S Ivou Sušickou o Týdnu v Nejistotě a nejisté pozici prvoautorů na literárním poli

V upoutávce na její prvotinu Týden v Nejistotě se píše, že by mohla bavit fanoušky Zaklínače, a já jsem měl zase při čtení pocit, že se Ivě Sušické při psaní některých scén a dialogů vznášel nad ramenem duch Johna Morressyho. Kteří autoři tedy inspirovali Ivu Sušickou, jaké knihy čte a co jí vedlo k tomu sednout ke klávesnici a stát se autorkou?

Známe se už hodně let, přesto se musím zeptat, kdy a jak ses dostala k fantastice?

Dalo by se říct, že jsem měla k fantasy vždycky blízko, a to především díky rodině. Mamka mi četla před spaním například Mluvící balík od Durrella, od dědy a babičky jsem dostala Harryho Pottera, ale číst jsem ho začala až po filmech. Druhá babička mě nechávala dlouho koukat na televizi, takže jsem si přímo na obličej a do vlasů nalepila herkulesem papírovou masku Spidermana a skákala po gauči, táta mi zase pouštěl Star Wars a já se rozhodla si sestavit světelný meč z kovové konstrukce rozbitého deštníku. O pokusech pohnout jakýmkoliv předmětem pomocí Síly asi nemusím žádnému fanouškovi vyprávět, zkoušeli jsme to všichni!

Taky mě rodiče vzali v devíti letech na první film z trilogie Pán prstenů, i když to úplně nebylo pro mou věkovou kategorii a oči Gluma ve tmě mě někdy děsí ještě teď. Pak mi na gymplu spolužačka půjčila Pratchettovy Stráže! Stráže! A když jsem šla do školní knihovny hledat něco podobného, dala mi studentka-knihovnice do ruky Zaklínače. A to byla konečná. Četla jsem to pod lavicí, dostala se kvůli tomu do spousty problémů…

Tohle všechno se odehrálo předtím, než mi bylo 12let. Pak přišla Petra Neomillnerová a její Hry na bolest (opět dřív, než by asi bylo vhodné), později zase Kulhánek a jeho Noční klub, i když od něho mám nejoblíbenější Vyhlídku na věčnost. Dále musím zmínit Kotletu, Kopřivu, Bureše, Sněgoňovou, ze zahraničních zase třeba Gaimana a Miévilla. Mám ráda jak totální krvavý „brak“, tak do detailu vystavěné světy, protože ke každé náladě se hodí jiná kniha, podobně jako hudba.

Fantastikou tedy žiješ už od dětství. Sepisovala jsi příběhy už jako dítko školou povinné, nebo to přišlo až později?

Je to tak. Vymýšlela jsem si různé příběhy a pravděpodobně první literární počin, o který jsem se pokusila asi v devíti letech, byl příběh o nějakém hrošíkovi nebo nosorožci, kterého odvezli do zoo. Nikdy jsem to samozřejmě nedopsala a zůstalo jen u osnovy a výzkumu, jak dané zvíře funguje. Hodně jsem pak psala na gymnáziu, ale opravdu dobré slohy a povídky jsem začala tvořit až pod dohledem paní profesorky Šabakové, která mě cepovala svou červenou tužkou. Zvlášť mi utkvělo v paměti, jak mi na jednu soutěžní povídku řekla „Je to dobré!“, usmála se, což jsem brala jako svou osobní výhru, a pak mi podala zpátky úplně červený papír, kde byly vyznačené chybějící čárky, opakující se slova, podivné formulace atd. Tesala mě tím červeným inkoustem jako sochař z kvádru! A já jsem jí ta to nesmírně vděčná (i když psaní čárek jsem se nenaučila doteď).

Takže ti paní profesorka v podstatě prokázala stejnou službu jako jiným kurzy tvůrčího psaní. Potřeboval Týden v Nejistotě hodně výzkumu a příprav?

No jéje… Strávila jsem nad tím celé dny. Procházela jsem historii zatmění slunce (to spíš pro zábavu), v jednu chvíli jsem si postavila panteon bohů, abych měla ve svém světě nějaké náboženství a jiné nadávky než „Pro Krista!“, pak jsem to ale shodila ze stolu, protože mi to přišlo ohrané. Taky jsem si udělala list různých kouzel, artefaktů a monster z Heroes 3, které bych mohla v příběhu použít jako doplněk, dále jsem vyhledávala různé bestie a upravovala si je podle sebe.

K tomu jsem zjišťovala, jak by se například dala ve středověkých podmínkách vyrábět elektřina, aby s tím zvládli napájet celou vesnici, diskutovala jsem s trenérem koní, jak mají probíhat souboje, se šermíři, jak rychle a efektivně zabíjet, s jedním myslivcem jsem kuchala divočáka, od doktoranda na VUT v Brně jsem četla jeho bakalářskou práci o kvasinkách a dalších zajímavostech ze světa biologie, s chirurgem zase řešila ošetřováním ran. Myslím, že toho jsem některými dotazy vyděsila nejvíc, protože když se vám někdo ozve se zprávou „Ahoj, hypotetický dotaz… Když někoho bodnu nožem a nemůžu volat do nemocnice, jak bych to měla nejlépe ošetřit?“, tak to většinou nevěstí nic dobrého…

Kdy ses pustila do psaní a proč? Docela dost nových autorů začalo psát v období covidové izolace, jak to bylo u tebe?

Já většinou tvořím, když mi není dobře. Taková art terapie by se dalo říct. V covidovém období jsme s kamarády fungovali formou home office a izolovali jsme se spolu, aby nám nechyběl mezilidský kontakt, o víkendech jsme zase jezdili na vesnici, byli na čerstvém vzduchu… Takže až na pár životních nepříjemností mi ta situace docela vyhovovala. Oproti tomu Týden v Nejistotě jsem začala psát na úplném konci června 2022. Nevyšel mi vztah, v práci jsem byla pod strašným tlakem a v kanceláři si úplně nevytáhnete malířské plátno nebo miniatury z deskovky, zvlášť když po vás pořád někdo něco chce. A tak jsem v mezičase napsala pár stránek. A pak další. Šlo to docela snadno a začala jsem si říkat, že by z toho mohlo být něco víc než jenom povídka. Ale netrvalo to dlouho a já skončila s epileptickým záchvatem 21 hodin v bezvědomí na JIP. Takže mě z práce poslali na měsíc domů, abych se dala dohromady, jenže plánovat cestu někam k moři sama je jen další stres. A proto jsem radši odcestovala s notebookem na gauči do Netřeskova světa.

Netřesk je hodně zajímavý hrdina, ale v podstatě dost tradiční. Netradiční je jeho parťačka. Povíš nám o těch dvou něco bližšího?

Tady už se pouštíme trochu do spoilerů, takže čtenáři doporučuji případně přeskočit celou odpověď, pokud nechce, aby mu bylo něco vyzrazeno.

Mně přišel Netřesk mnohem víc netradiční už svojí historií (kterou tu nebudu prozrazovat), ale především tím, že si ho každý může představovat, jak chce. Má bílou, nebo tmavou kůži? Je brunet, blonďák, nebo má pleš? Ani jeho výška není nikde zmíněná, natož jak se jmenuje… Ve výsledku se čtenář identifikuje a soucítí s někým, koho nezná, neví, jak vypadá, a pracuje jen s informacemi, které mu dotyčný prozradí, přičemž sám může mít vzpomínky dost zkreslené časem a emocemi. Což si myslím, že v dnešní době zažilo mnoho z nás, že si třeba našli přátele v online světě, nebo dokonce navázali platonický vztah, ale nikdy se osobně nepotkali. Navíc známe někoho, i když se vídáme každý den? Netřesk je tedy netradiční ve své anonymitě, a jak bylo řečeno ve V jako Vendetta „Byl Edmond Dantés… byl můj otec. A moje matka… můj bratr… můj přítel. Byl vámi… a mnou. Byl námi všemi.“.

U Routy jsem chvíli váhala, jestli ji nevyměnit za člověka, ale pak by mi to nesedělo do zbylého příběhu. A proč? No protože v každé disneyovce je podobný zvířecí sidekick, který se chová jako člověk, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně další docela dobrý easter egg, kterých je knížka plná, a dospělí, co na disneyovkách vyrůstali, tím budou příběh mnohem víc prožívat. Vlastně kdyby Netřesk začal zpívat, dal by se klasifikovat jako disneyovská princezna… ale to by asi radši skočil ze skály.

Disneyovka mě tedy při čtení ani nenapadla. Spíš se mi vybavil Raymond Chandler. Považuješ i ty Týden v Nejistotě za detektivku, nebo bys radila fanouškům Steina, Barbariče a Jaroše, aby se knize vyhnuli širokým obloukem?

Asi ne úplně čistokrevná detektivka. Netřesk je ustanoven detektivem dost proti své vůli, stop je málo a kromě výpovědí místních, které si musí nějak pospojovat dohromady a zjistit, co je lež nebo polopravda, se nemá ani moc čeho chytit. Ale i policisti porovnávají výpovědi při výslechu, nebo pracovníci v reklamních agenturách podobně kompletují neúplná zadání od klientů, takže proč ne, pojďme Týdnu v Nejistotě říkat fantasy detektivka. Jen k dílu pana Červenáka bych se s dovolením nepřirovnávala, tomu stále nesahám ani po kotníky…

Když zmiňuješ výpovědi nebo výslechy místních, tak mě napadá, že jde z valné většiny o poměrně vtipné situace prokládané Netřeskovými ironickými komentáři. Bylo těžké tenhle až pratchettovský styl humoru do vyprávění dostat, nebo to šlo samo?

Bylo to vcelku jednoduché. Vzpomněla jsem si na některé události ze života a trochu je vyšroubovala do absurdna, nebo si představila, jak bych se asi v takovém okamžiku sama zachovala a především co bych si myslela. Takže zrovna tyhle části šly snadno, místo s cizím vesničanem jsem si vlastně povídala sama se sebou ve formě takového roleplaye nebo rozdvojené osobnosti (třeba než se mi povedlo usnout, byla jsem jak zvědavý Netřesk, tak kovář s kocovinou). A možná i proto mi občas příběh uhnul směrem, který jsem absolutně nečekala, ale byl naprosto logický.

Podle některých drobných náznaků se zdá, že svět za hranicemi Nejistoty je hodně divoký a nebezpečný. Skoro bych řekl, že jde o svět stižený globální apokalypsou. Je to tak?

Tak každý život i ten náš umí být hodně divoký a nebezpečný, když srovnáme třeba malou českou vesničku a Paříž, nebo dokonce Detroit. A co se pak apokalypsy týče… Vypadá to tak, že ano? Lidi i jiné bytosti zmiňují Katastrofu, která se odehrála před mnoha lety. Ale je to skutečně pravda? Není to jen společenský úzus, jak vysvětlit, kde se všichni na kontinentu vzali, protože nemají dostatečné historické záznamy a archeologické nálezy? A kdy se vlastně odehrála? Možná před sto lety? Možná před tisíci let? Kdo ví…

Někdo tvrdí, že ji zažil a byl tu dávno předtím, ale je to možné? Dokážou skutečně někteří tvorové žít tisíce let, nebo si prostě jenom vymýšlí a ztratili pojem o čase jako já, když si nepamatuju, jestli je úterý nebo čtvrtek? A je to vůbec pro příběh důležité? Na to asi musí čtenáři přijít v dalších dílech, které mám napsané a které se o tohle téma otírají trochu víc…

Týden v Nejistotě byl dost pohodové čtení, ale závěr knihy dává tušit, že Netřeskovi nastanou krušné časy. Tedy pokud mu dá nakladatelství Grada zelenou. Povíš nám něco víc o tom, jak se přihodilo, že tvoje fantasy vyšla právě v Gradě?

To bylo tak… Dopsala jsem rukopis, což je ta snadná část, a pak jsem se snažila ho někam procpat. Jenže psát v našem malém rybníčku je problém, redakce mají často plné ediční plány a odmítají autory nalevo napravo. A velmi často se prý redaktor nedostane ani k závěru knížky, protože toho má na talíři opravdu hodně a dá tomu třeba dvacet stránek. Když ho to chytne, tak pokračuje, když ne, odkládá a věnuje se jiným rukopisům. Navíc první draft, co jsem odevzdala, nebyl moc vypilovaný a řekla bych, že od té doby jsem se spisovatelsky dost posunula.

Takže jsem šla postupně seznamem nakladatelství, až jsem poslala svůj rukopis do Grady, kde jsem ani nečekala, že by o fantasy mohli mít zájem, přeci jen má česká populace toto nakladatelství spojené s odbornou literaturou, ale pod Gradou je Cosmopolis a v něm skvělý a nadšený redaktor Lukáš Záleský, který si můj rukopis přečetl a neskutečně se do něho zamiloval. Aspoň myslím, že to tak tehdy na našem prvním setkání řekl, protože celá schůzka probíhala v kavárně jako zapálená diskuze dvou nerdů nad konspiračními teoriemi ohledně Netřeskova světa…

V tu chvíli jsem věděla, že jsem narazila na správného člověka, který se za Týden v Nejistotě bude bít. A o dva měsíce později skutečně přišlo schválení redakční radou. Vidíš? Další člověk, bez kterého bych si nikdy nesplnila svůj celoživotní sen.

To zní opravdu jako splněný sen. Přesto ses určitě i se skvělým redaktorem po boku musela vypořádat se spoustou dílčích překážek. Povíš nám něco také o nich?

Dílčí překážky… No, jakmile došlo ke schválení radou, tak jsem největší dílčí překážkou byla asi já a moje úzkost, aby byla knížka perfektní. Když se totiž člověk po nějaké době vrátí k textu a třeba mezitím napsal už něco dalšího, dost se děsí, co to vlastně vytvořil, a má pak tendence všechno přepisovat. Na první stránce jsem takhle při první korektuře zůstala zaseknutá tři dny.

Taky tvoření obálky bolelo, protože jsem měla jasnou představu, jak je Netřesk oblečený, jak vypadá jeho kůň, Routa, les, kterým projíždějí… A měla jsem kliku na skvělého grafika Michaela Michajlova, který je velký pan umělec, ale bylo složité mu tu představu předat. Taky jsem se hodně rýpala v detailech, až to bylo možná zbytečné. Takže největším nepřítelem po přijetí textu je většinou autor sám sobě, nebo aspoň já to tak měla.

Bude se konat nějaký křest? Beseda nebo přímo propagační turné? Potkáme tě na některém z knižních veletrhů, nebo conů?

Jako prvoautor nemám na takovou propagaci úplně nárok a kniha je venku teprve dva týdny, takže se kolem ní musí nejdřív vytvořit nějaký zájem čtenářů a fanouškovská základna. Křest samozřejmě proběhne, ale bude to komorní akce s influencery na Grada Book Talks.

Co se pak knižních veletrhů a dalších akcí týče, tak se asi soukromě zastavím na Světě knihy mrknout, jak jdou prodeje na stánku Grady, ale nějaké účinkování na conech a dalších událostech zatím není úplně v plánu. Ale třeba se v budoucnu pár akcí objeví, pokud budou čtenáři hodnotit knížku pozitivně, a podle toho se také uvidí, jestli vyjde i druhý díl. Jsem otevřená a vděčná za všechny možnosti, které se mi naskytnou.

Co bys vzkázala našim čtenářům a těm, kteří po knize v knihkupectvích pokukují, ale nejsou si jisti, jestli stojí za to do světa Nejistoty vstoupit?

Neměli by váhat dlouho. Počet výtisků je omezený, a pokud po knížce sáhnou a bude se jim líbit, zvyšují pravděpodobnost, že vyjde i druhý díl a oni se dozvědí, jak to s Netřeskem bylo dál… Navíc svět Nejistoty hovoří hodně o situacích, kterými si prochází spousta lidí na denním pořádku, takže se v něm jistě najdou a třeba jim pomůže přečkat těžké chvíle, které jim může život připravit.

Díky za tvůj čas a příjemné povídání. Knize i tobě přeji spoustu spokojených čtenářů a pozitivních ohlasů.