Thomas Olde Heuvelt: Orákulum
Jak se v lánu tulipánů ocitla loď z 18. století? Proč se na ropné plošině Mamut III objevila lebka pravěkého zvířete? A co za tajemství pronásleduje starého vyšetřovatele Roberta Grimma? To vše se dozvíte v novém románu Orákulum. Tedy alespoň něco z toho…
Thomas Olde Heuvelt, autor povedených hororů HEX a Echo, přichází s novým literárním počinem v pro něj obvyklém mysteriózním duchu. V románu Orákulum otevírá hned několik záhad a navíc vrací jednu ze svých předchozích postav.
V lánu tulipánů kdesi v Nizozemsku se zčista jasna objevila plachetnice z 18. století. Nejen že nejde o vrak – loď vypadá, jako kdyby tu před nedávnem ztroskotala, ale trčí ze země daleko od jakékoli vodní plochy. Za mlhavého rána ji objeví dvě zvídavé děti, přičemž jedno z nich vleze dovnitř a už se neobjeví.
„Pod oprýskaným nátěrem bylo vidět větrem ošlehané zčernalé dřevo, ale konstrukce vypadala dost nepoškozeně na to, aby se plavidlo dalo považovat za vrak. Loď jako by jen najela na souš. Jako kdyby uvízla na pláži. Jenže tady nebyla žádná pláž; skončila v květinovém lánu starého McDonalda, daleko od jakékoliv vodní plochy.“
Ve snaze o nalezení dítěte v lodi postupně mizí další občané, členy policejního sboru nevyjímaje. V tu dobu už musí zasáhnout speciální složky, aby se pokusily celou věc rychle ututlat – rodiny všech zmizelých se tak ocitají v nebezpečí. Zároveň se do vyšetřování záhadného fenoménu zapojuje starý vyšetřovatel Robert Grimm, který může být čtenáři povědomý už z autorova staršího díla HEX. Autor do příběhu vložil ještě „intermezza“. V nich se čtenář dozví o jiných záhadách, které zneklidňují posádky ropné plošiny Mamut III. Zde se podobně náhle a nevysvětlitelně objevila lebka mamuta srstnatého a okolní fauna se začíná chovat podivně. V pozdějších předělech se čtenář také dozví o osudu samotné lodi Orákulum a jejího nešťastného lidského nákladu.
A to je právě kámen úrazu celé knihy – její dějová roztříštěnost. U románu Orákulum více než u obou předchozích Heuveltových děl může mít čtenář pocit, že si tu autor odložil několik rozpracovaných námětů a jen narychlo je slepil dohromady. Souvisí spolu buďto spíše okrajově, nebo je jejich propojení příliš prvoplánové, naivně symbolické či jednoduše málo propracované. Jde tak trochu o plýtvání nápady, ze kterých by se možná uživila celá řada seriálu Akta X. Vždyť z každé v knize nastíněné záhady by byl vynikající a nosný námět na samostatný strašidelný román.
Tento aspekt se bohužel promítá i do samotné četby. Po uchvacujícím začátku se napětí pomalu, ale jistě tříští a rozpadá stejně jako loď Orákulum, která zároveň ztrácí své zlověstné kouzlo. Čtenář pokračuje spíše kvůli tajemné atmosféře a neobrací stránku za stránkou, protože by ho zajímalo rozluštění tajemství, nebo mu záleželo na osudech postav. Ty navíc vesměs splývají. Výraznější jsou ty záporné, přičemž ty nejlepší bohužel mají šanci se více projevit až v samotném závěru knihy. Konec samotný je pak zmatečný, snaživě akční, až plytký. Zůstává tak ve velkém kontrastu s geniálním začátkem. Až může mít čtenář pocit, že dočetl úplně jinou knihu, než jakou bral původně do ruky.
Orákulum by si zkrátka zasloužilo lepší uchopení a úpravy, možná i trochu škrtání. Takto bohužel nedostatky, které Thomas Olde Heuvelt v předchozích románech dokázal solidně zamaskovat, nechtěně a pomalu vyplouvají na povrch, podobně jako mrtví návštěvníci tajemné lodi Orákulum.
Vydal: Argo,2025
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Davy van der Elsken
Vazba: vázaná
464 stran / 688 Kč
