. Peter proplouval životem s nedbalostí, kterou omlouvala zase jen jeho genialita. Alice na vlastní oči viděla, jak Peter u čestného stolu polil řediteli koleje talár čokoládovým sirupem a místo výtky se dočkal jen výbuchu smíchu a poplácání po rameni. Když se nějakého prohřešku dopustil Peter, bylo to roztomilé. Alice jednou strávila celou večeři na záchodě, kde si zakrývala ústa rukou a zoufale lapala po dechu, protože shodila na zem ošatku s pečivem.

 

„A z jednoho jsou dva.“ Peter zatřepal prsty. „Abraka­dabra. Teď už místo máme.“

 

Alice jeho znaky překontrolovala a ke své hrůze si uvědomila, že odvedl bezvadnou práci. Byla by radši, kdyby udělal chybu, která by ho stála aspoň jednu končetinu. A byla by mnohem radši, kdyby vzápětí neprohlásil: „Jdu s tebou.“

 

„To teda nejdeš.“

 

Z celé katedry analytické magie cambridgské univerzity byl Peter Murdoch tím posledním, s kým by se jí chtělo sestupovat do podsvětí. Dokonalý, brilantní, nesnesitelný Peter obdržel ve všech klíčových okamžicích nejvyšší ocenění katedry — cenu za nejlepší písemnou práci v prvním ročníku, cenu za nejlepší písemnou práci v druhém ročníku a děkanskou medaili z logiky i z matematiky (to byly Aliciny nejhorší podobory, aby bylo jasno, ale před příchodem do Cambridge nebyla zvyklá prohrávat). Peter patřil k akademikům z akademických rodin, byl to mág vzešlý ze svazku fyzika a bioložky, takže si nevyřčená pravidla věže ze slonoviny osvojil dřív, než se naučil chodit. Už shrábl všechny výhody na světě. Ten si práci sežene i bez doporučení od profesora Grimese.

 

Nejhorší na tom bylo, že se bez výjimky choval mile. Po­řád se ometal kolem s tím bezstarostným úsměvem ve tváři, pořád nabízel kolegům pomoc s řešením zádrhelů, na něž naráželi při bádání, pořád se všech účastníků semináře vyptával, jaký měli víkend, ačkoli moc dobře věděl, že ho proplakali nad důkazy, které by on sám zvládl vypracovat ve spánku. Peter se nikdy nevytahoval a nikoho nestíral, prostě jen byl bezelstně lepší a o to víc tím všechny deptal.

 

Ne, tenhle problém chtěla Alice rozlousknout sama. Nechtěla, aby jí přitom Peter Murdoch mektal přes rameno a vrtal se jí v pentagramech jen proto, že chce být užitečný. A pokud se jí podaří vrátit se s neporušenou duší profesora Grimese v závěsu, už vůbec se s Peterem nebude chtít dělit o zásluhy.

 

„V pekle na tebe dolehne samota,“ nedal se Peter. „Bude ti chybět společnost.“

 

„Já slyšela, že peklo jsou ti druzí.“

 

„Vtipálku. No tak. Minimálně budeš potřebovat pomoc s nošením výstroje.“

 

Alice měla v brašně uloženou zbrusu novou čutoru perpetuálku (kouzelnou cestovní lahev obsahující vodu na několik týdnů) a lembas (tuhé nutriční plátky s papundeklovou konzistencí, oblíbené u postgraduantů, jelikož se daly zhltnout ve chvilce a zasytily člověka na několik hodin). Na lembasu nebylo nic kouzelného, byly to jen bílkoviny vyex­trahované z kdovíkolika tun arašídů a obsahující nelidský podíl cukru. Měla s sebou baterku, jodovou tinkturu, sirky, lano, obvazy a termoizolační pokrývku. Měla s sebou nové, čisťounké balení kříd Barkles a v zalaminované složce kopie všech hodnověrných map pekla, které byly v univerzitní knihovně k sehnání. (Každá bohužel předkládala odlišný polohopis. Alice plánovala po příchodu vylézt na nějaké vyvýšené místo a tam si jednu z nich vybrat.) Měla u sebe vystřelovák a dva ostré tesáky. A taky jeden díl Prousta pro případ, že by se někdy v noci nudila. (Upřímně řečeno se ještě nedostala k tomu, aby se do něj zkusila začíst, ale Cambridge z ní udělala člověka, který chce mít Prousta přečteného, a peklo jí připadalo jako vhodné místo pro první pokus.) „Mám všechno v cajku.“

 

„Stejně ale budeš potřebovat pomoc s hledáním cesty ven z jednotlivých dvorů,“ podotkl Peter. „Peklo je po meta­fyzické stránce hodně těžký oříšek, víš? Anscombová tvrdí, že už jenom neustálé změny prostorové orientace —“

 

Alice obrátila oči v sloup. „Nesnaž se prosím tě naznačit, že na pouť do pekla nejsem dost chytrá.“

 

„Máš s sebou Clearyho?“

 

„Samozřejmě.“ Clearyho šablony by přece nezapomněla. Alice nezapomněla na nic.

 

„Provedlas křížovou kontrolu všech dvanácti směro­datných verzí Orfeova putování?“

 

„Samozřejmě že jsem dělala Orfea, kde jinde bys chtěl začít —“

 

„Budeš umět překročit Léthé?“

 

„Prosím tě, Murdochu.“

 

„Budeš umět zkrotit Kerbera?“

 

Alice zaváhala. O téhle možné překážce věděla — na zmínku o kerberovské hrozbě narazila v Dantově dopise Bernardu Canacciovi, ale žádná jiná práce na ni neodkazovala a jediná kniha, která by mohla obsahovat nějaké vodítko, Vandickova Dante a doslovné peklo, už z regálů zmizela.

 

Během uplynulých měsíců se vlastně z knihovny vypařilo docela dost knih, které potřebovala, a často si je někdo vypůjčil ve stejný den, kdy se pro ně vydala. Všechny překlady Aeneidy. Všechna středověká pojednání o Lazarovi. Jako by ve skladu strašil nějaký poltergeist předjímající kaž­dičkou fázi jejího projektu.

 

Rozbřesklo se jí. „Tys…“

 

„…pracoval na stejném výzkumu,“ dopověděl za ni. „Jsme v doktorandském studiu až po uši, Alice. Nikdo jiný nám ty dizertace vést nemůže. Nikdo jiný na to není dost inteli­gentní. A pořád ještě nás toho spoustu nenaučil. Musíme ho přivést zpátky. A dvě hlavy jsou v tomhle lepší než jedna.“

 

Alice se musela zasmát. Celou tu dobu. Všechna prázdná místa na policích, všechny chybějící dílky skládačky. Od počátku to byl Peter.

 

„Tak mi teda pověz, jak zkrotit Kerbera.“

 

„To se ti povedlo, Lawová.“ Peter ji zlehka bouchl do ramene. „No tak. Víš, že nám to spolu jde vždycky líp.“

 

Tak teď už ale opravdu přehání, blesklo jí hlavou.

 

Nemyslel to vážně. Věděla, že ne, protože to nebyla pravda. Už přes rok to nebyla pravda a jen a jen kvůli němu. Moc dobře si to vybavovala. Jak se teď může chovat tak kamarádsky, nadhazovat tak nenucené průpovídky, jako by pořád byli prváci a hihňali se spolu v učebně, jako by se zastavil čas?

 

Jenže Peter byl prostě takový. Choval se tak ke každému. Samá vřelost a dobrá nálada, ale jakmile se pokusíš přistoupit blíž, pevnou půdu vystřídá prázdno.

 

Tak tedy dvě špatné varianty. Neúplné znalosti, nebo Peter. Asi by si od něj mohla vyžádat příslušné knihy — Peter jí sice lezl na nervy, ale podklady nehamounil — a všechno to vykoumat sama. Jenže stipendijní hodiny tikají a v suterénu hnijí jisté tělesné orgány. Na to prostě nemá čas.

 

„No dobře,“ řekla. „Doufám, že sis přinesl vlastní křídy.“

 

„Dva čerstvé balíčky shropleyek,“ odpověděl vesele.

 

Ano, věděla, že má radši křídy značky Shropley’s. Známka charakterové slabosti. Aspoň se s ním nebude muset dělit.

 

Přitáhla si batoh k sobě a zkontrolovala, že žádný řemínek nepřesahuje obvod pentagramu. „V tom případě zbývá už jenom zaklínadlo. Můžeme?“

 

„Počkej,“ zadržel ji Peter. „Víš, co to stojí?“

 

Jistěže věděla. Proto se přece badatelé vydávají do pekla jen vzácně. Nejde o to, že by bylo tak těžké se tam dostat. Stačí jen vyhrabat všechny správné důkazy a osvojit si je. Jde o to, že výprava tam dolů málokdy omlouvá cenu.

 

„Půlku zbývající délky života,“ odpověděla. Sestup do pekla obnáší překonání hranic mezi světy, a to vyžaduje organickou energii, jakou pouhá křída nepojme. „Přijdu o plus minus třicet let. Já vím.“

 

Tohle rozhodnutí ji však nestálo skoro žádný vnitřní boj. Chtěla by radši dokončit studium, dopídit se úžasných poznatků a odejít se vší parádou? Nebo radši dožít zbytek přirozené délky života, šedovlasá, uslintaná, všemi zapomenutá, a užírat se výčitkami? Copak si Achilles nezvolil smrt v bitvě? Na katederních recepcích vídala emeritní profesory a profesorky, ty ubohé afatické dekorace, a stáří se jí nezdálo jako lákavá vyhlídka. Bylo jí jasné, že její rozhodnutí by kýmkoli mimo akademický svět otřáslo. Jenže nikdo mimo akademický svět by to nepochopil. Kvůli profesorskému postu by obětovala svého prvorozeného. Uťala by si kon­četinu. Dala by za něj cokoli, jen kdyby si uchovala mysl, jen kdyby jí pořád fungovala hlava.

 

„Chci dělat magii,“ dodala. „Odjakživa si nepřeju nic jiného.“

 

„Vím,“ přisvědčil Peter. „Já taky. A… a potřebuju to udělat. Musím.“

 

Napjaté ticho. Alice zauvažovala, jestli nemá vyzvídat, ale věděla, že Peter jí nic neprozradí. Když došlo na osobní záležitosti, byl jako kamenná zeď. Jak snadno uměl zmizet za tím vyrovnaným úsměvem!

 

„Tak to bychom měli.“ Peter si odkašlal. „Tak já si třeba vezmu latinu a ty řečtinu a čínštinu.“ Zamžoural na úsek u svého pravého chodidla. „Hele, proč tohle není sanskrtem?“

 

„V sanskrtu si moc nevěřím,“ přiznala podrážděně Alice. To je celý Peter. Přezíravý, i když se tváří, že mu jde jen o vysvětlení. „Místo toho jsem všechny odkazy na buddhistické sútry zapsala klasickou čínštinou.“

 

„Aha.“ Peter si odkašlal. „To by snad mohlo fungovat. Když myslíš.“

 

Zakoulela očima. „Tak na tři, až řeknu teď.“

 

„Jasně.“

 

Odpočítala. „Teď.“

 

A pustili se do deklamování.