Mariana Zapata: Mezi nebem a zemí

Nakladatelství Fragment vydalo román Mezi nebem a zemí, romantický fantasy příběh od královny slow burn.

 

Nina zoufale potřebuje pomoc. A jediným místem, kde ji může najít, je odlehlý ranč v Coloradu – útočiště pro magické bytosti, které touží žít v klidu a bezpečí. Možná právě tady, mezi lidmi i nadpřirozenými tvory, může najít odpovědi na otázky, které ji pronásledují celý život.

 

Jenže na tomhle ranči se neskrývá jen magie, ale i pohledný bratranec jejího nejlepšího kamaráda. No, jsou i horší věci než bydlet v blízkosti tajemného Henriho Blackrocka. Nebo se plete?

 

Vydal: Fragment, 2026

Překlad: Romana Bičíková

Obálka: Sarah Hansen

Vazba: brožovaná

Počet stran: 648

Cena: 549 Kč

 

 

 

Nepřekvapilo mě, že ani jeden neví, co říct. To, co jsem právě vypustila z pusy, znělo jako halucinace – nebo jako ukázka z nějaké fantasy knihy.

 

Jenže tohle nebyla pohádka. Ani legenda. Dokonce ani bestseller, podle kterého brzo vznikne film.

 

Tohle byla realita.

 

Moje realita.

 

Takže mě moc neudivilo, když se můj nejlepší kamarád a moje nejlepší kamarádka nahnuli blíž a s lehce otevřenou pusou jednohlasně vyhrkli: „Tak znova,“ a jediný rozdíl byl, že Sienna za to přidala „Nino,“ zatímco Matti ne.

 

Skoro jsem utrousila nějaký vtip na téma, že jsou jeden z těch manželských párů, co nejenže dokončuje věty toho druhého, ale ještě navíc volí ve stejnou chvíli stejná slova a u toho se navlas stejně i tváří. Nejradši bych se jim vrhla kolem krku a k tomu si z nich bez milosti utahovala.

 

Ale na to jsme neměli čas. Legraci si z nich můžu dělat později.

 

Nejdřív jsem potřebovala, aby pochopili moji situaci. Aby mi pomohli. Aby nám pomohli.

 

Po pravdě řečeno jsem jim nemohla mít za zlé, že jim nejde na rozum, co jsem právě řekla. I mně dělalo potíže pobrat všechno, co se za uplynulý měsíc odehrálo, a to jsem to viděla na vlastní oči. Zažila jsem to. Nikomu z nás nebyly neuvěřitelné podivnosti cizí, ale tohle bylo hodně na hraně.

 

Sklonila jsem hlavu. Jako bych se na tělíčko, které mi spalo v náručí, nepodívala za poslední dva roky nejmíň deset tisíckrát – a největší podíl na tom měly uplynulé týdny. Takže jsem k Duncanovi sklopila desetitisící a první pohled a navzdory panice, s níž jsem se za tu dobu potýkala, jsem se musela usmát. Protože Duncan mi vždycky dokázal zvednout náladu. Upřímně, bylo těžké necítit štěstí, když ta nejroztomilejší věc, co jsem v životě viděla, chrupkala v mém klíně a připomínala mi tátu dávajícího si po večeři šlofíka ve svém polohovacím křesle.

 

V Duncanově případě byla roztomilost pořádná dřina, v podstatě práce na plný úvazek.

 

A možná bylo lepší Mattimu a Sienně prostě ukázat, proč jsem za nimi přijela, než abych se to pokoušela znovu vysvětlovat.

 

Koneckonců, celá tahle situace byla napůl zázrak a napůl Vlčí mládě, Pán prstenů a Vetřelci dávnověku dohromady. Záleželo na tom, jak jste se na ni dívali a čemu jste věřili. Ale ani tohle nebylo tak důležité. Nejdřív museli pochopit jádro věci.

 

A v tomhle případě mělo jádro věci zhruba velikost štěněte.

 

Odhrnula jsem deku, do které jsem Duncana zabalila – abych ho schovala, ne protože by mu byla zima –, a natočila ho tak, aby Matti a Sienna měli lepší výhled na černou chlupatou kouli, která mi převrátila život vzhůru nohama, ne jednou, ale teď už dvakrát. Nezlobila jsem se na něj. Byla jsem v tom až po uši a bála jsem se víc, než by se mi bývalo líbilo, ale rozhodně jsem neměla vztek.

 

Na rozdíl od některých lidí, co jsem znala, jsem nevěřila, že někde v pozadí tahá za nitky Osud, pokuřuje u toho a plánuje lidem životy, ještě než přijdou na svět. Za prvé by se s osmi miliardami lidí na planetě pořádně nadřel. A žádné za druhé jsem neměla, protože to stačilo.

 

Ovšem někdy se stávaly věci, které v tu chvíli nedávaly vůbec žádný smysl, ale později se z nich vyklubalo požehnání. Možná jste je nejdřív obrečeli, než jste v nich byli schopní vidět to dobré, ale tak to při ohlížení do minulosti bývá.

 

Na světě nejspíš musela být spousta věcí, co se nedaly snadno vymyslet, ale to neznamenalo, že by nebyly skutečné.

 

Jako třeba nespočet stvoření, která v tenhle okamžik na světě existovala.

 

Jako všichni přítomní v téhle místnosti, pokud jsem chtěla být konkrétní, a hlavně tělíčko, které se mi choulilo na klíně a kvůli němuž jsem tu byla.

 

Teď, když nebyl pod dekou, se na první pohled mohlo zdát, že Duncan je černý krátkosrstý pejsek, a dlouhé uši napovídaly, že v sobě má loveckou krev, ale když jsem z něj stáhla celou deku, objevil se i chundelatý, jakoby liščí ocas.

 

A spolu s ním hlavní hvězda celé téhle šlamastyky.

 

Nebýt to tak ožehavá situace, skoro by se mi chtělo udělat: „Ta-dá!“

 

„Má na špičce ocasu plamínek,“ oznámila jsem Mattimu a Sienně, jako by ho neměli přímo před očima.

 

Byla to jedna z dvou věcí na Duncanově těle, které okamžitě prozrazovaly, že to není jen tak ledajaký baset nebo bloodhound nebo vůbec jakýkoli domácí mazlíček – to teda nebyl nikdy, ale dřív to nebylo tak jasně patrné. Museli byste mít dokonalý čich nebo být citliví na magii, abyste si ho spletli s čímkoli jiným.

 

Před šesti týdny byl Duncanův ocásek prostě jen chundelatý a oči jasně hnědé. Od začátku jsme sice všichni věděli, že není tím, čím se zdá na první pohled být – Matti a Sienna to vycítili čichem a já jsem to prostě jen cítila –, ale teď to bylo nad slunce jasné, a to ještě ani neviděli jeho oči. Během jediné noci se z uvěřitelného černého štěňátka nejasné rasy a s nádechem magie stalo něco jiného. Něco, co se nedalo dál skrývat.

 

Z šokovaného záblesku v Mattiho tmavě hnědých očích a toho, jak Sienně klesla čelist ještě víc než po mém nepovedeném prvotním vysvětlení, mi bylo jasné, že jakákoli naděje, že by Duncan mohl být něco téměř normálního, je bohužel dávno fuč.

 

Protože téměř normální bylo maximum, které jsem si mohla přát.

 

Držela jsem si všechny palce na rukou i nohou, aby mi řekli, že je vlkodlak. Nebo jakékoli mytologické stvoření vlčího typu, to by mi stačilo. Klidně i Kerberos, o tomhle tříhlavém psu kolovalo hodně zkazek. Ale kdybych si mohla vybrat, moje první volba by byla vlko­dlak. Vlci byli jedněmi z nejuctívanějších bytostí v dějinách.

 

Občas měl i můj mozek problém se srovnat s tím, v jakém vesmíru to žijeme, že by mi připadalo snazší, kdyby Duncan byl vlkodlak.

 

Nedokázala jsem si ani představit, že bych tohle musela vysvětlovat někomu, kdo neměl nejmenší tušení o stvořeních, která se všem na očích promenádovala po světě. Lidi sotva tolerují jiné lidi. Řekněte jim, že před tisíci lety do Země narazila magie a že všechny pověsti a mýty se zakládají na pravdě, a začnou vyšilovat.

 

O lidech, kteří na sebe dovedou brát jinou podobu, existoval nespočet filmů a příběhů – vybájených i literatury faktu, když jste počítali dějepisné publikace obsahující mytologii. Zkazky o lidech proměňujících se ve vlky se objevovaly už v Babylonii. Byla jsem si celkem jistá, že všechny kultury na všech kontinentech měly nějakou svoji verzi. Vzpomínám si, jak jsem seděla na přednášce o aztéckých dějinách a měla co dělat, abych udržela kamennou tvář, zatímco profesorka mlela o tom, jak Aztékové věřili, že někteří jejich válečníci jsou nahua­lové a ­dokážou měnit podobu.

 

V pubertě jsem si prošla obdobím, kdy jsem přečetla všechny vlkodlačí romance, co se mi dostaly pod ruku, a to jsem znala pravdu. Normální lidi si jen nebyli vědomi toho, že existuje víc typů vlkodlaků. Z hlavy bych uměla vyjmenovat hned několik, třeba Amaroky, obrovské vlky, jejichž předci inspirovali inuitské legendy. Železné vlky z baltských pověstí. Někdo mi jednou pověděl o zvěstech, že po světě dosud běhají i potomci z posvátné linie Fenrira z norské mytologie. Většina vlkodlaků, které jsem znala a vyrůstala s nimi, pocházela z mexických rodů, které své kořeny datovaly k mezoamerickým mýtům.

 

Teď bylo při pohledu do minulosti jednoduché si říct, že všechny ty prastaré civilizace neměly nic lepšího na práci než si  za pomoci své bujné představivosti vysvětlovat věci jako sucha a strašlivé bouře jako dílo bytostí s dobrými i hrozivými dary, ale někteří lidé věděli, kde je pravda.

 

Nic z toho nebylo vymyšlené.

 

Být ve světě, kde mýty a legendy nejsou tak docela fikce, někým, kdo se umí proměnit z člověka ve vlka a zase zpátky – byla to koneckonců jejich volba a jejich velikost byla daná geneticky –, byla mezi lidmi, kteří věděli o magii prostupující odedávna náš svět a jeho obyvatele, docela přijatelná věc.

 

A jestli někdo věděl, co až tak úplně přijatelné není, byla jsem to já.

 

„Nino,“ vydechl Matti. Znělo to, jako by si neuměl vzpomenout jak správně dýchat. Oči měl vykulenější, než jsem u něj kdy viděla, a to jsme spolu jako děti padali do pořádných průšvihů, takže jsem je vykulené viděla mockrát. „Jak může do prdele mít na ocasu plamen a jak to, že ta blbá deka dávno neshořela?“

 

Zněl tak vyšinutě, až jsem se uchechtla. To byla fakt otázka za milion. „Tak trochu jsem doufala, že to budete vědět vy dva,“ odpověděla jsem a lehoulince pokrčila rameny, jen tak, abych neprobudila svého koblížka. „A ten plamínek je kouzelnej. Doopravdy pálí, jen když je Duncan vyděšenej nebo naštvanej. Dobrý, ne?“

 

Matti neodpověděl, z čehož jsem poznala, že je naprosto u vytržení. Jinak měl totiž vždycky plno keců. Napůl jsem si myslela, že mě možná ani neslyšel. Jedna věc je potkat na ulici muže, jenž vyzařuje magii, kterou má v buňkách, a na první pohled vypadá jako normální, vysoký chlap, ale vy víte – ať už díky svému čichu, nebo své intuici –, že normální není.

 

Ale tohle bylo něco úplně jiného. Vlastně jsem to svým způsobem věděla už od chvíle, kdy se mi Duncan zjevil v životě. A teď jsem jeho jedinečnost chápala ještě líp.

 

Odlišnost na něm byla tak moc patrná, že se mi někdo pokusil ublížit, aby štěně s rudýma očima a modrým plamínkem na ocase mohl unést.

 

Ne jednou, ale hned dvakrát.

 

Ale o tom svým dvěma kamarádům povím až později. Nejdřív jsme museli vyřešit jiné věci. Nepotřebovala jsem, aby Mattiho a Siennu cokoli rozptylovalo, když se s tím, co se stalo, stejně nedalo nic moc dělat.

 

Jednou rukou jsem si tiskla Duncanovo spící tělo k sobě a druhou jsem se dotkla plamínku na jeho ocasu, abych jim to názorně ukázala. Zajíkli se jako děti u vánočního stromečku. Napoprvé jsem si taky mys­lela, že se popálím. A naštěstí se to nestalo, jinak by bylo nemožné s Duncanem cokoli podnikat.

 

„Fakt to nebolí?“ zeptala se Sienna hlasem, který jsem poprvé a naposledy slyšela, když potkala Mattiho. Jako by byla v naprostém úžasu.

 

Jo, mám to stejně, Sienno, pomyslela jsem si. Na jedné straně existují kouzelná stvoření – různých ras, s kořeny v nejdávnějších legendách –, která když chtějí, chovají se a vypadají jako normální lidi, a pak tu byla kouzelná stvoření, která vypadají jako štěně. Konkrétně jako neskutečně rozkošné štěňátko s velkými, nevinnými kukadly a hladkou, jemnou srstí.

 

„Ne.“ Znovu jsem stiskla plamínek mezi dvěma prsty, abych to předvedla.

 

Sienna těkala vytřeštěnýma, světle zelenýma očima mezi mnou a Duncanem. Dalo by se říct, že skoro ztratila řeč – což bylo na pováženou, protože ani ona nepatřila k nejzamlklejším lidem na světě. Byl to jeden z důvodů, proč jsme se jako teenagerky skamarádily a přátelily se doteď. Nikdy nám nedělalo problém spolu mluvit.

 

Až doteď.

 

Nejspíš jsem za to mohla já. Tak trochu jsem je svým náhlým příjezdem zaskočila. Nikdy jsem toho před nimi moc neskrývala, ale tohle jsem jim tajila fakt dlouho, protože vlastně celou dobu, co se to dělo, cestovali po Evropě. Nechtěla jsem jim kazit výlet.

 

„Já to nechápu,“ zašeptala nakonec omráčeně.

 

Kousla jsem se zevnitř do tváře a prohlédla si její černé vlasy a pleť, která byla mléčně bílá nehledě na to, jak moc ji nastavovala sluníčku. Vždycky tvrdila, že není klasicky krásná, ale rozhodně byla k zulíbání. Kulatý obličej a růžové tvářičky skrývaly fakt, že má občas pěkně ostré zoubky a k tomu za všech okolností až přehnaně ochranitelskou povahu. Před hodinou mi otevřela dveře v přiléhavé červené blůze, černých kalhotách a s vlasy vyčesanými do elegantního drdolu, ale potom se převlékla do svetru a spodního dílu pyžama, u kterého bych se vsadila, že ho sebrala ze šatníku manželovi. Tuhle její verzi jsem znala nejlíp, ovšem sofistikovanou Siennu jsem milovala úplně stejně jako Siennu v teplákách.

 

A ona milovala mě, třebaže devadesát pět procent mojí garderoby sestávalo z triček nakoupených ve městech, jimiž jsme s Duncanem projížděli, džínů a džínových šortek. Vlastnila jsem sice tři hezké halenky, ale ty jsem zdědila po Sienně. Ona a Matti si mysleli, že je naprosto rozkošné, že mám jen čtyři páry bot: pohorky, béžové tenisky, co se hodily ke všemu (a pokud ne, smůla), crocsy a jedny sandály.

 

Pak jsem sjela pohledem k Mattimu, kterého jsem znala o celých deset let déle než Siennu, protože jsme byli od tří let sousedi. Hnědé vlasy, dřív tak dlouhé, že je nějakou dobu nosíval v culíku, si nyní stříhal nakrátko, protože už měl, jak sám říkal, „opravdickou práci“. Kůži měl středně snědou a s rysy, které jsem znala od našich batolecích let a sledovala, jak se vyvíjejí až do současné dvaatřicetileté podoby – vysoké lícní kosti, ostře řezaná čelist. K tomu za tu dobu nabral taky asi devadesát kilo svalů. A co jsem ho neviděla, nechal si narůst knír; strašně jsem si z něj chtěla dělat legraci, ale svým způsobem mu slušel. Sice se teď staral o to, aby se dobře oblékal, ale neztratil jiskru v oku, nezpochybnitelný důkaz, že v jeho těle pořád ještě žije ten poťouchlý malý hajzlík z mého dětství.

 

Byli nádherný pár. Úžasní přátelé. Nejlepší lidi na světě, hned po mých rodičích.

 

A na první pohled byste nikdy neřekli, že oba pocházejí ze staré magie, která jim dávala schopnost proměnit se v něco, co lidi znali jen z pověstí – ve vlka, nebo vlkodlaka, což byl pro některé preferovaný výraz. A když říkám vlkodlak, myslím tím ty „opravdové“ obří vlky, ne nějaké dvounohé hybridní příšery jako ve většině filmů.

 

„Obyčejným“ lidem, co se narodili bez magie – což je slovo, které se většinou používá jako vysvětlení pro to, že někteří mají schopnost se proměňovat jako v pohádce –, nepřipadali Matt a Sienna nijak odlišní, kromě toho, že byli ve většině kultur považovaní za nadprůměrně vysoké. Ale těm, kdo měli citlivější čich nebo byli obecně na magii citliví, jako já, kdo se narodili do rodů, v jejichž krvi kolovala odvěká magie, bylo jasné, že v nich je něco víc. Někteří při zmínce o jejich původu rádi tvrdili, že jsou „požehnaní“.

 

Jako by to, že jste jiní a musíte o tom celý život všem lhát, bylo tak lehké.

 

Nebylo. Tajemství je vždycky těžké břímě, nezávisle na tom, jak je velké. Pro některé je to možná lehčí, ale nikdy to není snadné.

 

„Když je v klidu, nic jím nespálí,“ pokračovala jsem ve vysvětlování Duncanova ocasu. „Na začátku od něj pár věcí chytilo, ale teď už jsme skoro dva týdny bez incidentu.“ Kdybych se pořádně soustředila, pořád bych cítila spálené chlupy. Připomnělo mi to, jak jsme se s Mattim v jedenácti letech pokusili rozdělat ohníček doma, protože nás naši rodiče nechtěli vzít tábořit. Měli jsme z toho pořádný průšvih, hlavně když viděli, jak dopadlo naše obočí. Mattimu to pravé nikdy nedorostlo do původní podoby.

 

„Nino, když jsi říkala, že nám chceš něco ukázat, měla jsem za to, že sis pořídila tetování nebo koupila novej karavan,“ připustila Sienna s pohledem stále upřeným na Duncana.

 

Ne, že bych si přála, aby to spíš bylo něco z toho, ale rozhodně by pak můj život byl asi tisíckrát jednodušší než teď.

 

A taky míň nebezpečný.

 

Což potvrdil i můj rozbolavělý krk. Odfrkla jsem si a líp se uvelebila na gauči v jejich obýváku, kde jsme všichni seděli. Sice jsme se seznámili v malém, venkovském městečku, ale Matti a Sienna teď žili v Chicagu. V bytě v desátém patře.

 

Byli to ti nejmíň vlkodlačí vlkodlaci, co jsem kdy potkala, fakt že jo. Ale to byl jeden z mnoha důvodů, proč se nakonec dali dohromady – a vytvořili si svou malou, dvoučlennou smečku, ačkoli já a Duncan jsme automaticky byli čestnými členy.

 

Stiskla jsem tlačítko, čímž jsem rozepnula Duncanovi obojek, a pak sledovala, jak oba zhluboka nasávají vzduch.

 

Ani jednomu se ve tváři nezračilo poznání, spíš ještě větší překvapení. Zase jsem obojek zapnula. Rozhodně jsem neměla v úmyslu Duncana nechávat bez něj.

 

„Jak…?“ Sienna se k nám naklonila ještě blíž. „Prostě ses jednoho dne probudila a on byl…?!“ Máchla rukou podél jeho těla.

 

„Já fakt nevím,“ přiznala jsem po pravdě a znovu pokrčila rameny. „Šli jsme si lehnout a druhej den ráno mi seděl na hrudi a koukal na mě, oči měl červený, a když zavrtěl ocasem, málem jsem se lekla, že mu hoří zadek.“ Snažila jsem se oheň na jeho ocásku uhasit vodou, pískem i hlínou, ale nic nefungovalo. Měla jsem fakt štěstí, že parkoviště obytných vozů kolem nás bylo v podstatě prázdné a že jsem nezačala ječet jako tehdy, když mi do karavanu přinesl krysu. „A už to nezmizelo. Když zjistil, že ten plamínek má, lekl se a pak začal plápolat ještě víc.“ Právě tehdy podpálil pár věcí. Jako první moje prsty, když jsem ho zkoušela uhasit.

 

Moje oblíbená mikina a část mých vlasů teď odpočívaly v pokoji.

 

Pak ještě zažil i jiný typ strachu, ale o tyhle drobnosti se s nimi podělím až později. Než na to dojde, musíme se soustředit na důležitější věci.

 

„Fakt jsem doufala, že má v sobě aspoň trochu vlčí DNA, která by to vysvětlila, ale oba na něj čučíte jak na mimozemšťana, takže asi nemá, co?“ pokračovala jsem, jak jsem se té naděje ještě nechtěla vzdát.

 

Oba na mě jen němě zírali.

 

Měla jsem jim to samozřejmě říct dřív. Prostě jsme si mysleli, že je Duncan ještě moc mladý na to, aby se u něj projevily rysy typické pro jejich druh mytologické bytosti. Matti a Sienna byli do pěti let normální děti, a teprve pak získali schopnost se proměnit ve vlčí mládě. Na druhou stranu u mě se… magie, pokud jste tomu tak chtěli říkat… objevila až v pubertě. Ale to bylo jako srovnávat hovězí steak s kuřecími prsy. Obojí je maso, ale ani zdaleka ne stejné.

 

Nakonec se to ale přece jen stalo. Duncanova pravá povaha – zatím tedy ve formě barvy očí a ohýnku na ocase – se projevila hned po jeho druhých narozeninách. Jen několik dní, abychom byli přesní. Až na to, že tyhle změny neměly nic společného s vlkodlaky. Ale abych byla spravedlivá, já i moji kamarádi jsme taky život začali jako úplně obyčejné lidské děti.

 

Můj koblížek ne.

 

„Jo, jo, já vím, že jste mi už říkali, že ne, ale prostě jsem v to doufala,“ zavrčela jsem. Oba věděli, jaká jsem optimistka. Pořád jsem v sobě chovala naději, že se můj oblíbený boyband dá zase dohromady a v McDonaldu začnou zase prodávat McRib. „Myslela jsem si, že jsme se třeba všichni spletli a on je nějakej vlkodlačí hybrid.“

 

Matti si posměšně odfrkl. „… vlkodlačí hybrid?“ Nasadil povýšený výraz.

 

Zas se nemusel hned tvářit, jako že jsem úplně blbá. „Hele, ty sis do třinácti myslel, že dárky nosí Santa Claus,“ připomněla jsem mu. „Takže zrovna ty by sis ze mě možná neměl utahovat, že něčemu věřím. Už se staly i divnější věci.“

 

Matti mě probodl pohledem a Sienna se uchechtla. Historku o tom, jak jsem ještě dva roky poté, co jsem zjistila pravdu o Santovi, musela Mattimu lhát, už znala. „Já se ti nesměju, ale… že ty ses zas dívala na Underworld?“ ušklíbl se.

 

„Možná, ale jen proto, že jsem chtěla najít nějaký stopy.“

 

Upřímně už dávno jsem věděla, že v téhle filmové sérii o upírech a vlkodlacích pojali celý folklór úplně blbě, nikdo z lidí ve štábu mezi vlkodlaky stoprocentně nepatřil, protože byli vedle jak ta jedle. Ale já jsem byla zoufalá a nemohla jsem spát, a ty příběhy mě vlastně bavily. Ničeho jsem nelitovala.

 

A když jsem opět sklopila oči ke spícímu štěňátku v klíně, připomnělo mi to, proč jsem se tak zoufale chytala jakéhokoli stébla. Nemohla jsem uvěřit, že prospal celou cestu k Mattimu a Sienně. A už vůbec ne tomu, že spí ještě teď. Oba je zbožňoval a neměl důvod být až takhle vyčerpaný, ale já tušila, že za tím něco vězí. Něco, co se nijak netýkalo toho, že byl nemocný.

 

Byl ve stresu a mohla jsem za to já.

 

„Nevím, co si počít,“ přiznala jsem svému nejlepšímu kamarádovi z dětství a nejlepší kamarádce z pubertálních let. „Hledala jsem všude, ale pořád nevím, co je doopravdy zač. A teď už ho nedokážu pořádně skrývat, ani ve dne, ani v noci. Je moc očividný, jak je jinej.“ A to byl důvod mojí paniky a bezmoci. Důvod, proč jsem uvažovala tak, jak jsem uvažovala. Proč jsem za nimi přijela.

 

V jejich výrazech se zcela jasně zračilo, co si myslí o tom, že jsem jim Duncanovu proměnu doteď tajila, byla jsem si celkem jistá, že mi to ještě dají pořádně sežrat, což jsem si jedině zasloužila. Jenže než začnete vyšetřovat příčinu požáru, musíte ho nejdřív uhasit.

 

Tak jak jsem uměla já číst v jejich tvářích, oni zas dokázali číst v mé. Navíc dokázali vyčenichat, co cítím. Věci, které jsem před nimi dokázala utajit, bych spočítala na prstech jedné ruky, a tentokrát jsem to tak dlouho vydržela jen proto, že jsem se s nimi neviděla ani jim netelefonovala od chvíle, co odjeli.

 

Jenže teď byli zpět a já potřebovala radu. Potřebovali jsme pomoc, Duncan a já. Musela jsem naši situaci brát realisticky, bylo zcela zjevné, že už nemůžeme fungovat tak jako dosud.

 

V hloubi duše jsem věděla, že časy, kdy jsme se v mém obytném přívěsu proháněli jen ve dvou po světě a já mohla pracovat z „domova“, jsou minulostí.

 

Poslední dva týdny jsem si div nezavařila mozkové závity vymýšlením, jaké máme možnosti a proč devadesát devět procent z nich není proveditelných. Nakonec jsem došla k jedné poslední zoufalé myšlence, jediné, která by mohla představovat dlouhodobější řešení.

 

Od chvíle, kdy jsem svého chundelatého koblížka našla, se můj život od základů změnil a teď mě čekala další změna. Buď jsem to s ním mohla táhnout dál, protože se k mému životu a mému srdci přisál jako hodně roztomilé klíště, které ve mně vzbuzovalo lásku, na níž by si člověk vypěstoval závislost, nebo… jsem mohla udělat něco, co bych si nikdy neodpustila.

 

Takže jsem neměla na výběr. Chtěla jsem hlavně mít jistotu, že Matti a Sienna nevymyslí něco, co mě až doposud jako možnost nenapadlo. Pro jistotu.

 

„Nevím, co mám dělat, ale něco vymyslet musím,“ dodala jsem a snažila se znít neutrálně. „Co se mu změnil ocas, přibral skoro dvě kila. A to do tý doby vážil sotva čtyři. Zatím ho ještě zvládnu schovat do deky, ale jen taktak. Jestli to takhle půjde dál, co budu dělat za měsíc? Za půl roku? O kolik ještě vyroste?“ Můj hlas zněl s každou větou přiškrceněji, musela jsem si odkašlat.

 

Tolik různých proměnných. Duncan nebyl jediný, kdo byl ve stresu. A to jsem se ještě nezmínila o jeho telepatii. „Takhle dál žít nemůžeme, teda pokud neudělá Pinocchia a nestane se z něj skutečný chlapec.“ To byl asi nejlepší popis toho, co uměli Matti a Sienna a všichni další nahualové a vlkodlaci jako oni: měnit podobu, z lidského do mytologického těla a zase zpátky, jak se jim zachtělo.

 

Když se nad tím zamyslíte, je to fakt zvláštní koncept. V jednu chvíli jste člověk a vteřinu nato jste něco úplně jiného, ale pořád o sobě víte – nebo tak mi to aspoň popisovali. Byl to v podstatě zázrak, podle toho, jak jste se na to dívali.

 

A občas, v určitém ohledu, pro některé taky prokletí. Pro lidi, kteří nebyli sympatičtí vlkodlaci. Nebo devítiocasé lišky vzývané v tolika různých mytologiích. Nebo jednorožci – jednorožce milují všichni. Nebo desítky dalších podobných stvoření, která jsou roztomilá nebo uctívaná nebo respektovaná.

 

Jenže jak mi říkala máma, to, že tolik různých civilizací v tolika různých obdobích tyhle bytosti stejným dílem uctívala a stejným dílem se jich děsila, mělo svůj důvod. Existovala dobrá stvoření, zlá stvoření a stvoření, která rozsévala strach do tolika srdcí, že se jejich příběhy předávaly z generace na generaci celá staletí. A o těch já něco věděla.

 

„Ale třeba to ani nedokáže, já nevím,“ chrlila jsem ze sebe dál. „Problém je v tom, že nemám žádný bezpečný místo, kde by mohl být sám sebou, pokud už takovej zůstane. Nemůže žít celej život zavřenej někde vevnitř. A co když kolem sebe bude potřebovat víc lidí, nejenom mě?“

 

Některým lidem a bytostem samota nevadí, ale spoustě ano. Proto vlkodlaci, obři a kentauři vychovávali své mladé v komunitách: kvůli bezpečnosti a taky kvůli rodinným poutům. Jestli jste jako magické stvoření chtěli v dnešním moderním světě fungovat, museli jste se to od někoho naučit, nejlépe nejen jednoho někoho. S dětmi je spousta práce i za těch nejlepších podmínek, a když k tomu ještě přidáte magický chromozom s potenciálem většinu lidí vystrašit k smrti?

 

Upřímně řečeno bylo k neuvěření, že se všechno dávno neprovalilo.

 

Kouzelné bytosti dokázaly zůstat v utajení.

 

Přemýšlela jsem, že se odstěhuju zpátky do městečka, kde jsem vyrostla, zapadákova uprostřed Nového Mexika, kde za mého mládí bylo magických stvoření spousta. Většina jich byla z vlčího rodu, ale bylo tam i pár rodin obrů a několik dalších, o kterých jsem nikdy s jistotou nevěděla, co doopravdy jsou, jak byli tajnůstkářští.

 

Nebo to možná nevěděli ani oni sami. Tahle možnost mě nikdy předtím nenapadla.

 

Jenže za poslední dekádu se toho hodně změnilo a městečko už nebylo jako dřív. Obyvatel ubývalo, podniky zavíraly, starší, kteří udržovali komunitu pohromadě, postupně umírali a mladší odcházeli pryč. Mattiho rodiče už nežili. Moji rodiče se taky odstěhovali. Sien­nini odešli hned po naší maturitě do Wyomingu. Nezbýval tam už nikdo, kvůli komu by mi stálo za to snášet to strašlivé vedro. A v tu­hle chvíli bychom tam na sebe jen přitáhli ještě větší pozornost.

 

„Už jen z jeho pouštění ven, aby se vyčural a chvíli si pohrál, mi přibylo pár šedých vlasů,“ dodala jsem.

 

Měla jsem nahnáno, kdykoli jsme vylezli z mého přívěsu. Celou cestu k jejich bytu jsem se potila jako vrata od chlíva. Co když uklouznu po čerstvě vytřené podlaze a Duncan mi vypadne z deky? Co když moc pohnu rukou a někdo si všimne jeho hořícího ocasu? Co když se mu rozbije obojek? Všechny tyhle scénáře mě v noci okrádaly o spánek.

 

„Šedivěla jsi už předtím,“ odtušil ten chytrák, kterého jsem od dětství zbožňovala, a hnědýma očima šlehl po záhadě v mém náručí, zatímco já se dotkla „obojku“, který jsem Duncanovi pořídila minulý týden. Vlastně to byl náramek se sponou, která se dala snadno rozepnout a zase zapnout, když bylo potřeba. „To je stejnej obsidián jako na tvým náramku? Proto ho necítíme?“ Matti si promnul nos. „Ani mi nedošlo, že vlastně necítím nic než šampon a jeho dech.“

 

Aspoň že jsem svoje úspory utratila za dobrou věc. Jestli ho necítil Matti, necítil ho ani nikdo jiný.

 

„Jo,“ potvrdila jsem. Po těch dvou incidentech mi dávalo smysl zakrýt co nejvíc z Dunkyho pravé povahy. Když jsem nad tím tak uvažovala, nejspíš jsem to měla udělat hned na začátku, aleee… čas se nedá vrátit, abych udělala lepší rozhodnutí, jako třeba zaplatila za doručení do druhého dne. Ohnivý obsidián je drahý a těžko dostupný. „Lepší být opatrná než toho pak litovat.“ Ačkoli to byla svým způsobem lež. Nebyli jsme v bezpečí a já už toho litovala.

 

Jenže jak říkám, čas se vrátit nedá a lítost nic nezmění, takže jsem se mohla jen víc snažit. Duncan mě potřeboval a já byla odhodlaná ho nezklamat. Už nikdy.

 

Všichni tři jsme sklopili zrak k nohám vyčuhujícím zpod deky. Malá packa s lesklou černou srstí, tmavými polštářky a krátkými černými drápky.

 

A pak zpod deky vyklouzl i plamínek, o malinko větší, než když škrtnete zapalovačem, na konci chundelatého černého ocasu.

 

Sienna zalapala po dechu, jako by ji to zase překvapilo.

 

Mattimu se z hrdla vydralo zavrčení, které upřímně znělo trochu zlověstně, a já přemítala, jestli dospěl ke stejnému závěru jako já.

 

Střelil po mně očima.

 

Moje nejoblíbenější žena na planetě, hned vedle mojí mámy, nahlas vdechla a přejela si po tvářích dlouhými, štíhlými prsty, lhostejná k tomu, jak na mě její manžel zahlíží. „Nino, přiznávám, že mě nic nenapadá.“ Zavrtěla hlavou. „Říkala jsem si, že by sis postavila chajdu někde v lesích, jenže to není bezpečný, leda by sis k ní koupila tisíc hektarů kolem. Šance, že tě tam někdo načapá, je dost vysoká, a taky to neřeší fakt, že Duncan bude možná potřebovat smečku. O tom jsme už mluvili.“

 

To měla pravdu. Pamatovala jsem si, že jsme ten rozhovor vedli chvíli potom, co jsem ho našla, a hodně se podobal tomu, který jsme vedli teď, až na to, že teď jsem aspoň trochu tušila, do čeho jdu a co všechno jsem ochotná pro něj udělat.

 

Když jsem ho našla, udělala bych pro něj skoro všechno.

 

Teď jsem ale nepochybovala o tom, že bych pro něj udělala úplně všechno, a ještě se u toho usmívala.

 

„Každá možnost, co mě napadá, s sebou nese deset důvodů, proč by to nefungovalo. Nemůžeš zakrýt, jak vypadá. Při každý cestě budeš v nebezpečí. Co když se ti porouchá auto a budeš muset zastavit? Co když ti někdo bude načumovat do auta nebo do přívěsu, když tam zrovna nebudeš, a uvidí ho?“ vyjmenovávala Sienna a na čele jí naskočily ustarané vrásky.

 

Přesně tohle mi taky nejednou běželo hlavou. Nic nefungovalo. Nebo aspoň ne na dlouho.

 

Matti si odkašlal. „Já bych jeden nápad měl.“

 

Mrkli jsme na sebe.

 

Můj odvěký kamarád byl sice opačného pohlaví, a taky byl jiný druh magické bytosti a zcela samostatná osobnost, ale už mockrát jsem si během našeho přátelství říkala, že nás k sobě něco váže. Třeba jsme v minulém životě byli dvojčata. Nebo jenom sourozenci. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale něco nás k sobě poutalo.

 

A stačil tenhle jeden pohled, abych věděla, že jsme na stejné vlně.

 

„Víš, co se chystám říct,“ varoval mě.

 

Kývla jsem. „Mám celkem jasnou představu, ale do toho.“

 

Další slova z jeho rtů byla přesně to, co jsem čekala. „Musíš na ranč.“