John Scalzi: Padouchem snadno a rychle

Být padouchem neznamená se jen maniakálně smát s kočkou na klíně, zatímco předhazujete cizí agenty žralokům. Každý úspěšný padouch má i mocné nepřátele…
Nakladatelství Laser vydalo sci-fi román Johna Scalziho Padouchem snadno a rychle.

ANOTACE:
Kdo nesní o nečekaném dědictví po neznámém bohatém strýci? Ale když se s ním pojí i zločinecké doupě na sopečném ostrově, supervýkonné lasery a zvířecí špehové, může vás takové dědictví i stát život… Být padouchem totiž neznamená se jen maniakálně smát s kočkou na klíně, zatímco předhazujete cizí agenty žralokům. Každý úspěšný padouch má i mocné nepřátele…

Charlie je rozvedený zastupující učitel, který žije s kočkou v domě, který mu nepatří a odkud ho chtějí vystrnadit jeho nevlastní sourozenci, aby dům mohli prodat. Když zemře jeho miliardářský strýc Jake, se kterým se neviděli skoro třicet let, a zanechá mu svou pozůstalost, Charlieho život nabere nečekané obrátky.

Od nastražených bomb přes superinteligentní kočky a odborářské delfíny až po tajné organizace světových padouchů, Charlie musí poznat svět svého strýce dřív, než za nečekané dědictví zaplatí cenu nejvyšší. Jeho strýc totiž vyhlásil válku všem ostatním superpadouchům – a je na Charliem, aby ji tak či onak dovedl do konce. Ve světě, kde je člověk člověku vlkem… vsaďte na kočky.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, 7/2025
Překlad: Julie Nováková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 296
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

O smrti strýčka Jakea jsem se dozvěděl dost nečekaným způsobem, a to z ranního pořadu CNBC Squawk Box.

Měl jsem ho zapnutý čistě ze zvyku; když jsem reportoval o byznysu pro Chicago Tribune, pouštěl jsem si ten pořad ráno na střídačku s Bloombergem a Fox Business, zatímco jsme se s mou manželkou Jeanine každý chystali čelit shonu všedního dne. Později jsem už pořad sledovat nepotřeboval – zaskakující učitelé většinou nemusí mít přehled o stavu asijské burzy, aby dohlíželi na skupinu třináctiletých žáků v hodině angličtiny – ale ukazuje se, že zvyk je železná košile.

A tak jsem, zrovna když jsem si mazal chleba burákovým máslem, uslyšel z iPadu položeného na kuchyňském ostrůvku jméno „Jake Baldwin“. Zarazil jsem se uprostřed mazání s nožem v ruce, zatímco moderátor Andrew Ross Sorkin hlásil, že můj strýc Jake, samotářský miliardář a vlastník třetí největší sítě parkovišť v Severní Americe, podlehl ve věku sedmašedesáti let rakovině slinivky.

„Slyšelas to?“ prohodil jsem ke své společnici u snídaně. Tou nebyla moje manželka Jeanine, protože ta už mojí ženou nebyla a nebydlela se mnou. Žila zase ve svém rodném Bostonu, chodila s nějakým investičním bankéřem, a pokud se dalo věřit jejímu instagramovému účtu, trávila většinu času napříč světem na dobře osvětlených, záviděníhodných dovolenkových místech. Společnost u snídaně mi dělala Héra, zrzavo-bílá kočka, která se po mém porozvodovém návratu do místa mého dětství zjevila v křoví za domem a mňoukáním mi sdělila, že se mnou teď bydlí. Héra snídala granule Mňau Mix. Pořádala je na kuchyňském ostrůvku, sledovala Squawk Box spolu se mnou a nejspíš se snažila se rozhodnout, jestli je Andrew Ross Sorkin kořist, se kterou by si mohla pohrát.

Netušil jsem, že je strýček Jake jakkoli nemocný, natož že trpí rakovinou slinivky, nemocí, která skolila i dalšího miliardáře Steva Jobse. (Můj mozek začal v režimu novinářského autopilota psát kostru úmrtního oznámení mého strýce; zmiňoval jsem se už, že zvyk je železná košile?) Upřímně řečeno se ale nedalo říct, že by přede mnou nemoc skrýval. Vůbec jsme se neviděli od doby, kdy mi bylo pět. Táta a Jake se nepohodli na mámině pohřbu. Matně si vzpomínám na jejich křik. Potom jsme žili, jako by Jake jednoduše neexistoval. Táta tomu dával přednost a strýc Jake nejspíš taky. Přinejmenším nepřišel tátovi na pohřeb.

Já jsem si na Jakea ani nevzpomněl, dokud jsem na vysoké nezačal psát články o byznysu pro Daily Northwestern a nezjistil, že půlku parkovišť v Evanstonu vlastní BLP, soukromá společnost, ve které měl většinový podíl a kterou ovládal Jake. Pokusil jsem se od něj získat rozhovor – říkal jsem si, že bych v tom mohl mít výhodu – ale BLP neměla PR oddělení, a dokonce ani kontakty na webu. Když jsme se s Jeanine měli brát, dostal jsem z táty Jakeovu adresu a poslal mu pozvánku, hlavně abych zjistil, co se stane. Jake se nedostavil, ale poslal nám dárek: dezertní lžičky a k nim navíc záhadný vzkaz „Tři roky, šest měsíců!“. Pak mi úplně sešel z mysli. Což bylo snadné, jelikož Jake se na internetu nijak neprojevoval a nikdy se o něm nemluvilo ve zprávách.

Nedostatek informací o Jakeovi se ovšem ani trochu nezamlouval stanici CNBC. Sledoval jsem, jak se Sorkin (potažmo jeho scenáristi) pokouší říct něco o muži, který byl zjevně důležitý – milardáři jsou přinejmenším pro CNBC důležití – ale vydělal své miliardy tím nejmíň sexy způsobem. Steve Jobs dal světu Macintosh, iPhone a lifestylová udělátka jako tablet, na kterém jsem pořad sledoval. Strýc Jake dal světu místa, kam zaparkovat auto. CNBC vyřešila tento nedostatek dramatického potenciálu tím, že se spojila s reportérem z Parking Magazine, plátku vydávaného Národní asociací pro parkování – a ano, obojí fakt existuje.

„Ale no tak!“ řekl jsem, když se reportér objevil na obrazovce, a hodil jsem po iPadu růžek svého arašídového toastu. Odrazil se od displeje, přičemž na něm zanechal burákovou šmouhu. Přistál přímo před Hérou, která se na mě zmateně zadívala. „Je to zatracenej Peter Reese,“ vysvětlil jsem a mávl směrem k Peterově tváři, zjevně snímané kamerou notebooku, zatímco vysvětloval, jaký dopad by Jakeova smrt mohla mít na nepostradatelný svět garáží a parkovišť. „Je to strašlivý novinář. Měl bych to vědět, pracovali jsme spolu.“

Héru to neoslnilo. Místo toho uzobla drobek chleba s burákovým máslem.

V redakci Tribune jsem kdysi skutečně pracoval s Reesem. A skutečně byl strašlivý novinář. Vzpomínám si, jak jeden z editorů názorně předváděl, jak ho zaškrtí, když zbabral důležitý článek, který jsme pak já a další reportéři museli zachraňovat. Oba nás z Tribune propustili zhruba ve stejnou dobu. Teď se ve mně dmul vztek, protože i když bylo jeho momentální zaměstnání v Parking Magazine o pěkný stupínek níž než v Tribune, pořád ještě se živil jako novinář, zatímco já jsem zaskakoval jako učitel ve svojí bývalé škole. Mělo to svoje důvody – rozvedl jsem se, byl jsem na mizině, táta onemocněl a já se o něj přijel starat, zatímco jsem se vzpamatovával z životní krize – ale to neznamenalo, že mě to nemůže štvát. Zatracený Peter Reese byl ve Squawk Boxu, zatímco já jsem pojídal chleba s arašídovým máslem v domě, kde jsem vyrostl, ale který mi technicky vzato nepatřil, a můj jediný přítel byla kočka.

„To by stačilo,“ řekl jsem a vypnul Reese, právě když vysvětloval, že jelikož je BLP soukromá společnost, úmrtí vlastníka by nemělo mít významný vliv na cenu jejích akcií nebo akcie jiných společností v oblasti parkování. To nejspíš nebyla pravda, ale nikoho, Reese a Sorkina nevyjímaje, to nezajímalo natolik, aby se v tom vrtali víc do hloubky. Stejně už se blížil reklamní slot.

Takhle skončil život miliardáře a jeho celoživotní práce: dvě minuty zcela zapomenutelné reportáže následované reklamou na lék proti nadýmání.

V tu chvíli mi zazvonil telefon. To se v dnešní době esemesek a chatu nestávalo často. Podíval jsem se, kdo volá: Andrew Baxter, tátův starý přítel, právník a vykonavatel jeho pozůstalosti, což se týkalo v podstatě jen domu, kde jsem teď žil. Zasténal jsem. Ať už ode mě chtěl Andy cokoli, den na to byl pořád ještě moc mladý. Nechal jsem hovor spadnout do hlasové schránky a dojedl chleba.

„Jak vypadám?“ zeptal jsem se Héry. Neměl jsem na sobě svoje obvyklé učitelské oblečení v podobě košile, vesty a pohorek. Místo toho jsem si dnes vzal svůj nejlepší a taky jediný oblek. Měl jsem ho na sobě na svatbě i na tátově pohřbu, ani jedinkrát mezi tím. Popravdě to byla spíš většina obleku, protože někdy při stěhování nazpátek do tátova domu jsem zjevně ztratil patřičné boty. Měl jsem na sobě proto černé tenisky, které jsem si vzal i na tátův pohřeb. Tehdy si toho nikdo nevšiml a doufal jsem, že si nevšimnou ani dnes. „Co myslíš, dala bys mi horu peněz, kdybys mě viděla takhle oblečeného?“

Héra zavrněla a pomalu mrkla, jako by souhlasila. Jistěže souhlasila. Vybrala mi kravatu, tu zelenou, tím, že zalehla červenou, kterou jsem vedle zelené umístil na postel, abych si mezi nimi mohl vybrat.

„Díky,“ řekl jsem kočce. „Jako vždycky mi na tvém názoru velmi záleží.“

Héra se spokojeně vrátila ke svému Mňau Mixu.

Podíval jsem se na hodinky. Za dvacet minut mě čekala schůzka. Za dvacet minut budu vědět, kudy se bude můj život ubírat v příštích několika letech. Na rozdíl od strýčka Jakea jsem nepotřeboval pár miliard, abych dosáhl svých životních cílů.

Bohatě by mi stačilo pár milionů.

Belinda Darrollová vzhlédla od počítače. „Takže, pane Fitzere, žádáte o podnikatelskou půjčku ve výši… tří a čtvrt milionu dolarů.“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. Seděl jsem v její kanceláři v budově První barringtonské banky, nedávno renovované poté, co firmu odkoupila CerTrust, chicagská finanční společnost, která skupovala lokální banky a zachovávala jejich značku, takže všichni ve městě žili v přesvědčení, že jednají s místním podnikem, a ne nějakým neznámým finančním gigantem. V budově to bylo cítit čerstvou barvou a chemikáliemi odpařujícími se z nedávno položeného kancelářského koberce.

Dorazil jsem na schůzku trochu s předstihem. Darrol­lová se mi představila, když se objevila. Poznamenala, že vypadám povědomě, a došli jsme k tomu, že byla v prvním ročníku Barringtonské střední školy, když jsem já byl v posledním. Vzpomněla si, jak jsem se dostal do potíží coby editor školního časopisu poté, co jsem otiskl článek o tom, že učitel matematiky pan Kincaid je největším dodavatelem metamfetaminů na půdě školy. Já jsem skončil s podmínečným vyloučením za to, že jsem článek napřed neukázal školní radě; pan Kincaid skončil na šest let ve věznici Big Muddy River za vlastnictví a distribuci drog. Myslím, že jsem dopadl líp.

Darrollová se mě zeptala, jestli pořád píšu. Řekl jsem jí, že pracuji na románu. Obvyklá lež.

„A půjčku chcete na podnikání tady v Barringtonu,“ pokračovala.

„Ano. Chci koupit McDougalův hostinec.“

„Ó!“ Darrollová stočila pohled od obrazovky ke mně. „U McDougala to miluju.“

Přikývl jsem. „To všichni.“

McDougalův hostinec byl barringtonskou stálicí už pár desetiletí. Stál na rohu v pěkné čtvrti v centru města, a zatímco ostatní restaurace a bary v okolí se průběžně měnily, ukazovalo se, že pivo a hranolky v Chicagu nikdy nevyjdou z módy.

„Tam jsem si dala svoje první pití,“ řekla Darrollová a dodala: „Teda, první legální pití.“

Znovu jsem přikývl. „Všichni si ho dávají tam.“

„Víte, proč se hospoda prodává?“

„Propad ekonomiky podniky poškodil. Navíc chce Brennan McDougal odejít do důchodu a žádné z jeho dětí nemá zájem podnik převzít.“ Pokrčil jsem rameny. „To se stává, když vám všechny děti odejdou na univerzitu. Nechtějí pak vést bar.“

„Nestudoval jste na univerzitě i vy?“

„To ano, ale na rozdíl od Brennanových dětí, ze kterých jsou doktoři a manažeři, jsem vystudoval novinařinu,“ pravil jsem.

Darrollová přikývla. „Tím to bude.“ Vrhla krátký pohled na obrazovku. „Takže vy chcete hostinec převzít…“

„Hostinec, restauraci vedle něj a budovu, ve které jsou umístěné. Brennan McDougal je prodává jako celek. Všechno je už zařízené a hladce funguje. Mně by stačilo tam přijít.“

„Máte zkušenosti s řízením hospody? Nebo restaurace?“

„To ne,“ přiznal jsem. „Ale u McDougala už jsou vedoucí podniku a zaměstnanci.“

Darrollová se zamračila. „Tenhle sektor je vždycky rizikový. Restaurace krachují v jednom kuse, a to i se zkušenými manažery a dalšími zaměstnanci. Teď je pro takové podniky obzvlášť nejistá doba.“

„Máte pravdu,“ připustil jsem. „Ale jak jste řekla: Když jste byla plnoletá, první pití jste si dala u McDougala. Je to v podstatě barringtonská instituce. Tamní lidi ho tam chtějí. A já chci, aby tam pro ně byl. Neříkám, že v tom není žádné riziko. Ještě jako repotér v Tribune jsem pár let psal o místních podnicích. Vím, jak to s restauracemi chodí. Ale McDougal je sázka na jistotu, alespoň do té míry, jak to jenom jde. Vždyť ani nezměním jméno.“

Darrollová něco naťukala na klávesnici a pak chvíli něco četla na obrazovce a mlčela.

„Realitní databáze uvádí, že se budova prodává za tři a čtvrt milionu. A vy si chcete vzít půjčku na celou tuhle částku.“

„Ano.“

„Nevkládáte do toho i nějaké vlastní úspory?“

„Rád bych měl něco v záloze pro případ nečekaných výdajů,“ řekl jsem. „Vždycky se na poslední chvíli objeví něco, co prodejce nezmínil a co uniklo inspekci.“

Darrollová našpulila rty, ale nic na to neřekla. Tušil jsem, co to znamená: nejspíš si říkala, že to smrdí. Klikla na další okno prohlížeče. „Jako zástavu jste uvedl svůj dům.“

Přikývl jsem. „Ano, na adrese 504 South Cook Street. Byl to dům mých rodičů. Teď tam bydlím já. Hypotéku měli tady u První barringtonské banky, než ji táta splatil.“ Už jsem nedodal, že táta splatil dům z máminy životní pojistky po její autonehodě. Tohle nebyla SuperStar; nechtěl jsem se podělit o srdceryvný příběh. „Když už máte otevřenou databázi, můžete si zkontrolovat, že jeho aktuální hodnotu odhadují na zhruba osm set tisíc.“

Darrollová znovu zaklapala do kláves. „Vidím tu, že dům je momentálně spravován vlastnickým fondem.“

A sakra, pomyslel jsem si. Musela se podívat i jinam než do běžné realitní databáze, aby tohle vyhrabala.

„Ano, rodinným fondem.“

„A ten spravujete vy?“

„Jsem jeho podílníkem.“

„Podílníkem.“

„Mám ještě starší sourozence.“

„Chápu. Kolik jich je?“

„Tři.“

„A souhlasí všichni se zapsáním domu do zástavy?“

„Bavili jsme se o tom a všichni jsou tomu příznivě naklonění,“ zalhal jsem. Darrollové neunikla obšírná odpověď, která správně měla znít jednoduše „ano“. Tohle nebude hrát v můj prospěch.

„Budu v tom směru potřebovat notářsky ověřenou dokumentaci od správce fondu, ideálně i podepsanou vašimi sourozenci,“ oznámila. „Myslíte, že mi ji zvládnete dodat v příštích pár dnech?“

„Vynasnažím se.“

Darrollové opět neuniklo, že jsem neodpověděl jednoznačně ano. „Očekáváte, že to bude problém?“

„Moje sestra Sarah je na dovolené,“ řekl jsem hbitě. Kdoví, možná to byla i pravda. Sarah dovolené milovala. „Na jednom z menších Havajských ostrovů. V resortu, kde při příjezdu odevzdáte mobilní telefon.“

„Víte, že to zní docela lákavě?“ prohodila Darrollová. „Ale pro vás je to komplikace.“ Položila na stůl ruce v gestu, které pro mě nevěstilo nic dobrého. „Pane Fitzere, budu k vám upřímná. První barringtonská má nového vlastníka –“

„CerTrust,“ přikývl jsem. „Psával jsem o nich v novinách.“ To byla pravda. Neměl jsem o nich valné mínění. CerTrust sice nedosahoval úrovně Wells Fargo v oblasti ekonomického vyjebávání, ale nebylo to nedostatkem snahy.

Darrollová přikývla a pokračovala. „CerTrust má přísnější pravidla půjček, než jsme mívali před akvizicí. Chceme podporovat místní podniky, ale současně musíme o to víc dbát na základní podmínky. Žádáte po nás půjčku na několik milionů dolarů, přičemž sám do projektu nevkládáte žádné vlastní peníze a jako zástavu uvádíte majetek, u něhož nejste výhradním vlastníkem.“

„Takže žádost zamítáte?“ hádal jsem.

„Není to přímo zamítnutí. Říkám jen, že je to těžké. Půjčku o téhle výši nemohu schválit sama. Budu muset přednést návrh komisi, která se schází každý čtvrtek. Pokud mi do pár dnů pošlete ten dopis od vašeho správce fondu, pomůže to. Ale ani pak to nebude jisté. A potom, pokud naše komise půjčku schválí, budete muset projít dalším kolem řízení u CerTrust.“

„Nevěří vašemu úsudku?“

Darrollová se nevesele usmála. „Řekněme, že mají odlišná posuzovací kritéria.“

„Takže to není zamítnutí, ale pravděpodobné zamítnutí, a finální ne uslyším za týden.“

Darrollová omluvně rozhodila rukama. „Je to těžké,“ zopakovala. „Chci k vám být upřímná.“

„To vám těžko můžu zazlívat.“

„Vím, že tohle jste slyšet nechtěl,“ řekla. „Nemáte někoho, kdo by do toho s vámi šel jako obchodní partner?“

„Myslíte někoho, kdo není ve stejné finanční situaci jako já?“ Odfrkl jsem si. „Většina lidí, co znám, jsou bývají novináři jako já. Živí se jako barmani nebo zastupující učitelé.“

„Co z toho děláte vy?“

„Momentálně to druhé. Doufal jsem, že se mi podaří povýšit na to první.“

„Co vaši sourozenci nebo někdo jiný z rodiny?“

„Myslím, že moji sourozenci budou toho názoru, že zapsání domu jako zálohy je dostatečné zapojení z jejich strany,“ podal jsem to natolik eufemisticky, jak to šlo. „Pak tu je můj bohatý strýc Jake.“

„Bohatý strýc by mohl přijít vhod. Třeba právě hledá nějakou investiční příležitost.“

„To by bylo pěkné. Ale bohužel právě zemřel.“

„Ach ne, přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla Darrol­lová. Ve tváři se jí zračil zdvořilý zármutek.

„Děkuji.“

„Jste v pořádku?“

„Jsem v pohodě. Nebyli jsme si blízcí. Naposled jsem ho viděl ještě jako dítě, když zemřela moje matka.“

„Nechci být indiskrétní, ale… víte, jestli vám něco odká­zal?“

„Překvapilo by mě to,“ uchýlil jsem se k dalšímu eufemismu.

„To je mi líto. Je škoda, že jste neměl šanci zjistit, jestli by ho ta příležitost zajímala, dokud byl ještě naživu.“

„Asi by to bylo trapné setkání,“ přiznal jsem. „Jak by to vypadalo, kdybych za ním přišel a řekl: Ahoj, strýčku Jakeu, promiň, že jsem tě skoro třicet let nenavštívil – a jen tak mimochodem, mohl bys se mnou jít podepsat půjčku na tři a čtvrt milionu dolarů?“

„Nikdy nevíte, jak se takové věci vyvinou.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jsem si docela jistý, že vím. A neměl jsem ho zrovna v lásce. Naposledy jsem s ním byl ve spojení na svatbě. Poslal nám jako dar dezertní lžičky a přání, na kterém stálo: Tři a půl roku.“

Darrollová se zamračila. „Co to mělo znamenat?“

„To jsem tehdy taky nevěděl. Došlo mi to o tři a půl roku později, když manželka zažádala o rozvod.“

„Doprdele,“ vydechla Darrollová a ihned si připlácla ruku přes ústa. „Promiňte.“

„Nic se nestalo. Já jsem reagoval stejně. Dobrá zpráva je, že mi po rozvodu zůstaly ty lžičky.“ Vstal jsem.

Darrollová se také zvedla. „Pošlete mi ten dopis od správce fondu,“ připomněla mi.

„Jdu na to,“ zalhal jsem jí naposledy.

„A hodně štěstí s vaším románem,“ zavolala za mnou, když už jsem byl na odchodu. Jsem si docela jistý, že mi tím nemínila otočit nožem v ráně, ale já tu bolest stejně cítil.