Andrzej Sapkowski: Zaklínač – Rozcestí krkavců

V nakladatelství Leonardo právě vychází Rozcestí krkavců, nový román z oblíbené série Zaklínač Andrzeje Sapkowského. Jedna z nejočekávanějších knih letošního roku právě dorazila na pulty knihkupectví.

Novinka s názvem Rozcestí krkavců se vrací ke kořenům cesty Geralta z Rivie, kdy slavný hrdina ještě vůbec není neohroženým zabijákem nestvůr, jak ho známe, ale mladým osmnáctiletým zaklínačem, který teprve začíná chápat tíhu svého osudu. Geralt opouští domovskou tvrz Kaer Morhen a vydává se na cestu, na které potkává nestvůry, zrádce, nové přátele i známé tváře, ale také lidské opovržení zaklínači.

„Nemohu se dočkat, až budou mít čtenáři příběh v rukou a budou kráčet po boku Geralta,“ říká o knize spisovatel Andrzeje Sapkowski. „Zažijí s ním zkoušky, které ho formovaly, a cestu, která ho nasměrovala k jeho osudu.“

Rozcestí krkavců je po dlouhých deseti letech novou knihou ze zaklínačského světa a její vydání je podpořeno koordinovaným světovým vydáním. Kniha vyšla 30. září v překladu Stanislava Komárka s již tradičními ilustracemi Jany Komárkové.

ANOTACE:
Zaklínači se nerodí. Zaklínači jsou vytvářeni. Než se stal Bílým vlkem a Řezníkem z Blavikenu, byl Geralt z Rivie pouhým čerstvým absolventem Kaer Morhen, který vstoupil do světa, jenž jeho druhu nerozumí ani ho nevítá. A když se naivní hrdinský čin ošklivě zvrtne, Geralta zachrání před oprátkou jen Preston Holt, zkušený zaklínač s pohřbenou minulostí a vlastními plány.

Pod Holtovým vedením začíná Geralt poznávat, co to skutečně znamená kráčet po Stezce – chránit svět, který se ho bojí, a přežít v něm. Když se však hranice mezi dobrem a zlem začíná stírat, Geralt se musí rozhodnout, zda se stane monstrem, které v něm všichni vidí, nebo někým úplně jiným. Toto je příběh o tom, jak vznikají legendy – a jaká je cena za jejich stvoření.

 

O SÉRII ZAKLÍNAČ:
Série Zaklínač od uznávaného polského spisovatele Andrzeje Sapkowského se stala celosvětovým fenoménem, který byl přeložen do více než 40 jazyků, a od roku 1986, kdy vyšla první povídka, se po celém světě prodalo více než 30 milionů knih. Série proslula komplexními postavami, mnohovrstevnatými zápletkami a převracením tradičních klišé fantasy literatury. Spojuje politické intriky, folklór, filozofická témata a dobrodružství. Hlavní hrdina Geralt z Rivie si podmanil společnost v osmi knihách, mnoha povídkách, videohrách od CD Projekt Red a v seriálu od Netflixu, v němž ztvárnil hlavní roli Henry Cavill.

 

O AUTOROVI:
Andrzej Sapkowski (*1948) je jedním z nejvlivnějších představitelů moderní fantasy, známý především jako autor mezinárodních bestsellerových sérií Zaklínač a Husitská trilogie. Zaklínač byl přeložený do více než 40 jazyků a s více než 30 miliony prodanými výtisky po celém světě, se stále rozšiřuje a přitahuje nové generace čtenářů.
Spisovatel byl za svou kariéru několikrát oceněn, včetně pěti cen Janusze A. Zajdela, devíti cen české Akademie science fiction, fantasy a hororu, ceny Síně slávy Evropské společnosti science fiction (1996), ceny Legenda Davida Gemmella (2009), ceny European Grand Master Award (2010), Stříbrné medaile za zásluhy o kulturu – Gloria Artis (2014) a ceny World Fantasy Award za celoživotní dílo (2016).
Jeho dílo přetvořilo podobu fantastiky a stvrdilo autorovo postavení jako jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů moderní žánrové literatury.

INFO O KNIZE:
Vydalo: Leonardo, 2025
Překlad: Stanislav Komárek
Obálka: Michal Ivan
Ilustrace: Jana Komárková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 280
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Geralt se navzdory upřímné snaze, přitom ze spíše závažných důvodů, nedokázal na fojtovu řeč soustředit. Veškerou jeho pozornost upoutala velká vycpaná vrána na fojtově stole. Stála na podstavci ze zeleně natřené hlíny, do níž měla zabořené obě nožky, a zírala na zaklínače skleněným okem. Přestože vypadala jako živá, nemohla v žádném případě živá být, o tom nebylo pochyb. Proč ale, divil se Geralt, na něho vrána už několikrát mrkla svým skleněným okem? Bylo to kouzlo? Pravděpodobně ne, protože jeho zaklínačský medailon se ani nepohnul, ani nezavibroval, ani jednou, ani trošičku. Byla to tedy halucinace? Přelud? Vyvolaný snad tím, že schytal pár ran do hlavy?

„Zopakuji otázku,“ zopakoval otázku fojt Bulava. „Zopakuji, i když to nemám ve zvyku.“

Fojt Bulava Geralta už několikrát ujistil, že nemá ve zvyku něco opakovat. Přesto opakoval znovu a znovu. Vůčihledně se mu to líbilo, jakkoliv to neměl ve zvyku.

„Zopakuji svoji otázku: o co opravdu šlo? Cos měl proti tomu dezertérovi, že jsi ho tak šeredně posekal? Nějaká dávná zášť? Totiž abys věděl, nevěřím, že ti šlo o toho kmána a neposkvrněnost jeho dcery, když jsi jim pospíšil na pomoc jako nějaký podělaný bludný rytíř.“

Vrána mrkla. Geralt zahýbal rukama svázanýma za zády a snažil se povzbudit krevní oběh. Provaz se mu bolestivě zařízl do zápěstí. Za sebou slyšel těžký dech vesnického biřice. Ten dráb stál přímo za ním a Geralt si byl jistý, že jen čeká na záminku, aby ho mohl znovu udeřit pěstí do ucha. Fojt Bulava zafuněl, rozvalil se v křesle a vypnul břicho v sametovém kabátci. Geralt se díval na přední stranu kabátce a rozeznával, co fojt jedl dnes, včera a předevčírem. A že přinejmenším jeden z těchto pokrmů byl s rajčatovou omáčkou.

„Myslel jsem,“ promluvil posléze fojt, „že nikoho z vás zaklínačů už nikdy neuvidím. Žádný nový zaklínač se tu neobjevil už celá léta. Povídali, že ve sto čtyřicátém devátém roce tam v horách jen málokdo vyvázl životem. Potom šla zvěst, že i ten zbytek zaklínačů už pomřel, buď hladem, anebo chorobami. A vida, jeden z nich se objeví zrovna v mé vesnici. A první, co vyvede, je vražda. A když je přistižen při činu, má tu drzost odvolávat se na nějaké zatracené výnosy.“

„Na základě výnosu z roku tisíc sto padesát,“ zachraptěl Geralt, když si odkašlal, „vydaného Dagreadem, králem Kaedwenu a pohraničních marek, primo: zaklínačům se povoluje svobodně vykonávat jejich řemeslo na území království i marek a jsou vyňati z jurisdikce místních úřadů…“

„Za prvé primo,“ přerušil ho zostra Bulava, „brzo uplyne půl století od doby, kdy se Dagread obrátil v prach a s ním i jeho výnosy. Za druhé primo, žádný král mi nemůže nic z ničeho vyjmout, protože král je v Ardu Carraigh, daleko odtud, a tady vládne místní samospráva. Čili já. A za třetí primo, nebyl jsi, brachu, zatčen za vykonávání svého řemesla, ale za vraždu. Lovit vlkodlaky a zabíjet lešije je tvůj zaklínačský úkol. Ale abys mordoval lidi, to ti žádný král nepovolil.“

„Bránil jsem…“

„Daryle!“

Biřic Geralta poslušně udeřil pěstí, tentokrát do zátylku.

„Pořád se opakuješ,“ zahleděl se fojt na strop, „a to mě rozčiluje. Jestlipak víš, co může člověku způsobit rozčilení? Dokonce i tak klidnému člověku, jako jsem já?“

Vrána mrkla skleněným okem. Geralt mlčel.

„Ty,“ řekl po chvíli Bulava, „nejsi zaklínač. Ty jsi defekt. Potřebuješ opravu. Je třeba vrátit tě zpátky do toho vašeho horského hradiště, o kterém si lidé vyprávějí. Nevím, jak to tam u vás chodí. Je možné, že takový nedodělek, jako jsi ty, je rozebrán na jednotlivé části, aby mohly být použity k výrobě nových, lepších zaklínačů. Protože tak se to tam u vás dělá, ne? Zaklínači se skládají z různých lidských kousků, sešívají se nebo slepují nebo něco takového. Lidé povídají ledacos. Tak abych nemluvil naplano, já tě, nepovedený zaklínači, vyexpeduji zpátky do hor za Gwenllech. Za týden.“

Geralt mlčel.

„Ani se nezeptáš, proč až za týden?“ vycenil fojt v úšklebku žluté zuby. „Rád se odvoláváš na výnosy a zákony. I já prosazuji zákony. Můj zákon je takový, že v naší obci cizinci nesmějí nosit zbraně. A ty jsi sem přišel se zbraní.“

Geralt chtěl namítnout, že nepřišel, ale byl přivlečen. Avšak nestihl to.

„Trest,“ řekl Bulava, „je dvacet ran bičem. Vyměří ho zde přítomný Daryl a on má těžkou ruku. Takže se dříve než za týden nepostavíš na nohy. No tak, berte ho. Na náves s ním a přivažte ho ke sloupu…“

„Počkat, počkat,“ zadržel biřice muž, který právě vstoupil do místnosti. Měl na sobě šedý, kolem spodního okraje silně ušpiněný plášť. „Cože tak pospícháš s tím sloupem a bičem, Bulavo? Chceš zaklínače zbičovat? Ani náhodou, nic z toho. Potřebuji zaklínače zdravého a celého na staveništi.“

„Chceš mi tady,“ zašermoval fojt rukama, „mařit exekuci, Blaufalle? Stačí, že musím snášet, když mi lidi ze vsi odvádíš na robotu. Ale do jurisdikce se mi nepleť, to není tvoje věc, ale moje kompetence. Zločin musí být potrestán…“

„Prdlajs, žádný zločin,“ přerušil ho Blaufall. „Nedošlo ke zločinu, byla to sebeobrana a pomoc lidem. Moc se neošklíbej, protože tady mám svědka. Pojď dál, hospodáři. Pojď, neboj se. Řekni, co a jak se stalo.“

Geralt poznal rolníka, kterého včera zachránil před oloupením a který namísto poděkování utekl do lesa. Otce dívky, již si pamatoval vysvlečenou do posledního hadříku.

„Svědčím…“ zajíkl se vesničan a ukázal na Geralta. „Svědčím čestným slovem, že tenhle mladej muž přispěchal, aby mě bránil před lupiči… Zachránil můj majetek… zachránil moji dceru před zhanobením… neposkvrněnou pannu vysvobodil z tlap násilníků…“

„A ten zběh,“ napovídal Blaufall, „se na něho vrhl se sekerou, mladík se jenom bránil. Sebeobrana! Potvrď, že to tak bylo, hospodáři.“

„Tak to bylo… nachlup tak! Pane fojt, ten mládenec je nevinnej!“ naléhal bledý svědek nepřirozeně hlasitě. „Pane fojt, propusť ho, prosím. A tady… prosím, vezmi si… jako, hmmm… možná byly nějaký výdaje nebo škody… rád je uhradím…“

Rolník s úslužnou úklonou podal starostovi měšec. Bulava ho rychle schoval do kapsy svých nabíraných kalhot. Tak obratně, že měšec ani necinkl.

„Sebeobrana!“ vyprskl. „Posekal chlapa mečem. Nevinný mládenec… Já bych ho radši…“

Všichni vyšli na náves. Biřici vystrkali Geralta ven, ani mu nerozvázali ruce.

„Ty, Blaufalle,“ zeptal se fojt, „odkdy jsi tak snaživý, že mi sem dokonce přitáhneš svědka? Tak moc toho zaklínače potřebuješ?“

„Copak to nevíš? Stavím cestu, Velikou silnici. Má vést z Ardu Carraigh přes lesy až do samotného Hengforsu. A ne ledajakou štreku, ale echtovní zemskou stezku, suchou a rovnou, trámy a hatěmi zpevněnou, aby mohly povozy a zápřahy dobře projet. Je to náramně důležitá věc, Veliká silnice umožní čilý obchod našich zemí se Severem. Sám král prý rozkázal, abychom si pospíšili. Jenže v lesích a v bažinách číhá spousta příšer, každou chvíli ztratíme některého z dělníků zabitého nebo uneseného netvorem…“

„Odkdy se tak staráš o ty svoje nádeníky? Vždycky jsi říkal, že na dělníkovi nezáleží, když nebude jeden, bude jiný…“

„Na dělňasy sral pes, ti chodí na povinnou robotu. Ale občas nějaký netvor zadáví i předáka, a to zdrží práci a nabourá nám plán. Ach, škoda mluvit. Říkám, že potřebuji zaklínače, když prošvihnu termín, nejenže jsou prémie v hajzlu, ale ještě mi sem pošlou kontrolu. A kontrola…“

„Vždycky něco najde,“ přikývl Bulava chápavě. „Jednou materiál prodaný pod rukou, podruhé nadsazené náklady, jindy zase…“

„Neodbíhej od tématu,“ zamračil se Blaufall, „a hned toho zaklínače propusť. Neprodleně, ať si ho rovnou odvedu na stavbu… A to bys… co se děje?“

„Hraničáři ze strážnice,“ zaclonil si fojt rukou zrak. „Vojáci pana Carletona.“

Na náves vjelo cvalem několik jezdců, zvířilo prach a vyplašilo slepice. Muži byli ozbrojeni, ale ustrojeni nejednotně, zato pestrobarevně, výstředně a poněkud vagabundsky. Pouze dva muži v čele byli upravenější. Velitel, kníratý muž v kamizole z losí kůže s pozlaceným bandalírem a v klobouku s pštrosím peřím. A dlouhovlasý elf s čelenkou v zeleném oděvu zvěda.

„Pan kapitán Reisz Carleton,“ řekl Bulava a vykročil jezdcům v ústrety. „Vítejte, vítejte. Čemu vděčíme za takovou čest?“

Pan kapitán Reisz Carleton se naklonil v sedle a šťavnatě si odplivl. Pak pokynul zvědovi. Elf zajel ke sloupu s břevnem a obratně přes ně přehodil provaz s oprátkou.

„Ohó!“ Bulava si dal ruce v bok a ohlédl se, jestli za ním stojí jeho biřici. „Zdá se, že pan kapitán přijel do mé vesnice věšet. A dokonce vidím, kdo se dneska zhoupne v oprátce. Vidím dva v poutech… Ha, takže pan kapitán polapil dezertéry ze své patroly! Ty, kteří tady v lesích přepadávají vesničany a děvčata.“

„Tyhle dva,“ nakroutil si knír kapitán Reisz Carleton, „mě ani nenapadne věšet. Oba se proběhnou uličkou, špalírem karabáčů. Aby si to zapamatovali. To bude stačit. Mám málo lidí na to, abych je věšel za prkotiny. A aby mi je kdejaký vandrák beztrestně mordoval.“

Kapitán se vzpřímil a zvýšil hlas, aby promluvil nejen k fojtovi, ale i k vesnickým drábům, Blaufallovi, jeho knechtům a už se sbíhajícímu houfci vesničanů.

„Za co bych měl své vojáky trestat? Za co? Za svévolné opuštění posádky? Že chtěli přefiknout holku? Koneckonců jsme tady na strážnici jako na konci světa, jako ve vyhnanství, jako za trest. Neužijeme si tu ani piva, ani ženských… Není divu, že si chlapi občas odskočí, nějakou chytí…“ Reisz Carleton se rozhlédl po shromážděných lidech a zahřímal ještě hlasitěji. „Proč se, u všech hromů, ženské potulují po lesích? A ten zde přítomný vidlák, copak se musel vydat na cestu s tou svojí křehulkou, nemohl ji nechat doma? Tak proč mám být překvapený, že si chlapi chtěli… Neschvaluji to! Neschvaluji, ale chápu! Pane Aelvarre? Jsi připraven?“

„Připraven, kapitáne.“

„Tak sem s tím zaklínačem, Bulavo. Zabil mi vojáka, dostane provaz. Musíme všem dát odstrašující příklad. A neodřezávej ho, fojte, nechej ho viset ostatním pro výstrahu.“

Blaufall postoupil vpřed a zazdálo se, jako by chtěl promluvit, ale nechal to být. Biřici Geralta popadli, ale zůstali nejistě stát. Mělo to důvod.

Rozhostilo se ticho. A jako kdyby se náhle ochladilo.

Zpoza stodol vkráčel pomalu na náves vraný, smolně černý kůň. Nesl jezdce. Jezdec měl bílé vlasy, na sobě černou koženou blůzu pobitou na pažích stříbrnými cvočky a nad pravým ramenem mu vyčnívaly jílce dvou mečů.

Kůň prošel pomaličku a s grácií okolo vesničanů a fojta, aby se zastavil před kavalerií kapitána Carletona. Pak vraník pohodil hlavou, až zacinkaly kroužky udidla.

„Pan fojt Bulava,“ promluvil do ticha bělovlasý jezdec, „ihned uvolní mladého zaklínače. Vrátí mu koně, zbraně a majetek. Okamžitě.“

„Ano…“ odkašlal si fojt. „Jistě, pane Holte. Hned…“

„Pane kapitáne Carletone,“ uklonil se mírně jezdec. „Zdravím.“

„Pane zaklínači Prestone Holte,“ dotkl se Reisz Carleton krempy svého klobouku. „Zdravím.“

„Pan kapitán,“ zvýšil jezdec hlas, „odtud laskavě ráčí odvést toho elfa s provazem a zbytek svých podřízených. Už vás tady není zapotřebí. Dnešní lynč je zrušen.“

„Opravdu?“ napjal se kapitán v sedle a položil dlaň na záštitu meče. „Jsi si tak jistý, pane zaklínači?“

„Ano, jsem si tak jistý. Na shledanou. Pane fojte, mladík je volný? Jeho věci navráceny?“

„Ach, ty zkurvysyne!“ vykřikl jeden z Carletonových mužů, vytrhl meč z pochvy a pobídl koně. „Já tě…“

Nedokončil. Jezdec jménem Preston Holt zvedl ruku a učinil krátké gesto. V povětří to zahučelo a zasvištělo, vesničané si zakryli uši. Voják zařval, vyletěl ze sedla jako z praku, těžce a bezvládně padl rovnou pod kopyta svých druhů. Jejich koně se polekali, frkali, dupali, pohazovali hlavami, jeden z nich se vzepjal. Kůň padlého muže se rozběhl mezi chalupy, kopal a vyhazoval zadkem.

Zavládlo zaražené mlčení.

„Ještě někdo?“ zeptal se Preston Holt a zvedl ruku v rukavici. „Někdo ochotný předstoupit? Hrát si na hrdinu? Ne? Myslel jsem si to. Loučím se s pány vojáky. Je už mladý zaklínač v sedle?“

„Je,“ odvětil Geralt.

„Tak na cestu. Za mnou.“

O NAKLADATELSTVÍ LEONARDO:
Leonardo je malé české nakladatelství známé hlavně vydáváním polských autorů, především knih Andrzeje Sapkowského. Bylo založeno v roce 1993 ostravským rodákem Jiřím Pilchem a funguje nepřetržitě i přes Pilchovu smrt v roce 2009. V současné době je jeho šéfredaktorem syn Robert Pilch a jeho nakladatelství Brokilon je výhradním distributorem knih nakladatelství Leonardo.